Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Válečný konflikt v Gruzii aneb Rus volí McCaina
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2008


Válečný konflikt v Gruzii aneb Rus volí McCaina


Pavel Kopecký


„Kdo za to může, Saša, nebo Jindra?“ Verš z písně pozapomenutého protestpísničkáře Pepy Nose nepřímo vystihuje podstatu mnoha sáhodlouhých a příležitostně vysloveně „jalových“ debat o tom, kdo způsobil krvavou nestabilitu na Kavkaze, zejména v  Gruzii. Jde o otázku vhodnou pro masmédia vyhládlá okurkovou sezónou, která touží ukazovat líbivou polaritu černá – bílá. Problém, jenž v tichosti a za jejich předchozího nezájmu eskaloval v srpnu k novému výbuchu zákeřného násilí, má spoustu mezinárodních souvislostí a viditelných či předvídatelných konsekvencí. O dalekosáhlejších důsledcích lze těžko pochybovat, jelikož už se například objevily odůvodněné názory, že ruským zákrokem, jeho arogancí a brutalitou definitivně padl unilateralizmus Spojených států.


Oč přesně jde, hovoříme-li o širších souvislostech letošní rusko-gruzínské miniválky? Oblast Kavkazu patří k nejcitlivějším, nejneuralgičtějším oblastem na mezinárodní politické šachovnici, přirozeně vedle Balkánu a Blízkého východu. Doslova ožehavé události vlekoucích se problémů Palestiny, Kosova a Jižní Osetie a Abcházie jsou jako rodní bratři spojeni pevným poutem temného bratrství. Široká škála místních národnostních zmatků a náboženských směsí vytváří skutečně výbušný koktejl. Jeho nedílnou kavkazskou přísadou je ropa, černé zlato, které stojí v čele komodit regionu mezi břehy Kaspického a Černého moře.         

Dění okolo Kosova se do jisté míry přeneslo tisíce kilometrů východně na Jižní Kavkaz, situace na Jižním Kavkaze zase rezonuje na vzdáleném Blízkém, potažmo Středním východě atd. V zásadě úspěšná (protiamerická) akce ve Stalinově rodné zemi má řadu dozvuků: Saakašviliho plánovité zneužití olympijských her, napadení mírových sil umístěných kvůli předchozím bojům v Jižní Osetii a následná protioperace Moskvy přinesly zvýšené napětí mezi NATO a Ruskem, hysterii, ba antiruskou psychózu v řadě bývalých svazových republik či v satelitních zemích SSSR, ale i v USA. Způsobily rovněž spory uvnitř EU a otevřené vyhrožování Moldavsku ze strany Moskvy, aby se neodvažovalo více orientovat na Západ, přičemž pákou je již nyní de facto samostatné Podněstří., Stály také na počátku Medvěděvovy zbrojní hry se syrskou (a tedy druhotně íránskou kartou), zapříčinily dovoz tzv. humanitární pomoci Tbilisi na palubách US Navy a v neposlední řadě urychlení podpisu bezpečnostní smlouvy mezi Washingtonem a Varšavou, ale i Prahou.

Ruský medvěd zkrátka vrátil úder. Uštědřuje jej za ponížení pravoslavného spojence na Balkánském poloostrově, za pokus dále protirusky militarizovat Střední Evropu, za snahu Spojených států prosadit se na Blízkém východě, ale hlavně za záměr dosud predominantní mocnosti etablovat svůj vliv v postsovětské republice. Například systematickým vyzbrojováním gruzínské armády. Byť byla konfrontace v Gruzii kratičká – ač byla Saakašvilliho armáda dlouhodobě na válku připravovaná zmnohonásobeným vojenským rozpočtem i americkými či izraelskými poradci – má z logiky faktů rysy, jež činí z lokálního měření sil zástupný zápas evokující nehumánní soupeřivé vzkazy, jaké si porůznu posílali hlavní aktéři války studené.


Před několika měsíci mnoho lidí (a autor patřil mezi ně) žehralo na uznání pochybné nezávislosti albánské Prištiny ze strany bushovských Spojených států a většiny zemí EU v čele se Sarkozyho Francií. Správně se soudilo, že nežádoucí bezpečnostní rezonance na sebe nedají dlouho čekat. Což se potvrdilo právě teď na Kavkaze. Záměr Kremlu nevybíravě obsadit kdysi vyklizené geostrategické pozice vystrašil řadu místních hráčů, o čemž svědčí některé (také asi účelově stupňované) proklamace Ukrajiny, jejíž prozápadní prezident Juščenko se doma netěší valné popularitě. Jeho kolegové Medvěděv a Putin jsou na tom o poznání lépe, přičemž ke všemu velmi dobře vědí, že úspěšná válka je elixír na vnitřní bolesti, tj. mobilizační prostředek a hever osobní popularity. Současný ruský premiér si ostatně kdysi upevnil postavení v čele největšího státu světa válečným sukcesem právě na Kavkaze, když napravil pověst ruských zbraní pošramocenou za jelcinské „alkoholokracie“ v první čečenské válce. Dmitrij Medvěděv dosáhl pravděpodobně téhož; naváže se svými výsledky na předchůdcova rétorická cvičení o největší geopolitické katastrofě 20. století, tedy rozkladu pověstné „jedné šestiny světa“. Výsledkem tehdejší dezintegrace bylo také znovuobnovení nezávislosti Gruzie, z jejíhož lůna vzešel „otec národů, přítel a učitel, zvěčnělý“ J. V. Stalin, hrůzný diktátor, na nějž velké procento Rusů vzpomíná v dobrém, neboť to byl on, kdo položil základy obávané „říše zla“. Síla otčiny mimochodem znamená pro většinu příslušníků největší slovanské populace hodnotu z největších, takže ani není divu, že zatím předposlední vládce Kremlu, exoficír KGB, požíval úcty dokonce i někdejšího čelního disidenta, před krátkým časem zesnulého Alexandra Solženicyna.

Gruzínská republika, bývalá součást Sovětského svazu, má v mocenských dějinách kavkazského areálu svým způsobem zajímavé postavení. Do údajně bratrské rodiny socialistických národů se Gruzínci dostali roku 1921. Po anexi Gruzínské demokratické republiky Rudou armádou, které předcházel konflikt s jihoosetskými separatisty. Nynější, s demokracií nemnoho srostlá hlava státu proto z Tbilisi halasí, že (pravděpodobně dlouhodobá čili „dočasná“) přítomnost pravidelných ruských branných sil ohrožuje na životě jeho mladý lidovládný stát. On a jeho spolupracovníci, ale i někteří západní politici a propagandisté, samozřejmě srovnávají nesrovnatelné, když propadli pokušení přirovnat (ač očividně systematicky připravovanou) odpověď Moskvy na gruzínský úder s Mnichovem anebo se zadušením maďarské revoluce v roce 1956 či Pražského jara. Záměrem bylo zřejmě ovlivnit smýšlení především v nových členských státech Evropské unie.

Oslabování toho, co politologové nazývají „ledový koberec komunismu“, a to za vlády Gorbačova a jeho perestrojky, uvolnilo také na Kavkaze cestu k vyřizování starých účtů. V Gruzii k nim patřil odpor Osetinců (a samozřejmě Abcházců) vůči svrchovanosti Tbilisi. Následovalo secesionistické referendum, jehož výsledek drtivě podpořil cíl proruských elit, tj. spojení se Severní Osetií, a tudíž s Ruskem. Obdobný, ba horší vývoj nastal tehdy v Abcházii. Přímá pomoc Moskvy povstalcům odrazila pokusy o obnovení centrální tbiliské kontroly, leč Ruská federace explicitně odmítla inkorporaci malých pseudostátů. Léta jednání a mezinárodních zprostředkování k ničemu nevedla a tato malá studená válka se postupně stávala víceméně horkou, nejzřetelněji v bojích mezi Osetinci a Gruzíny před třemi lety.

Teď může být situace radikálně jiná. K volebním záměrům Michaila Saakašviliho – vedle nastartování ekonomického rozvoje i potlačení všudypřítomné korupce a nepotismu,  tedy záměrům, jejichž výsledky jsou někdy poněkud sporné – náležel plán obnovení teritoriální integrity země. Mírová snaha o splnění tohoto cíle stále méně obdivovaného představitele „revoluce růží“ selhala, takže jeho politika pokračovala, slovy klasika, jinými prostředky. . Válkou. Využití pekingských her k bleskovému obsazení odtrženeckých území pánů Kokoityho (Kokojeva) a Bagapše, skončila fiaskem. Okamžitá a velmi promyšlená, takřka vševojsková odpověď doprovázená pověstmi o účasti dobrovolníků, tj. pochybných band z pacifikovaného Čečenska, jasně naznačuje, že tbiliské elity (i když realita může být daleko komplikovanější) sedly na lep profesionálně šířené nepravdě FSB a podobných složek. Ty správně vystihly frustraci svých protivníků nepřizvaných do Severoatlantické aliance. Ruští stratégové zkrátka vytušili, že klesající popularita získaná za růžové revoluce, která jako kdyby vypadla z oka revoluci oranžové, přispěje k ochotě uvěřit vlastní propagandě, eventuálně cizím radám napodobit bleskovým úderem obnovení územní svrchovanosti Chorvatska ve Slavonii roku 1995 operací Bouře. K ní získal Záhřeb všestrannou podporu rovněž od USA (svým způsobem také od Miloševiče), jimž mimochodem lepší uchycení  v rovněž strategických oblastech Perského zálivu umožnila o několik let dříve uskutečněná akce Pouštní bouře...

Existují mnohé důkazy mírně řečeno nedobrých osobních vztahů mezi Vladimírem Putinem a Michailem Saakašvilim; je například známo, že ruský státník svým protějškem otevřeně pohrdá. Potupení neobratné tbiliské hlavy státu je proto dokonalé, prezidentské křeslo se pod ní kývá a je velkou otázkou, zda bude úsilí jejích hlavních spojenců dostatečné na to, aby Gruzie nezměnila svou zahraničněpolitickou orientaci. Ruská federace uspěla a společně s Čínou, zvolivší navenek mírové prostředky, agresivně oznamuje, že je zpět. Nynější vítězství v konkurenčním boji má ještě jednu výhodu: jakékoliv výtky od politické Evropy mírní obavy z ruského obratu k Říši středu či z utažení uhlovodíkových kohoutů starému kontinentu, od představitelů Spojených států amerických pak znějí nanejvýš pokrytecky. Od koho nejvíce? Od tzv. chromé kachny, neboť Amerika žije v očekávání prezidentských voleb, v očekávání mocenské změny. Světovou pověst dosavadního hlavního patrona Tbilisi, Washingtonu, poznamenala krajně agresivní (energetická) politika na osm let do úřadu nestandardně zvoleného republikánského prezidenta. Pravidelnou se stalo využívání strachu z terorizmu k napadání výhodně položených nezávislých zemí a k předvolební masáži mozků. Jistý poradce Johna McCaina se koneckonců uřekl, jak výhodné by bylo pro jejich kampaň nové 11. září. Oživení rétoriky rusobijectví pak u elektorátu pomohlo právě Bushovu spolustraníkovi,. Tento veterán z Vietnamu hodlá nadále operovat v Perském zálivu a vůbec to nevypadá, že by si přál posun uplatňování moci své země v jejím okolí, přičemž globální mocnost sousedí s každým. Zatímco v USA je tedy politická změna také díky Jižní Osetii a Abcházii nejistá, na Jižním Kavkaze, leč i v jiných oblastech, byla vlna proměn teprve odstartována.



Autor je politolog, vysokoškolský učitel a publicista





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod