Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Kaunaské jaro 1972 a oběť Romase Kalanty
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2009


Kaunaské jaro 1972 a oběť Romase Kalanty


Roman Laube



Po první světové válce připadla metropole někdejšího Litevského knížectví Vilnius Polsku, a tak se hlavním městem nově zrozené Litevské republiky stal Kaunas, dříve česky Kovno. Do té doby provinční město ruského impéria se začalo dynamicky rozvíjet a zakrátko se stalo živým politickým, ale zejména kulturním a intelektuálním centrem nového nezávislého státu.

 Už v roce 1922 zde byla založena univerzita, vznikala tu nová divadla, stavěly se školy, veřejné budovy a Kaunas se stal jedním z nejhezčích litevských měst. Kaunaská kulturní veřejnost rozvíjela v meziválečném období čilé kontakty se světem, což se projevilo v divadelní, hudební, výtvarné i literární produkci. Tento trend ukončila druhá světová válka a následná trojí okupace země – nejprve Sovětským svazem v roce 1939, Německem o dva roky později a znovu Sověty v roce 1944.

Před druhou sovětskou okupací a krátce po ní odešlo do emigrace přes sedmdesát tisíc lidí. Většinou šlo o intelektuální elitu, která zamířila do USA a Kanady. V této emigrační vlně byli i Jonas Mekas, pozdější „kmotr“ americké avantgardní kinematografie, a Jurgis Mačiūnas, pozdější zakladatel mezinárodního uměleckého hnutí Fluxus známý spíše jako George Maciunas. V celém Pobaltí, a zejména v Litvě, stejně jako na západní Ukrajině, však odpor proti sovětské okupaci pokračoval až do začátku 50. let a poslední partyzánské skupiny a jednotlivci, tzv. Lesní bratři, složili zbraně až v roce 1959. Hlavním městem Litevské sovětské socialistické republiky se po druhé světové válce stal Vilnius.


Duch litevského patriotizmu

V porovnání s Vilniusem, který byl a je poznamenán silným polským kulturním vlivem, se však v Kaunasu uchoval duch litevského patriotizmu a město si udrželo postavení když už ne politického, tak alespoň kulturního centra země. Kaunas byl dost možná jediným městem v Sovětském svazu, jehož hlavní třída nebyla pojmenována po Leninovi nebo po jiném představiteli komunistického hnutí, nýbrž stejně jako před sovětskou okupací se nazývala Alej svobody – Laisvės alėja. V kaunaských divadlech bylo v 60. letech možné také shlédnout hry tehdejších západních dramatiků. Navíc byla v Litvě i v ostatních pobaltských sovětských republikách díky odlišné kulturní tradici a historickému vývoji v porovnání s ostatními svazovými republikami i vyšší životní úroveň. Přistěhovalci z ruské části Sovětského svazu tvořili v Kaunasu asi devět procent jeho obyvatel a rychle se asimilovali. Město si zkrátka snažilo udržet svoji předválečnou úroveň. Jak říká historik Artūras Dubonis z Litevského ústavu dějin: „Klima hlavního města zde bylo patrné ještě v 70. letech“.

Po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 a odhalení zločinů stalinizmu se v době „Chruščovovy oblevy“ začal postupně rozvíjet i turistický ruch. Do Litvy přijížděli turisté ze zemí západní Evropy i Ameriky, mezi nimi i potomci litevských emigrantů. Jejich prostřednictvím se tak mohli mladí Litevci seznámit s postoji, zájmy a životním stylem svých vrstevníků i kulturními trendy za „železnou oponou“, která nebyla tak neprostupná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mnoho kaunaských obyvatel mělo v Severní Americe příbuzné, a tak mladí lidé dostávali poštou od svých strýčků a tetiček gramofonové desky s rockovou muzikou a džínové oblečení. To mělo zároveň s poslechem západních rozhlasových stanic, zejména hudebních pořadů Radia Luxembourg, výrazný dopad na jejich postoje a životní styl. Svoji roli zde sehrála i tvorba Jonase Mecase a George Maciunase, s níž se sice většina Litevců nemohla seznámit blíže, ale povědomí o jejich činnosti a aktivitách bylo zejména mezi nekonformní mládeží zvlášť silné.


Alej svobody

Členové vznikajících rockových skupin i jejich fanoušci pouštějí vlasy přes límec a na přelomu 60. a 70. let se v pobaltských republikách začíná mezi mladými prosazovat hnutí hippies se svojí hudbou, filozofií a estetikou. Ale v Litvě, stejně tak jako v Lotyšsku, Estonsku a na západní Ukrajině, nešlo o pouhé přejímání zahraničních vzorů. Zde došlo k svérázné symbióze s místními národními tradicemi a kulturou, což se promítlo jak v oblékání, kde se lidové prvky a národní barvy prolínaly s kosmopolitní džínovou módou, tak i v užívání a oblibě předokupačních státních a národních symbolů zároveň se symboly hnutí hippies. Mezi částí alternativní mládeže byl patrný i zájem o historii a folklór její země, což bylo patrné při výletech na místa spojená s významnými historickými událostmi či při oslavách tradičních, sovětskou mocí neuznávaných lidových nebo církevních svátků.

Kaunas tak v roce 1972 představoval nejvýchodnější výspu západní kultury hippies a nemohla tomu zabránit ani železná opona, ani represe režimu, který proti nekonformní mládeži vedl propagandistickou kampaň už od 50. let se slogany typu: „Dnes hraješ džez, zítra prodáš vlast“. Mladí lidé s dlouhými vlasy a v odřených džínách se rádi scházeli u fontány na Aleji svobody nedaleko Hudebního divadla. Bylo to jejich oblíbené místo, jakési komunikační centrum hippies a kaunaské mládeže. Zde se seznamovali, vyměňovali si informace, poslouchali rockové pořady na tranzistorových rádiích a jednoho dne se k nim přidal i devatenáctiletý dlouhovlasý student večerní školy pro pracující – Romas Kalanta. Nebylo to zcela bezpečné. Milice zde pravidelně pořádala razie, bila účastníky srazů a násilím jim stříhala dlouhé vlasy.

Kaunaští hippies ovšem nebyli jenom pasivními konzumenty hippie kultury. Kromě zakládání rockových skupin se pokusili o vlastní zpracování a provedení muzikálu Vlasy, jehož první neoficiální představení se mělo konat v neděli 14. května 1972. Toho dne však přišel k fontáně ve 12.30 Romas Kalanta s třílitrovým skleněným demižonem naplněným benzínem, polil se jím a škrtl sirkou. Nedaleko fontány zanechal svůj zápisník se vzkazem: „Za mojí smrt prosím vinit totalitní politický systém“. V bezvědomí byl převezen do nemocnice, kde následující den zemřel na následky popálenin na devadesáti procentech těla. Podle některých pramenů vykřikl před sebezapálením „Svobodu Litvě!“ Ačkoli po sobě nezanechal kromě krátkého vzkazu žádný další dopis či prohlášení, to že si ke svému činu vybral Alej svobody nedaleko od Městského výboru Komunistické strany Litvy, kde bylo v roce 1940 vyhlášeno připojení země k Sovětskému svazu, bylo chápáno jako protest proti okupaci země. Zpráva o jeho smrti se nejprve rozšířila mezi kaunaskou mládeží a hippies a na místě u fontány se objevily první květiny.


Kaunaské májové dny

Na Kalantův pohřeb se 18. května 1972 začaly sjíždět tisíce lidí, a to nejenom z Litvy, ale také z Estonska a Lotyšska. Jeho smrt začala být vnímána jako protest proti okupaci celého Pobaltí. Z obavy, aby se pohřeb nezměnil v politickou demonstraci za nezávislost, donutilo KGB rodinu, aby syna pohřbila narychlo a tajně o dvě hodiny dříve, než bylo původně oznámeno. Stovky většinou mladých lidí, které se začaly scházet na smuteční obřad, se po zjištění, že se pohřeb konat nebude, rychle zradikalizovaly a za zpěvu národních písní vykročily do centra města k místu, kde se Romas upálil. Cestou se k nim připojovali další a pobouřený dav se za skandování „Kde je Romas?“ nejprve shromáždil před domem, kde Kalanta bydlel. Shromáždění začalo nabírat charakter protisovětské demonstrace. Lidé zpívali národní písně a skandování „Svobodu Litvě“ a „Rusové odejděte“ nebralo konce. Demonstranti se později přesunuli před velitelství milice, neboť se mezi nimi rozšířila nepravdivá zpráva, že Kalantovy rodiče zatkla KGB. Jakmile se na Aleji svobody objevily první oddíly vojska a milice, mládež začala stavět barikády z laviček a dlažby a zasahující pořádkové síly zasypala kamením. Následné pokusy policie dav rozehnat vedly ke krvavým srážkám. Jeden z milicionářů byl těžce zraněn a milice zablokovala přístupové komunikace do města. Demonstrace a srážky s pořádkovými silami pokračovaly i následující den. Sovětská moc tak na dva dny ztratila kontrolu nad centrem města, které ovládly davy mládeže. Na jejich potlačení museli být povoláni kromě milice a dalších vojenských oddílů také dobrovolníci Komunistického aktivu a Komsomolu. Konečné uklidnění nastalo, až když demonstranty vyzvaly k rozchodu úřady města a zejména Kalantovi rodiče. V tu dobu však už Kaunas obsadily početné vojenské oddíly stažené z okolí a čelit této síle v ulicích bylo nemožné.

Policie během nepokojů zadržela 402 osoby, které zajistila ve vězení kaunaského KGB. Většinu z nich po sepsání protokolů, výsleších a napomenutí bezpečnost propustila s tím, že podá zprávu zaměstnavateli, škole a rodičům. Někteří zůstali ve vazbě i pár dní, asi padesát osob dostalo trest patnácti dnů vězení a pouze osm osob bylo v říjnu 1972 odsouzeno za „chuligánství“ k nepodmíněným trestům odnětí svobody do tří let. Všichni odsouzení byli dělníci a studenti učňovských a středních technických škol ve věku 18–25 let. Představovali tak vzorek věkové a sociální skladby účastníků demonstrací. Ačkoli byly soudní represe co do počtu odsouzených „mírné“, o to víc účastníků nepokojů čekaly administrativní tresty a represe mimosoudní. Stovky zadržených ztratily zaměstnání nebo byly vyloučeny ze škol a v následujících letech už mohly pracovat pouze jako topiči, uklízeči atd. Někteří z nich skončili i na psychiatrických klinikách nebo propadli alkoholu.

Mimosoudní represe ovšem zasáhly kromě přímých účastníků demonstrací i lidi z kulturní sféry, které úřady obvinily z tichého šíření „antisovětské atmosféry“. Nejprve státní orgány omezily vysílání národních písní a oblíbená vlastenecká píseň Barbora Radvilaitė byla dokonce úplně zakázána. Ředitel kaunaského činoherního divadla Jonas Turasas byl donucen ukončit svoji činnost a později emigroval. O práci přišel i ředitel divadla pantomimy – Modris Tenisons, který se raději vrátil do rodné Rigy. Stejný osud postihl desítky dalších dramaturgů, hudebníků, výtvarníků a publicistů. Kulturní život města se tak dostal pod stálý dozor KGB a Kaunas se začal stále více propadat do provincionalizmu, ze kterého se před půlstoletím začal tak slibně vymaňovat.


Litevský Jan Palach

Kalantův protest však vdechl městu atmosféru svobody a těch několik májových dní se výrazně vrylo do vědomí kaunaské mládeže. To mělo dlouhodobý vliv na její nezávislý kulturní život i sebeuvědomění. Tato vzpoura studentů a hippies, díky nimž se ulice Kaunasu podobaly ulicím Latinské čtvrti v Paříži v květnu 1968, dostala název „Kaunaské jaro“. Tisíce chlapců a dívek, které vyšly do ulic, celému světu ukázaly, že Litva chce být nezávislá. Poté, co se informace o těchto událostech rozšířily, začali lidé – a to nejenom v Litvě – Kaunasu říkat „Kalantagrad“.

Na místo Kalantova činu kladli v 70. a 80. letech mladí lidé v den jeho smrti květiny, za což jim hrozilo vyloučení ze škol nebo i vězení a vyvolávalo další represe ze strany milice a úřadů. Krátce po Kalantově smrti se v Litvě začaly šířit samizdatové brožury a verše věnované jeho památce a od května do června 1972 jej stejnou formou protestu následovali další tři mladí lidé! Tyto případy se však KGB již podařilo před širší veřejností zatajit. S cílem zdiskreditovat v očích veřejnosti a zejména mezi mládeží jeho památku, označila v červnu 1972 soudní lékařská komise Kalantu za nervově chorého a současně mu bylo posmrtně vráceno členství v Komsomolu.

„Byl to protest proti nenáviděnému sovětskému systému,“ říká ředitelka Litevského střediska výzkumu genocidy a odporu Dalia Kuodytė. „Události Pražského jara a čin Jana Palacha byly známé díky Hlasu Ameriky každému Litevci. A stejně jako v Československu po Palachově smrti následovali další, i Kalanta měl své následovníky,“ dodává.

Dnes je Kalanta považován za národního hrdinu. V parku před bývalým Hudebním divadlem, kam tak rád chodíval a kde se upálil, byl 14. května 2002 odhalen jeho památník. Toto „Pole oběti“ tvoří několik sežehnutých litinových listů ležících v trávě, symbolizujících ohněm strávené stránky historie, a devatenáct kamenů rozesetých v parčíku – jeden za každý rok Kalantova života. Jméno Romase Kalanty nese dnes v Kaunasu také ulice a škola a 14. květen byl litevským parlamentem vyhlášen Dnem občanského odporu.


Roman Laube mapuje alternativní hnutí a kulturu v bývalých zemích tzv. východního bloku

 

KDO BYL ROMAS KALANTA?

Litevský vlastenec, hippie nebo psychicky narušený člověk? Narodil se 23. února 1953 v Alytusu. Jeho otec, veterán druhé světové války, byl stoupencem komunistického režimu, zatímco matka byla silně věřící katolička a v tomto duchu také vychovávala své děti. Romas navštěvoval v Kaunasu střední školu, zajímal se o literaturu a rád maloval. Jeho poslední obrázky se týkaly témat spojených s obětí a stále se v nich opakovaly motivy kříže, ohně, trpících lidí. V roce 1971 se dostal s vedením školy do konfliktu kvůli svému náboženského přesvědčení, když si před maturitou podal přihlášku do katolického semináře. K dalšímu konfliktu došlo, když při zkoušce z historie obhajoval své nemarxistické názory. Díky tomu byl nucen přestoupit na večerní školu pro pracující a zároveň začal pracovat v továrně. Ten samý rok jej pak vyloučili z Komsomolu. Podle vzpomínek jeho učitele z večerní školy byl Romas tichý, ale jinak obyčejný student, který však byl schopen horlivě diskutovat o minulosti i současnosti Litvy, což byla témata, která jej nejvíce zajímala. Později prý začal ztrácet zájem a měl stále více nepřítomný, zasněný výraz. Je možné, že patřil k hnutí hippies. Nasvědčovalo by tomu to, že rád chodil s kamarády hrát na kytaru do kaunaských parků a na místa, kde se hippies scházeli. Napovídaly by tomu i jeho výtvarné sklony a účes.

V neděli 14. května 1972 se Romas jako obvykle chystal ven za kamarády. Když se matka divila, proč si sebou bere skleněný demižon, vymluvil se, že si chce na ulici koupit limonádu. Kamarádovi, k němuž si přišel pro benzín, řekl, že doma potřebují něco vyčistit. Krátce na to byla v šoku celá Litva. Stal se jejím národním hrdinou.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod