Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Kletba Artúra Görgeyho
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2003


Kletba Artúra Görgeyho


Jan Kravčík


Když byla před několika lety na Budínském hradě znovu odhalena jezdecká socha generála Artúra Görgeyho, diskuze o údajném provinění a zradě, jíž se měl tento vojevůdce a jeden z nejvýznamnějších mužů maďarské revoluce z let 1848–49 dopustit na svém národě, byla mezi maďarskými historiky již definitivně uzavřenou záležitostí. Pro mnohé Maďary je však generál Görgey stále symbolem zrady a ponižující kapitulace před ruskou armádou, jíž skončil Szabadságharc – boj za svobodu.

Tendence k heroizaci a démonizaci svých účastníků projevuje každá dějinná událost a v případě maďarské revoluce z let 1848–49 tomu nebylo jinak. Fenoménem maďarské historiografie a lidového podání z let následujících však je očernění a ostrakizace muže, který se o faktické úspěchy boje za svobodu zasloužil přinejmenším stejnou, ne-li větší měrou, než jeho do dnešní doby velebený a opěvovaný protějšek. Výjimečně talentovaný vojevůdce a skvělý organizátor Artúr Görgey se tak stal zrádcem, zatímco vynikající politik a strhující řečník Lajos Kossuth hrdinou. Po bližším přezkoumání obou osobností však dojdeme k závěru, že tvrzení o Görgeyho zrádcovství je nespravedlivé a o Kossuthově hrdinství – přinejmenším diskutabilní.

Ve službách vlasti

"Görgey je u nich velikým mužem, a ten jakž takž kázeň udržuje; ostatní brigády jsou prý bez bázně a kázně." (pražské Národní noviny 21. 2. 1849)

Když koncem března 1848 vznikla v Uhrách revoluční vláda v čele s hrabětem Lajosem Batthyánym, Artúr Görgey, potomek starobylého protestantského šlechtického rodu ze Spiše, se zrovna v Praze ženil. Před několika lety opustil tento nadporučík od husarů armádu a na Karlo-Ferdinandově univerzitě vystudoval chemii. Poté, co bylo Maďarům císařem umožněno rozhodovat o svých záležitostech, Görgey odjel do Pešti, aby se pokusil získat místo profesora chemie na tamní univerzitě (tehdy také ve Vídni vyšlo jeho vědecké pojednání o kyselinách kokosového oleje). Doba však mírovým profesím nepřála. Maďaři usilující o svobodu stejnou vymoženost upírali ostatním národům Uherska, jejichž nespokojenosti dokázala Vídeň šikovně využít. V červnu vypukla v Novém Sadu občanská válka mezi Srby a Maďary, v Záhřebu čerstvě jmenovaný bán Josip Jelačić šikoval Chorvaty a v Sedmihradsku se vzbouřili tamní Rumuni. Po oficiální výzvě vlády vstoupil Artúr Görgey do řad formující se maďarské armády. Jeho kariéra byla strmá. Svými schopnostmi a činy upoutal pozornost vládu substituujícího Výboru na obranu vlasti (Honvédelmi Bizottmány) a zejména jeho předsedy, energického tribuna lidu, právníka Lajose Kossutha. V období od července do listopadu Görgey postoupil z hodnosti nadporučíka do hodnosti generála a ve věku třiceti let mu bylo svěřeno velení tzv. hornodunajské armády.

Chemik versus advokát

"Převážná většina maďarských důstojníků byla generálem, který byl úsporný ve slovech, klidný a příležitostně i sarkastický, nadšena. Sám Kossuth musel, byť nedobrovolně, geniálnímu stratégovi a statečnému veliteli vojska složit poklonu za jeho velká vítězství." (Paul Lendvai – Tisíc let maďarského národa)

Již brzy se začaly projevovat zřejmé protiklady mezi Görgeym a Kossuthem. Základní kameny jejich sporu byly dva. Kossuth sice dovedl svými plamennými projevy naladit lid na vlnu revolučního nadšení, avšak Görgey věděl, že úspěch revoluce může zajistit pouze regulérní, řádně vycvičená a vyzbrojená armáda. Jako profesionál spoléhal právě na ni a lidové domobraně sehnané Kossuthovými agitacemi nedůvěřoval. Dále, přestože byl vlastencem, Görgey viděl budoucnost Uher v jejich nezávislosti v rámci habsburské monarchie, a nikoliv v jejich úplném osamostatnění.

Poté, co polní maršál kníže Alfred von Windischgrätz potlačil povstání ve Vídni a koncem roku 1848 vytáhl na Pešť, začali maďarské vojsko hromadně opouštět bývalí císařští důstojníci. Nejen z obav před rozpadem svého důstojnického sboru vydal Görgey 5. ledna 1849 ve Vácově proklamaci, v níž prohlásil, že nemá v úmyslu bojovat proti habsburské dynastii, nýbrž hodlá hájit uherskou monarchii a císařem Ferdinandem V. slíbenou ústavu. Kossuth tehdy obvinil Görgeyho ze zrady, ale neodvážil se proti němu nějak výrazněji zakročit – generál byl ve vojsku velmi oblíben a jeho schopnosti byly nepopiratelné. Přesto jej alespoň zbavil vrchního velení, které předal polskému generálovi Henryku Dembińskému. Görgey se za toto rozhodnutí v praxi odvděčil tím, že krátce poté v bojích u Kápolny Dembińského nedostatečně podporoval. Nepříliš populární a váhavý Dembiński byl nucen předat vrchní velení generálu Antonu Vetterovi, ten však předstíral nemoc a ke Kossuthově nelibosti odevzdal svůj úřad již počátkem dubna zpět Görgeymu.

Je zřejmé, že nesváry mezi Kossuthem a Görgeym společnému cíli Maďarů neprospívaly. Narozdíl od Kossutha, který se často vměšoval do vojenských otázek, Görgey přílišné politické ambice neprojevoval. Kossuthovy rozporné a zmatečné rozkazy chladně ignoroval a na válečném poli postupoval podle vlastního uvážení. Skutečnost, že právě Görgeyho vojenský génius přinášel Maďarům tolik úspěchů, jen stupňovala řevnivost Kossutha, který pak protěžoval méně schopné generály. Görgey na oplátku neměl v oblibě několik svých "druhů ve zbrani", zejména dva polské generály. Dembińského považoval za nerozhodného zbabělce a Józefa Bema za unáhleného dobrodruha. Ač se jednalo o odhad v zásadě správný, tyto osobní antipatie a odmítání spolupráce nejednou věc Maďarů poškodily.

Világošská kapitulace

"Jsou konečně i takoví, jenž celou tu událost přičítají zradě Görgeyově; ale křivdu podobnou si on zajisté nikdy nezasloužil. Že již před svou plnomocí diktátorskou jednával o své újmě, nemůže se mu rovněž za zlé pokládat, jakož i že již od delšího času byl pro mírné vyrovnání v odporu se stranou Košutovou, která chtěla prorazit jenjen válkou. Görgey je zajisté jeden z nejšlechetnějších charakterů a vlastenců uherských." (pražské Národní noviny 22. 8. 1849)

Počátkem srpna 1849 ležela maďarská revoluce v troskách. Přitom až do nedávna slavila velké úspěchy. Více než roční odpor vůči Rakušanům a fenomenální jarní tažení, kdy Görgey uštědřoval císařským jednu porážku za druhou a Bem ovládl téměř celé Sedmihradsko, rezonovaly sympatiemi ve svobodomyslném tisku po celé Evropě. Friedrich Engels ještě v dubnu 1849 v Neue Rheinische Zeitung chválil "dobře organizovanou a znamenitě vedenou armádu" Maďarů a oba generály označil za "nejgeniálnější vojevůdce současnosti". Opřen o vojenské úspěchy maďarský sněm na popud Kossutha detronizoval Habsburky a zvolil jej správcem nezávislého státu. Jednalo se o klíčový moment. Kossuth tak znesnadnil Görgeymu jakou-koliv možnost smíru s habsburskou dynastií a svedl boj Maďarů na cestu, odkud nebylo návratu. Vyhlášení nezávislosti vzbudilo v armádě značné rozpaky, neboť pro bývalé císařské důstojníky a vojáky znamenalo v případě porážky revoluce rozsudek smrti. Kossuth nabídl Görgeymu hodnost maršálka, ten ji však odmítl a přijal místo ní funkci ministra války.

Pak ale 21. května mladičký rakouský císař František Josef poklekl ve Varšavě před doyenem evropských absolutistických vládců a ochráncem anciens régimes Svaté aliance, carem Mikulášem, a políbil mu ruku. Rakousko prý situaci v Uhrách nezvládne bez pomoci Ruska. Vzápětí do Uher ze severu a z východu vtáhla mohutná intervenční armáda polského místokrále, polního maršála knížete Ivana Paskeviče. V čele rakouské armády stanul polní zbrojmistr svobodný pán Julius von Haynau, přezdívaný pro svou krutost "Brescijská hyena", a podporován Jelačićem vtrhnul do Uher ze západu. Více než dvojnásobná přesila zatlačuje Maďary a revoluční vláda prchá z Pešti do Segedína, posléze do Aradu. Görgey ustupuje obloukem přes Horní zemi a 20. července je v Rimavské Sobotě zastižen prvními ruskými vyjednávači, kteří mu nabízejí kapitulaci. Tu zatím v dopise Paskevičovi odmítá. Mezitím Kossuth tajně nabízí carovi uherskou korunu. Dne 9. srpna je Dembiński na hlavu poražen Paskevičem u Temešváru. Shodou okolností téhož dne Artúr Görgey se svou armádou doráží do Aradu.

Na večerní schůzce s Kossuthem 9. srpna v aradském hradu se Görgey netajil tím, že považuje odpor proti spojeným rakousko-ruským silám za nemožný. Vyslovil se pro kapitulaci, ale zdůraznil, že pouze před Rusy. Jejich druhá a poslední schůzka se uskutečnila večer 10. srpna. Kossuth už proti kapitulaci nic nenamítal, ale sám ji provést nechtěl. 11. srpna dostala vláda zamítavou odpověď Rusů ohledně nabídky uherského trůnu. Kossuth předal svému ministrovi války diktátorské pravomoci a ještě téhož dne v přestrojení za komorníka jednoho polského hraběte uprchl do Osmanské říše. Bez svého pověstného vousu, se změněným účesem a dvěma falešnými pasy (maďarským na jméno Tamás Udvardi a anglickým na jméno James Bloomfield) dorazil po několika dnech do bulharského Vidinu.

Artúr Görgey byl hlavou státu jediný den. 13. srpna se se zbytkem revoluční armády vzdal nedaleko vsi Világos carským oddílům generála hraběte Fjodora Rüdigera. Kníže Paskevič hlásil carovi: "Uhry leží u nohou Vaší Výsosti".

Jidáš Görgey

"Budu pokládat za zradu, nebudou-li využity všechny rozumné možnosti k záchraně národa. Budu pokládat za zradu, pustíte-li se do vyjednávání nikoliv ve jménu národa, nýbrž ve jménu armády a ve vlastním zájmu." (z Kossuthova dopisu Görgeymu ze dne 12. 8. 1849)

V dopise, jenž byl Görgeymu doručen den po Kossuthově abdikaci a útěku, spatřují někteří historici dobře připravenou předehru k proslulému dopisu z Vidinu, který bývalý "guvernér-prezident" adresoval politickým reprezentantům v Anglii, Francii a Spojených státech. V něm označil Görgeyho za "Jidáše Uher", jenž z egoismu a touhy po moci zradil boj za svobodu a pod pohrůžkou smrti přinutil Kossutha odstoupit. Maďaři by, nebýt této zrady, zvítězili i nad spojenými armádami Rakouska a Ruska. Rakouský publicista maďarského původu Paul Lendvai píše: "Kossuth, který mezitím odvolal svou demisi, potřeboval obětního beránka, zrádce, aby si napravil pocuchané sebevědomí a nalezl opodstatnění pro svou novou vůdčí roli v emigraci." Mýtus o neohroženém správci země a jeho proradném generálovi, jehož tvůrcem byl sám Kossuth, padl na živnou půdu celonárodní frustrace, kterou podpořily krvavé represálie Rakušanů a také fakt, že jich byl Görgey jako jediný z generálů ušetřen. Přestože se car za poražené maďarské důstojníky osobně přimlouval, odvetné akce byly v kompetenci brutálního Haynaua, o němž starý polní maršál Radecký jednou prohlásil: "Je to můj nejlepší generál, ale podobá se břitvě – po použití je třeba uklidit ho do pouzdra."

Görgey byl internován v korutanském Celovci, kde strávil sedmnáct měsíců v domácím vězení. Národní mytologie podporovaná z tureckého exilu Kossuthem a dalšími emigranty zatím vybrousila legendu o "ráně dýkou osvobozeneckému boji" k dokonalosti. Duševně zlomený básník Mihály Vörösmarty na útěku před Rakušany v sedmihradské Gebě napsal báseň Kletba, zřejmě nejsilnější projev hněvu a zklamaných národních nadějí: "Jméno Görgey má ten zlosyn proradný / který prodal zemi mého lidu / boží hněv ať je mu v patách navěky / ani po smrti ať nemá klidu!". Görgey se stal personifikací maďarské poroby a jeho jméno synonymem pro zrádce, přitom mu nebylo umožněno promluvit na svoji obranu. Když roku 1852 vyšly v Lipsku jeho paměti Můj život a činy v Uhrách v letech 1848 a 1849 (Mein Leben und Wirken in Ungarn in den Jahren 1848 und 1849), byly v Rakousku zakázány a v Uhersku vyšly až roku 1911. V této knize se generál snažil dokázat, že kapitulace u Világose nebyla dílem zrady, neboť se stala s vědomím a z vůle Kossutha a celé vlády. Soudobý literární kritik Jenő Péterfy o pamětech napsal: "Největší překážkou při hledání pravdy je veřejné mínění, jež věří, že oč temněji se jeví Görgey, o to víc září Kossuth." A Kossuthova popularita byla tehdy obrovská. Zatímco Görgey se po svém návratu do Budapešti marně snaží najít zaměstnání, neboť jej ostatní spolupracovníci odmítají mezi sebe přijmout, Kossuth, kterého sultán Abdülmecit na nátlak Anglie a Francie odmítl Rakousku vydat a jenž absolvoval triumfální plavbu do Londýna a turné po Spojených státech, aby se nakonec usadil v Turíně, je oslavován po celém západním světě jako bojovník proti absolutismu.

Hnutí za rehabilitaci

"Maďarský nacionalismus vždy (...) schvaloval Kossuthovo odhodlání utéct rakouské šibenici, zatímco nespravedlivě odsuzoval Görgeyho za správné rozhodnutí ukončit neužitečné prolévání krve." (Robert A. Kann – Dějiny habsburské říše)

Roku 1882 vydal Görgeyho bratr István, povoláním právník a přímý účastník revolučních bojů, dokumenty opatřený spis o bratrově nevině. O dva roky později podepisuje 269 bývalých důstojníků žádost o Görgeyho rehabilitaci – a ten teprve tehdy dostává od vlády důchod. Svá poslední léta tráví ve Visegrádu, kde roku 1916 umírá ve věku 98 let.

Roku 1935 byla na Budíně odhalena generálova bronzová jezdecká socha. I přesto se navzdory snahám seriózních historiků na Görgeyho démonizaci shodli Horthyho předváleční nacionalisté s Rákosiho a Kádárovými poválečnými komunisty. Ještě v 60. letech minulého století si maďarští školáci na hodinách dějepisu v rámci výuky o Kossuthově kultu četli o "zrádci" Görgeym. Generál se obnovení svého pomníku, jenž byl zničen za války, dočkal až v 90. letech.

Roku 1994 vydal prezident Maďarské akademie věd Domokos Kosáry dvousvazkové dílo Dějiny otázky Görgey (A Görgey-kérdés története), v němž bez ohledu na historická tabu a zažitá klišé analyzoval celý problém a vyjádřil se k obecné problematice postoje historiografie a širšího národního historického vědomí k realitě minulosti. Podle Kosáryho je schéma, v němž jsou obě osobnosti konfrontovány jako personifikace dobra a zla, varováním do budoucnosti – skutečnost, že byl Görgey geniální vojevůdce a upřímný vlastenec, nijak nesnižuje historický význam Kossutha. Tato kniha je tedy jakousi posmrtnou satisfakcí snad nejtragičtějšímu hrdinovi maďarských dějin.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod