Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Birobidžan – ''židovská autonomní'' oblast
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2005


Birobidžan – ''židovská autonomní'' oblast


Daniel Putík


Jednu z nejskurilnějších kapitol rusko-židovských dějin představuje projekt, podle něhož měly být statisíce Židů usazeny v Birobidžanském rajonu na hranicích s Čínou. Carské Rusko oblast anektovalo roku 1859 a pojmenovalo ji po obou hlavních řekách – Biře a Bidžanu, přítocích řeky Amur. Roku 1928, kdy se zde sovětská vláda rozhodla vytvořit židovskou národní domovinu, žilo na tomto území o velikosti Holandska pouhých 27 000 lidí.

S ohledem na ideologické spisy Lenina a Stalina, kteří byli také nejvýznamnějšími bolševickými „experty“ v národnostních otázkách, se zdá toto rozhodnutí nepocho­pitelné. Jak píše Stalin ve své práci Mar­xismus a nacionální otázka z roku 1913, je „Národ… historicky vzniklé stabilní spo­le­čenství lidi, vzniklé na základě pospolitosti řeči, území, hospodářského života a psychické povahy, projevující se ve spo­lečné kultuře“. Lenin i Stalin, jejichž úvahy se opíraly o životní poměry Židů v západní Evropě, byli přesvědčeni, že Židé žád­né­mu z těchto kritérií neodpovídají. Idea židovského národa byla podle Lenina „zcela chybná a reakční“.

Velká většina židovského obyvatelstva SSSR byla počátkem 20. let zaměstnána v obchodě, řemeslech a sektoru služeb. Jen 75 911 z nich (zhruba 3 % židovského obyvatelstva SSSR) si roku 1923 vydě­lá­valo na živobytí jako rolníci. Po ukončení občanské války se sovětské vedení roz­hodlo zaměstnat „židovské masy“ právě v zemědělství, nikoli ve válečnými ope­ra­cemi těžce zasaženém průmyslu. Ži­dov­ská zemědělská kolonizace měla přitom od samého počátku sloužit i jinému ideo­logickému cíli – boji proti sionismu. Roku 1919 vydala Jevsekcija – Židovská sekce RKS(b) – rezoluci vyzývající k likvidaci sionistického hnutí; roku 1928 byla jako poslední sionistická organizace, a zároveň i jako poslední strana v Sovětském svazu mimo bolševiků, likvidována strana Po­a­lej Cion – levice. Myšlenka produktivizace ži­­­dovského obyvatelstva usazením na ven­kově byla pevnou součástí sionistické ideo­logie a nikoli náhodou byli mnozí z nej­­hlasitějších propagátorů sovětské rol­nic­­ké kolonizace přeběhlíky z řad sionistů. Představou, že obdělávání půdy povede k „normalizaci“ životních podmínek rus­kých Židů, se řídil i baron Maurice de Hirsch, z jehož iniciativy vznikaly v 90. le­tech 19. století židovské zemědělské ko­lonie v Argentině, podobně jako hnutí Am Olam, jež podobné komuny zakládalo v USA. Řešení sociálních problémů ži­dov­ského obyvatelstva přesouváním na venkov patřilo i k tradicím carské politiky: když bylo Židům za vlády Alexandra I. (1801-25) zakázano provozovat krč­mář­skou, pachtýřskou a zastavárenskou živ­nost, rozhodl se car nezaměstnané usadit jako rolníky v jihoukrajinských stepích, ov­šem odděleně od zemědělců křes­ťan­ských, kteří tak měli být chráněni před špatným vlivem Židů.

Roku 1924 byl založen Výbor pro usíd­lení židovských dělníků na venkově (KOM­ZET), který kolonistům přiděloval půdu i přís­luš­nou finanční podporu, o rok později vznikla Společnost pro usídlení židovských děl­níků na venkově (OZET), v teorii nestátní organizace, jejímž úkolem bylo propagovat projekty sovětské vlády v zahraničí. Ve 22 zemích včetně Československa vznikly sesterské organizace OZET, jejichž štěd­rých příspěvků dokázala sovětská vláda patřičně využít k řešení vlastní valutové nouze. Nejvýznamnější z nich bylo Ame­rické sdružení pro židovskou kolonizaci (ICOR), jež mělo roku 1930 více než 10 000 platících členů a vydávalo anglo-jidiš ča­sopis Najlebn, a argentinská Společnost pro produktivizaci židovských mas v Sovětském svazu (PROCOR). Podpora ame­rických prosovětských nebo jednoduše idealistických židovských organizací měla pro agrární projekty v SSSR zásadní výz­nam – zejména pak šlo o Agro-Joint, od­dělení Amerického židovského distri­buč­ního výboru (American Jewish Joint Distribution Committee, zkráceně JDC nebo Joint). Předseda OZET Jurij Larin byl hlavním ideologem agrárního projektu: usídlení na venkově, jež zjevně odporo­valo proklamovanému cíli – proletarizaci venkovského obyvatelstva – bylo nutné u skupin zabývajících se předindustriál­ními činnostmi, jako byli právě židovští maloobchodníci.

Roku 1926 schválil Vše­svazový výkonný výbor (VVV) projekt KOMZET na usídlení 100 000 židovských rodin v zemědělských koloniích na Ukra­jině, na severním Krymu a v menší míře v Bě­lorusku a v RSFSR. Na prvním sjezdu OZET roku 1926 vystoupil novinář a bývalý sionista Avraham Bragin jako první s ná­vrhem vytvořit Židovskou sovětskou re­­pub­liku. Aby byla splněna i Stalinova definice národnosti, muselo být výbrano teritorium pro židovskou vlast v SSSR; jako nejvhodnější se pro tento účel jevil Krym. Předseda VVV Michail Kalinin platil za nejnadšenějšího podporovatele zřízení židovské republiky, jejím nejvlivnějším od­půrcem byl naopak první tajemník Jev­sekcije Čemerisskij, který varoval před „krymismem“ jakožto amalgámem Krymu a sionismu.

Vznik národní sídelní oblasti byl jen jednou z podmínek pro zařazení sovětských Židů do procesu „korenizace“, jež byla až do poloviny 30. let oficiální stranickou linií a jejíž princip formuloval Stalin násle­dov­ně: „Stranické a vládní instituce mají užívat svých vlastních řečí jako řečí úře­dních a vychovávat děti obsahem bolše­vicky, formou nacionálně“. S antisionis­mem režimu byla úzce spjata kampaň proti hebrejštině. Zde se projevil spor z přelomu století mezi jidisty, reprezentovanými socialistickým Bundem, a sionis­ty, kteří prosazovali moderní hebrejštinu; hebrejština byla navíc považována za kontrarevoluční jako řeč duchovenstva. Jidiš se prosadila jako úřední řeč v židovských národních ra­jonech (národní rajon byl nejvyšší správní jednotkou, jíž mohla v SSSR dosáhnout extrateritoriální menšina) na Ukrajině a na Krymu, stejně jako později v Birobidžanu.

Myšlenku přidělit Židům teritorium na Krymu opustil režim roku 1928; vzhledem k protestům místních stranických orgánů bylo rovněž rozhodnuto zastavit židovskou kolonizaci na Ukrajině. Místo Krymu měla židovská domovina vzniknout v Biro­bi­džanu. Kalinin, OZET i zahraniční přis­pě­va­telé byli hluboce zklamáni, Čemerisskij naopak uznale tvrdil, že projekt Biro­bi­d­žan není „žádný sen, žádná Palestina, žádná Uganda“. Narážel zde na Herzlův „ugandský plán“, jenž na počátku sto­letí dočasně rozdělil sionistickou organizaci: myšlenka nahradit Palestinu jako budou­cí židovskou vlast oblastí na území dnešní Keni zavrhlo sionistické hnutí po smrti svého nejvýznamnějšího vůdce roku 1904.

Vedle antisemitismu ukrajinského a krym­sko­tatarského obyvatelstva hrály při vzni­ku sovětského „plánu B“ roli i zah­ra­nič­ně­­politické úvahy: s Čankajškovou Čínou, na jejíž hranici Birobidžan ležel, přerušil SSSR roku 1927 diplomatické styky. Na roz­díl od Krymu také nehrozilo, že by se Birobidžan vyvinul ve skutečné židovské kulturní a politické centrum.

V letech 1928-33 se v Birobidžanu usadilo 19 675 Židů, 60 % z nich se však kvůli bídným životním pomínkám zase vystěhovalo. Většina přistěhovalců přišla z čiré nouze (mj. kvůli inscenovanému hladomoru na Ukrajině), jejíž řešení KOMZET a OZET na­­bízely. 1932 bylo ze zhruba 45 000 obyvatel oblasti 67 % Rusů, 11,4 % Židů, 9,5 % Korejců, 7,7 % Ukrajinců, 1,7 % Číňanů, resp. 2,7 % příslušníků „severních národností“. Pracovník KOMZET poznamenal že vztah nežidovského obyvatelstva ke ko­lo­nistům byl „obecně harmonický, až na ojedinělé případy kulacké agitace“. Výpo­vědi přistěhovalců samotných však potvrzují, že se jim ani zde nepodařilo uniknout všu­dypřítomnému antisemtismu, za jehož nositele považovali zejména obyvatele ukrajinského původu. Jen menšina Židů pracovala ve skutečnosti v zemědělství – nejvíce jich žilo v hlavním městě jmé­nem Birobidžan, jež se vyvinulo ze zas­távky Tichonovka na Transsibiřské ma­gi­s­trále. Byť ve skromném rozsahu, byly zde na Dálném Východě položeny základy židovské kultury: od roku 1930 (s výjimkou válečných let 1941-44) vychází v Biro­bi­džanu jidiš noviny Birobidžaner Štern; roku 1934 bylo otevřeno divadlo, pojme­nované po Šolem-Alejchemovi, klasikovi jidiš literatury.

Dne 7. května 1934 zřídila sovětská vláda Židovskou autonomní oblast (Jevrejskaja avtonomnaja oblast, EAO). Kalinin se při této příležitosti vyjádřil, že EAO považuje „za židovský národní stát“; Židé se podle hlavy sovětského státu „konečně stali národem“. Kalininovy výroky vyjadřovaly již překonanou ideologickou linii: řešením již nebyla „korenizace“, ale naopak „so­větský patriotismus“, tj. rusifikace. (Písma vše­ch řečí kromě gruzínštiny, arménštiny, jidiš a jazyků západních menšin byla změ­něna na modifikované formy azbuky. Také v EAO byla roku 1938 zavedena ruš­tina jako povinný předmět.) Ve výnosu VVV z roku 1936 se nicméně můžeme dočíst: „Poprvé v dějinách se naplnila planoucí touha ži­dovského národa po vlasti“. Vedle zřej­mého antisionistického motivu hrála v rozhodnutí o vyhlášení EAO také změ­něná mocenskopolitická konstelace na Dál­ném Východě. Po vpádu do Man­džuska roku 1931 vyhlásili Japonci o rok později loutkový stát Mandžukuo, jenž bez­pro­středně sousedil se židovskou sídelní oblastí; historik Avraham Greenberg vidí v založení EAO dokonce důkaz důvěry vložené režimem v židovské kolonisty.

Významnou ideologickou roli hrála v so­větské konkurenci sionistickému projektu také snaha přivést do Birobidžanu za­hra­niční kolonisty. V letech 1932-37 sem přišlo na 1 500 cizinců, přičemž nejsilnější skupiny představovali Židé z Litvy, z USA a z Argentiny. O osudu těchto přistě­ho­valců máme jen sporadické zprávy; ti, kteří v SSSR zůstali (odhadem 80 %), pat­řili nej­spíše k obětem špionománie během stalinských čistek ve 2. polovině 30. let. Imigraci ze zahraničí nepodporovaly jen vysloveně prosovětské skupiny: tak např. i lord Dudley Marley, předseda Svě­tového výboru pro pomoc obětem ně­meckého nacismu (World Committee to aid Victims of German Nazism) a místo­předseda britské Sněmovny lordů, se dom­ní­val, že „Birobidžan skýtá značné možnosti pro židovskou kolonizaci“. Roku 1934 byl založen Americký výbor pro usídlení ci­zích Židů v Birobidžanu (American Committee for Settlement of Foreign Jews in Birobidjan, AMBIJAN), mezi jehož pod­po­rovatele patřil i Albert Einstein. Dokonce i předseda Světové sionistické organi­zace Chaim Weizmann se po vzniku EAO vyslo­vil, že jde o „stanici na cestě k židovské domovině v Palestině“. Vyjádření Liona Feuchtwangera, že se „Židovská socia­lis­tická republika Birobidžan… stala skutečností“ vypovídá o syndromu naivity mno­hých intelektuálů, kteří Sovětský svaz navštívili v době „Velkého teroru“.

Podle původních plánů mělo do roku 1937 do EAO přibýt 300 000 lidí, z toho 150 000 Židů; během 3. pětiletky (1938-42) mělo do provincie přijít dalších 100 000 lidí, o podílu židovských kolonistů se však již úřady ne­zmiňovaly. Roku 1939 tvořili Židé pou­hých 16 % ze 109 000 oby­vatel.

Návštěva člena Politbyra Lazara Ka­ga­noviče v EAO roku 1936, během níž na stra­nické konferenci přednesl projev v jidiš, byla také podnětem k zahájení čistek v této odlehlé části SSSR. Žena místního stranického šéfa Matvěje Chavkina byla obviněna, že se ctěnou návštěvu pokusila otrávit vlastnoručně připravenou gefilte fiš (tradičním východoevropským židov­ským pokrmem). Zemřela později v psy­chiatrické léčebně. Její manžel byl zatčen roku 1937; až roku 1956 se směl z pracovního tábora vrátit do Moskvy. Předseda Výkonného výboru EAO, prof. Josif Lieberberg, byl roku 1937 zastřelen jako „nepřítel lidu“ a „německo-japonský špion“. Navíc se údajně pokusil vytvořit v Birobidžanu centrum židovské kultury v SSSR. Nový místní stranický šéf Aron Ryskin sdílel osudy Lieberbergových nástupců Kattela a Gellera: všichni byli zlikvidováni jako „trockisté“ a „japonští špioni“. Podle ma­gazínu Najlebn byl Lie­ber­berg, stejně jako všichni trockisté, velkoruským nacio­na­listou a zastáncem asi­mi­lace (!). Zane­dlouho měl přijít na řadu i vydavatel této tiskoviny: roku 1938 byla zatčena vět­šina pracovníků KOMZET a OZET v SSSR a je­jich úkoly byly pře­neseny na jedno z od­dělení NKVD (imig­race byla ve skutečnosti zcela zastavena); styky se zahraničními organizacemi byly přerušeny.

K dočasnému obnovení osidlovacích ak­tivit v Birobidžanu došlo až po II. světové válce, a to z iniciativy Židovského anti­fa­šistického výboru (EAK), založeného roku 1941. Znovu se hovořilo i o vzniku Ži­dov­­ské sovětské republiky – tyto úvahy se opět soustředily na Krym, jehož početná ži­dovská populace byla během několika týdnů téměř vyhlazena německými Einsatzgruppen. Návrh ve smyslu vytvo­­ření židovské republiky na Krymu předložil EAK sovětskému vedení roku 1944. Jak připomíná Chruščov ve svých pamětech, považoval to Stalin již v této době za pokus „agentů amerického sionismu… zří­dit na naší půdě baštu amerického imperia­lis­mu“. (Tato obvinění byla roku 1952 vy­užita v procesu proti vůdčím osobnostem EAK, jenž byl jako organizace rozpuštěn již roku 1948 po smrti svého předsedy So­lomona Michoelse při tragické „autone­hodě“ zinscenované v Minsku sovětskou tajnou policií.) Proti obnovení židovské ko­lonizace v Birobidžanu neměl Stalin ná­mitek, jak se vyjádřil v rozhovoru s Ro­ose­veltem během jaltské konference. Zvláštní podvýbor EAK organizoval v letech 1945-48 přesídlení zhruba 10-15 tisíc Židů do Birobidžanu; do jisté míry byla oživena židovská kultura. Od roku 1946 vycházel Birobidžan – jidiš almanach pro umění a kulturu, v Divadle Lazara Kaganoviče (ke změně názvu došlo po Kaganovičově návštěvě v Birobidžanu roku 1936) se ob­jevovaly hry na téma holocaustu; jedno křídlo muzea, otevřeného v Birobidžanu roku 1945, bylo věnováno židovským dě­jinám a kultuře. Otevřena byla dokonce i skromná synagoga.

Nová vlna teroru postihla Židovskou au­tonomní oblast roku 1948 během kampaní proti „buržoaznímu nacionalismu“ a „beznárodnímu kosmopolitismu“ – na rozdíl od „velkého teroru“ 30. let vystupovaly v čist­kách „černých let“ (1948-53) do po­předí otevřeně antisemitské motivy. Stra­nický šéf EAO Alexander Bachmuckij byl například obviněn, že Kalininovi (který zem­řel roku 1946) namluvil myšlenku ži­dov­ského státu. Proces proti vedoucím stranickým a vládním činitelům EAO pro­- ­běhl v Moskvě roku 1952 – Bachmuckij a bývalý předseda Nejvyššího sovětu EAO Silberstein byli odsouzeni k smrti; tresty byly později zmírněny na 25 let. Etnický Rus Petr Simonov byl jako Bachmuckého nástupce pověřen očištěním oblasti od zbytků „židovského buržoazního nacio­na­lismu“. Zavřeno bylo židovské divadlo i synagoga, zakázána byla výuka jazyka jidiš a zničeny byly exponáty židovské sekce místního muzea; místní funkcionáři spálili zhruba 3 000 knih ze sbírky judaik veřejné knihovny.

Po Stalinově smrti došlo sice v sovětské společnosti k jistému uvolnění, židovský kulturní a institucionální život byl však ne­návratně zlikvidován. Birobidžanské ži­dov­­ské divadlo bylo obnoveno až roku 1967; o poloviny 70. let se v rozhlasovém vysílání objevoval hodinový pořad v jidiš. Ve školách znovu vznikly jidiš třídy. Na úpadku druhé oficiální řeči EAO to však již nemohlo nic změnit – zatímco v roce 1959 udalo ještě 39,2 % Židů v Birobidžanu jidiš jako svou mateřštinu, bylo to o tři dese­ti­letí později pouhých 11,5 %. Jak se vyjádřil Boris Miller, bývalý redaktor Birobidžaner Štern, který strávil léta 1949-56 v pracov­ním táboře, byla EAO ve skutečnosti „to­várnou na asimilaci“. Počet Židů v EAO, který koncem 40. let dosahoval ještě okolo 30 000, se do roku 1989 snížil na 9 000, což představovalo 4 % celkové populace oblasti. Zejména ze zahraničněpolitických dů­vodů nebyl regionu odebrán jeho auto­nomní status, ač sovětský režim nepopíral naprostý krach celého osidlovacího pro­jektu. Chruščov tento neúspěch „vysvětlil“ roku 1958 listu Le Figaro: Židé byli podle něj individualisty, kteří neměli rádi práci v kolektivu.

Gorbačovova glastnosť znamenala opět krátkodobé oživení židovského kulturního života v oblasti (roku 1990 se v Birobidžanu konal festival židovské kultury) a sovětská vláda přislíbila dokonce finanční podporu novým židovským přistěhovalcům, migrace se však v téže době orientovala směrem opačným: poté, co většina biro­bidžanských Židů vyměnila Stalinův Sion za Sion Herzlův, žilo roku 1996 v celé Ži­- dov­ské autonomní oblasti pouhých 3 300 obyvatel židovské národnosti. Masová emigrace do Izraele znamenala prakticky zá­nik židovské kultury v dálněvýchodním regionu. V posledních letech došlo sice k jis­tému oživení místní nevelké židovské ko­munity, z pokusu vytvořit na Amuru al­ternativní židovskou národní domovinu s úřední řečí jidiš však nezbylo nic. Roku 2002 byla otevřena nová synagoga (od 80. let se malá židovská náboženská obec dělila o modlitebnu s adventistickou církví) a v osobě Mordechaje Scheinera z Iz­raele dostal Birobidžan poprvé v dějinách také rabína. Nadále však platí slova izraels­kého diplomata Ariela Eliava, který EAO navštívil v polovině 60. let: jidiš písmena na birobidžanském nádraží a v Biro­bidža­ner Štern nemají se skutečným životem nic společného.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod