Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Písečné duny najdete také v Litvě
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2006


Písečné duny najdete také v Litvě


Josef Miškovský


Jedním z typických jevů oblasti Baltského moře je výskyt písečných kos na pobřeží. Nacházejí se pře­de­vším v Polsku a ruské Kaliningradské oblasti. Jedna z nich z Ruska zasahuje až do Litvy. Rusové ji nazývají Kurš­skaja kosa, Litevci Kuršių nerija, v češtině se vžil název Kurská kosa.

Kurská kosa je poloostrov, který se táhne podél rus­kého a litevského pobřeží. Jeho název je odvozen od balt­ského kmene Kurů (litevsky Kuršů), který obýval oblast západní Litvy a jihozápadního Lotyšska, takzva­ného Ku­ronska, již před 5-6 tisíci lety. Kosa je k souši „připevněna“ v Rusku, z Litvy je poloostrov dostupný pouze lodí. Nejblíže k pevnině je severní cíp kosy – vzdálenost od pobřežní Klaipėdy tady dosahuje jen několik stovek metrů. Tento úzký průliv spojuje Baltské moře s Kurským zálivem (litevsky Kuršių marios). Voda v zálivu má prakticky nulovou salinitu. Příčinou je jednak do zálivu ústící řeka Němen (litevsky Nemunas), a jednak dost nízká salinita samotného Baltského moře, dosahující 5-7 promile.

Písečné duny a borovice

Historie vzniku celého poloostrova začíná globálním otep­lením a ústupem kontinentálního zalednění Evropy před 18-20 tisíci lety. Z území dnešní Litvy ustou­pil le­­do­vec před asi 13 tisíci lety a zanechal po sobě řadu morén. S oteplením se zvýšila hladina světového oceánu, jež před 7,5 tisíci lety vyplnila také území dnešního Baltu. Některé z původních ledovcových morén však z moř­ského dna vyčnívaly jako ostrovy nebo jako podmořské vyvýšeniny. Mořské proudy, mířící k severu, uná­šely materiál ze dna a břehů moře. Ten byl proudy uklá­dán zejména tam, kde stála v cestě překážka, tedy v místě zmiňovaných podmořských vyvýšenin, ostrůvků a prů­livů mezi nimi. Řada ostrůvků se před asi 5 tisíci lety v důsledku sedimentace mořských proudů spojila a vy­tvořila jeden dlouhý ostrov. Jeho jižní část poté dosáhla až k pobřeží, čímž se z ostrova stal poloostrov, dnešní Kurská kosa.

Přes dvě třetiny plochy dnešního poloostrova pokrývají lesy. Vzhledem k písčitým půdám s vysokou zrnitostí a nízkým obsahem živin jsou dominantními stromy bo­­ro­vice doplněné břízami. Asi čtvrtina plochy Kurské kosy je pokryta písečnými přesypy. Ty se táhnou zej­ména podél východního pobřeží, na některých místech však zasahují i dále od břehu. Nejvyšší písečná duna na měří asi 60 metrů. Množství písečných přesypů vyneslo Kurské kose přízvisko „Baltská Sahara“. Se sku­tečnou Saharou má však společné pouze tyto duny – vždyť roční úhrn srážek na Kurské kose dosahuje asi 450 milimetrů.

Kurská kosa se táhne v délce přibližně 97 kilometrů. Na šířku měří v některých místech ruské části pouze 400 metrů, u mysu Bulvikis (litevsky Bulvikio ragas) na li­tev­ské straně však dosahuje až 4 kilometrů. Z nej­vyšších návrší na kose lze přehlédnout poloostrov v celé jeho šířce. Zajímavé je, že západní pobřeží Kurské kosy je téměř rovné, zatímco na východním se nacházejí četné výběžky a poloostrovy. Je to způsobeno převažujícím vzdušným prouděním, které unáší písečný materiál od západu k východu. Z nízkých písečných hřbetů, protáhlých v severojižním směru, tak vznikají parabolické duny, které se vlivem větru posouvají k východu, kde vybíhají do Kurského zálivu v podobě zmíněných poloostrovů.

Litevská část poloostrova je chráněna jako Národní park Kurská kosa (litevsky Kuršių nerijos nacionalinis parkas). Plocha národního parku dosahuje 265 km2, z toho však pouze 98 km2 tvoří pevnina a zbývající část parku po­krývá Kurský záliv a volné moře. První kroky k ochraně tohoto území byly podniknuty v roce 1960, kdy se Kurská kosa stala přírodní rezervací. Roku 1986 pak byl na rus­kém území kosy ustaven národní park. Litevská část čekala na vyhlášení národního parku až do dubna roku 1991, tedy prakticky do okamžiku definitivního pádu So­větského svazu a vzniku samostatné Litvy. V roce 2000 pak byla celá Kurská kosa zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO.

Nebezpečím je písek

Kosa je lidmi trvale osídlena nejméně 6 tisíc let, což dokládají prehistorické nálezy ke­ra­miky a kovových nástrojů. V době bronzové před třemi až čtyřmi tisíci lety se na poloostrově ve větší míře roz­šířilo zemědělství, což mělo za následek odlesnění ně­kterých území a rozšíření písečných přesypů. Pro novodobou historii lidského osídlení na Kurské kose je proto příznačný neustálý boj s pískem. Písečné duny, nezpev­něné trávou a neobklopené lesy a křovinami, znamenaly a místy dosud znamenají neustálé nebezpečí pro vesnice a osady na Kurské kose. V 16.-19. století bylo několik vesnic pískem postupně doslova zasypáno a lidé museli založit nové osady. Například vesnice Nagliai byla pře­místěna celkem třikrát, počtvrté již její obyvatelé pře­sídlili o pár kilometrů na jih do lesem chráněného území a založili dnešní vesnice Pervalka a Preila.

Dalším problémem se stala větrná eroze, odnášející písek východním směrem do Kurského zálivu. V dů­sledku toho se dramaticky snížila výška některých dun. V 19. a zejména ve 20. století proto bylo na Kurské kose realizováno několik opatření k záchraně přírodního bohatství poloostrova a k ochraně sídel před pískem. Okraje pohyb­livých dun byly postupně zatravňovány či zalesňovány. Jen za posledních 50 let bylo na litevské části Kurské kosy zalesněno asi 20 km2 krajiny, tedy více než pětina její celkové rozlohy. Na západním břehu kosy byly z písku vystavěny a osázeny náspy, chránící duny před náporem větru.

Dřevěné čarodějnice

Obyvatelé litevské části Kurské kosy žijí v šesti vesni­cích. Od severu jsou to Smiltynė, Alksnynė, Juodkrantė, Pervalka, Preila a Nida. Zatímco Smiltynė je součástí přístavního města Klaipėda, zbývajících pět vesnic a osad tvoří od roku 1961 jednu samostatnou admini­s­trativní jednotku Neringa, která má statut města. Dohromady žije na území Neringy jen asi 2700 obyvatel.

Každý, kdo přijíždí na Kurskou kosu z litevského přístavu Klaipėda, připluje nejprve do Smiltynė, ležící blízko nejsevernějšího cípu poloostrova, mysu Kopgalis. První zmínka o Smiltynė pochází z roku 1429, dnes v něm žije asi 100 stálých obyvatel. U přístavu číhají na při­jíždějící turisty minibusy, které jezdí po litevské části poloostrova tam a zpět. Smiltynė však není třeba hned opouštět, protože tato malá vesnička se pyšní jednou pozoruhodností. Kousek na sever od přístavu se na­chází mořské muzeum a akvárium. Vedle exponátů, při­bližujících historii mořeplavectví na východním břehu Baltu, tu v letní sezóně probíhají ukázky cvičených del­fínů a lvounů, které by v Litvě očekával asi málokdo. Tu­leni, lachtani, lvouni a tučňáci se v muzeu chovají od roku 1987. Několik mláďat, narozených ve Smiltynė, dnes žije i v českých zoologických zahradách.

Při cestě ze Smiltynė na jih je další vesnička Alksnynė snadno přehlédnutelná. Je totiž nejmenší na Kurské kose a žije tu jen několik obyvatel. O několik kilometrů jižněji ležící Juodkrantė již přehlédnout nelze. Tato obec, až do první světové války nazývaná německým názvem Schwarzort, je především prázdninovým letoviskem. Počet stálých obyvatel se pohybuje kolem sedmi set, v létě však v Juodkrantė pobývá několikanásobně více lidí. Na nedalekém Čarodějnickém vrchu (Raganų kalnas) si mohou prohlédnout jedinečnou expozici dřevěných soch pod širým nebem. Lidové řezbářství má v Litvě mnohasetletou tradici a dřevěné sochy jsou nedílnou součástí koloritu litevského venkova. Na Čarodějnickém vrchu jich je v lesích rozmístěno přes sedmdesát. Vět­šina z nich ztělesňuje skřety, čarodějnice, čerty a další postavy z litevských pohádek a legend, pocházejících ještě z pohanských dob. Sochy jsou vyřezány z dubového dřeva a stojí tu od 70. let 20. století.

Jižně od Juodkrantė leží největší oblast písečných dun na Kurské kose. Táhne se podél východního pobřeží kosy v délce asi devět kilometrů. Na romantickou, pro Evropu neobvyklou krajinu se naskýtají nejhezčí výhledy z návrší Garniai, Avinas a Nagliai. Kousek od jižního okraje písečných přesypů se nacházejí vesničky Per­valka a Preila. Byly založeny až ve 40. letech 19. století obyvateli již zmíněné vesničky Naujieji Nagliai, která byla krátce předtím zasypána pískem. Dnes má Pervalka kolem 35 a Preila asi 200 stálých obyvatel.

Baltské zlato

„Hlavním městem“ litevské části poloostrova je obec Nida, ležící pouhé čtyři kilometry od litevsko-ruské hranice. Jedná se o nejstarší sídlo na Kurské kose; předpokládá se, že bylo obýváno již během 2. tisíciletí př. n. l. Také Nidě se několikrát nevyhnula písečná pohroma a vynucené stěhování. Současné umístění Nidy přímo na pobřeží Kurského zálivu se da­tuje od roku 1676, zatímco do té doby ležela Nida o pár set metrů dále do vnitrozemí. Dnes v Nidě sídlí samo­správa Neringy i správa národního parku Kurská kosa a žije tu kolem 1650 stálých obyvatel.

Nida je stejně jako Juodkrantė již od 19. století známým letním letoviskem. Mezi nejslavnější osobnosti, které tu pobývaly, patřil německý spisovatel Thomas Mann. V letním sídle, v němž žil v letech 1929-32, napsal na­příklad celý román Josef a bratři jeho. Inspirací mu byl nádherný výhled z vilky přímo na vody Kurského zálivu. Dnes se v Mannově sídle, ležícím na severním okraji Nidy, nachází jeho muzeum.

Dřevěných domů podobných tomu Mannovu se v Nidě nacházejí desítky. Často jde o původní rybářské used­losti z 19. století. Některé z nich jsou ozdobeny své­ráz­nými korouhvemi na střechách a na stožárech na zahradách. Ko­rouhve sloužily před více než 100 lety v mořeplavbě k identifikaci směru plavby lodí. Ten byl označen orientací korouhve na stožáru, zatímco její tvar ukazoval, ze které vesnice loď je. Teprve později se korouhve staly origi­nální ozdobou domovních střech.

Symbolem Nidy a Kurské kosy však není rybářství, Thomas Mann nebo lidová architektura. Kurská kosa je především jedním z největších světových nalezišť jantaru. Slovo jantar dal světu litevský jazyk – v origi­nále se řekne gintaras. Podle dávné litevské legendy je jeho vznik spjatý s pohanskými bohy. Krásná bohyně Jūratė se prý zamilovala do rybáře Kastytise a vzala jej do svého podmořského jantarového zámku. Když se o tom dozvěděl vládce bohů Perkūnas, dal zámek zničit. Trosky jantarového zámku byly vlnami rozneseny po Baltu a dnes je lze nalézt na jeho březích. Nejsvětlejší kousky jantaru jsou prý Jūratiny slzy, prolité kvůli ne­šťastné lásce.

Muzeum jantaru v Nidě však nabízí jiné vysvětlení vzniku „baltského zlata“. V období před asi 50 miliony lety rostly kolem Baltského moře lesy bohaté na pry­s­kyřici. Ta stékala do řek a posléze se usazovala v říč­ních deltách, kde zkameněla. V těchto místech se dnes nacházejí ložiska jantaru, který má nejčastěji hnědou, okrovou, oranžovou nebo žlutou barvu. Výrobky z něj lze dnes nejen v Nidě, ale v celé Litvě koupit skoro na každém kroku.

Jižně od Nidy se tyčí 52 metrů vysoká písečná duna Parnidis. Z vrcholu duny uvidíte současně na západě širé Baltské moře a na východě Kurský záliv. Za dunou litevská část Kurské kosy končí. Dál se dostanete jen tehdy, pokud v pasu máte ruské vízum.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod