Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Tatarští muslimové v polsko-litevském státě
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2008


Tatarští muslimové v polsko-litevském státě


Michal Téra



Polsko-litevsko-běloruské pomezí je dodnes domovem svérázné etnicko-náboženské menšiny „Lipků“, neboli Tatarů. Etničtí Tataři v této oblasti dnes mluví slovanskými jazyky (polsky, bělorusky, rusky), ale uchovali si svoji svéráznou kulturu a především náboženství – islám.

 

Tataři jako specifické turkotatarské obyvatelstvo mongolského impéria, které se zrodilo po zničujících taženích Mongolů do Evropy v 1. polovině 13. století, vznikli smíšením mongolských kmenů a stepních etnik. Islám mezi ně pronikl poměrně záhy. Přes pokusy především ze strany Říma christianizovat obyvatelstvo nově vzniklé stepní říše rozšířil se po Velké stepi islám, především díky vlivu povolžských Bulharů a středoasijských národů. Tataři se tak stali hlavními nositeli tohoto náboženství ve východní Evropě.

Tataři však neobývali jen nástupnické státy po mongolské říši a Zlaté hordě, ale stávali se poddanými i okolních států – moskevské Rusi, Litvy a Polska. Především litevské velkoknížectví se střetávalo úspěšně se Zlatou hordou v první fázi její existence a litevským panovníkům se ještě ve 14. století podařilo vytlačit vliv stepních nájezdníků z velké části bývalé kyjevské Rusi, obsadit Kyjev a připojit západoruské oblasti ke svému státu. Vedle střetů s tatarským obyvatelstvem docházelo i k opačným kontaktům. Některé skupiny Tatarů přecházely na stranu Litvy a byly využívány především jako námezdní oddíly. Není proto divu, že pravděpodobně prvním, kdo usadil Tatary ve svém panství, byl na konci 14. století veliký kníže litevský Vitold (Vytautas), který zařadil tatarské zajatce do svého vojska. Založil tak tradici tatarských oddílů v litevském a později polsko-litevském státě.

Lehká tatarská jízda se stala stabilní a obávanou součástí polských a litevských vojsk a byla využita v řadě válek, které Litva a Polsko vedly proti svým sousedům – Moskvě, Řádu německých rytířů nebo Zlaté hordě a jejím nástupnickým státům. Tataři se účastnili i významné a známé bitvy u Grunwaldu (1410), kde s konečnou platností porazila spojená polsko-litevská vojska rytíře německého řádu a zlomila jejich moc a vliv v oblasti. Zde a v dalších střetech proti Řádu se s tatarskými bojovníky pravděpodobně seznámili i čeští žoldnéři v polském vojsku a zřejmě od nich okopírovali některé taktické prvky. Například známá husitská vozová hradba je starou taktikou stepních národů východní Evropy používanou již od starověku a do střední Evropy ji přinesli Tataři.

Tataři se zejména od 16. století vedle své vojenské služby začali usazovat ve městech a na venkově a splývat s místním obyvatelstvem. Jelikož se v první fázi jednalo především o bojovníky-muže, uzavírali sňatky s místními ženami běloruského, polského nebo litevského původu. To mělo za následek jazykovou asimilaci Tatarů, nikoliv však asimilaci kulturní. Tataři si v Rzeczy Pospolité (polsko-litevské federaci) udrželi především svoji víru (sunnitský islám) a řadu prvků z původní tatarské kultury. Jejich hlavní obživou byla stále služba ve vojsku a byli často využíváni v boji proti svým soukmenovcům. V 16. a zejména v 17. století se totiž polsko-litevský stát považoval za jednu z hlavních hrází proti šíření islámu do střední Evropy a jeho vojska se střetávala jak s osmanskými Turky, tak s jejich vazaly, krymskými Tatary. Právě v době vrcholící protiturecké kampaně, kterou vedl Jan III. Sobieski, jenž svou pomocí výrazně dopomohl k porážce Turků před Vídní (1683), probíhala i integrace „polsko-litevských“ Tatarů do okolní slovanské společnosti. Díky privilegiím Jana Sobieského získala značná část z nich šlechtický titul a erb a spříznila se s polskými, litevskými a běloruskými šlechtickými rodinami. Během 16. a 17. století pak přestali Tataři užívat i svá původní jména a začali používat jména většinou polská nebo tradičně muslimská (tj. arabského původu). Pod těmito jmény získali i své erby a šlechtické tituly, jejichž seznamy jsou uchované dodnes.

Soužití se slovanským a litevským okolím a jazyková asimilace vedly ke vzniku pozoruhodné tatarsko-slovanské literární tvorby. Podobně jako na Balkáně bylo i zde využito arabské písmo k zápisu slovanských muslimských textů. Vznikají tak tzv. kitáby (arabsky „knihy“) – texty z Koránu, islámských náboženských a teologických spisů, legendy, pohádky, pověsti, rituální příručky nebo mravní naučení či snáře. Vedle nich se objevují i tefsiry (komentáře ke Koránu), tedžvidy (pravidla čtení Koránu) a chamaily (modlitební knihy). Jazykem těchto textů byla běloruština a kvůli specifickým slovanským hláskám bylo arabské písmo obohaceno o nové znaky. Slovní zásoba i sloh jsou blízké běžné mluvě a liší se tak od jiných soudobých staroběloruských textů. Vznikla tak zvláštní literární tvorba, která sice dopomáhala slavizaci Tatarů, ovšem zároveň udržovala jejich kulturu a náboženství. Nesmíme rovněž zapomínat, že manželkami Tatarů byly ženy z okolního obyvatelstva, pro jejichž potřeby mohly být muslimské texty ve slovanském jazyce určeny. Většina dochovaných tatarsko-slovanských kitábů je dnes uložena v minské knihovně běloruské akademie věd.

Náboženská odlišnost od okolí se projevila i specifickou venkovskou architekturou. V tatarských vesnicích jsou dosud nevelké dřevěné mešity, které se pouze některými prvky liší od křesťanských chrámů. Způsob stavby se neměl příliš odlišovat od křesťanské architektury, aby nedráždil okolní slovanské obyvatelstvo. U muslimských vesnic jsou rovněž hřbitovy – mizary. Ve východním Polsku jsou dosud mešity a hřbitovy k vidění ve dvou venkovských centrech polských Tatarů – v Kruszynianech a Bohonikách. O něco více tatarských vesnic stojí dosud v Bělorusku. Pás tatarského osídlení se nachází v tradičně multikonfesijní a mnohonárodnostní oblasti – sousedy Tatarů byli Poláci i Bělorusové, pravoslavní, řečtí a římští katolíci i Židé. V 19. století se v této periferní oblasti začali usazovat i ruští starověrci, kteří sem utíkali za lepšími podmínkami. Přestože tedy sousedy Tatarů byli většinou křesťané, nedocházelo k výraznějším rozporům a střetům.

Po rozdělení Polska v 18. století se Tataři dostali do ruského záboru. Konec Rzeczy Pospolité je však nezasáhl tolik jako polské nebo litevské obyvatelstvo. I za nových podmínek úspěšně pronikali mezi vojenskou elitu a řada z nich udělala kariéru v carské armádě. Na přelomu 19. a 20. století pronikli i do carské generality a bojovali na bojištích první světové války. Po jejím skončení a obnovení Polska se Tataři ocitli opět na území polského státu. V meziválečném období se Tataři začali organizovat v kulturních, politických a náboženských sdruženích, která pečovala o jejich tradice a o polské muslimy obecně. Vzniklo několik významných tatarských spolků a formovala se i tatarská inteligence, která se stala především hybatelem tatarského národního hnutí.

Druhá světová válka však přinesla nejvýznamnější změny v životě tatarského obyvatelstva. Po napadení Polska Německem a Sovětským svazem zabral SSSR východní část Polska a definitivně ji připojil k svému území. V zabraných oblastech došlo k bolševickému teroru, který likvidoval všechny protisovětsky naladěné obyvatele, decimoval inteligenci a v neposlední řadě prosazoval tvrdou a násilnou sekularizační politiku. Ani konec války na tom nic nezměnil. Většina tatarských vesnic se stala součástí Sovětského svazu, přesněji Běloruské sovětské socialistické republiky. Na jejím území byly ničeny mešity, zakazovány náboženské a kulturní spolky a likvidována tatarská inteligence. Sovětsko-polská hranice oddělila od sebe Tatary ve východním Polsku a v Bělorusku, přestože byli svázáni příbuzenskými i kulturními vazbami. Protináboženské represe v Sovětském svazu a v menší míře i v socialistickém Polsku omezily vliv islámu a do jisté míry hrozily definitivní asimilací Tatarů.

Přes tyto tragédie se tatarské etnikum udrželo. I východopolské muslimy zasáhla renesance islámu v druhé polovině 20. století. Mladší generace Tatarů se začaly hlásit ke své tradici, minulosti i náboženství. Polská jména vystřídala tradiční muslimská, obnovila se religiozita a byly rekonstruovány některé mešity. Polsko-litevští Tataři pronikli i do vln polské emigrace a usadili se v zámoří (nejznámějším z nich byl zřejmě americký herec Charles Bronson). Značné uvolnění pak přinesl pád komunismu ve střední a východní Evropě.

Ve východním Polsku dosud žije něco kolem devíti set Tatarů, kteří si udržují svoje náboženství, tradice, etnické vědomí a překvapivě i v řadě případů mongolskou fyziognomii. Asi čtyři sta jich zůstává ve své původní domovině na východě Polska. Tvoří tak část z asi pětitisícového korpusu polských muslimů, k nimž se hrdě hlásí. Navazují kontakty především se svými nejbližšími příbuznými v Bělorusku, ale i s ostatními evropskými muslimy. Někteří z nich odcházejí studovat teologii do Sarajeva a s bosenskými muslimy udržují kontakty. Oblast východního Polska však sužují problémy, které mohou ohrozit zde žijící nepočetnou tatarskou komunitu – nezaměstnanost a ekonomicky tíživá situace, stejně jako moderní způsob života odvádějí část Tatarů z venkova do měst, kde mohou rychleji podlehnout asimilaci ve většinově křesťanské společnosti. Ovšem i v tomto směru vyvinula polská muslimská obec značné úsilí, které vydalo své plody: v centru východního Polska Białystoku se buduje mešita a islámské kulturní centrum (pro netatarské, většinou přistěhovalé muslimy v Polsku funguje především mešita v Gdaňsku). Část Tatarů, kteří zůstávají v oblasti polsko- -běloruského pohraničí, se věnují rozvíjení agroturistiky (vznikla i turistická cesta szlak tatarski – tatarská stezka) a propagaci vlastních národních tradic. Hlavními centry tatarského etnika jsou vedle Białystoku především výše jmenované vesnice Kruszyniany a Bohoniki. Jejich obyvatelstvo je tatarské, vesnice mají své mešity a muslimské hřbitovy. Mešity i nejstarší náhrobky na mizarech pocházejí z 19. století. Místní muslimové jsou aktivní i kulturně, vydávají vlastní časopisy, provozují početné internetové stránky a účastní se i mezináboženských dialogů s okolními církvemi. Zájem o Tatary je i na straně polské společnosti – během posledních 30 let vyšlo několik odborných monografií o dějinách Tatarů, o oblast se zajímají etnografové a samotní příslušníci tatarsko-muslimské komunity se věnují vlastním dějinám, zvyklostem a tradicím na odborné rovině.

Michal Téra je historik a slavista





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod