Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Střípky z makedonských cest
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2003


Střípky z makedonských cest


Silvie Vajskebrová


O Makedonii se toho v poslední době z našich sdělovacích prostředků příliš mnoho nedovídáme. Snad jen sportovní informace o zápasu Sparty Praha s mužstvem Vardaru Skopje poněkud vylepšují bilanci našich médií. A přitom v nedávných dnech probíhala v Makedonii řada velkolepých oslav podpořených již dlouho před jejich vypuknutím mohutnou vládní kampaní. Oficiální reklamní plakáty a billboardy hlásaly na pozadí červenozlatého makedonského slunce oslavy výročí 100 let Ilindenského povstání.

Ilinden je pro každého Makedonce pojmem živým, nezaneseným stoletým nánosem prachu. Je výrazem národní hrdosti a událostí prvořadé důležitosti. Ilinden – to je 2. srpen, den svatého Ilji (Eliáše). Právě v tento den roku 1903 Makedonci povstali proti Osmanské říši. Šlo o poslední z řady povstání na Balkánském poloostrově ve 2. polovině 19. století a území dnešní Republiky Makedonie bylo jednou z posledních oblastí, které se vymanily z osmanského jařma. Fenomén a problematika Ilindenu je velmi zajímavá a komplikovaná a zasloužila by si podrobnějšího rozboru. Současná Makedonie však není domovem pouze Makedonců. Jak se žije jejím obyvatelům v jejich mnohonárodnostním státě? A jaká je makedonská realita v době, kdy mnozí její občané pohlížejí s obavami na červeno-černou albánskou zástavu?

Republika Makedonie

Málokterý stát v Evropě musel projít tak trnitou cestou k vlastní nezávislosti jako novodobá Republika Makedonie a zdá se, že ani po dvanáctileté existenci nemá v boji o suverenitu vyhráno. Není divu, Makedonie nemá dobré vztahy ani s jedním ze svých sousedů, spíše naopak. Srbsko, Bulharsko, Řecko i Albánie by si stále rády uklovly něco z makedonského koláče. A přestože se Makedonie od devadesátých let úporně snaží nezavdávat příčiny k tomu, aby se na její hlavu snášely pomyslné spršky kamení, doposud neměla možnost sklidit ovoce svého snažení. Poté, co v roce 1999 přijala maličká země půl milionu (tj. celou čtvrtinu populace země!) albánských utečenců z Kosova, začaly v jejích severozápadních oblastech, zejména v okolí města Tetova, operovat guerilly kosovských Albánců, jejichž sebevědomí vzrůstalo v souvislosti s politickou podporou, vykazovanou jim mezinárodním společenstvím. Jejich ozbrojené akce se však záhy začaly vymykat kontrole Západu a rozdíl mezi bojovníky za svobodu a teroristy byl stále méně zřetelný. V roce 2001 patřila Republika Makedonie k žhavým ohniskům mezietnických střetů, a proto NATO zahájilo operaci "Essential Harvest", v jejímž rámci albánské bojůvky částečně odzbrojilo a přinutilo makedonskou politickou reprezentaci jednat s představiteli albánské menšiny. Důsledky přiznání širokých práv menšinám jsou pro Makedonii dalekosáhlé, a to jak v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu.

Makedonie je překrásná, převážně hornatá země, kterou napříč protéká řeka Vardar, opěvovaná v makedonských i bulharských písních. Při pohledu na zemědělskou krajinu makedonských nížin by jistě zajásalo srdce nejednoho českého agronoma. Tolik oplakávané rozorané meze zde spatříte v nedotčené podobě, jak asi vypadaly v Čechách a na Moravě před kolektivizací. Ta se totiž Makedonii v rámci titovské Jugoslávie vyhnula.

Makedonie není jen zemí přírodních krás, ale také zemí přetékající v blízkosti každého osídleného místa odpadky. Místní si však s nimi, zdá se, prozatím hlavu nelámou. Odpadky zřetelně mapují, v kterých místech na břehu krásného a rybami oplývajícího Mavrovského jezera strávila makedonská rodinka poklidné nedělní odpoledne. S odklízením umaštěných papírů a plechovek si nedělají starost i přesto, že nedaleko je hranice národního parku. Cizinci to jasně napoví, že Orient je nedaleko.

Ačkoliv oficiálně vydávané zprávy o bezpečnostní situaci považují Makedonii za zemi nejistou a také pojišťovny vás odrazují od cesty zvýšeným tarifem pojistného, obyvatelé Makedonie zůstávají věrni své pověsti milých, přátelských a ku pomoci ochotných lidí. Svoji zemi považují za bezpečnou, na nebezpečí upozorňují jen v oblasti Tetova a Gostivaru. Na hlavní silnici spojující na severu ležící Skopji s jižním Ochridem prý v úseku Tetovo–Gostivar přepadávají ve večerních a nočních hodinách projíždějící vozy ozbrojení bandité pomocí přes silnici nataženého silonového lana či sítí...

Zmatení jazyků

V Makedonii žije pestrá směsice etnik. Podle vlastních údajů z roku 1994 měla Makedonie 2 075 196 obyvatel, z nichž 1 378 687 (66%) byli Makedonci, 478 967 (23%) Albánci, 81 615 (4%) Turci, 47 408 (3,5%) Romové, 39 865 Srbové a zbytek příslušníci dalších národnostních menšin. Z toho se k pravoslavným křesťanům hlásilo 66,6%, k muslimům 30%, k římským katolíkům 0,5% a k ostatním náboženstvím 3%. Podle internetového Atlasu Evropy (2001) žije nyní v Makedonii 2 046 209 obyvatel, přičemž Makedonci tvoří 68%, Albánci 23%, Turci 4% a Romové a Srbové shodně 2%. Tyto údaje se při porovnání dalších zdrojů značně liší. Obyvatelstvo Makedonie je do značné míry bilingvní i trilingvní. Podél západní hranice s Albánií ovládají místní bez problémů albánštinu a makedonštinu, dle konkrétního regionu i turečtinu, ale může se stát, jako třeba v městečku Debar, že vstoupíte do obchůdku a ani s jednou ze dvou prodavaček nenajdete společnou řeč. Tedy pokud neovládáte albánštinu nebo italštinu.

Úředním jazykem země je ale makedonština. Uvádí se, že v zemi je poměrně vysokých 10–11% negramotných. Jak říká článek 48 Ústavy, ve školství základním a středním mají příslušníci menšin právo vzdělávat se ve svém jazyce. Například v západní Makedonii, v oblasti na levém břehu Debarského jezera nazývané Župa, která čítá 16 vesnic řídce osídlených sedmi tisíci obyvateli převážně turecké národnosti, probíhá vyučování v jedné ze základních škol pouze v turečtině, v druhé pak v turečtině, v albánštině a v makedonštině.

Zpráva amerického ministerstva zahraničí z roku 2000 o lidských právech v Makedonii hovoří o "vhodných podmínkách pro menšiny na univerzitách ve Skopji a v Bitole". Pro studenty, kteří se chtějí stát učiteli albánštiny na základních nebo středních školách, existuje pedagogický institut ve Skopji. V červenci 2000 byly vyslyšeny požadavky Albánců na univerzitní vzdělávání ve své mateřštině v soukromých vyšších vzdělávacích ústavech a byly podepsány mezistátní dohody mezi Makedonií a Albánií o spolupráci ve vzdělávání a zdravotní péči. V Makedonii jsou také uznávány diplomy z univerzity v kosovské Prištině.

Makedonští muslimové

Makedonie je zemí pestrou a kulturně bohatou nejen svou antickou a předantickou historií, ale především svojí kulturními vlivy etnických skupin obohacenou současností. Narozdíl od Bulharska (kde jsou většinou dávno zbořené) nebo Srbska (kde jsou stále ještě bourány) krášlí makedonská města tužkovité věže minaretů a městy se pětkrát denně ozývá procítěné volání k modlitbě. Například v Ochridu stojí pravoslavné kostely v bezprostřední blízkosti mešit, ale muezzin a zvon si vzájemně nevadí. V některých městech však, jako například v Bitole, muslimské památky oněměly a chřadnou. Pustnou zde po masovém odchodu Turků, který probíhal v několika vlnách od pádu Osmanské říše až do dneška. Župští Turci zažili celkem tři významné vysídlovací vlny – v letech 1912–1913, v roce 1945 a pak v 60. letech. Zůstali jen ti, kteří neměli na cestu do Turecka prostředky, nebo již neměli ke komu odejít. Celkově odešly z Makedonie asi 2 miliony Turků, především do oblasti střední Anatólie v okolí města Konya. O něm místní muslimové mluví s tajemným rozechvěním v hlase.

V Makedonii rovněž dodnes na některých místech působí derviši. Tzv. dervišská teketa fungují ve Skopji, Struze, Ochridu, Kičevu a Štipu. Derviši jsou velmi zjednodušeně řečeno muslimové, převážně muži (i když jejich činnost mohou vykonávat také ženy), kteří se scházejí zpravidla jednou denně, aby se pomodlili, po modlitbě společně vypili kávu, rozprávěli o Bohu a meditovali. Některá dervišská bratrstva při svých meditacích také zpívají či tančí a dostávají se tak do náboženského transu. Každé dervišské teke má svého představeného, dříve šejcha, nyní spíše nazývaného baba. V Ochridu a Štipu jsou tyto meditace volně přístupné, jinde je přítomnost veřejnosti nežádoucí.

V Makedonii žije také zajímavá skupina makedonsky mluvících muslimů, někdy nazývaných Torbeši. Podobně jako Pomáci v Bulharsku a obdobná etnika v Řecku žijí v těžko přístupných vesnicích v horách. Jedna verze o jejich původu vypráví, že sem byli vyhnáni poté, co byli nařčeni ze zrady své původní (pravoslavné) víry. Jiná verze má za to, že jsou potomky Kumánů, co přišli na Balkán spolu se slovanskými kmeny. Zajímavé je, že ve vyprávění o jejich původu nalezneme u Pomáků i Torbešů velké množství shod a podobností. Další často uváděnou teorií je, že tyto menšiny jsou spolu s muslimským obyvatelstvem Bosny a Hercegoviny potomky vyznavačů bogomilství, náboženského učení vzniklého v 10. století na území Bulharska pod vlivy maloasijských a blízkovýchodních dualistických a dalších učení. Bogomilové byli pronásledováni a po příchodu osmanských Turků do Evropy přestoupili na islám. O dobrovolnosti či nedobrovolnosti tohoto přestupu se vedou spory. Torbeši žijí hlavně ve vesnicích severně od města Debar a v okolí Kičeva. Do debarských vesnic přilepených jako vlaštovčí hnízda vysoko na svazích hlubokého údolí vedou nekonečné úzké serpentiny. Trochu znenadání se pak otevře pohled na okolní vrcholky skalnatých kopců a kolem sebe spatříte staré, mohutné a místy proschlé kaštanovníky. Nahoře se objeví první domy vesnice, která může, tak jako v případě Velebrda, překvapit dvěma a půl tisíci obyvateli a novou mešitou postavenou jejich vlastními silami a na vlastní náklady.

Za prací do ciziny

Itálie, Itálie, o ní je slyšet na každém kroku. Proč? Je zemí, kde si značná část makedonských muslimů a také místních Albánců již řadu let vydobývá chléb vezdejší. Již od dob Tita bylo místním muslimům dáváno najevo, že práce je jen pro křesťany. To bylo jedním z hlavních důvodů turecké emigrace v 60. letech a také hledání si pracovních příležitostí nejprve hlavně v Německu a Švýcarsku, dnes nejčastěji v Itálii. Vysoká nezaměstnanost a absence zdravotnických služeb jsou i dnes hlavními problémy také župských Turků.

Muži odjíždějí do zahraničí již třetí generaci, pracují nejčastěji jako zedníci nebo vykonávají jiné dělnické profese. Zpočátku jezdívali sami, do Itálie však již odjíždějí celé rodiny a vracejí se domů jen na čtyři, pět týdnů v létě, někteří ještě jednou v zimě. Během zbytku roku jejich výstavné domy postavené za peníze vydělané v cizině osamějí. Zato celý srpen je u Torbešů pěkně veselo, srpen je totiž měsícem svateb a sunetů (slavností obřízky), a slaví se denně. Sami říkají: "Každý den jedna svatba!"

Náboženská výuka dětí tu probíhá několikrát týdně a nebyla přerušena ani komunistickým režimem. Místním chodžům však v poslední době dělá vrásky něco jiného. Děti, které odmala tráví většinu roku v Itálii, zapomínají makedonštinu a přes léto to pak musejí rychle dohánět.

V roce 2000 dosahovala nezaměstnanost v Makedonii 32%. Pracovní příležitosti byly v hospodářském sektoru rozděleny takto: 50% v oblasti služeb, 40% v průmyslových odvětvích a 10% v zemědělství. Tyto údaje do značné míry odráží i současný stav. Rybářská rodina ze Skopje, kterou jsme potkali u Mavrovskeho jezera a která zde tráví již řadu let téměř polovinu léta, čítala šest dospělých dvou generací a dvě malé děti. Jediným pracujícím byl muž ve věku asi 45 až 50 let, ostatní byli nezaměstnaní. Na ranní lov ryb však vstávali s železnou pravidelností kolem páté hodiny a vraceli se se stabilním úlovkem okolo deváté. Po vydatném jídle, napůl snídani, napůl obědě, se nám na pár hodin ztráceli z očí ve stanech a v pozdním odpoledni vyráželi podruhé. A tak každý den. Ranní ryba – večerní ryba. Jen ženy, kromě nejstarší z nich, zůstávaly s dětmi v jejich "ležení" a staraly se o chod provizorní domácnosti. Babička, vášnivá rybářka, doprovázela muže.

U kávy, na kterou nás rodinka pozvala, se řeč točila kolem starých časů, kdy Jugoslávie byla pro všechny okolní státy "Amerikou" a Čechoslováci častými návštěvníky Makedonie. Z jejich hovoru byla cítit nostalgie. Všechno se prý změnilo, když se do jugoslávských záležitostí zamíchala ta opravdová Amerika a rozeštvala lidi proti sobě. Do té doby prý bylo každému jedno kdo je jaký – ať Makedonec nebo Albánec, lidé jsou jen dobří a špatní, jako všude jinde.

Spojené státy mají ve zdejším veřejném mínění, ostatně jako na většině Balkánu, velmi špatnou reputaci. Vždyť právě americká bezmezná podpora Albánců v Kosovu měla ve svých důsledcích za následek pozdější bezostyšně arogantní akce kosovských teroristů a tento fakt má přímý dopad i na současné makedonské problémy.

Ze všech setkání a seznámení bylo cítit, že se zde nikam nespěchá a žít se dá přece i z docela mála. Hlavní je rodina a zdraví všech jejích členů. A pak je třeba udržovat přátelství, nejlépe při muabetu - přátelském posezení nejčastěji u kávy...

Závěrem citujme slova makedonského premiéra Borise Trajkovského pronesená v rámci oslav Ilindenu v Kruševu: "Makedonie je zemí všech, kteří v ní žijí. Rozdíly nás musí spojovat a ne rozdělovat. (...) Musíme předcházet všem nedorozuměním vzájemným pochopením, prostřednictvím politického dialogu a respektováním demokracie a jejích pravidel. (...) Velikost makedonské epopeje má i jednu další dimenzi, rozdílnou od ostatních: ona nebyla jen bojem za svobodu a vznik vlastního státu, byla také bojem za náboženskou a mezietnickou toleranci. (...) Velikost dnešního dne nám dovoluje vrátit se ve vzpomínkách i do výjimečně smutného a těžkého roku 2001. Jménem všech mladých a zbytečně uhaslých životů, ve jménu všech matek oblečených v černém, chci vyzvat k rozumu, moudrosti, porozumění a rozhodnosti uzavřít stránky dějin plné neštěstí a bolesti, neboť není možné stavět štěstí jedněch na neštěstí druhých."

Na veřejných oslavných mítincích se bohužel neozývala jen slova tolerance. Stále ještě bylo slyšet i plamenné projevy vyzývající k novému povstání proti novým "Osmanům", jako například na oficiálních oslavách Ilindenu v městě Radovis. Přestože publikum na tyto výzvy nereagovalo podle představ řečníků, z úst jednoho z nich zazněl i mrazivý výkřik, leitmotiv balkánských dějin: "Svoboda nebo smrt!"





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod