Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Duše turkménských žen jsou velmi barvité
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2007


Duše turkménských žen jsou velmi barvité


Rozhovor s Chudajberdim Challym – turkménským disidentem a spisovatelem / Ukázka z knihy Obrys Duše

Jan Kravčík



Chudajberdi Chally (podle nového turkménského pravopisu Hudaýberdi Hally) je turkménským disidentem a spisovatelem žijícím v Česku. Narodil se roku 1947 a vystudoval turkménský jazyk a literaturu na Turkménské státní univerzitě v Ašchabádu. Po ukončení studií začátkem 70. let pracoval v literárním časopise Sovet edebijaty (Sovětská literatura) a od roku 1978 byl členem Svazu sovětských spisovatelů. V roce 1989 se stal profesionálním spisovatelem, věnoval se své tvorbě a společně s dalšími turkménskými intelektuály zakládal národní hnutí jménem Agzybirlik (Svornost). V roce 1993 byl ze Svazu spisovatelů vyloučen a po krátkém působení v etnografickém oddělení Akademie věd přišel roku 1996 jeho vynucený odchod ze země – nejprve do Moskvy a potom do Prahy. Je autorem deseti knih v turkménštině, z nichž jedna byla přeložena do češtiny. Je ženatý a má tři dcery.

 

Podívejme se nyní blíž na události předcházející Challyho emigraci. Začínají už v souvislosti s jeho působením v hnutí Agzybirlik. To si kladlo za cíl získání lepšího postavení pro turkménský jazyk, obnovu turkménské kultury a dosažení nezávislosti Turkmenistánu na Sovětském svazu. V září roku 1989 se Chally stal předsedou přípravného výboru Agzybirliku, jehož úkolem byla tvorba programu a stanov hnutí. Vzápětí přišel první útok – někdo zapálil dveře jeho domu. Koncem roku hnutí obdrželo oficiální status a Chally byl zvolen jeho předsedou. V lednu 1990 Azgybirlik uspořádal mítink na připomenutí památky bitvy u Gekdepe (1881) a masakru tisíců Turkménů carským kolonizačním vojskem. Turkménské sovětské úřady využily tohoto mítinku jako záminky pro zákaz Azgybirliku, který od té doby působil v ilegalitě.

Počínaje rokem 1992 v tehdy už nezávislém Turkmenistánu přestaly vycházet Challyho knihy a vzápětí byl Chally vyloučen z turkménského Svazu spisovatelů. Jeho knihy se ocitly na černé listině a byly odstraněny z knihoven. Prezident Nijazov Challyho obvinil z urážky na cti a turkménský tisk kritizoval jeho spolupráci s Rádiem Svobodná Evropa (RFE). Nakonec byl postaven před soud za své výroky o nezávislosti Turkmenistánu na Sovětském svazu a odsouzen k pokutě. Počátkem ledna 1994 byl zadržen Státní bezpečností a tři dny držen ve vazbě bez úředního obvinění i bez udání důvodu. V srpnu 1995 byl znovu chycen tajnou policií a zbit v poušti nedaleko Ašchabádu. Po tomto incidentu pochopil, že je pro něj velmi nebezpečné zdržovat se v zemi a zároveň pracovat pro Rádio Svobodná Evropa. Proto odešel do Moskvy a následně do Prahy, kde začal působit v turkménské redakci vysílání RFE.


Váš životní příběh, tak jako u mnoha emigrantů a disidentů, je velmi pohnutý. Jak dlouho žijete v Česku a proč jste odešel z Turkmenistánu?

Ano, samozřejmě byl pohnutý, ale kdyby nevyhrožovali mým dětem, asi bych býval neutekl, jelikož moje práce i můj život jsou vázané na moji zemi. Do České republiky jsme přijeli v prosinci roku 1996, tedy skoro před jedenácti lety.


Chtěl byste se vrátit do Turkmenistánu?

Samozřejmě, že bych se chtěl vrátit. Ale myslím si, že moje děti plánují zůstat tady na Západě. A kvůli tomu bych už nikdy nedokázal odsud natrvalo odejít.


Zůstaňme na chvíli u vaší země – první prezident Saparmurat Nijazov, zvaný „Otec Turkménů“, si kolem sebe úspěšně vybudoval kult osobnosti a jeho mytologicko-náboženská kniha Ruchnama se stala dokonce povinnou četbou prakticky pro každého. Četl jste ji? Co si o ní jako spisovatel a jako Turkmén myslíte?

Bohužel je to tak – Nijazov si velmi rychle vytvořil svůj kult osobnosti, pro což měl v Turkmenistánu výborné podmínky. V tom se dostal mnohem dál než jeho sovětští kolegové. Ale co se týče Ruchnamy, v ní rozhodně nejsou prezidentova vlastní slova. Koneckonců Nijazov se přiznal, že Ruchnamu napsal sám národ. Náš první prezident vlastně nikdy neuměl mluvit turkménsky spisovně, jeho řeč byla směsí turkménštiny a ruštiny. Jenže chtěl být autorem nějaké knihy, a tak mu ji napsali jiní. Protože se však na té knize podílelo několik různých spisovatelů, chybí jí hlavní téma nebo pointa. Skládá se z myšlenek ukradených z jiných knih a různých legend, a přesně kvůli tomu se vůbec nedá číst.

Co tím vlastně chci říct? Jednou jsem si četl Stalinovy poznámky o jazykovědě. Když jsem je přečetl, pochopil jsem, že Stalin absolutně nerozumí tomu, o čem píše. Ale z Ruchnamy se člověk nedozví ani to. Proto jsem si ji jen prohlédl, ale číst jsem ji nedokázal.


Nijazov ale loni v prosinci nečekaně zemřel a jeho nástupcem se stal pan Gurbanguly Berdimuhamedov. Svět napjatě očekával, co se bude dít, došlo k amnestiím, byly odstraňovány Nijazovovy portréty, ale teď prý mají opět viset všude. Jaké mají Turkméni vyhlídky do budoucnosti dnes?

Nejbližší budoucnost turkménského národa nebude jednoduchá, jelikož diktátorský režim trvá dál. Celá moc je i nadále soustředěná v rukou jednoho člověka. V Turkmenistánu neexistuje skutečný parlament ani vláda. Za komunismu existovala alespoň politbyra. Ale náš dnešní parlament nemá prakticky žádné pravomoci ani působnost.


Díky historicko-společenskému vývoji v Turkmenistánu a ve Střední Asii obecně nikdy neexistovala demokracie západního typu. Má tedy vůbec smysl v současné „dějinné fázi“ vyžadovat od státu jako takového fungující demokratické mechanismy a instituce? Chci říct – není současná situace jen jakousi nutnou vývojovou fázi, kterou si musí každá středoasijská společnost projít, než se dopracuje k opravdové demokracii?

Jestliže moc není rozdělena spravedlivě mezi prezidenta, vládu a parlament, o demokracii nemůže být řeč. Například náš padesátičlenný parlament se vůbec nemíchá do důležitých státních otázek, nemůže řešit žádný problém ani ožehavou situaci. Jeden příklad za všechny – náš prezident byl na návštěvě v Saúdské Arábii a při setkání s králem představoval i lidi ze své delegace. Přitom ukázal prstem na předsedu parlamentu a řekl: „Tohle je parlament“. Znamená to, že možná ani nezná jméno hlavy parlamentu a že nejspíš ani neví, co má v popisu funkce. Takže opakuji, jaká může být za těchto podmínek řeč o demokracii?


Poslední „politická“ otázka: Co si myslíte o způsobu, jakým o Turkmenistánu informují česká média? Je to jen můj dojem, anebo i vy máte pocit, že diktátor Nijazov byl u nás líčen jen jako jakási excentrická orientální figurka a jeho megalomanské plány sloužily spíše pro pobavení, zatímco útlak, kterým stíhal své „spoluobčany“ byl zmiňován jen jaksi na okraj?

Bohužel je to tak. Turkmenistán je pro česká média jenom další exotickou zemí a na fotkách ukazují jen poušť nebo velbloudy. Cílem českých sdělovacích prostředků je bohužel sdělit lidem: Podívejte se, jaká diktatura vládne na východě, nemůžete moc kritizovat vlastní hlavu státu nebo parlament, protože u nás máme vysokou úroveň demokracie. Zatímco oni mají zlatou sochu, co se otáčí za sluncem.

Západní svět se hodně snaží zabránit velkému přílivu imigrantů, ale zároveň mu nevadí v Turkmenistánu stavět pro diktátora věznice a paláce, protože je to dobře placená práce. Kdyby masmédia také kritizovala své politiky za podporu diktatury, tak by možná těch přistěhovalců bylo méně. Každý národ by přece měl mít možnost žít ve své vlastní zemi v bezpečí. Bylo by mnohem prospěšnější, kdyby se tomu média věnovala a tento cíl podporovala.


Jaké jsou v Česku možnosti seznámit se s turkménskou kulturou? Existují u nás nějaké zájmové spolky či kluby, kde by se zájemci mohli o vaší zemi, jejích lidech, tradicích a kultuře dozvědět víc?

V Česku neexistuje ani turkmenské velvyslanectví, ani kulturní centrum, tudíž není příliš možností jak prezentovat turménskou kulturu. Nežije tu ani mnoho Turkménů, kteří by se o něco takového mohli snažit. Je to smutné, ale s tím toho asi moc udělat nelze.


Pojďme zpět k vám a vaší tvorbě. Kdy a proč jste se začal věnovat psaní?

Začal jsem psát, jakmile jsem ukončil univerzitu, jelikož jsem byl svědkem mnoha událostí a měl jsem potřebu mluvit a popsat to, co jsem viděl. Bůh mi dal možnost tohle všechno pozorovat a já měl povinnost to předat dál. Da Vinci jednou řekl: „Pokud se o něčem nepíše, proč to vůbec existuje?“ A proto psaní je pro mě cesta i cíl.


Před třemi lety vyšel v brněnském nakladatelství Host překlad vaší novely Trojuchý člověk. Jak si myslíte, že byla kniha českými čtenáři přijata? Určitě jste měl nějakou zpětnou vazbu…

Po vydání této knížky jsem se stal členem českého PEN klubu. Paní Daniela Fischerová mi knihu pochválila, ale řekla, že překlad byl špatný. Měl jsem několik setkání se čtenáři – po přečtení té knihy se všichni zajímali víc o Turkmenistán. Ale něco tam chybělo.


Nyní se v edičním plánu pražského nakladatelství Mezera připravuje překlad vaší další novely z roku 1991 s pracovním názvem Obrys duše. Můžete nám naznačit, o čem tento příběh pojednává, případně s jakým úmyslem a z jakých pohnutek jste jej psal?

Ten román je o turkménských ženách, o jejich duševní kráse, o jejich trpělivosti. Národ je vytvářen matkami. To ony předávají svým dětem rodný jazyk, to ony je učí tradicím a kultuře. Jsou ochránkyněmi ducha národa. Jejich duše jsou velmi barvité a muzikální – a tyto dvě složky jsou v ženské duši ve vzájemném souladu. Jestliže si někdo po přečtení té knihy začne vážit turkménských žen, byť by to byl jen jediný člověk, je můj cíl splněn.


Jaké jsou vaše současné tvůrčí plány?

V současné době připravuji k vydání své povídky a zároveň jsem napsal novelu skládající se z několika příběhů o poušti Karakum a o turkménských dětech. Ta kniha by měla turkménským dětem vysvětlit něco málo ohledně pouště. Zároveň doufám, že rozdmýchá plamen lásky

a přátelství k naší poušti. To by také měl být hlavní cíl veškeré literatury – probouzet porozumění a lásku k jiným, neznámým národům.

Co se vám líbí a co naopak nelíbí v Česku?

Mám strašně rád českou zemi i český národ. Napsal jsem o nich několik poznámek, a i když jsem zatím nenašel možnost je vydat, pokračuji ve své práci. Pokládám se za šťastného člověka, že jsem tuto zemi mohl poznat.

To, co v Česku nemám rád, jsou zloději a některé zákony. Další věcí, která se mi nelíbí, je, že Češi rozprodávají svoji zem a všude jsou novostavby a skladiště. Skutečně nádherná místa jsou pak rozkopaná a tím pádem zničená. Bolí mě srdce, když to vidím. Například v Anglii je všechno zprivatizované – každý les i každá řeka, člověk nemá právo chodit někudy, kudy nevede cesta, ale majitelé zase nemají právo stavět cokoliv a spory ohledně staveb jdou klidně až do parlamentu. Zato v Česku se prodá jakýkoliv kus půdy a noví majitelé si stavějí, co je napadne. To je velká škoda a obávám se, že v blízké budoucnosti bude Česko jedno velké staveniště. Vaše země je příliš krásná, než aby se s ní mohlo takhle zacházet. A věřte mi, že jestli to takhle bude pokračovat, během pěti až deseti let nezůstanou na Šumavě ani v Krkonoších lesy, jen laciná zástavba.


Poslední otázka – svým čtenářům jste byl dříve známý pod příjmením Challyjev. Proč jste se zbavil ruské přípony? Co pro vás symbolizovala?

Narodil jsem se jako Chudajberdi. Můj otec se jmenoval Chally. Proto jsem Chudajberdi Chally. Ruská koncovka má nádech dob komunismu – vždycky jako bych slyšel: „Soudruhu Challyjeve!“ Nemá s turkménštinou nic společného a proto není zapotřebí.

 

Pět set provazů zaplétali,

Železnými drápy bili,

Do těla nůžky vryli

A do světa rozhlásili.

                        Hádanka


Matka řemesla

Do dvora statku obehnaného vysokými hliněnými zdmi vjel koňský povoz a obrovská, těžká vrata z morušového dřeva se za ním se zaskřípěním zavřela. Vzápětí byl pod ně zasunut práh.

Z vozu sestoupili starší muž s širokou papachou a mladičká dívka, sotva odrostlá dětským střevíčkům, a opatrně se rozhlíželi. Muž v papaše začal beze spěchu vypřahovat koně. Postavil svůj vůz vedle povozu, který tam už stál, přehodil uzdu přes hák a hodil koni hrst sena. Sluha, který je vpustil dovnitř a zavřel za nimi bránu, zatím vešel do domu, a když opět vyšel ven, požádal muže a dívku, aby jej následovali.

V přijímací síni již byli hosté. Pozdrav muže s velkou papachou byl přijat lhostejně a přivítání znělo více než chladně. Muž došel ke koberci a usadil se na jeho okraji. Dívka chvíli zůstala rozpačitě stát ve dveřích, a pak se u nich pokorně posadila.

Po povinných zdvořilostních dotazech se v místnosti rozhostilo nepříjemné ticho. Po chvíli muž s papachou pohlédl na starou, shrbenou ženu sedící uprostřed místnosti. Byla tak vyzáblá, že jí ramena a kolena vyčnívala nad hlavu. Pozoroval ji skrz přivřená víčka. „Ty musíš být Matka řemesla,“ pomyslel si.

Dříve příchozí host, který seděl se skloněnou hlavou a který jakoby ani nezaznamenal nově příchozí, se náhle rozhořčeně ozval:

– Nemluv tak, Bibi. Přijeli jsme za tebou s takovou nabídkou.

– Ne, drahý. Nikdy jsem nic takového nedělala a neudělám to ani teď, – odpověděla velmi odměřeně stařena, jíž slova patřila.

Když pozvedla hlavu, v jejích velkých očích se zablesklo. Ten pohled byl trochu děsivý, uhrančivý, skoro magický.

– My přece nechodíme prosit jen tak k někomu. Jen jsme trochu poklesli na duchu, naše mysl potemněla, a proto jsme přijeli.

– Je dobře, že jste přijeli, ale já vaší prosbě nemohu vyhovět.

– Jestli ti lidé dávají dva pytle vlny, dám ti jich pět, deset, dám ti hedvábí… – host pohlédl na muže

s papachou. – Ale neodmítej nás.

– Ne. Nemohu být majitelkou něčí nevěsty. Odvez si ji. Kdyby byla ještě dívkou, bylo by to něco jiného.

– Ale ona je pořád mladičká. V čem je rozdíl?

– Rozdíl tu je, a to velmi velký. Patří už rodině, má dům a muže. Teď musí žít a sloužit tam, kde je její místo. Pro lásku boží, odvez si ji. Muž v široké papaše, který celou dobu mlčky seděl

v rohu, si teprve teď všiml dívky, o níž byla řeč. „Ona nepřijímá cizí nevěsty? Co asi řekne nám?“ pomyslel si.

– Ech, Bibi, neděláte dobře. Vrátím se domů do vsi z takové dálky a budu muset říct, že ani s takovou nabídkou jsem nepochodil. Co na to řeknou lidé…

– To, co nemohu ani nesmím udělat, mi tvoji lidé ani nikdo jiný nemůže vyčítat. To je osud. Budeš mít další děti a až vyrostou, přijeď a dveře mého domu budou otevřené. Přiveď ne jedno dítě, přiveď dvě, tři. Muž s papachou se už neudržel:

– Ano, ano, to je zkrátka osud.

Host vrhl jeho směrem zlostný pohled, začal se chystat k odchodu a obořil se na dívku:

– Ty taky vstávej! Máš, co si zasloužíš. Budeš uklízet dům, vynášet popel, zametat podlahy. – Po těchto slovech začal proklínat její rodinu.

– Zadrž, zadrž, drahý! – ozvala se stařena. – Nemluv tak. Usedáme a vstáváme pouze se jménem Božím. Nemáš-li úctu ke mně, měj ji alespoň ke svým dědům a pradědům.

Host rozezleně pohlédl na Bibi a mlčky vyšel ven následován dívkou.

„Ten vůz venku patří nejspíš jemu,“ pomyslel si muž

s papachou.

Jakmile hosté zmizeli za dveřmi, Bibi obrátila své oči k dívce krčící se v rohu.

– Pročpak sedíš na prahu, dceruško? Pojď blíž a posaď se u své Bibi. Nestyď se, mé dítě. Pojď sem a pozdrav se se mnou.

Dívka nerozhodně a stydlivě předstoupila před Bibi a sklonila hlavu. Stařena se na pozdrav oběma rukama jemně dotkla jejích ramen. Dívka se vrátila zpátky a posadila se o trošku blíž.

– Il’lláh amín! – řekl jašuli s širokou papachou a začal se znovu dotazovat na život. – Jak se vám daří, co vaše zdraví, Haltač Bibi? – Oslovoval ji jménem jako starou známou a začal se jí vyptávat na její příbuzné, sousedy, dokonce i na dobytek. Poté, co na každou otázku obdržel jen neurčité odpovědi, začal o sobě:

– Jmenuji se Isakuli. Pocházím z Izmykširu, z kmene Jomudů, z rodu Okuzů – Býků… Přivedl jsem ti služebnici. Bij ji, hubuj, jen ji neproklej. Maso je tvoje, kosti naše…

– Nebudu ji hubovat ani bít. Je to krásné dítě. Jak se jmenuješ, dcero?

Dívka mlčela nebo snad neslyšela otázku a její otec se znovu ujal role prostředníka.

– Jmenuje se Otaga.

– Krásné jméno – péřová čelenka, zaslouží si ho. Alláh jí dej dlouhý život.

– Má zručné, zlaté ruce. No tak, pochlub se svojí prací, – řekl Isakuli, a aniž by nechal dceru cokoliv udělat, zalovil v útrobách svého velkého hurdžunu – vaku se dvěma kapsami, vytáhl malý uzlíček ze starého šátku a hodil jí ho.

– Tohle?

Otaga přikývla, rychle rozvázala šátek a vyndala tubetějku – čapku zdobenou bílými vzory.

Isakuli se teď dmul pýchou, že ho přijala nejslavnější mistryně velkého řemesla, známá po celé zemi. Avšak     Bibi, která nevěnovala bíle vyšívané tubetějce zvláštní pozornost, začala kašlat. Když ji záchvat přešel, otřela si obličej a ruce šátkem, upřela své pronikavé oči na otce a dceru a tiše pravila:

– V pořádku, to stačí, je velmi šikovná. Dá-li Bůh, bude z ní velice zručný tkadlec koberců a její věhlas se ponese po celém světě… Z dítěte lze udělat člověka, Isakuli, ale je těžké udělat člověka z někoho, kdo už všechno zažil. Na co mi je služebnice, která už patří do jiného domu? Kromě toho, vdanou bych ani nemohla pustit za dětmi. Bylo by to trápení.Isakuli nevěděl, jak podpořit její slova, a tak jen seděl a přitakával. Přesto cítil, že to nestačí. Přijel za osobou, od které žádal takovou laskavost, ale nedovedl udržovat hovor. Bibi pochopila situaci a rozhodla se rozhovor ukončit.

– Isakuli, víš, že se říká: „dáš-li dítě k mullovi, drž jazyk za zuby, dáš-li ho k mistrovi, dej od něj ruce pryč“. A já jsem obojí. Ani neuvažuj o tom obtěžovat mě tím, že zde máš dceru. Nejsi jediný. Mám zde na vychování dcery významných lidí z celé země. Ani ptáček nad tvým dítětem nepřeletí, žádný darebák mu nezkřiví ani vlásek. Přijedeš příští rok na Novruz – svátek jara. Po dalším Novruzu ti dám požehnání a dá-li Bůh, vrátím ti tvoji dceru. Pokaždé, když přijedeš, přivezeš jeden žok vlny. Ať je to vlna z jarní střiže, jemná na česání a tkaní. Stravu dívka dostane od nás, zbytek zařídí Alláh sám.

– Ano, ano, tak to chodí, moje Bibi.

– Pokud ano, vzývej Všemohoucího a klidně jeď domů.

Isakuli zachmuřeně dopil konvici čaje, kterou před něj postavil sluha s dlouhým vousem, a protože se bál rozloučit se s dcerou, nevesele se vydal na cestu zpět. Vyprovázely ho její hořké slzy a tiché vzlykání.

Ve chvíli, kdy se za hostem zavřela těžká vrata statku, vyrostla mezi otcem a dítětem mohutná hradba. Dlouho dívka poslouchala skřípění vzdalujícího se vozu. Té noci, celý příští den a dny následující bude slýchat to vrzání, dokud vyčerpáním neusne. Ale ani ten velký statek nemohl uvěznit její dětskou touhu, která se společně s tím vozem taženým líným koněm vrátila až do její rodné vsi. Ať už se její otec zastavil kdekoliv, zastavila se s ním, a pokračovala dál.

Konečně znavená usnula. Kupodivu se jí nezdály žádné sny a spala klidně. Když se ráno probudila, uvědomila si, že se stále nachází na tom ohromném statku. Bez ohledu na to, jak moc si to přála, nemohla odtud odejít. Nemohla odejít nikam. Musela zde vítat východ i západ slunce, musela k sobě přivolávat všechny své sny a přání. Postupně začala jakoby sebe sama připoutávat k tomuto statku.

Statek byl velmi rozlehlý a bylo v něm vše, co člověk potřeboval. Kromě velkých vrat na západní straně vedla ze dvora malá dřevěná vrátka. Procházel jimi každý. Těmi vrátky chodily dívky ke studni nebo sbírat dřevo na otop. Nebyla to obyčejná vrátka, byla to kouzelná branka do vnějšího světa. Do tohoto rozlehlého statku za vysokými zdmi nejenže nikdo cizí nevkročil, ale – jak řekla Bibi – nezabloudil sem ani pohled cizince, ba ani zrak ptáků kroužících po obloze. Dokonce, i když někdo chtěl doušek vody, určila Bibi osobu, která jej přinesla. Bez jejího svolení nesměl nikdo udělat ani krok.

Ve dvoře byl kromě Musy s dlouhým vousem ještě jeden muž, který se jmenoval Orun. Orun byl nízkého vzrůstu

a měl hrb. Proto nevypadal ani jako chlapec, ani jako dospělý. Nejen, že byl hrbatý, ale měl navíc křivé

a krátké nohy. I když stál rovně, mohlo dírou mezi nimi proskočit kůzle. Jeho vzezření a věk vyvolávaly dohady, stejně jako jeho tvář. Ta vypadala jako sežvýkaná utěrka, v níž se bezděky pohybovaly čelisti, a nad nimi se, jako tečky pro okrasu, otevíraly nosní dírky. Čelo měl rozryté vráskami tak, že vypadalo jako ovčí kůže vysušená nad ohněm, a tváře měl nafouklé jako by za nimi skrýval sušené meruňky.

Vypadalo to, že si na něm Allah vylil veškerou svoji zlost. Bylo poněkud směšné pozorovat ho při chůzi, jak se pohupuje nahoru a dolů. Jestliže Otagu překvapil a ohromil jeho vzhled, mohla by být ještě udivenější, pokud by se s ním víc seznámila. Nejzvláštnější totiž bylo, že se oba narodili ve stejný den. Kdyby se její a Orunova matka setkaly, došly by ve vzpomínkách ke stejnému místu.

Otaga se bála, že už druhý den po jejím příjezdu jí budou svěřeny synny a darak – nůžky a hřeben na koberec. Nevěděla by, co si s nimi počít, a tak se kvůli tomu trápila. Nechali ji však v kuchyni, kde se jí dostalo velké pocty.

– Vezmi si, dcero! – řekla Bibi a podala jí piálu s čajem.

Dostat čaj z rukou takové osoby! A nebyl to žádný vystydlý čaj – piála byla plná naděje a víry Matky řemesla, která se nyní stane Otažinou matkou. Ten čaj nebyl určen jen k vypití, měl být užit jako lék pro duši a tělo.

Když dopili a byl čas odnést konvici a piály, Otaga byla štěstím bez sebe. Poctou nebyla samotná skutečnost, že ji Bibi pozvala k pití čaje, ani že s ní poseděla. Poctou bylo, že potom směla sklidit nádobí.

Otaga záhy zjistila, že Bibi není stařenou, jak se zpočátku domnívala. Když jí nesla čaj potřetí a počtvrté, uvědomila si, že Bibi vlastně vůbec není stará, jen velmi hubená, a dojem stáří podtrhávala její lhostejnost k sobě samé. Ačkoliv měla šedé vlasy a vrásčitou tvář, a přestože její kosti začínaly stárnout, její oči byly jasné a živé. V těch zářících a jiskřících kapkách vody se zračila veškerá její dřívější krása. Ty oči se nepodobaly žádným, které kdy Otaga viděla. Nebyly jako u ostatních s velkou černou zornicí – Bibi měla nápadně velká bělma a malé zorničky. Její oči občas zářily tak jasně, že bylo děsivé se do nich dívat, a přesto nebylo možné se jim vyhnout. Pro Otagu bylo těžké zvyknout si na účinky toho pohledu. Otaga sama se neohlížela kradmo po ostatních, zato ostatní se dívali na ni. Kdykoli zjistila, že ji ostatní pozorují, byla celá nesvá a začala se chovat nemotorně. Její jedinou svobodou na statku byla zvědavost, touha poznat svět kolem sebe. Nebylo možné ji omezovat, nebylo možné se jí vzdát.

A tak se Otaga pohybovala pod dozorem těch velkých černých očí, nosila Bibi čaj, čistila sačak – velký ubrus prostíraný na zem, stlala postel a procházela se po dvoře. Ostatní dívky, které v kuchyni připravovaly čaj, mezi sebe Otagu nepustily, jen si ji meřily podezřívavými pohledy. Otaga před těmi pohledy uhýbala, chodila jako svázaná, připadala si, že sem nepatří, že je cizí. Když dostala za úkol něco udělat, zdálo se jí, že jsou na ni hrubé a utrhují se na ni. Také se jí zdálo, že na ni hrozí. Možná tomu tak vůbec nebylo, ale vždyť teprve včera tato dívka vylétla z rodného hnízda. Dosud žila v dostatku, byla ozdobou rodného domu, kde se jí dostávalo lásky, úcty a pozornosti, kde o ni pečovali s radostí a pýchou. Dnes však byla mezi cizími lidmi. Statek s vysokými zdmi, těch několik sousedících místností, kuchyně s nádobím, kterého se dřív ani nedotkla, lžíce, ohniště – to vše jí bylo cizí. Obzvláště cizí pro dívku v tomto věku, pro dívku, která tak citlivě a silně vnímala každý hlubší pocit, se kterým se setkala. Otaga dokonce cítila, když jí podávali šálek a ruka podávajícího se trochu zachvěla nebo se v ní zrychlil tep. Ve skutečnosti vnímala všechno, a proto si připadala hloupě a chovala se nejistě.

Zdálo se jí, že ostatní dívky ji nemají rády proto, že nosí Bibi večeři a je jí blíž než ostatní. Proto se pokaždé, když přinesla Bibi jídlo, musela objevit před zraky ďábla. Připadalo jí, že jí to dívky přikazují naschvál, jako trest a mučení.

Tím ďáblem byl Orun.

Musa aga na statku nezůstával přes noc. Proto nebylo nutné pro něj připravovat snídani ani večeři. Kromě něj byl na statku jediným mužem Orun. Byl tedy prvním, kdo musel ochutnat jídlo a odříkat bismillu, a po jídle vzdát díky Alláhovi.

Otaga vzala večeři a s plnou miskou v rukou vkročila do místnosti, do které ji poslali. Když vešla, miska mléčné rýže jí téměř vypadla z rukou. Koberce! Od prahu až po samý konec místnosti byla podlaha pokryta koberci. Vnitřek pokoje vypadal jako louka s tulipány. Koberce položené jeden přes druhý hrály všemi barvami. Další koberce s bílými třásněmi byly stočené a opřené o zeď jeden vedle druhého. Otagu ani ve snu nenapadlo, že by na světě mohly existovat tak nádherné koberce, a už vůbec nemohla pochopit, jak po nich může chodit, spát a jíst tak škaredý člověk.

Škaredost a krása dívku náhle očarovaly – a škaredost začala pomalu ustupovat kráse. Otaga zapomněla na svůj strach z Oruna a jeho znetvoření, položila talíř na okraj ubrusu a poté, užasle se rozhlížejíc, vyšla z pokoje.

Orunovy oči sice vypadaly jako díry v kůži, byly trochu šikmé, zarudlé a bez řas, ale byly to velice laskavé černé oči. Když se do nich Otaga zadívala, z nějakého důvodu jí připomněly hlubokou studnu. Přestože bylo strašidelné dívat se do hluboké studny, na jiskřivou vodu na jejím dně byl příjemný pohled. Otaga si uvědomila, že tento člověk jí neublíží a uklidnila se. Brzy mu začala nosit jeho jídlo beze strachu. Tím, že nosila jídlo tak škaredému člověku, konala dobrý skutek, a navíc spatřila ty překrásné koberce, což ji také těšilo.


Úryvek je první kapitolou chystaného překladu knihy Chudajberdiho Challyho Obrys duše, kterou připravuje k vydání nakladatelství Mezera. Z ruštiny přeložil Jan Kravčík.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod