Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Podzim polského národa?
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2005


Podzim polského národa?


Stefan Wyszyński


Podzim roku 2005 lze v Polsku nazvat hrami demokracie. Toho roku, poprvé v dějinách takzvané III. Rzeczpospolity, skončilo volební období zároveň parlamentu i prezidentovi. Chutným soustem se pro politiky a po­li­­­tické strany stalo 460 míst v Sejmu a 100 v Senátu. Uvolnila se také prestižní funkce prezidenta Polské republiky. Občané byli postaveni před neuvěřitelně těžký úkol zvolit nové vedení státu. Naučili se Poláci demokracii natolik, aby se ho zhostili zodpovědně?

Kam čert nemůže, nastrčí Leszka


Je velmi těžké určit faktický začátek před­volební kampaně. Oficiálně byla zahájena několik měsíců před samotnými volbami, avšak první náznaky boje o hlasy občanů se objevily už před dvěma roky. Už tehdy začala seskupení stojící v opozici vůči levicové vládě Leszka Millera nahlas mluvit o vlast­ních vizích nápravy stavu země. Tyto hlasy se stupňovaly po odhalení několika korupčních afér, do nichž byli za­pleteni lidé z premiérova politického okolí. On sám se při vysvětlování svého dom­nělého podílu v některých aférách choval dosti nervózně, navíc obelhal vyslý­chají­­cího poslance z parlamentní vyšetřovací komise. Preference vlády a samotného pre­miéra letěly dolů rychleji než ceny akcií během černého pátku na newyorské burze roku 1929. Situaci vládního tábora nezlepšoval ani výrazný hos­podářský růst – vláda Leszka Millera se blížila ke svému krachu.

Jednoho dne šéf vlády oznámil, že dne 2. května roku 2004, tedy po vstupu Polska do Evropské unie, podá demisi. Tak také učinil. Jeho nástupcem se stal Marek Belka, který byl obecně označován za člo­věka prezidenta Kwaśniewského. Ačkoliv jeho vlády získaly další úspěchy jako zvý­šení zahraničních investic nebo postupný pokles nezaměstnanosti, vládnímu Svazu demokratické levice (Sojusz Lewicy De­­mo­kratycznej, SLD) to nepřineslo uti­še­ní vln kritiky ani zvýšení preferencí. A volby se nezadržitelně blížily...

Do voleb do gala...


K vítězství v nadcházejících volbách byla předurčena Občanská platforma (Platforma Obywatelska, PO), strana ekono­micky liberální, avšak společensky kon­zervativní. Jedním ze základních hesel tohoto seskupení je zavedení patnáctipro­centní rovné daně a výrazné zeštíhlení státního aparátu.

V předvolebních průz­kumech se hned za Občanskou platformou umisťovalo Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość, PiS) aneb na odkaz So­lidarity se odvolávající strana bratří Ka­czyńských. Právo a spravedlnost je ve srov­nání s Občanskou platformou stranou rozhodně pravicovou a konzervativní, jež ve svém programu klade důraz na zá­sady společenské solidárnosti a propa­guje no­vou IV. Rzeczpospolitu. Je za­jí­mavé, že ještě před volbami se obě strany dohodly, že po volbách vytvoří koalici a společnou vládu. Byla to odvážná předsevzetí. Za­lo­žená pravda na vysokých preferencích v průz­kumech veřejného mínění a na spo­lečné budoucnosti, avšak nepochopi­telná s ohledem na četné programové odliš­­nosti.

O znovuzískání své ztracené a roz­­ča­ro­vané vo­ličské základny intenzivně usi­lovala stále vládnoucí Strana demokra­tické levice, zmítající se navíc v četných vnitrostranických sporech. Jejich vý­sledkem byl odchod tzv. „borůvek”, tedy sku­piny nespokojených politiků pod vedením Marka Borowského, kteří založili Polskou sociální demokracii (Socjalde­mokracja Polska, SDPL).

Se zvědavostí bylo oče­­ká­váno objevení se nové so­ciálně-liberální Demokratické strany (Partia De­mo­kra­tyczna, PD), jež vznikla na středoliberální základně rovněž postsolidaritní Unie svobody (Unia Wolności, UW). Alar­mující byly vysoké preference krajně pra­vicové, popu­listické Ligy polských rodin (Liga Polskich Rodzin, LPR), jakož i strany diletantů, totiž Sebeobrany (Samoobrona). Nejasná byla budoucnost nejstaršího polského politic­kého seskupení Polské strany lidové (Pol­skie Stron­nictwo Ludowe, PSL), které navíc hrozil od­chod z parlamentu!

Rozděl a panuj, občane!


Den parlamentních voleb byl pro všechna seskupení velmi nervózním. Na tom, jestli zvítězí Občanská platforma nebo PiS zá­leželo, kdo bude příštím šéfem koaliční vlády. SLD stejně jako SDPL bojovaly o přežití v parlamentním světě a před­chá­­zely si levicové voliče. Liga polských rodin a Sebeobrana kalkulovaly s hlasy zklamaných, po změnách dychtících frustrovaných občanů, zatímco Demokratická strana počítala s úspěšným volebním de­butem a hlasy vzdělaných obyvatel vel­kých měst.

Jak vzápětí ukázaly výsledky hlasování, v Polsku si je možné být jistý pouze smrtí a daněmi. Volby do Sejmu překvapivě vyhrálo PiS, které s výsledkem 26,99 % o přesně 3 % předběhlo druhou PO. Překvapivě třetí pozici získala Sebeobrana s 11,41 % a stala se tak nej­větší opoziční stranou. Ještě větším pře­kvapením byl velmi dobrý výsledek SLD (11,31 %) a její čtvrté místo v Sejmu. Nízký výsledek (7,97 %) zaznamenala LPR, což mohlo mít souvislost s četnými vnitřními konflikty. Jedině výsledek 6,96 % pro PSL odpovídal předvolebním průzkumům. Na křesla v Sejmu tak nedosáhla nová seskupení – SDPL a PD.

V Senátu rovněž dominovaly PiS a PO, které získaly drtivou většinu křesel. Poté bylo možné zahájit proces tvorby nové vlády, což se ukázalo nelehkým a nepříliš příjemným úkolem pro PO, která se musela smířit s porážkou a druhým místem ve volbách. Rozpo­ru­plné reakce vyvolal mezi politiky PO návrh, aby se mise vytvoření nového kabinetu ujal Kazimierz Marcinkiewicz, málo známý politik PiS. Všichni totiž předpokládali, že se funkce premiéra ujme jeden z šéfů PiS Jarosław Kaczyński. A tak začal usilovný proces tvorby nové vlády, boření bariér, které zůstávaly mezi novými koaličními part­nery, a budování „nového” Polska.

Olkovi následníci


Současně s volbami parlamentními začalo úsilí šéfů jednotlivých stran o obsazení úřadu prezidenta Polské republiky. A tak do boje o Prezidentský palác vyrazili mimojiné Lech Kaczyński – jeden z lídrů PiS a primátor Varšavy, Donald Tusk – šéf PO, Marek Borowski – lídr SDPL, Andrzej Lepper – vůdce Sebeobrany, Maciej Giertych – otec předsedy LPR Romana Giertycha, Jarosław Kalinowski – jeden z lídrů PSL, Henryka Bochniarz – podporovaná PD. Kan­didátem podporovaným SLD byl mar­šálek Sejmu Włodzimierz Cimoszewicz, který se vzápětí kandidatury na prezidentské křeslo vzdal z důvodu četných útoků na svoji osobu.


V prvním kole zvítězil Do­nald Tusk, kte­rému se však nepodařilo zís­kat více než 50 % hlasů a musel počkat na dodatečné rozhodnutí bitvy ve druhém kole, v němž měl změřit síly s Lechem Ka­czyńským. Prezidentská kampaň byla velmi nečistá, plná pomluv a očerňování. Chyběla výraznější debata o podstatných problémech. Čím víc se blížil den hlaso­vání, tím víc se rozdíl mezi oběma kandi­dáty zmenšoval. Volba 23. října měla ko­nečně určit pána Prezidentského paláce. Oba volební štáby netrpělivě čekaly na uzamčení volebních místností a finální rozuzlení.

K všeobecnému překvapení, opět oproti předchozím průzkumům, PO znovu skončila na štítě. Volby vy­hrál Lech Ka­czyński a tím pádem jak pre­miér, tak pre­zident budou pocházet ze stej­né strany. Jak by to asi vypadalo, kdyby se Jaro­sław Kaczyński rozhodl vzít funkci premiéra? Pre­zident a předseda vlády by nebyli jen spolustraníky, ale také sou­rozenci!

Po volbách do práce


Po dlouhém a vyčerpávajícím volebním pod­zimu se polská společnost nemůže doč­kat zimy. Před námi je ještě mnoho problémů souvisejících se zformováním vlády a organizací práce parlamentu. Sku­tečně tedy nelze předpovědět, jaká bude konečná sestava rady ministrů ani na ja­kém programu se koaliční partneři do­hod­nou. Bylo by však vhodné pokusit se o zlomek reflexe na téma voleb.

Jako ob­vykle skutečným problémem byla nízká vo­lební účast. Nechuť společnosti vůči poli­tice a politikům začíná dostupovat vrcholu. Stále ty samé tváře, které jen mění strany. Pořád se neumíme vypořádat s ne­za­měst­naností a zvět­šu­jí­cím se roz­dí­lem mezi úzkou skupinou bo­hatých a stále počet­nější chudinou. Alar­mující je absence střední třídy. Nejasné daňové zákony a tí­živá byrokracie dusí podnikavost lidí. Nové politické ve­dení má před sebou spoustu práce. A proto vá­žené paní poslankyně, vážení páni poslanci – do práce!





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod