Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Svatební tradice v Kyrgyzstánu
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2003


Svatební tradice v Kyrgyzstánu


Petr Kokaisl


Při uzavírání sňatku hrálo v celé Střední Asii velkou roli zvykové právo a manželství zde bylo trochu jiné, než v našich podmínkách. Bylo především smlouvou, ve které hrály prvotní roli majetkové záležitosti.

U Kyrgyzů a Kazachů byly záležitosti týkající se majetku podobné. V obou případech veškerý majetek vlastnil muž a žena právně žádný majetek nevlastnila. Dědické záležitosti se tedy týkaly pouze mužů. Po smrti muže přecházel veškerý majetek (v případě, že neměl mužské potomky) na blízké příbuzné. Posloupnost dědiců (v případě, že byli naživu) byla následující:

- otec zemřelého (majetek získává celý)
- děd zemřelého (majetek získává celý)
- bratři zemřelého (majetek se dělí rovným dílem)
- bratranci zemřelého (majetek se dělí rovným dílem)
- ostatní mužští příbuzní zemřelého (majetek se dělí rovným dílem)

U Kyrgyzů náležela po mužově smrti žena jeho mladšímu bratrovi (u Kazachů staršímu), jinak mohl svůj nárok na ovdovělou ženu uplatňovat strýc zemřelého, nebo i další příbuzný. Vdova mohla odejít ke svým rodičům jen v případě vrácení výkupného za nevěstu - kalymu. Pokud vdova měla syny, mohla další sňatek odmítnout a zůstala pak vdovou celý život. Se svými dětmi žila v aulu (vesnici) svého bývalého muže. Mladé vdovy, které měly jen dcery, se vdávat musely a děti přijal nový muž. Svobodu mohla vdova získat jen rozhodnutím představitelů aulu a po zaplacení (vrácení) kalymu příbuzným zemřelého.

Ženy nedostávaly žádnou část majetku a pouze dohlížely na hospodářství. Výjimkou byla situace, kdy měl Kyrgyz více žen. Tyto ženy žily v oddělených jurtách a muž svůj majetek dělil mezi ně. Každá pak hospodařila s obdrženou částí majetku. Když si zámožný muž bral třetí ženu, platil kalym z majetku svých dvou žen. Děti následně získávaly majetek z té části, kterou spravovala jejich matka, a proto po ovdovění přicházela žena ke svému synovi. Po smrti ženy přecházel spravovaný majetek přednostně na její děti a teprve v případě, že žádné nebyly, na jejího muže. Určitě nejhorší situace byla pro bezdětnou vdovu pokročilejšího věku. Nemohla-li už pro svůj věk uzavřít manželství, odešla k příbuzným muže, kteří se o ni měli starat, ale povinnost nebývala plněna s přílišnou ochotou. Proto žena raději odcházela do svého rodného aulu, kde mohla očekávat přece jen lepší přístup.
Když zemřel otec bez vypořádání dědictví všech svých dětí, měli povinnost oženit své sourozence ti synové, kteří už dědický podíl získali. Majetkový nárok synů tvořil kalym, který bylo třeba zaplatit za jejich nevěstu a dále majetek, který získávali při svatbě. Chudí Kyrgyzové, kteří nemohli zaplatit kalym, měli svobodné syny do 30 i více let, zatímco bohatí ženili své syny v 16. roce věku.
Příprava k uzavírání manželství zahrnovala nejprve především dohodu mezi rodiči nevěsty a ženicha. Pak následovala smlouva o výši platby za nevěstu. Rodiče nevěsty poskytovali dary, které sestávaly ze dvou částí - kiitu (věna) a enči. Výše věna závisela zcela na vůli otce. Věno bylo tvořeno potřebami pro domácnost, penězi a někdy nevěsta dostala i jurtu. Zajímavé je, že dobytek, který tvořil hlavní bohatství Kyrgyzů, žena téměř nikdy nedostávala. Věno bylo výhradním majetkem ženy a po její smrti (pokud byla bezdětná) se vracelo jejím příbuzným. O výši věna se dohadovalo při námluvách a bylo vždy menší než kalym. Předání věna (podobně i kalymu) muselo být ještě před hostinou. Enči se vyplácelo (naturálně) 1-3 roky po svatbě a bylo tvořeno různými druhy zvířat.

Okamžikem zaplacení kalymu a kiitu byla uzavřena svatební smlouva. Odstoupit od smlouvy po zaplacení výkupného bylo už velice komplikované a už se netýkalo pouze ženy a muže nebo jejich rodin, ale celého příbuzenstva. To bylo dáno také tím, že na zaplacení kalymu se podílel mnohdy celý rod, a proto byla žena považována za majetek rodu. Jeden ze sporů napadajících formálně uzavřené manželství zaznamenal Semjonov, který se při své cestě v letech 1856-1857 zúčastnil soudu, svolaného dvěma kyrgyzskými rody - Dulaty a Atbany, aby vyřešil velice komplikovanou situaci.

V tomto případě se rodiče nevěsty a rodiče ženicha dohodli na výši výkupného - kalymu a rodiče nevěsty už vše od ženichových rodičů a od ženicha samotného obdrželi v domluvené výši. Když si však ženich přišel pro nevěstu (a protože už byl celý kalym splacen, tak už pro svoji ženu), dívka odmítla s mužem odejít a vyhrožovala sebevraždou, pokud ji k odchodu budou nutit násilím. Rodiče se tedy snažili s ženichem domluvit na vrácení kalymu, což bylo v takovém případě samozřejmé, ale ještě o dalších náhradách. Do sporu se vkládali i rodoví náčelníci a vlivní členové z rodu ženicha, kteří odmítavé stanovisko nevěsty brali nejen jako naprosto neslýchané porušení zvykového práva, ale i jako urážku celému rodu a tím i vlastní osobě. Aby mohlo dojít ke smíru, z každého rodu byli vybráni tři nejváženější mužové, aby nalezli řešení přijatelné pro obě strany. Námitkou nevěsty byl fakt, že ona jako příslušnice "vyšší vrstvy" - tzv. bílé kosti, se nemohla stát druhou manželkou svého muže, ale jen manželkou první a tedy hlavní. Na tuto námitku oponoval ženich, že v době, kdy sjednával kalym, byl svobodný a v době, než splatil výkupné za nevěstu, zemřel jeho bratr. Oženit se s vdovou po svém bratrovi bylo nejen jeho právo, ale především povinnost. Tím se celý případ stal ještě složitějším, ale přesto došlo k dohodě. Rodiče nevěsty byli povinni vrátit celý kalym a navíc museli zaplatit rodičům ženicha a ženichovi náhradu - kun, ve výši původně dohodnutého kalymu. Aby se odškodnila čest obou rodů, došlo ještě k výměně padesátihlavých stád koní.

Současnost

Dnes je ve středoasijských republikách bývalého Sovětského svazu možné uzavřít sňatek pouze s jednou manželkou, i když v Kazachstánu probíhaly vážné rozpravy o uzákonění mnohoženství. Zákon přijat nebyl, ale podle svědectví mnoha obyvatel Kazachstánu je přesto mnohoženství v některých oblastech skutečností.

Kyrgyzové v současnosti při uzavírání sňatků rozlišují mezi svatbou, kterou slaví spíše městští obyvatelé a Rusové, a mezi tojem, což je uzavření manželství podle kyrgyzských obyčejů, kterým vycházely a vycházejí vstříc i zákony upravující manželské právo. Při svatbě má nevěsta bílý oděv a rodina i s ostatními svatebčany jde do kostela, do mešity nebo na úřad. Při slavení toje má nevěsta slavnostní oděv, který se ale neliší od běžných šatů. Slavnost trvá tři až čtyři dny a předchází jí množství nezbytných úkonů.

Doposud se na mnoha místech udržuje zvyk, že ženich nevěstu unese. Poté, co si nějakou dívku vyhlédl, odváží ji nejčastěji automobilem ke svým rodičům. Stává se, že nevěsta vidí svého ženicha při slavení toje podruhé v životě, když poprvé to bylo při jejím únosu. Únosy nevěst byly ještě v osmdesátých letech 20. století naprosto běžnou záležitostí, ale dnes se stává tento zvyk stále vzácnějším, což ovšem v žádném případě neznamená, že by zcela vymizel.

V případě únosu nevěsty se odveze domů k ženichovi a hned se začne vyjednávat mezi rodinami ženicha a nevěsty o výši kalymu. Poté, co dojde k dohodě, začne se připravovat hostina. Té se účastní mulla, který se modlí za novomanžele. Nevěsta sedí zakryta a přicházejí k ní hosté. Aby ji mohli uvidět, musí položit na stůl peníze. Před nevěstu pokládají bílé šátky a ona se jim uklání. Příbuzní nevěsty jí pokládají otázku, zda je tam dobrovolně. Nevěsta odpovídá ano, protože záporná odpověď je v příkrém rozporu se zvykovým právem. Pokud přesto odpoví, že ne, ona i ženich se dostávají do situace, které se u nás říká "mít z ostudy kabát". Poté, co nevěsta kladně odpoví, rodiče ženicha pronášejí slib, že se k ní budou pěkně chovat a že ji budou mít rádi. Tento slib se podepisuje.

V zakryté části místnosti sedí nevěsta dva dny, pak vychází a obsluhuje hosty. Všem nalévá čaj, uklání se a pak symbolicky uklízí a myje nádobí. Při této práci dostává od svatebčanů rady, jak se správně starat o domácnost. Po určité době, která může trvat od jednoho měsíce až po dva roky i více, navštěvují rodiče ženicha rodiče nevěsty. Ti je očekávají a dostávají jako pozornost vodku, burské oříšky a oblečení - šátek, kabát, boty, vše podle toho, jak jsou bohatí. Zároveň platí dohodnutý kalym, který dosahuje výše zhruba 50 měsíčních platů. Zde je patrný rozdíl oproti minulosti, protože teprve platba kalymu znamenala právoplatné uzavření sňatku. Rodiče nevěsty ženichovy rodiče hostí a většinou k této příležitosti zařezávají berana.

Návštěva se opět po nějakém čase opakuje a teď dostávají dárky rodiče ženicha. Rodiče nevěsty při této návštěvě přivážejí pro novomanžele věno, které je tvořeno zejména povlečením, koberci a záclonami. Tyto dary jsou obdobou kiitu. Ženich a nevěsta dostávají ještě od rodičů ženicha koně, krávy a ovce, aby mohli samostatně hospodařit. Tyto dary jsou obdobou enči, jen s tím rozdílem, že skot je dnes ve vlastnictví obou manželů. Tím jsou všechny záležitosti kolem sňatku odbyty a zbývá zajistit si potvrzení o sňatku na úřadě. Toto potvrzení si mohou manželé vyzvednout až s velkým časovým odstupem po oslavě toje a někdy ani nemají potřebu tak učinit.

Věk partnerů při uzavírání manželství se posunul směrem nahoru. Pokud byl dříve u synů z bohatých rodin věk při uzavírání sňatku 16 let a u dívek ještě dříve, dnes je ve většině případů věk mužů přes 20 let a věk žen jen výjimečně v 16. roku. Vzhledem k tomu, že školství ve středoasijských republikách je dvoustupňové a základní škola trvá 11 let, po skončení školy je žákům mezi 17 a 18 lety. Pokud tedy dívka po ukončení základní školy nepokračuje ve studiu na univerzitě, snaží se co nejdříve vdát. Ačkoliv postavení ženy ve Střední Asii stále ještě není možné z pohledu Evropana označit za ideální, oproti době před sto lety se již hodně zlepšilo.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod