Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Tam, kde budou stát ruské hraniční sloupy...
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 6/2003


Tam, kde budou stát ruské hraniční sloupy...


Přehled vývoje ruské teritoriální expanze od 15. století do dnešní doby - část III.

Jan Kravčík


Druhá polovina roku 1991 se stala obdobím překotného vyhlašování nezávislostí jednotlivých subjektů Sovětského svazu. Že po odtržení pobaltských republik nedošlo i přes vůli tří čtvrtin obyvatel SSSR k jeho zachování, je dílem především Borise Jelcina, Leonida Kučmy a Stanislava Šuškeviče, kteří proklamovali nezávislost Ruska, Ukrajiny a Běloruska a vytrhli tím otěže z rukou sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi. Tomu pak v očích většiny občanů SSSR místo glorioly bořitele "žaláře národů" připadl image neschopného partajního intelektuála, který svým bratříčkováním se Západem a necitlivou národnostní politikou zapříčinil rozpad supervelmoci. Rčení o tom, že doma není nikdo prorokem, platí v Rusku dvojnásob.

Pokoření Ruska

Ještě než se zaměříme na teritoriálně–administrativní změny na území Sovětského svazu v období během či bezprostředně po jeho rozpadu, vraťme se k problému ruské historické sebeidentifikace. Ruští historici se často přou, zda se sovětské období nachází mimo rámec ruských dějin, nebo je jejich zákonitým pokračováním. Touto otázkou se zabývá také mnoho politických proudů zastoupených v ruské historické publicistice a jestliže jsou ruští nacionálpatrioti prakticky jednotní v hodnocení období vlády Petra I., sovětská éra už není přijímána tak jednoznačně. Podle V. Pastuchova "sovětské dějiny logicky prodlužují linii rozvoje civilizace táhnoucí se přes Ruskou říši od samého Moskevského carství" a historický význam revoluce roku 1917 vidí v "překonání rozkolu a rozdvojení ruské kultury, které znamenalo konec její neorganičnosti". Úplně protichůdný názor prezentuje historik N. Kozin: "Dějiny Ruska 20. století jsou dějinami útěku před svou národní sebeidentifikací, ruského před svojí ruskostí, Ruska před svou unikátní ruskou civilizací". O. Platonov ve své knize Trnová koruna Ruska, dějinách napsaných z otevřeně nacionalistických pozic, považuje revoluce z let 1905 a 1917 za "antiruskou revoluci", která prošla dvěma etapami – liberální (zednářskou) a bolševickou. "Roku 1917 v Rusku zavládne kosmopolitní režim, jehož vůdci jsou židovští bolševici, kteří organizují plánovaný pogrom ruského národa a pravoslavné církve, rozdělení ruských území a jejich předání druhým národům." Naštěstí pro ruský národ se v té chvíli dostal k moci Stalin, jenž nechal "zločinnou věrchušku židovských bolševiků" fyzicky zlikvidovat...

Ať už se názory historiků a publicistů liší jakkoliv, zůstává skutečností, že drtivá většina Rusů považuje rozpad Sovětského svazu za negativní jev, okamžik, při němž Rusko ztratilo moc, vliv, prestiž, území... S tímto názorem se ale můžeme setkat prakticky ve všech bývalých sovětských republikách, a to nejen u jejich ruskojazyčných obyvatel.

Za vlastní nezávislost

25. prosince 1991 přijala Ruská SFSR nový oficiální název Ruská federace. O den později byl Nejvyšším sovětem odhlasován zánik Sovětského svazu a založeno formální integrační seskupení nazvané Společenství nezávislých států. Od té doby kráčí Rusko pod novými symboly a s novou ideologií vstříc další etapě své historie.

Je samozřejmé, že tak obrovské politické změny se dotkly všech součástí mamutí federace. Důležité však je upozornit na fakt, že ačkoliv vlastní faktickou nezávislost vyhlásily všechny jednotlivé republiky Sovětského svazu, z administrativních subjektů Ruské socialistické federativní sovětské republiky tuto možnost zvolily pouze dva – Čečensko a Tatarstán. Situace v obou zemích však byla a je diametrálně odlišná.

Čečensko-ingušská ASSR vyhlásila svoji nezávislost na SSSR již v listopadu 1990 (!) jako Čečensko-ingušská republika. Vzápětí zde vzrostlo napětí mezi Inguši a Čečenci, kteří 8. června 1991 jednostranně proklamovali nezávislou Čečenskou republiku, ovšem v hranicích zahrnujících také Ingušsko. Tuto republiku Moskva nikdy neuznala a považovala ji nadále za část Ruské federace. Poté, co ruská armáda intervenovala v konfliktu mezi Ingušskem a Jižní Osetií, vyhlásil čečenský prezident Džochar Dudajev v zemi výjimečný stav. Následný řetězec násilných ne-pokojů, krvavých srážek a pokusů o převrat vyústil v listopadu 1994 v otevřenou ruskou agresi, jejíž průběh a zejména výsledky jsou dostatečně známy.

Oproti tomu Tatarstán čerpal svůj politický potenciál z pozice hospodářsky nejvýznamnější republiky RSFSR a reprezentanta jejího druhého největšího národa. Přestože se tatarské politické elity obávaly prosazovat přímo termín nězavisimosť, na nějž Kreml hleděl více než nevraživě, a omezily se pouze na slovo suverenitět, z čistě právního pohledu jejich proklamace z 30. srpna 1990 nese všechny rysy vyhlášení nezávislosti. V den zániku SSSR Tatarstán také jednostranně oznámil svůj vstup do Společenství nezávislých států jako jeden ze zakládajících členů. V roce 1992 se v zemi konalo referendum, v němž se více než 60 % zúčastněných vyslovilo pro samostatnost, ale obavy z Moskvy převládly a výsledek hlasování nebyl využit k dalším krokům. Až na jeden.

Nová federace

31. března 1992 podepsalo 18 republik Ruské federace novou federativní smlouvu. Připojit svůj podpis odmítli pouze představitelé Čečenska a Tatarstánu. Narozdíl od Čečenska, kde události nabraly drastický spád, se však Tatarstánu v roce 1994 podařilo vztahy s Ruskou federací upravit, kdy prezidenti Mintimer Şäymiev a Boris Jelcin podepsali dohodu o rozdělení kompetencí mezi centrem a republikou. Přestože tedy Tatarstán nadále setrvává v Ruské federaci, je de facto i de iure nezávislým státem. Pro Čečensko nyní Kreml po ustavení represivní kontroly zvažuje vytvoření zvláštního režimu.

Za vlády Borise Jelcina došlo k velkému uvolnění kontroly Moskvy nad jednotlivými republikami, kraji a oblastmi federace. To poskytlo novým prezidentům a gubernátorům prostor k upevnění vlastních pozic a vytvoření značné disproporčnosti v politických systémech a uspořádání federálních jednotek.

Jedním z nejmarkantnějších případů je Kalmycká republika, respektive její kontroverzní prezident Kirsan Iljumžinov. Ten ve svých rukou kumuloval obrovskou politickou a ekonomickou moc, která se v roce 1998, kdy zrušil vládu a podřídil všechna republiková ministerstva přímo své osobě, stala prakticky neomezenou. Tento typický postsovětský autokrat (mimo jiné také předseda Mezinárodní šachové federace), který se v mnohém podobá svým středoasijským kolegům, se nikterak netají tím, že jeho moc pochází z prodeje ropy, jejíž rafinérie poskupoval v rámci "divoké privatizace" díky svým konexím, a otevřeně prohlašuje: "Nejsem ani demokrat, ani komunista, jsem kapitalista... Demokraty nelze pouštět k moci. Tam, kde začíná moc, veškerá demokracie končí." Díky tomuto přístupu je Kalmycko považováno za nejméně demokratickou republiku Ruské federace a dodnes nevyšetřená vražda novinářky Judinové z roku 1997, která psala otevřeně o Iljumžinově diktátorském režimu, je toho dokladem.

Pokusy o udržení vlivu

Ohlédněme se znovu ke dnům rozpadu SSSR. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že neexistuje vůle ani síla obrovskou říši udržet v celku, začali představitelé nově vzniklých států rokovat o vytvoření alespoň jakéhosi koordinačního svazku, který by Sovětský svaz nahrazoval. 8. prosince 1992 vyhlásili v běloruském hlavním městě Minsku představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska zánik SSSR a podepsali úmluvu o vzniku takzvaného Společenství nezávislých států. V zakládacích listinách se praví, že SNS vzniká jako státní svazek suverénních republik bývalého SSSR při zachování nezávislosti a rovnosti všech jeho členů. Jeho hlavním městem se stal Minsk. Tato dohoda vstoupila v platnost v den, kdy Nejvyšší sovět odhlasoval zánik Sovětského svazu. Zakládajícími státy SNS se kromě jeho tří iniciátorů staly ještě Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Turkmenistán, Arménie, Ázerbájdžán a Moldavsko (paradoxem zůstává, že právě dvě posledně jmenované země ratifikovaly smlouvu o přistoupení k SNS až v roce 1993, respektive 1994 a Ukrajina jako jeden z iniciátorů SNS přístupové dokumenty nepodepsala dodnes). K přistoupení byla roku 1993 donucena i Gruzie, která se potýkala s abcházskými a jihoosetskými separatisty podporovanými Kremlem.

Společenství nezávislých států se tak stalo jakýmsi pochybným pokusem Ruska udržet kontrolu nad ostatními zeměmi SSSR (vyjma Pobaltí). O tom svědčí i fakt, že prezidentem tohoto hybridního státního seskupení se stal ruský prezident, jehož funkční období bylo pravidelně prodlužováno až do ledna 2002, kdy se jeho nástupcem stal ukrajinský prezident Leonid Kučma, a to i přesto, že bylo dohodnuto střídání hlav států každý rok podle abecedního pořadí členských zemí (podle tohoto klíče se mělo konečně dostat na tádžického prezidenta Rachmonova, ten však na nátlak ruského prezidenta Putina a běloruského prezidenta Lukašenka post odmítl přimout a předal jej Ukrajině). Dalším podobným superseskupením je Společenství integrovaných států, které vzniklo v březnu roku 1996 a jehož členy jsou Rusko, Bělorusko, Kazachstán a Kyrgyzstán. Jeho cílem je užší spolupráce v hospodářské, vědecké, kulturní a sociální oblasti při zachování státní suverenity jeho členů.

Posledním integračním seskupením, jehož existenci je však zapotřebí brát trochu vážněji, je takzvané Společenství svrchovaných republik. Jedná se o unii Ruska a Běloruska, kterou inicioval Alexandr Lukašenko a která byla vytvořena v dubnu roku 1996. Zakládací smlouvu, která předpokládá, že oba státy budou provádět společnou zahraniční politiku, koordinovat politiku bezpečnostní a postupovat společně při potírání zločinnosti, posvětil patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij II. Rusko-běloruská unie, která rovněž předpokládala vznik celní unie a společné měny, je často politology interpretována jako Lukašenkova snaha "vrátit" Bělorusko do jakéhosi fiktivního Sovětského svazu a navíc získat možnost ovlivňovat ruskou domácí i zahraniční politiku. To bylo obecně považováno za hrozbu ruské demokracii, avšak ani poté, co byly ze smlouvy vypuštěny kontroverzní body, se Lukašenkovi zatím nepodařilo prosadit úplnou integraci Běloruska s Ruskem. Vztahy mezi zeměmi navíc ochladly poté, co dal nový vládce Kremlu Putin běloruskému diktátorovi opakovaně jasně najevo, že pokud se Minsk chce připojit, podmínky bude diktovat Moskva. Již dnes je však jasné, že by tato unie mohla být vlivným nástrojem v rukou Ruska, které již vůči Bělorusku uplatňuje nenápadnou, ale tvrdou politiku postupné ekonomické kolonizace.

Stále v akci

Tím se dostáváme k důležitému tématu novodobé ruské historie. Přestože se může zdát, že v dnešní době nehrozí žádné úpravy hranic ani žádná další ruská teritoriální expanze, byli jsme v posledním desetiletí 20. století svědky několika válek, v nichž Moskva ať už skrytě či otevřeně participovala.

Jednalo se o konflikty na území bývalých sovětských republik, které – velmi schematizovaně řečeno – vznikaly ze střetů mezi novými legitimními vládami zemí (legitimitou v tomto případě rozumíme uznání mezinárodním společenstvím, nikoliv způsob, jakým se vláda k moci dostala) a opozicí, ať už politickou, národnostní či náboženskou. V zemích, které daly Rusku jasně najevo, že se nehodlají řídit jeho direktivami, Kreml podporuje opozici, v zemích, jejichž vlády mu jdou na ruku, pomáhá vládnoucí garnituru udržet. Zrodily se tak krvavé války v Podněstří, Abcházii, Jižní Osetii, Čečensku a Tádžikistánu, v nichž Moskva vojensky intervenuje, nejčastěji pod pláštíkem mírotvorných sil SNS (například v Abcházii jsou členy mírové mise SNS výhradně Rusové). Další fází těchto konfliktů pak je již zmíněná ekonomická kolonizace. Ve válkou zničených oblastech Rusko prosazuje své ochodní zájmy a v těch, s nimiž přímo sousedí, pak Moskva obnovuje silnice, zavádí elektřinu či nastavuje podmínky hospodářské soutěže. Tak je tomu například v Jižní Osetii, jež byla kdysi součástí Gruzie a nyní je fakticky nezávislou republikou. Její představitelé již několikrát požádali o přijetí do Ruské federace, a přestože se nezdá pravděpodobné, že by Kreml porušil status quo a její žádosti vyhověl, využívá toho jako nátlakového prostředku vůči svému vzpurnému gruzínskému sousedovi. A tak jakkoliv si tento příspěvek neklade za cíl démonizovat současnou zahraniční a teritoriální politiku Ruska, nelze zapomínat na to, že ruská armáda je prakticky od samého začátku 90. let "v akci". Navíc nová globální antiteroristická doktrína, k níž se ruský prezident připojil s nebývalou razancí, příliš mnoho nadějí na případnou ruskou zdrženlivost při účasti v nejrůznějších vojenských konfliktech do budoucna nedává.

Tato situace pak nahrává politikům nacionalistického založení, z nichž mezi nejznámější patří Vladimir Žirinovskij. Některé z jeho požadavků (vytvořit rezervace pro národnostní menšiny, vyhladit obyvatelstvo pobaltských republik) a tezí (proslulá kniha Poslední výpad na jih, v níž navrhuje obsadit Afghánistán, Turecko a Írán a získat tak pro Rusko přístup k Indickému oceánu) vyvolaly v polovině 90. let ve světě bouřlivou odezvu, a ač se již zdálo, že je tento fašizující politik odsouzen k marginálnímu živoření na okraji ruské politické scény, úspěch jeho "liberálních demokratů", ale i některých dalších ultrapravicových uskupení v nedávných parlamentních volbách znovu oživil obavy z velkoruského šovinismu. Varovně pak zní Žirinovského slova: "Ruský prapor bude hrdě vlát, vzlétne vzhůru a zatřepotá se všude tam, kde budou stát ruské hraniční sloupy..."

Nezbývá než doufat, že ani mesiášský komplex Ruska, ani veškeré hraniční spory se svými sousedy, stejně jako ostatní ekonomické, politické či vojensko–strategické zájmy nebudou i nadále převažovat nad novými demokratickými principy, jež si Rusko zvolilo, a že hranice Ruské federace zůstanou v lepším případě nezvětšené.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod