Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Tradiční lidová zbožnost a magie
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2005


Tradiční lidová zbožnost a magie


Jana Kulhánková


O rumunských upírech jsme už všichni slyšeli. Čeho se ale dodnes bojí a před čím se chrání další obyvatelé "divokého Balkánu"? V Bosně a Hercegovině, zemi, která je odpradávna kulturní křižovatkou a v níž se mísí islámská, křesťanská i židovská tradice, se především na venkově udržují lidové obřady či provozuje magie. Skoro to vypadá, že Bosňané (tedy muslimští Bosňáci, katoličtí Chorvati i pravoslavní Srbové) jsou vyloženě pověrčiví.

Od soumraku do úsvitu


„Za žádnou cenu nechoď při západu slun­ce okolo odunluku (místa, kde se štípe dříví), protože v každém odunluku se skrý­vá aspoň jeden šejtan!“ (Muhamed Fejzi-beg Kulinović, 1898)

Pokud nemají problémy duševního či tě­lesného rázu zcela jasný původ, přičítají je lidé na bosenském venkově jakémusi rozladění, neklidu mysli. S takovými po­tí­žemi se pak většinou nesvěřují do ru­kou lékařů, ale obracejí se na místní léčitele a duchovní. Obyčejné rozčílení, projevu­jící se například bolestí hlavy či ho­reč­kou, může mít totiž mnohem zlověstnější původ – jde o útok zlých duchů či magie. Největší nebezpečí lidem údajně hrozí od západu slunce do prvního ranního zako­krhání. V této době jsou totiž při útoku zlých duchů – džinů – nejzranitelnější. Nej­kritičtější chvílí je právě západ slunce. Kolem lidských obydlí se potulují duchové či šejtani – ďáblové, kteří mohou do člo­věka různými způsoby vstoupit (v této sou­vislosti se v bosenštině používá výraz uhvatiti – zachvátit, zmocnit se). Mladé ženy či dívky by v tuto dobu neměly vů­bec vycházet samy ven.

Strach z uhranutí

„Uhranutí nejčastěji ulpí na nehtech. Pro­to je dobré nehty hned poté, co je od­stři­h­neš, zabalit do kousku papíru, hodit je proti zdi a říct: Dávám nehty větru, a vítr je dá mně, až je budu potřebovat! Není dobré mít v pokoji smetí, a to nejen proto, že to není zdravé, ale proto, že se kolem smetí nejčastěji shromažďují šejtani a je­den by snadno mohl přijít k uhranutí.“ (Muhamed Fejzi-beg Kulinović, 1898)

 Stále živá je rovněž víra v uhranutí. Bos­ňáci pro něj používají výraz ograma, být uhranut se řekne ograjisati. Zlé či ďá­bel­­ské síly se mohou přichytit na drobky chle­ba, kousky nehtů, krev či smetí, které lidé nechali povalovat po bytě nebo za­po­mněli přede dveřmi (proto se lze v ně­k­te­rých domácnostech setkat s přísnou čis­totností). Zmíněné „ingredience“ údaj­ně používají čarodějové pro magii (sihir) a jejich negativní esencí záměrně škodí svým obětem. Proto když někdo po západu slun­ce vykročí z domu, měl by si pro sebe říci bismillu – první řádku z Koránu, aby ho chránila, pokud na tyto ne­čisté věci nechtěně šlápne.

Jinou formou ochrany je imámův amulet – zapis. Jde o kousek papíru s arabským nápisem, za­balený do kusu povoskované červené látky, který si člověk připevní k oděvu. Amulet má chránit proti půso­bení veškerých zlých sil.

Hojně rozšířena v celé jižní Evropě, křes­­ťanské i nekřesťanské, na Středním a Blí­z­kém východě a v jižní Asii, je víra v uh­ran­čivé oči. Vzdělaná městská populace tyto pověry pochopitelně odmítá, ale lze tvrdit, že obyvatelstvo obecně zná nejen tento fenomén, ale i určitá preventivní opatření proti němu. Pro uhrančivé oči je typické, že o této zvláštní „dispozici“ neví ani její majitel, ani jeho okolí. Do­tyč­ný tak svým pohledem nevědomky ně­komu způsobuje intenzivní bolest hlavy nebo horečku.

Zlé kouzlo lze na někoho uvalit i obyčej­ným pohledem, například pokud se ko­cháme něčí krásou, aniž bychom řekli „Ma­šala!“, což je výraz údivu a radosti z toho, co vidíme (doslova „co Bůh chce, to bude“). Zvláště ohroženy jsou krásné dívky. Věří se, že když dívka zčervená, může jít o příznak uhranutí, protože na ni lidé příliš zírali. Ohroženy jsou však i malé děti, hlavně ty roztomilé nebo ty, které hodně pláčou. Ty totiž nejvíce přitahují po­zornost, a tedy i nevítané pohledy. K od­vedení pozornosti od dětské tváře slouží malý amulet, rovněž nazývaný mašalah, který dítě nosí na viditelném místě. Ten tak zabraňuje narušení „osobní harmo­nie“. Amulet však není levnou zále­ži­tostí a někteří rodiče ochranu dítěte řeší jinak: připevňují mu na čepičku malé barevné figurky nebo mu vážou červenou nit ko­lem zápěstí či kotníku – vše pro odvedení pozornosti od dítěte. Matky se také snaží uklidnit své plačící potomky, na které by mohly zlé síly útočit, zpěvem ří­kanek typu: „Tmavé, černé oči, modré a zelené oči, čáry leťte pryč!“ – tyto říkanky odhánějí zlá kouzla tam, odkud přišla. (Podle jedné sarajevské říkanky se mají vrátit do Romanije, hornaté oblasti na východ od Sa­rajeva, kde byla za druhé světové války pevnost srbských četniků.)

Na uhranutí se lidé nejvíc obávají jeho ne­předvídatelnosti. Zatímco magii vyko­nává konkrétní člověk s jasným zámě­rem, uhranutí může být nechtěné a osoba, která jej způsobila, zůstává utajena. To doka­zuje i skutečnost, že výrazu pro uhranutí se nikdy nepoužívá aktivně (někdo ně­koho uhranul), nýbrž pouze pa­sivně, pro označení osoby uhranuté (dítě bylo uh­ranuto).

Černá a bílá magie

„Najdeš-li v domě nějaký zapis, umrlčí kost nebo chuchvalec vlasů, věz, že ti ně­kdo o hlavu usiluje. Vezmi ty věci, vhoď je do ohně a řekni: Jak hoří tyto věci, ať stejně shoří i sihir, který byl učiněn proti mé duši, tělu, dětem a majetku. Pak pliv­ni na ruku, kterou jsi bral ony věci, a udeř s ní o zem nebo o zeď!“ (Muhamed Fejzi-beg Kulinović, 1898)

Pro magii konanou se špatnými úmysly se v Bosně používá výraz sihir. Jde o něco zlého, nepřátelského, nepocházejícího od Boha. Na muslimském venkově panuje pře­svědčení, že sihir provádějí hlavně srb­ské čarodějnice (důvod můžeme hledat ve vzájemných konfliktech provázejí­cích dějiny těchto národů i ve zloči­nech páchaných Srby na Bosňácích během nich). Jejich čarovná moc však nikdy ne­převýší moc imáma, islámského du­chov­ního, který může jejich zlá kouzla zrušit. Imámové mají také schopnost působit ma­gickou silou a někoho okouzlit. Jde však vždy o kouzla dobrá, takzvaná kouzla lásky, kdy imám může způsobit, aby se někdo do někoho zamiloval, k někomu vrátil atd. Jako nejlepší ochrana proti si­hiru bylo ještě počátkem minulého století doporučováno nosit kalhoty naruby, případně chodit s holí z hlohového keře, nebo alespoň s kouskem tisového dřeva.

Moc jména

“Pokud se ti nedaří nakrmit dítě, věz, že na tebe nějaká zlá duše zakouzlila sihir. Aby ses takového sihiru vyvaroval, najdi vlčí čelisti a protáhni skrz ně dítě hned jak se narodí. Jakmile toto učiníš, nakrmíš dítě i kdy­by na něm bylo tisíc sihirů!” (Muhamed Fejzi-beg Kulinović, 1898)

Někteří Bosňáci věří, že je před magií může ochránit jméno. Stává se, že ně­kdo své jméno v průběhu života vymění za jiné, které více odpovídá jeho cha­rak­teru. Roz­hodující je rovnováha duchovní síly jména a osobní síly jedince, která je astrologicky předurčena při jeho naro­ze­ní. Právě nevyváženost těchto dvou fa­k­­­torů může způsobovat onemocnění, ne­boť činí člověka zranitelným vůči sihiru. Dítěti, které vážně onemocní, může proto imám doporučit právě změnu jména. Tento akt pak může mít léčivé účinky už jen proto, že nové jméno osobu chrání a pů­vodní jméno zůstane nadále utaje­no. Dříve ne­mocný jedinec tak získává zcela novou identitu – na staré jméno už neslyší, přes­tože mu úředně stále patří. Bosňácká jména mají původ v turečtině nebo arab­štině, někdy jde o jména islámských pro­roků, jindy o jména spojená s určitými náboženskými hodnotami nebo povaho­vými vlastnostmi. Tak třeba Muhamed znamená „slavný“, Ahmed je „chválený“, Hanifa „zbožná“, Atifa zase „milostivá“...

Kult světců

V celé Bosně a Hercegovině je hojně roz­šířen kult lidových světců (tzv. šehidů), neboli zbožných muslimů, kteří vykonali něco zá­služ­ného či zemřeli hrdinskou smrtí. Tito „svatí,“ které pochopitelně ofi­ciálně islám neuznává, neboť sakralizaci definitivně odmítá, se těší po završení svého života zbožné úctě. Je součástí praktik lidového islámu, že lidé pořádají pravidelné poutě k jejich hrobkám (turbe), kde se modlí, nechávají zde almužny atd. Tyto modlitby většinou probíhaly během každoročního rituálu dova, což je kolektivní modlitba za déšť mající zajistit úrod­nou půdu a bohatou sklizeň, a také po­žeh­nání pro jednotlivé rodiny i celou ves. Dova probíhá každé jaro u hrobek ně­ko­lika šehidů a účastní se jí většinou pouze ženy. Na stejných místech pak na jaře probíhají i modlitby za mrtvé – tevhid. Na tato posvátná místa však lidé mohou docházet i jednotlivě, potřebují-li pomoc pro sebe nebo svou rodinu – například kvůli nemoci nebo neplodnosti.

Někteří bosenští muslimové věří, že šehidové jsou díky svému zbožnému ži­votu, hrdinské smrti či mučednictví Bohu blíže než obyčejní smrtelníci. Proto mohou být prostředníky při modlitbě. Modlitba skrze prostředníka – šehida nebo imáma – má v islámu důležité místo a je považována za účinnější. Lidé konají mnoho věcí proto, aby dosáhli božího požehnání (berićet) a náboženských zásluh (sevap) a s nimi i naděje na zdraví a štěstí a dobrý po­smrtný život. Tím, že se například modlí za své mrtvé příbuzné, pomáhají jejich duším a zároveň i sobě a své rodině. Za sevap se považuje každý dobrý skutek jako držení půstu, úklid mešity, ohleduplnost k druhým, almužna atp.

Lidoví léčitelé

Pokud však zbožné skutky lidi před půso­bením zlých sil neubrání, mu­sejí hledat po­moc jinde. Bosňáci se tak jako dříve i dnes uchylují k pomoci sku­tečných islámských vzdělanců (imámů, zbožných léčitelů, der­víšů), ve kterých vidí zástupce boží vůle na zemi. Vyhlá­šení léčitelé jsou vyhle­dá­vaní a přijíž­dějí za nimi „klienti“ zdaleka, dokonce i z řad jinověrců (Srbů či Chorvatů). Traduje se, že roku 1984 v době ko­nání Zimních olym­pijských her v Sarajevu přicházeli za lé­čiteli i zahraniční turisté ze všech koutů světa.

Léčitelé, jejich učení a vlastně i všechny dále popisované praktiky jsou nicméně v rozporu s oficiálně uznávanou formou islámu a proto byly v době socialistické Jugoslávie (kdy bylo znatelné úsilí o jed­notnou a jedinou „správnou“ podobu to­hoto náboženství) trnem v oku oficiálním islámským institucím. Kdo ale chtěl, ces­tu si k těmto „alternativním metodám“ stejně našel. Hledání pomoci u státem ne­uz­na­ných zdrojů lze v určité fázi dějin socialis­tické Jugoslávie interpretovat i jako vý­raz nedůvěry ve státní instituce.

Obyvatelé dnešního bosenského ven­ko­va však nechtějí po léčitelích požehnání, ale spíše prostředky k tomu, aby se vyhnuli či ubránili zlým silám, popisovaným výše. Pokud někoho postihnou problémy, s kte­rými si neví rady ani lékař, ani psycho­log, obracejí se zkrátka na zbožné léčitele. Čeho si na nich lidé vždy vážili nejvíce, byla jejich gramotnost. Na rozdíl od oby­čejného člověka znali Korán a uměli psát arabským písmem. Od 90. let, s rostoucí alfabetizací venkovské populace, tak je­jich důležitost postupně upadá.

Bosenské léčitele, „proutkaře“ a věštce lze rozdělit do tří skupin podle zaměření a metod, které používají. První skupinu tvoří muži i ženy bez formálního nábo­ženského vzdělání, které vesničané na­zývají hodža (imám) a bula (ženská du­chovní). Proutkařům lze říkat si­hirbaz či sihirbazica (označení odvozené od slova sihir), ačkoli tyto výrazy mají negativní význam jako čaroděj či čarodějnice – tedy ten, kdo může čarovat. Existují další, méně uznávané formy proutkaření, které nevy­žadují velké znalosti, ani zvláštní moc. Pro­vádějí je nejrůznější lidé, ať Romové nebo místní ženy, a jde většinou o věš­tění budoucnosti – z ruky, z kávové sed­liny či například z bílých fazolí.

Léčitelé a proutkaři se specializují na kon­krétní problémy. Jeden například léčí dět­ské pacienty, jiný umí na lidi vysílat kouzla lásky, další léčí uhranutí atd. Sa­motné léčení je pak většinou kombinací modlitby a přednesu z Koránu s pou­ži­tím tradiční lidové medicíny. Podle typu klien­tova pro­blému se mu poradí, co má dě­lat – zda na­vštívit lékaře, imáma, pomodlit se na hrobu svatého nebo třeba vypít určitou bylinnou směs. Nejčastější problémy, s nimiž lidé přicházejí, jsou chronické nemoci, man­želské problémy, neplodnost, staromláde­nectví a potíže duševního rázu jako úzkost či deprese. Buly nabízejí pře­devším mod­litby, přednes textů a věš­tění ze snů nebo z olověných odlitků, imá­mové zase již zmí­něné ochranné amu­lety – zapisy.

Třetí a nejvýznamnější skupinu zbož­ných léčitelů tvoří súfíjští duchovní, navzájem spříznění společným předkem – zaklada­telem dervíšské tekije v oblasti, odkud pocházejí. Jsou členy konkrétních súfíj­s­kých řádů, jejichž učení se považuje za mystickou formu islámu. Používají řadu technik a pramenů: posvátné knihy, čtení z ruky, modlitby a čtení z Koránu. Sú­fíj­ští hodžové (imámové) se raději drží stra­nou, neboť samozřejmě podléhají kontrole oficiálních náboženských autorit. Zamě­řují se buď na rušení kouzel nebo na och­ranu osob před nimi. Jsou to vzdě­laní muži, kteří umí několik jazyků, včetně tu­reč­tiny a arabštiny. Vzdělání však u nich není tím nejdůležitějším. Tito lidé mají být nejen sečtělí, ale rovněž nadaní určitou esote­rickou schopností „vidět“ více, než ostatní. Pokud chce být hodža respekto­ván, musí se nechat zasvětit a musí disponovat duchovním vzděláním a současně du­­chovní silou, jež mu umožňuje nahlížet ja­kési hlubší pravdy. Představy vesni­čanů o tom, co tvoří skutečné islámské vědění tak mnohdy naplňují tito přísluš­níci mystických súfíjských řádů více, než ofici­ální duchovní elita. Paradoxem bylo, že mnozí ze súfíjských duchovních půso­bili za dob socialistické Jugoslávii sou­časně jako oficiální imámové.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod