Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Černá Hora je dobrá zpráva
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2006


Černá Hora je dobrá zpráva


Jan Kravčík


Dávno minuly doby, kdy by průměrný Čech na pří­­padnou anketní otázku „Co si myslíte o Černé Hoře?“ odpověděl „Myslíte pivo nebo rádio?“ Malou a sympa­tickou zemi na břehu Jadranu navštěvuje stále více našinců, znu­děných desetiletou letní okupací Dalmácie, a díky stále in­tenziv­něj­šímu marketingu cestovních kanceláří se prázdninová značka Černá Hora dostala snad už definitivně do povědomí české společ­nosti. Je to pochopitelné a je to dobře. Proč?

Ještě menší země pro velikou dovolenou


Chorvatsko, bezkonkurenční letní destinace českých tu­­­ristů, zaznamenalo loňskou sezónu jejich úbytek o sedm procent oproti sezóně předchozí. Příčin je vícero, ale tou hlavní zřejmě je, že ačkoliv se stále zvyšuje kvalita služeb, ceny rostou ještě rychleji a chorvatské Ministerstvo moře, turizmu, dopravy a rozvoje se netají svým cílem přilákat do země víc Francouzů, Britů a Nizozemců a postupně pře­orientovat zemi z masového na elitní turizmus. Příliv sol­ventnějších turistů ze západní Evropy logicky zvedl ceny a pro mnohé Čechy se jejich výše stala nesnesitelnou.

Právě tady se skrývá velká výhoda Černé Hory. Kromě toho, že její měnou je předvídatelné euro, nabízí pro na­­­šince přijatelné cenové relace. V přímořských letoviscích se ceny pohybují na dvojnásobku cen běžných ve vnit­ro­zemí, kde jsou o něco nižší než v Česku. Oproti ne­horázně předraženému Dubrovníku o pár desítek kilometrů sever­něji tak Herceg Novi nebo Budva nabízejí příjemnou změnu. Jedinou nevýhodou černohorského pobřeží mo­hou být jen přeplněné pláže v důsledku velkého počtu srbských rekreantů, ale kdo chce, ten si své klidné místečko na oblázcích vždycky najde.


Velmi důležitý je také faktor pohostinnosti. Mnozí nedají na chorvatské hostitele dopustit, ale další se třeba set­kali s arogancí majitelů turistických objektů či res­taurací, ne­mluvě o nepříliš příjemných chorvat­ských vti­pech na český účet (velmi rozšířeným stereo­ty­pem o Če­ších je, že jsou držgrešle, nevkusně se oblékají a jejich povětrné ženy nikdy neodolají svodům ztepilých do­morodců). Oproti tomu Černohorci dávají Čechům otevřeně najevo své sympatie a mají tendence je upřednostňovat před „zápaďáky“ – často však nezapomenou připomenout, že za Tita se Jugo­slávii kořil celý svět, oni si žili nad poměry a Čechoslováci přijížděli k moři v před­po­topních autobusech jako „chudí pří­buzní“. – To byly časy, – povzdechne si průvodce v Nje­gošově mauzoleu na hoře Lovćen. – A byly by i teď, – do­dává, – kdyby nebylo těch nahoře...

Vstříc paradoxům


Lze konstatovat, že Černá Hora je zemí ob­rov­ských pa­ra­doxů. Vynechme ty sociální, jako třeba srov­nání životních podmínek obyvatel venkova a měst, i ty po­litické, kterým je prakticky patnáctileté působení Mila Đu­­ka­no­viće v nej­vyšších státních funkcích (momentálně předseda vlády), a za­měřme se spíše na malé, až úsměvné detaily.

Kdo se do Černé Hory vydá autem, je zcela jistě hned po překročení státní hranice pře­k­vapen hustotou symbolů Ev­­ropské unie na kilometr čtvereční. Skoro to vypadá, že modrými vlajkami se žlutými hvězdami je Černá Hora zá­sobena lépe, než průměrná členská země. Vlajky Unie však jen nevlají, ale nacházejí se i na tabulích podél cest, a to společně s informací, z kterého rozvojového programu je rekonstrukce této ko­munikace financována. Že by jíz­livá odpověď českým euroskeptikům na otázku co se děje s penězmi, které posíláme do Bruselu?

Rovněž udiví, když se dozvíte, že Černá Hora je „prvním oficiálním ekologickým státem v Evropě“. Co to znamená? Už v roce 1991 černohorští poslanci odhlasovali deklaraci o nezbytnosti šetrného zacházení s životním prostředím. Iniciativa jistě chvályhodná, leč množství odpadků, ať už ve městech či v přírodě, odpovídá balkánskému standardu (jenž lze definovat jako „není jich zas tolik, ale jsou všude“). Pochopitelně, těžko byste tomu věnovali větší pozornost, ale v deklarovaném ekostátě? Očividně platí, že dokud ne­bude ekologie v hlavách lidí, můžou politici deklarovat co chtějí.


Přesto je zde politika až příliš přítomná v životě obyčejných lidí. Zpolitizováno je kdeco – od výstavby monumentálního chrámu Kristova vzkříšení v hlavním městě po obyčejná vystoupení estrádních umělců. Není tedy divu, že politic­kým tématům se v rozhovoru s Černohorci jen málokdy vy­hnete. Nejvděčnějším z nich je samozřejmě dlouholeté úsilí o úplnou nezávislost země. Tábory jejích příznivců i odpůrců jsou zhruba stejně veliké, ale pro ty první zís­­kalo čekání na ni během posledních let – slovy spiso­vatele Balši Brkoviće – „jistou beckettovskou dimenzi“.

Definitivní roz­uzlení přijde snad s nejbližších dnech s květnovým referendem. Ivan pracuje jako pracovník ostrahy americ­kého konzulátu v Podgorici a ve věci má jasno: – Výsledkem odtr­že­ní budou lepší, korektnější vztahy se Srby, zač­neme od čistého stolu. A Milo Đukanović ko­nečně přijde o argument, že „za všechno může Srbsko“. Naproti tomu Jadranka, asistentka v turis­tické organizaci, tvrdí: – Na­ro­dila jsem se v Bosně, jsem Srbka, mám chor­vatské jméno a mluvím černohorsky. Do konce života budu „jugonos­tal­­gikem“ a nevidím důvod, proč ru­šit to poslední, co z Ju­go­­slávie zůstalo. Učitelka Ivana má zas velmi rezer­vovaný přístup: – Pro nezávislost budu hlasovat jen ze setrvačnosti. Tak jako tak se žije špatně a vláda se nemění. Neexistuje tady instituce ani osobnost, které by se dalo důvěřovat.

Faktem zůstává, že už po několik let je Černá Hora fakticky nezávislá – má svoji vládu, parlament, měnu, vlajku, po­licii a dvě mo­bilní sítě. Někteří ironicky podotýkají, že při­nej­menším to poslední je v dnešním světě spolehlivým znakem ne­závislosti. Je evidentní, že její formální potvrzení toho v životě běžného občana příliš nezmění.

Přírodní krásy „made in Montenegro“


Nesčetné přírodní krásy, jimiž je tato malá země tak bohatě a různorodě obdařena, vyvolávají pýchu domorodců a ob­­div cizinců. Když stojíte na špičce Jezerního vrchu, jed­­noho z vrcholků horského masivu Lovćen, na všech světových stranách se před vámi otevírá úchvatný výhled. Za dob­rého počasí je odsud možné přehlédnout prakticky celou Černou Horu. Dohlédnete nejen ke Skadarskému jezeru, do Kotoru, ale na severu zahlédnete i Durmitor a daleko na západě lze – podle slov místních průvodců – v noci spatřit i světla nad italským přístavem Ancona. Nejobdivovanějším je ale asi pohled na Boku Kotorskou, magický fjord, který se zařezává do pevniny v zákrutu dlouhém 25 kilometrů.

Samotný Lovćen je ovinut předivem národní mytologie a je považován za hlavní symbol černohorské identity. Na jeho vrcholku se nachází až rouhačsky monumentální mau­zo­leum, místo posledního odpočinku vladyky Petra II. Pet­ro­viće Njegoše, který byl nejen vládcem země v letech 1830-1851, ale také je­jím největším básníkem. Sochy žen, které stráží vchod do hrobky, stejně jako socha samotného Nje­goše sedícího pod rozkřídleným orlem jsou dílem slav­ného chorvatského sochaře Ivana Meštroviće. Celkový dojem z mauzolea umocňuje už samotná přístupová cesta sklá­dající se z téměř pěti set schodů, která částečně prochází tajemně nasvíceným tunelem. A nezapomeňte – ačkoliv pálí slunce a dole v údolích je příjemné teplo, tady nahoře ve výšce 1537 metrů nad mořem to pěkně profukuje.


Oproti Lovćenu může být Skadarské jezero pro našince očekávajícího pohled na ohromnou, blyštivou vodní plochu – tak, jak ji tuší z pohledu na mapu – mírným zkla­máním. Hladinu největšího jezera na Balkánu (z níž více než třetina připadá Albánii) totiž místy pokrývají zelené ko­berce leknínů a jiných vodních rostlin, které se mohou od břehu táhnout na kilometry daleko. Zapomeňte proto na windsurfing a připravte se na bird-watching. Jezero je totiž národním parkem, největší ptačí rezervací a posledním hníz­dištěm pe­li­kánů v Evropě.

Posledním, vskutku dechberoucím zážitkem, který nelze při návštěvě Černé Hory vynechat, je návštěva kaňonu říčky Tary. Jde skutečně o fantastickou podívanou – ať už ze­shora, z velkého obloukového mostu, svého času nejdel­šího na světě, nebo zezdola, kdy se nad vámi zdví­hají kolmé skalní stěny až do výšky třinácti set metrů... Černohorci pyšně tvrdí, že jde o nejhlubší kaňon v Evropě, odborníci, kteří si netroufají vyřknout definitivní verdikt, jej umisťují do první čtyřky.

Města Černé Hory


Podgorica, za časů soudruha Tita zvaná originálně Tito­grad, turisty neláká. Její historické urbanistické jádro vzalo prakticky celé za své v druhé světové válce během de­sí­tek spo­jeneckých bom­bardování (město leželo na trase ná­letů na tehdy jedinou německou zásobárnu ropy, rafinérii v ru­munské Ploieti, a bylo jedním z náhradních cílů v pří­padě, že bomby nemohly být shozeny na cíl). Za sou­čas­nou tvář města tak jsou zodpovědní převážně socialističtí ar­chi­tekti, kteří se místy skutečně „vyřádili“. Přesto nelze tvrdit, že Podgorica nemá duši – je neuspořádaná, líná, ale veselá, pomalu si užívá života a její odlehčený esprit nedokáže zadusit ani horko, které z ní i oficiálně činí nejteplejší met­ropoli Ev­­ropy. Říká se, že každému městu dává ener­gii jeho řeka. To platí i zde – Morača protéká městem liknavě jako by ji neza­jímalo. Nad ní se táhne zbrusu nový, zavěšený Most milénia, který se okamžitě stal tak dlouho očekávanou městskou dominantou.

Narozdíl od Podgorice si Cetinje zachovalo mnohé ze svého původního genia loci. Aby ne, vždyť jde o spirituální centrum země a historické hlavní město z dob, kdy byla Černá Hora jediným balkánským státem, který uhájil svou nezávislost před Osmany. Po Berlínském kongresu roku 1878 o navázání diplomatických vztahů s malým, ale strategicky významným knížectvím začaly usilovat významné evropské státy. Na hlavním cetinjském náměstí, přímo na­proti knížecímu paláci, tak na­lezneme budovy někdejších velvysla­nectví Rakouska-Uherska, Ruska, Francie, Itálie, Osmanské říše či Velké Británie. Ambasády byly stavěny s cílem demonstrovat moc a bohatství příslušné mocnosti, a proto k nim patřily i pečlivě upravené parky (rakousko-uherští, italští a britští velvyslanci měli k dispozici dokonce i tenisový kurt).


Pocit, že se v Cetinji na některých místech pokud ne zastavil, tak alespoň opozdil čas, se ukáže jako oprávněný při nákupu vstupenek do místního historického muzea – jsou mírně zažloutlé a stojí na nich Socialistička repub­lika Crna Gora. Časy socializmu připomíná i sa­motná expozice – zástavy s půlměsícem ukořistěné v bo­jích proti Turkům, provolání italských okupantů, výzbroj a výstroj Wehr­machtu i fotky zasloužilých partyzánů, to vše jen utvr­zuje dojem, že tudy kráčela historie ve svých oko­va­ných botách. Za pozornost stojí také místní monastýr s ostatky sv. Petra Cetinjského a knížecí rezidence zvaná Biljarda. V jejím dvoře se nachází pro­sklený pavilón s obří re­liéfní mapou Černé Hory, kterou vytvořili Rakušané pro své vo­jen­sko-strategické účely za první světové války. Když tak kráčíte nad okupanty plasticky a precizně ztvárněnými po­­­ho­řími, můžete si připadat jako mocný Krakonoš ze znělky nějaké balkánské variace Krkonošských pohádek...

Je zbytečné rozplývat se nad krásou Kotoru, zařazeného do seznamu památek UNESCO. Jednak to už dříve a lépe udělali jiní, a navíc města, na­lé­zající se na pomezí kultur, jsou vždycky jedinečná a fascinující. A jsou-li umístěna v takové krajině, pak to platí dvojnásob.


Spíše se podívejme do turisty opomíjeného Sandžaku. Ve městě Pljevlja, ležícím nedaleko srbských a bosenských hranic, jako byste se ocitli v miniaturním Sa­rajevu. Opět setkání kultur, opět ty historické vibrace. Špetka Orientu v podobě úchvatné Husein-pašovy mešity z 16. století, jejíž neuvěřitelně štíhlé a vysoké minarety tvoří jednu z domi­nant centra. I ne zcela zasvěcený návštěvník však může v Pljevljích zachytit něco z napětí panujícího mezi místní mus­limskou komunitou a pravoslavnými křesťany. Dosta­tečně výmluv­ným je pohled na mešitu, která volá po peč­livé rekonstrukci, a na nedaleký klášter sv. Trojice, který doslova září novotou.

Byl-li zmíněn Orient, nelze opomenout Ulcinj. Město tak živé, barevné, horké a hlučné, že si v něm můžete připadat jako někde v Teheránu. Cedule s albánskými nápisy, po­­hlednice se slovem Ulqini, minarety s reproduktory, z nichž se line muezzinův táhlý hlas, to vše působí na Stře­do­ev­ropana vysoce exoticky. Pokud vás zaujme velké množství aut s kosovskými značkami, je to proto, že na písku ne­da­leké, tři­náct kilometrů dlouhé Velké pláže se v létě – podle slov místního kavárníka – „rekreuje celé Kosovo“.

Vlk, který pije Nikšićské pivo


U silnice z Podgorice do Cetinje může řidiče upoutat ce­dule „Prodám vlka, který pije Nikšićské pivo“. Zastavíte-li u malé hospody opodál, zjistíte navíc, že vlka si lze, za drobný poplatek půl eura, prohlédnout na vlastní oči. Kdo by čekal, že v kotci za domem najde poko­ře­ného a zlomeného syna di­vo­činy, bude překvapen, jak spokojeně vlk vypadá. Aby ne, když ho krmí zbytky sko­pové pečeně, která zůstane po hostech. Zatímco drbete ve­sele skákající zvíře mezi uši­ma, syn majitele Srđan říká, že vlče našli v lese, ujali se ho a teď hledají kupce. Cena – pouhých 1000 euro. – Další peníze si ale připravte pro celníky na cestě domů, – žertuje syn hostinského.

Země se 640 tisíci obyvateli, která je rozlohou jen o něco menší než kraje Vyso­čina a Jihomoravský dohromady, slibuje svým náv­štěv­ní­kům spoustu ne­všed­ních zážitků. Ať už tou­žíte po moři, ho­rách, lesích nebo kláš­terech, tady na­lez­nete vše hezky pohromadě. A komu by nebyla sympa­tická země, kde se po uli­cích pro­chá­zejí želvy, osli jedí fíky a vlci pijí pivo. Zkrátka a dobře, Černá Hora je pro kaž­dého cestovatele dobrá zpráva.

A dobré zprávy se šíří rychle.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod