Navýchod.cz - Navýchod - Wolimierz – nádraží, kde se zastavil čas
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2005


Wolimierz – nádraží, kde se zastavil čas


Roman Laube


Wolimierz, malá vesnička na úpatí Jizerských hor, kostel, obchod, 30-40 domků „rozprášených“ mezi loukami a poli a staré cihlové nádraží, jímž před druhou světovou válkou projíždělo i třicet vlaků denně… Nejbližší stanice vzdálená necelé dva kilometry je na české straně – Jindřichovice pod Smrkem. Wolimierz tak mívala přímé spojení na Prahu. Po válce však upadla v za­pomnění, vyhnání původního německého obyvatelstva a faktické vylidnění Sudet po obou stranách hranice vedlo mimo jiné i k přerušení železniční dopravy.

Když se tu na počátku 80. let 20. století objevila skupina výtvarníků a herců, dáv­nou „slávu“ tu připomínaly už jen zbytky ná­stěnné mozaiky a nádraží z konce 19. sto­­letí bylo stejně jako většina okolních pa­mátek rozkradeno, zdemolováno a od­po­jeno od elektřiny a vody. Několik kilometrů kolejí směrem na Jindřichovice i do polského vnitrozemí šlo do šrotu a lidé z okolí se ještě několik let hřáli u důkladných ně­meckých pražců. Jindřichovice s Woli­mierzí dnes fyzicky spojuje už jen za­rostlý železniční násep místy úplně mi­zící v porostu. Ale je to ta nejkratší a také nejromantičtější cesta, která z Jind­ři­cho­vic do Wolimierze vede… Vynořit se v noci z lesů a v temnotě uvidět barevná světla wolimierzského nádraží stojí za to!

Wolimierzská stanice budí dojem zakle­tého království, kde se zastavil čas, anebo ještě lépe, království dobrého černo­kněž­níka Zababy z Pohádek o mašinkách. Rezavý semafor, výhybky, lucerny, zarostlý peron… Tito pamětníci starých časů sice kontrastují, ale zároveň doplňují barevné artefakty, skulptury, dřevěné sochy a různé „samohyby“ a soustrojí divadelního sou­boru Klinika Lalek. Mezi tím vším se po­hy­bují barevní lidé, někteří s dredy, a vždy několik dětí, jako lesní skřeti. To vše v blíz­kosti vonících lesů a divokých luk s množ­stvím bylin, které se suší nad barem.

Divadelní soubor Klinika Lalek se od za­čátku snažil převzít rozpadávající se budovu nádraží do své správy a vytvořit zde kulturně-ekologické centrum. Stanici se skutečně podařilo s pomocí památkářů zachránit a divadelníci i jejich přátelé ná­dražíčko postupně opravují. Z bývalé čekárny je galerie, ze skladu divadelní a koncertní sál, jsou zde dvě kuchyně, dva bary, koupelna i pokoje pro hosty a v prvním patře kancelář Kliniky. Obydlen je i menší cihlový dům při nádraží, kde žije rodina zakladatele divadelního souboru.

Nádraží bývá v provozu od července do září a příležitostně i během roku při kulturních akcích. Jeho interiér působí na náv­štěvníka snad ještě výrazněji mimo festivaly a divadelní představení, kdy se zde pohybují desítky lidí. Obrovské dře­věné loutky a masky uložené v prostoru galerie, divadelního sálu a na chodbách budí dojem spících živých bytostí, čeka­jících na svůj den – na svůj svátek, kdy se znovu a znovu budou pokoušet lidem něco sdělit, probudit je a snad jim i po­moci získat sílu vystoupit z rozjetého vlaku, který nikde nestaví, řítí se neznámo kam a jeho strojvůdce nikdo z cestujících nezná… Loutky z Wolimierze vypravují ze svého nádraží jiné „vlaky“, takové, které se vyhýbají metropolím, zmatku, spěchu, takové vlaky, které spojují lidi hledající klid, takové, které si řídí sami cestující a sbírají podél náspů ty šťastlivce, kteří již našli odvahu vyskočit za jízdy z rozjetého globalizačního expresu…

Vše začalo už v roce 1987, kdy skupina studentů loutkářského směru vratislavské Státní vyšší divadelní školy začala realizovat svá představení pod názvem Klinika Lalek (Klinika loutek, nebo Loutkářská klinika, založena oficiálně roku 1988) a v prů­běhu Mezinárodního divadelního festivalu pouličních divadel v Jelení Hoře na sebe obrátila pozornost kritiky i publika. Sou­bor založil v roce 1990 Nadaci pro podporu alternativní a ekologické kultury a v roce 1991 se jeho zakládající členové usadili ve Wolimierzi. Nadace i divadlo v současnosti spolupracuje s okruhem asi čtyřiceti „osadníků“ z okolí, kteří sem přišli z vel­kých polských měst, ale i ze zahraničí. Jde většinou o mladé lidi, z nichž mnozí mají vlastní výtvarné nebo ekologické projekty, které prezentují při wolimierzských festi­valech a setkáních. Někteří členové Kliniky loutek v této vesničce na konci světa obyd­leli rozpadávající se chalupy i se svými rodinami. Další žijí v okolních ves­nicích. Wolimierzské nádraží se tak stalo kulturně-společenským centrem pro Woli­mierz a okolí, i když ne všichni z místních obyvatel přijali nové „barevné a rozevláté“ kolonisty a jejich aktivity pozitivně.

Jedna z největších akcí, která zde zatím proběhla, se konala v srpnu 1995, kdy Kli­nika loutek a její příznivci zorganizovali letní tábor mládeže z celého světa – Ekotopii. Toto setkání dalo do pohybu další ekologické a kulturní projekty. Duší těchto aktivit, vedoucím a režisérem souboru je Wiktor Wiktorczyk, vyrovnaně a klidně pů­sobící třicátník a jeho žena Jemiolka, hu­beňoučká pohyblivá, dredatá „bosorka“, kterým většinou pomáhají za byt a stravu jejich příznivci.

Jaká je podstata divadelních představení Kliniky? Těžko vysvětlit tomu kdo je ne­vi­děl. „Hry“ mají většinou jednoduchou dě­jovou osnovu a jejich těžiště spočívá v symbolech a výrazových prostředcích. Jeden z posledních divadelních projektů Kosmosága o poslední kapce vody z roku 2003 je o záchraně Vesmíru a naší pla­nety… Na ohromném kosmickém samo­hybu přijíždí z Nekonečna skupina Kosmických mnichů s misí záchrany Vesmíru a přivážejí s sebou po částech celou pla­netu – poslední hrst půdy, poslední strom, poslední kapku vody a ptáka, jako vzpomínku na život a lásku… a začí­nají znovu budovat. Je to návrat na počátek, návrat k těm nejzákladnějším a nejni­ter­nějším pocitům a potřebám, jakými jsou láska, bezpečí, sounáležitost, spojení jed­­notlivce s Vesmírem (Bohem?). Je to před­stavení inspirované vztahem k živlům, horám, kamenům, stromům i řekám. Velké loutky, pohyblivé instalace, fantastické masky, ohně, barevné kostýmy tvoří ob­razy o lidech, životě, přírodě… Jednoduché loutky v nadživotní velikosti vedou k nezvykle hlubokým prožitkům a atmo­sféra je ještě umocněna živou muzikou. Herce mnohdy následují i jejich příznivci, často vtažení do spoluúčasti na před­sta­vení, které někdy nabývá charakter ja­ké­hosi obřadu a hranice mezi publikem a herci se tak často stírá.

Představení Kliniky loutek směřují k pro­buzení citlivosti člověka k přírodě a k lidské vzájemnosti vůbec. Označovat jejich aktivity jako sociálně-ekologické lze však jen těžko, takové škatulkování může být zavádějící. Herci i režisér se nechávají spíš inspirovat svými pocity a jakousi přirozenou spiritualitou než konkrétním programem. Soubor byl silně ovlivněn, jak jeho členové sami přiznávají, pouličním divadlem Bread and Puppet, a přestože bývá Wiktor označován za režiséra, vět­šina jejich představení je výsledkem spo­lečné práce a nápadů.

Kliniku lze bez nad­sázky označit za alternativní soubor, nejenom co do formy a obsahu jejich vystoupení, ale v jejich případě jde skutečně o divadlo nezávislé na státních finančních prostředcích. Jejich jevištěm jsou přede­vším louky a uli­ce a soubor se považuje za kočovné vesnické loutkové divadlo, i když trochu větších rozměrů. Klinika se často účastní mezinárodních divadelních festivalů v západní Evropě, ale neopomíná ani vesničky v okolí své základny.

Vedle Kliniky působí ve Wolimierzi ještě dětský divadelní soubor Petit teatr – Malé divadlo. Vzniklo roku 1998 a původně mělo pouze tři členy – děti wolimierzských herců a výtvarníků. V prvních dvou letech jim ještě při jejich vystoupeních pomáhali rodiče, dnes se však již jedná o samostatný divadelní soubor, který má jedenáct členů a vlastní nápady a program, který realizuje.

Kolonie umělců ve Wolimierzi ovšem není jediná a ani první, která na úpatí Jizer­ských hor a Krkonoš vznikla. Už v druhé polovině 19. století zde vznikaly komunity malířů, řezbářů, herců a výtvarníků teh­dejší německé bohémy. Toto prostředí se vyznačovalo velkým zájmem o theosofii, okultismus, spiritismus, který zde byl hojně rozšířen a některé komunity vyznávaly ideje árijsko-nudistické. Bohatému kultur­nímu, duchovnímu a společenskému ži­votu v této části Sudet učinil konec nástup fašismu na počátku 30. let a druhá světová válka za ním udělala zdánlivě definitivní tečku.

Po roce 1946 a vyhnání německých obyvatel se na tomto opuštěném území začali usazovat jednotlivci i skupiny lidí, kteří chtěli přerušit kontakt s civilizací. Na­příklad v poloopuštěné rozpadající se vsi Kopaniec se v 60. letech usídlili první hippies, na které její tehdejší starosta v dobrém vzpomíná. Další opuštěnou ves, Czerniaków, nedaleko Kamienné Góry, osídlili oddaní z hnutí Hare Krišna a dnes zde obhospodařují 120 ha půdy. V 80. le­tech přišli do tohoto kraje buddhisti a je­­jich centrem duchovních nauk se stal Stary młyn v Przesiece. Sem přijížděli vý­tvarníci z Katovic a později všichni co se zabývali buddhismem. A i když byl mlýn později prodán, tradice pokračuje v domě Almy Yoray, kde se pořádají workshopy, dílny práce s tělem. Překladatelka Hana Korolszuk, která ve mlýně žila a překládala řadu workshopů, vzpomínala na 80. léta následovně: „Vůbec jsme zde nepocítili vyhlášení stanného práva a hlavně místní policista byl známý a ne nějaká bezej­menná postava“.

Další obyvatelé mlýna si postupně koupili vlastní domky a bydlí v okolí. Koncem 80. let založilo Sdružení Amanda Manga ekologickou farmu v Głębocku, nazvanou „Místo čistého myšlení“, které vede hinduista Dada Bhumi Vandi Ananda, duchovní učitel, jogín, homeopat. Farma je známá již osm let zejména pořá­dáním festivalů „Neohumanistické eko­logie“. Stoupenci tohoto hnutí nejsou jen exoticky vyhlížející jogíni v oranžovém ob­lečení, ale hluboce citliví rolníci hledající co nejzdravější formy hospodaření a stou­penci přírodního léčitelství...

Ovšem skutečný rozmach uměleckých ko­munit přichází na úpatí Jizerských hor až s pádem totalitních režimů v roce 1989. Jedná se o podobný fenomén jako na konci 19. století. Stejné hledání, stejné odmítání stávajícího řádu, stejná touha po seberealizaci a vzájemnosti, dnes ovšem doplněná o ekologický aspekt. Na úpatí hor hledají koncentraci, zklidnění a „vy­tišení“ nejen lidé od „kumštu“ a příznivci náboženských a charismatic­kých hnutí, ale i stoupenci různých subkultur a alternativních životních forem. Mnozí z těchto lidí se zde usazují natrvalo. Například výtvarníci z již zmiňovaného Kopańce založili Sdružení na ochranu přírody, která je v okolí skutečně panenská. Jde jim o to na jedné straně vrátit tomuto zapomenutému kraji život, ale zároveň ho uchránit, jak se říká, před „neviditelnou rukou trhu“.

Ale zpět k Wolimierzi a jejímu nádraží – mimo divadelních představení a koncertů se zde koná i řada workshopů – kurzy to­čení ohně, kroucení dreadů, plivání ohně, pečení chleba, kurzy pro DJ i workshopy studentů divadelních škol... A na závěr výčet pravidelných každoročních akcí po- řádaných na stanici Wolimierz: 31. pro­since – oslava Silvestra; 14. února – svatý Valentýn; 21. března – vítání jara, diva­delní představení, fireshow; 1.-3. května – tzv. „májovka“, červenec-srpen – denně otevřený bar, možnost posedět u ohně na peroně, reprodukovaná hudba; srpen – každoroční dvou- až třídenní festival; 1. listopadu – Halloween.

Akce se konají většinou nejbližší víkend k danému datu. Srpnový festival bývá upřesněn v průběhu roku. Na tom letošním vystoupil i dramatický dětský kroužek z Jindřichovic pod Smrkem a romská kapela z Nového města pod Smrkem. Letos byl otevřen i nový hraniční přechod pro pěší, „Kukačka“ u Jindřichovic, což vzájemnou kulturní výměnu usnadnilo.

Přesto jsem se prodíral zpět do Jind­ři­chovic po zarostlém náspu s vědomím, že jsem někde „na půl cesty“… Do žádného „vlaku“ jsem nenastoupil. Možná napřes­rok, možná, že ještě letos – stále mi však k tomu cosi chybí. Ale z Wolimierze už vlaky zase jezdí a místa je v nich dost.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod