Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Známý neznámý slovinský Jadran
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2005


Známý neznámý slovinský Jadran


Jan Kravčík


Úzké křivolaké uličky vám nad hlavou křižují prádelní šňůry s nejrůznějším šatstvem a z okolních oken, vždy zakrytých dřevěnými roletami proti otravnému slunci, zní hudba. Mramorová dlažba je vyhlazená skoro jako zrcadlo, z barokního průčelí na vás chmurně zahlíží popraskaný kamenný lev s dvěma křídly držící v tlapě knihu. V průhledech mezi domy spatříte komíhající se stěžně jachet v přístavu. Mohli byste být v italských Benátkách. Nebo v chorvatském Dubrovníku. Ale není tomu tak. Jste v Piranu – na slovinském pobřeží.

Slovinsko je zemí, které by leckterá evropská krajina mohla závidět. Nejde tu jen o úspěšnou ekonomiku, nízkou inflaci či slušný hospodářský růst. Jedná se také o přírodní bohatství, jehož je na tak malém prostoru – Republika Slovinsko je velká asi jako Středočeský a Jihočeský kraj dohromady – natěsnáno velmi mnoho. Ve Slovinsku najdeme jak zadumané alpské velehory, tak melancholickou rovinu Panonské nížiny i dech vyrážející jeskynní systémy Dinárského krasu s ponornými řekami a značným počtem endemických druhů. O architektonicky velmi zajímavé Lublani či množství solidně rekonstruovaných středověkých hradů typu Bled, Predjama či Žužemberk nemluvě. Pro našince však tím skutečně „záviděníhodným“ bude nejspíš pobřeží Jaderského moře, z něhož patří Slovinsku sice jen něco málo přes čtyřicet kilometrů, přesto ale je zde na co se dívat. Tak mějte oči otevřené.

Český přístav


Vydáte-li se k moři z Lublaně, první vaší zastávkou bude největší slovinský přístav Koper. Tabule s náz­vem města je dvojjazyčná a pod slovinským jménem stojí italské Capodistria. Italská menšina se zde těší rozsáhlé autonomii a kromě divadel či škol tu fungují i italská rádia. Koper je velmi důležitým přístavem nejen pro Slovinsko, jeho služeb a výhodné zeměpisné polohy využívají i ostatní středoevropské země. Mimochodem, slovinský mi&nistr zahraničí Dimitrij Rupel před lety prohlásil, že by Slovinsko bylo rádo, pokud by Česká republika považovala Koper i za svůj přístav. Vzájemná spolupráce těchto zemí zde má tradici – Češi se podíleli na výstavbě terminálového překladiště či dostavbě železnice spojující přístav se slovinským vnitrozemím. Koperský přístav je i v době všeobecné evropské a celosvětové recese úspěšný – výnosy přístavu se zvyšují a objem překladu zboží roste.


Kromě průmyslu však v Kopru najdeme i kus zajímavé historie. Za časů starého Říma se místo jmenovalo Aegido a později Caprea, neboť se rozkládalo na Capraria insula, tedy Kozím ostrově. Benátský zeměpisec a kartograf Pietro Coppo, autor díla Del sito de Listria, podrobného po­pisu poloostrova Istrie i s mapami, o městu roku 1529 napsal: „Koper je od pevniny vzdálen na tři střely z luku; mezi pevninou a ostrovem stojí stará tvrz se čtyřmi strážními věžemi zvaná Lví hrad, jež je ze všech stran obklopena mořem. Do hradu se lze dostat jen po padacích mostech a jen tak se lze také dostat do Kopru.“ Oddělené od pevniny zůstalo město do 9. století, teprve poté byl úzký průliv mezi ním a pevninou zasypán.

Fíkové dělo


Na západ od Kopru se na pobřeží nachází rybářské městečko Izola. Jeho jméno znamená prostě „ostrov“ – stejně jako Koper vzniklo původně na samostatném ostrově spojeném s pevninou jen kamenným mostem. Bylo obehnáno kamennou zdí, jež byla začátkem 19. století stržena a stavební materiál byl použit – tak jako v Kopru – na zasypání průlivu mezi ostrovem a pobřežím. Tehdy také město učinilo svůj první krok směrem k organizované turistice, neboť zde byl objeven termální pramen. Nedaleko města také vznikla první továrna na zpracování ryb na celém Jadranském pobřeží.

Historie říká, že Izola se proslavila už ve středověku jako město vzbouřenců. Roku 1253 vyhlásili Izolané nezávislost a krátkou dobu si skutečně vládli sami. Ve 13. a 14. století zase probíhaly tzv. „městské války“ mezi Piranem a Koprem, v nichž Izolané rozhodně nestáli stranou. Právě z tohoto období pochází krásná legenda o fíkovém dělu, která mluví o sváru mezi Izolou a Piranem. Válku vyvolal veliký fíkovník, který vyrostl na hranicích mezi městy. Dva městští potentáti se znesvářili kvůli vlastnictví jeho úrody. Hraniční kámen byl posunut ve prospěch Izoly a na konflikt bylo zaděláno. Aby toho nebylo málo, zapojily se do něj i přírodní síly a do fíkovníku udeřil blesk. Mrtvý strom Piranci uřízli, sestrojili z něj dřevěné dělo a vytáhli na Izolu... Jak celá taškařice dopadla, můžete zjistit na představení kantáty Figov top od Dimitrije Kralje, kterou v Izole každé léto hrají žáci místní hudební školy a která, aby si ji mohli zahrát i sousedé, má pochopitelně dvě verze – izolskou a piranskou. Mimochodem, představení končí sprškou sladkých fíků do hlediště, takže se jedná o kombinovaný umělecko-kulinární zážitek...

Jestliže jsme u Kopru zmínili objevitele a kartografa Pietra Coppa, nelze zamlčet, že právě v Izole prožil největší část svého tvůrčího života. Právě odsud vedl slavný Benátčan roku 1529 své průzkumy a dva měsíce křižoval podél istrijského pobřeží od zálivu Timava do Raši a prošel si i vnitrozemí poloostrova.

Klenot v koruně


A nyní vzhůru do Piranu – nejcennějšího klenotu v koruně slovinského pobřeží. Leží na úzkém mysu, jenž uzavírá severní stranu Piranského zálivu, místa, v němž vedou Slovinci latentní pohraniční spor se sousedním Chor­vatskem (hodí se jak jedné, tak druhé straně, a to pravidelně vždy před parlamentními volbami).

Stopy benátské architektury jsou zde přítomny stejně jako v ostatních městech navýchodním pobřeží Jadranu, a jejím nejvýznamnějším zástupcem je kostel sv. Jiří (sv. Jurij) s přilehlou kampanilou a křtitelnicí o osmiúhelníkovém půdorysu. Stavba se tyčí na vysokém ostrohu, z něhož je krásný výhled – na sever směrem na italský Terst, za nímž se však znovu tyčí slovinské hory, na severozápad směrem k italskému pobřeží, kde lze za dobrého počasí spatřit v dálce Benátky, na jih přes záliv na chorvatské pobřeží a mys Savudrija, a konečně na východ, kde staré hradby přetínají mys a oddělují jej od zbytku pevniny.

Obrátíte-li zraky pod sebe, máte zde Piran jako na dlani. Měšťanské domy s červenými střechami, pyšná radnice s ještě pyšnější městskou zástavou, akvárium a námořní muzeum se zajímavou expozicí a možností výletu na nedaleká odsolovací pole, výtečná restaurace Tri vdove a bílým mramorem vykládané náměstí s bronzovou sochou.

Náměstí bylo kdysi zálivem a přístavem, jak o tom svědčí dva navigační sloupy na jeho okraji, mezi nimiž se do přístavu vplouvalo – a to přímo před radnici a skladiště zboží. Dnes zde můžeme obdivovat pomník asi nejslavnějšímu piranskému rodákovi, skladateli a houslovému virtuozovi ze 17. století, Giuseppu Tartinimu, jenž je autorem slavné sonáty Ďáblovo trylkování (dnes prý známější z podání Vanessy Mae).

Přístav růží


Bude-li se vám zdát Piran poněkud mondénní, jeho návštěvníci trošku snobštější a ceny vůči zbytku země mírně přemrštěné, máte dobrý postřeh. Vědom si svého půvabu, Piran se specializuje na bohatší turistickou klientelu. Teprve v nedaleké Portoroži je skutečně pro každého něco a lze zde zažít masový turismus se všemi jeho klady (restaurace, bary, ale i obchody mají otevřeno do pozdní noci) i zápory (restaurace, bary, ale i obchody jsou stále plné lidí). Narozdíl od Piranu to v „Přístavu růží“ skutečně žije. Na turisty se město začalo specializovat už od 19. století, kdy byly zjištěny blahodárné účinky slaného bahna z nedalekých odsolovacích polí, a s touto specializací evidentně nehodlá přestat – snad proto se chlubí přídomkem „mekka slovinského turismu“.

A právě tady, v Portoroži, nad číší červeného slovinského refošku, také zakončíme putování po slovinském pobřeží. Anebo snad ještě ne?





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod