Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Na cestách po východním Bělorusku
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2009


Na cestách po východním Bělorusku


Jaroslav Otčenášek



Bělorusko v současnosti nepatří k vyhledávaným turistickým cílům a je to vlastně docela škoda. Zajímavostí je tu více než dost. Podívejme se spolu do východní části Běloruska, konkrétně do měst Vitebsk, Orša a Mohilev. Všechna tři patří k významným historickým centrům a také si prošla podobnými dějinnými zvraty. 

 Vitebsk

Přijedete-li do Vitebska (bělorusky Вiцебск) vlakem nebo autobusem, ocitnete se na předměstí, které vzniklo na západním břehu Západní Dviny z valné části v 19. století. Do historického centra se musíte vydat po některém z mostů, posetém pěticípými hvězdami, ozubenými koly a podobnými nepřehlédnutelnými aplikacemi socialistického realismu.

Slovanské hradiště, založené nejpozději v 10. století na původním slovansko-baltském pomezí, bylo jedním z výsledků rozmachu místního kmene Krivičů. Následně vzniklé město se záhy stalo významným obchodním centrem, jeho obyvatelstvo bohatlo a začalo budovat řadu zajímavých staveb. V rámci litevského knížectví a následně v polsko-litevském státě se městům jako Vitebsk dařilo a měšťanská kultura spolu s pozvolna vzrůstající vzdělaností obyvatelstva dotvářela zajímavé kulturní prostředí, kde se mísilo katolictví s pravoslavím a od 16. století i s uniatstvím.

Zásadní změnu přineslo až dělení Polska, kdy už v první fázi přešel Vitebský kraj pod ruskou správu a katolizační snahy Poláků vystřídaly tlaky ruského pravoslaví. Uniatské obyvatelstvo, kterého bylo na dnešním území Běloruska poměrně dost, často nemělo moc na výběr, a proto počet řeckých katolíků rychle klesal. Rozvinutá měšťanská kultura začala záhy trpět zvůlí dosazovaných ruských úředníků a aplikací mnoha zákonů a nařízení ruských vládců, u kterých se stále častěji projevovaly sklony k absolutismu. Ničivě se krajem prohnal také Napoleon, když táhl v roce 1812 na Moskvu a pak ještě rychleji zpátky. Od poloviny 19. století se do Vitebska stěhují ve větším množství také Židé, kteří přispěli k velmi pestrému koloritu tehdejšího města. Mnoho škod pak způsobila Vitebsku první světová válka, ovšem teprve nástup bolševiků a vznik „prvního státu dělníků a rolníků“ znamenal skutečnou katastrofu.

Vitebsk se stal součástí tzv. Běloruské sovětské socialistické republiky (o rozloze asi poloviny dnešního Běloruska) a nastaly těžké časy. Řada bělorusky smýšlejících intelektuálů musela emigrovat (mimo jiné i do Prahy), byla popravena nebo skončila někde v lágrech. Také většina duchovenstva byla zabita či odvlečena. Ještě hůře začalo být za vlády J. V. Stalina, který se ještě důsledněji zaměřil na likvidaci „buržoazních přežitků“. V samotném Vitebsku se pak hlavně bouralo. Se zemí byly srovnány kostely, kaple, synagogy, kláštery a jiné historické památky, často nevyčíslitelné hodnoty. Co nezdevastovali komunisté před druhou světovou válkou a co přežilo německou okupaci, o to se postarali soudruzi po skončení války. Byly ničeny celé ulice, náměstí i čtvrti. Na místě zbořených domů se stavěly nejprve honosné (a nesmyslně drahé) domy ve stylu „stalinské gotiky“ a od druhé poloviny 20. století pak nejen z architektonického pohledu úděsné činžáky, i u nás dobře známé chruščovky. Zároveň vznikaly ohromné prázdné plochy, na kterých se zakládaly parky s pomníky komunistických „svatých“, nebo se jen „vydláždily“ betonovými deskami. To vše pak dovršila naprosto bezohledná panelová výstavba, zvláště v 70. a 80. letech.

Po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatného Běloruska se mnoho ulic ve Vitebsku a vůbec v celé zemi vrátilo ke svým předkomunistickým názvům, nebo dostalo nová jména z běloruských předsovětských dějin. Po zvolení Alexandra Lukašenka do funkce prezidenta začal návrat k vybraným socialistickým „jistotám“. Do ulic se tak opět vrátili Leninové, Marxové a jim podobní. V posledních deseti letech byla ale ve městě také obnovena řada staveb, které komunisté zničili nebo vážně poškodili: byly opraveny barokní památky jako krásná radnice či zčásti zbořený kostel Zvěstování Panny Marie z konce 18. století a znovu byl postaven bývalý katolický chrám (nyní již pravoslavný). Ve městě najdeme také řadu dochovaných klasicistních domů, například divadlo Jakuba Kolase, dále pak dřevěný rodný dům malíře židovského původu Marka Chagalla, v němž je nyní muzeum moderního umění, či letní sídlo ruského malíře Ilji Repina. Z výstavby poslední doby lze zmínit snad jen přírodní divadlo – amfiteátr, na jehož scéně se v samém centru města odehrávají různé umělecké akce, například každý rok v červenci hudební festival nazvaný Slovanský bazar, jakýsi „slovanský Eurosong“. I když město vypadá o mnoho lépe než za sovětských dob, přece jen například čtyřproudá silnice v jeho samém středu dokládá, jak těžce bylo poškozeno. Dnes žije ve Vitebsku asi 350 tisíc lidí.


Orša

Popojedete-li vlakem, autobusem či autem o něco jižněji, ocitnete se ve městě Orša (Орша). Je sice městem spíše menším (obývá ho asi 140 tisíc obyvatel), ale v mnoha směrech velmi významným, a to nejen v rámci Běloruska. Jak hlásá památník odhalený v roce 1967 a odkazující na Povesť vremennych let, zdejší slovanské hradiště bylo založeno roku 1067 na soutoku řek Dněpru a Oršice. Město Orša bylo ve středověku jedním z center vzdělanosti. Působila tu mimo jiné i jedna z prvních knihtiskáren ve východní Evropě (dnes z ní zbývají necelé dvě zdi), ve městě stály desítky klášterů, kostelů a kaplí. Bohužel sovětská éra se na Orše podepsala obzvlášť krutě.

Již ve 30. letech 20. století byla většina klášterů a kostelů zbourána a Němci za války poničili zbytek. Komunistická devastace pokračovala podobně jako ve Vitebsku i po válce a postupně bylo zbouráno téměř celé centrum Orši. Dnes tu najdeme jen jeden původní, ženský klášter Zjevení Páně z konce 17. století. Z druhého, mužského, zbyl jen polozřícený barokní kostel z 18. století, který prochází rekonstrukcí. V centru města se vloni začala stavět kopie dalšího kláštera, několika kostelů a dokonce se začal obnovovat renesančně-barokní zámek – bývalá jezuitská kolej, stávající ve středu města na břehu Dněpru. Dochoval se také rodný dům spisovatele Uladzimira Symonaviče Karatkeviče (1930–1984), v němž je dnes jeho muzeum. Bohužel po zásahu sovětských „odborníků“ působí město velmi skličujícím dojmem – všudypřítomné chruščovky nastavěné, kam se jen dalo, mezi tím sem tam některý z původních domů a pak ještě paneláky, betonová zámková dlažba a jako dvě třešničky na dortu – socha V. I. Lenina v nadživotní velikosti a pomník kaťuším, které v roce 1941 poprvé vzlétly právě v Orše. Ale nejdůležitějším „skvostem“ města ve své době býval ohromný kombinát na zpracování lnu, největší v bývalém SSSR. Ten je momentálně těsně před krachem a jeho budovy se pomalu rozpadají.


Mohilev

Poslední z trojice měst – Mohilev (Магiлëў), se rozkládá dále na jih od Orši a žije v něm přibližně 370 tisíc obyvatel. Toto město mělo z těchto tří ve své historii patrně největší štěstí. I když jeho dějiny byly stejně pohnuté jako v případě Vitebska a Orši, z mohilevského historického jádra se dochovalo asi nejvíc. Město má původní ulice a náměstí a většinu jeho centra stále tvoří domy z 18. a 19. století. Nedaleko nádraží tu uvidíte například katedrální chrám Vasila Blaženého, Grigorije Bohoslovce a Jana Zlatoústého (v historizujícím stylu z počátku 20. století). Na druhém konci centra pak stojí velký barokní (původně katolický) kostel sv. Stanislava z druhé poloviny 18. století s mohutnými iónskými sloupy v průčelí. Jednou z dominant starého města je i krásná renesanční radnice s arcibiskupským palácem. Na divadelním náměstí se nachází pěkné cihlové městské divadlo, postavené u příležitosti návštěvy cara Alexandra III. v roce 1888. Sovětská éra se však nesmazatelně podepsala i tady. Ačkoliv je stupeň poškození centra města poměrně nízký, setkáme se tu s řadou až neuvěřitelných staveb. Např. kostel sv. Stanislava, dříve dominující náměstí, je tak důmyslně obestavěn chruščovkami, že není téměř vidět (což bylo nejspíš záměrem). Za několika starými ulicemi se tyčí ohromné omlácené paneláky, na kterých je každý úhel jiný, jen ne pravý. Také původní náměstí, jemuž vévodila radnice, ze dvou třetin zmizelo a dnes je místo něj jen ohromná prázdná plocha. Kvůli budově bývalého místního sovětu (v současnosti magistrát) s nezbytnou, dodnes stojící Leninovou sochou zmizelo několik ulic.

Do druhé světové války žila v Mohilevě také početná židovská menšina, jejíž někteří příslušníci se po emigraci často proslavili – např. hudební skladatel Irving Berlin (1888–1989), spisovatel a dramatik David Pinski (1872–1959) či sovětský fyzik Leonid Isaakovič Mandelštam (1879–1944).

V ulicích všech třech měst uslyšíte především ruštinu, byť v nářeční, běloruské podobě, která se vyslovováním „h“ místo psaného „g“ blíží ukrajinské variantě ruštiny. Občas někdo starší mísí běloruštinu a ruštinu, ale mladí lidé hovoří už jen rusky. Je to výsledek silné rusifikace, která naplno začala po nástupu L. I. Brežněva k moci. Lidem v Bělorusku a na Ukrajině byl vštěpován názor, že vzdělaný člověk mluví rusky a pouze hloupý venkovan svým rodným jazykem. Na Ukrajině se rusifikace podařila napůl, v Bělorusku téměř dokonale. I když je běloruština oficiálním státním jazykem, slyšíte ji jen málokdy. Častěji ji alespoň uvidíte napsanou – na cedulích, v názvech ulic a budov, na nápisech v MHD apod. Nicméně to, že tu lidé mluví většinou rusky, mnoho neznamená. Bělorusové o své národnosti nepochybují a ani užívání ruštiny jako hlavního jazyka na tom nic nemění.


Jaroslav Otčenášek je vědeckým pracovníkem Etnologického ústavu Akademie věd České republiky





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod