Navýchod.cz - Navýchod - Boris Maruna – skeptický hlas emigranta
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2005


Boris Maruna – skeptický hlas emigranta


Jaroslav Otčenášek


Boris Maruna se narodil roku 1940 v Potpragu na jižních svazích Velebitu v Chorvatsku. Základní školu navštěvoval v Obrovci a střední školu v Zaprešići a Záhřebu, kde i maturoval. Ve dvaceti letech uprchl s dalšími dvěma kamarády do Terstu v Itá­lii. Následně putoval do Argentiny, Anglie, USA a Španělska, do Chorvatska se vrátil až v roce 1990.


Mladý chorvatský emi­­grant vystudoval univer­zitu Layola v Los Angeles, kde do­končili doktorské studium. Dále studoval špa­nělská stu­dia na Barce­lon­ské uni­­­ver­­zitě a také počí­ta­čová studia v USA. Kromě literární, pub­li­cistické a politické činnosti nejdéle pracoval právě s počítači. Po svém ná­v­ratu do Chorvatska se stává ředitelem Chor­vatské matice vystěhovalců. V roce 1995 se stal šéf­redaktorem novin Matice chor­vatské Vijenac (Věnec). Ve vydáních exi­lového nakladatelství Knjiž­nica Hrvatske revije mu vyšly i tři básnické sbírky. Roku 1997 přebírá ve­dení tohoto nakladatelství.

Na pole poezie vstoupil v roce 1964 bás­nickou sbírkou I poslije nas ostaje ljubav (A po nás zůstane láska, Buenos Aires), následovala sbírka Govorim na sav glas (Mluvím z plna hrdla, Mnichov-Barcelo­na) v roce 1972 a konečně v roce 1985 Ogra­ničenja (Omezení, Mnichov-Barcelona). Po návratu do Chorvatska mu vyšla v roce 1992 básnická sbírka Ovako (Takhle, Zá­hřeb) a Bilo je lakše voljeti te iz daljine (Bylo snazší milovat tě z dálavy, Záhřeb) v roce 1996 s podtitulem Povratničke ele­­gije (Navrátilecké elegie). V roce 1995 vy­dal svéráznou kroniku Otmičari is­pu­njena sna (Únosci splněného snu, Záhřeb). Roku 2000 obdržel nejvyšší chorvatskou cenu za poezii – Věnec Ivana Gorana Kovačiće.

Boris Maruna patří především mezi exi­­lové autory. Řada Chorvatů uprchla z Ju­goslávie po skončení 2. světové války, hlavně kvůli své účasti na hrůzné exis­tenci Nezávislého státu Chorvatsko. V za­hraničí, hlavně v Jižní Americe, Austrálii a v USA, se připojili k již existujícím emigrantským skupinám. Sem mířila také již méně četná emigrace poválečná, kam řa­díme i Borise Marunu.

Ač mezi uprchlíky psalo prózu a poezii velké množství autorů, mezi skutečně kvalitní jich lze zařadit jen několik. Boris Maruna je pak bez­pochyby nejlepším básníkem. Jedním z řady námětů, které v jeho poezii nalez­neme, je i stesk po staré vlasti. Maruna na rozdíl od řady jiných exilových tvůrců ne­podléhá jednoduchému patetismu a i po návratu do vlasti, kdy se velké množství umělců (včetně bývalých emigrantů) velmi ochotně zaprodalo novému naciona­lis­­tic­­kému režimu Franja Tuđmana, si zachoval nadhled.

Vybrané ukázky pocházejí z první sbírky, ve které básník hlavně bilancuje a vy­jad­řuje jisté rozpaky nad rozdíly mezi „exi­lovými“ představami a zjištěnou skuteč­ností ve vlasti. Sbírka má také velmi příznačný ná­zev – povzdechnutí Bylo snazší milovat tě z dálavy...

Bylo snazší milovat tě z dálavy

pour Bernadette

Bylo snazší milovat tě z dálavy,
Být s tebou za nocí nekonečných literárních diskusí
Dokud se mlha na moři zvedala a hned ruce
odtáhnout

Ty vzpomínky, které nešly dohromady
Na vyřčené šňůry touhy:
Nic nemohlo narušit představu o tobě.
Teď zblízka mě nutíš, abych tě vnímal jako
shnilý zub

Otevřenou ránu, bušení nervu, živé maso bez smyslu
Bolest, před kterou jsme bezmocní i ty i já
Jako před nějakým opravdovým ohlášením zkázy
Ale kdysi byla láska čistým a doslovným
Požitkem samoty

Osoby a krajiny, které vzpomínání vyvolávalo
Jako mořská tráva rozhýbaná vlnami
Dny daleko od tebe, nekonečné literární noci
Svět bez opravdovosti, ale svůj a konečný
Na způsob dobré písně pevně ohraničen
ze všech stran

A já v kouři z dýmky za výčepem dalekých moří
Která nás rozdělují v každé době admirál
Svých přeludů.

Přicházejí dlouhatánským stromořadím

Zase přichází má matka v černém
A můj pan otec s kloboukem a deštníkem
Který docela znalecky drží v ruce, ve své bílé
Ač trochu svraštělé ruce
Zase přichází moje matka hospodyně
A můj pan otec královský úředník

Přicházejí dlouhatánským stromořadím
Ulici přejdou pěkně po přechodu
Nedoslýchavě se otáčejí a něco říkají
Protože je oknem vidím, určitě přicházejí
A já nemám kam

Až budou konečně tady, jak se mám chovat
Když dobře vím, že není nic, čím bych
Mohl utěšit ty dva starce.

Tak tohle je ta země zaslíbená

Tak tohle je ta země zaslíbená
A ti lidé, co ji přešívají jako
Starý kabát, co jí prodávají, opakovaně
Kupují a opakovaně prodají
Mlátí se kolem ní a hádají kolem
Jejích kusů jako vyhladovělí psi
Kolem vybílené kosti
To je ten zaslíbený národ.
Pole kozlů!





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod