Navýchod.cz - Navýchod - Volby v Šuto Orizari, největší romské obci v Evropě
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2005


Volby v Šuto Orizari, největší romské obci v Evropě


Martin Mikeska


„Zabiji se dřív, než mě uvězní, toto je můj vzkaz na rozloučenou,“ vykřikoval pár dní po svém volebním úspěchu Amdi Bajram, jeden z nej­vi­di­tel­­nějších politických zástupců makedonských Romů. Důvodem Bajra­mových poh­nutek mysli byl rozsudek soudu, který jej místo na šutoorizarskou radnici na­směroval na čtyři roky do vězení za spoluúčast na krádeži látky v hodnotě zhruba 20 milionů korun ve štipské textilce. Obdobnými teatrálními kousky se Bajram vy­znamenal i ve vězení Idrizovo, kde zorganizoval protest skupinky patnácti romských vzbouřenců na střeše vězení, či v soudní síni, kde na protest proti nedávnému nepřehodnocení svého rozsudku vyskočil z lavice a dvakrát hlavou udeřil o zeď, pročež musel být odvezen k ošetření.


Amdi Bajram, bývalý poslanec makedon­ského parlamentu a předseda Svazu Romů v Makedonii (Sojuz na Romite vo Make­do­nija) vyšel vítězně z druhého kola ko­mu­nálních voleb konaných v Makedonii letos v březnu a nebýt onoho majetkového prohřešku, byl by dnes starostou v Šuto Orizari, samostatné obci na okraji Skopje obývané převážně romskou komunitou, jejíž nikterak stará historie se začala psát těsně po zemětřesení, které postihlo ma­kedonskou metropoli v červenci 1963.

Po katastrofě, jež zničila dvě třetiny města, došlo k přesídlení velké části ve městě usazených Romů na periferii nad Skopje, do Šuto Orizari (zřejmě „chudé rýžoviště“, možná obecněji „chudé pole“). V této lo­kalitě, v blízkosti skládky, začaly za tímto účelem stavět vlády cizích států domy pro Romy. K nedobrovolné vlně „městských“ se přidal i větší počet romských rodin z ne­daleké Topany, čtvrti tradičně osídlené Romy. V sedmdesátých letech pak došlo v Šuto Orizari k další podpoře stavebního ruchu, a to prostřednictvím poskytování stavebních parcel zdarma a „zflexibilnění pravidel“ městského stavitelství, což obec dále velmi výrazně rozšířilo. Další zhruba čtyři tisíce převážně Romů přišly po roce 1999 z nedalekého Kosova.

Výsledkem je tak dnes patrně největší romské osídlení v Evropě (je možno setkat se i se zřejmě dosti nadhodnoceným tvrzením o nej­vět­ším sídle na světě, pomineme-li Indii), je­­­muž co do počtu obyvatel šlape na paty snad jen bulharský Sliven. Podle sčítání oby­vatel z roku 2002 zde na ploše 135 hek­tarů žije necelých devatenáct tisíc obyva­tel, z nichž se k romské národnosti hlásí bezmála 80 % a k albánské téměř 12 % obyvatel. Podle sčítání provedeného ne­vládními organizacemi zde bydlí však zhruba třicet tisíc obyvatel. Neoficiální od­hady hovoří dokonce o čtyřiceti tisících. Obdobné nesrovnalosti v počtu Romů nejsou ničím neobvyklým – například podle sčítání z roku 1994 jich v Makedonii žije 42 tisíc, běžně se však hovoří o nejméně dvousettisícové menšině. Jedním z pro­b­lémů národnostního sebeurčení Romů je i víra – většina z makedonských Romů jsou totiž muslimové a někteří z nich se údajně hlásí k albánské národnosti právě jen na základě své konfese.


Na bývalých chudých rýžovištích mají Ro­mové od roku 1996 podle zákona o de­­cen­tralizaci své sedmnáctičlenné zastupitelstvo s předsedou v čele, jemuž je za vykonání jím přijatých rozhodnutí odpo­vědný starosta obce. Tím je v současné době Erduan Iseni ze Sjednocené strany pro emancipaci Romů (Obedineta partija za emancipacija na Romite), vítěz vzešlý až z druhého kola mimořádných voleb konaných letos na přelomu srpna a září. Tyto mimořádné volby se podle místních i zahraničních pozorovatelů obešly bez „větších nepravostí“ a krom víceméně ojedinělých drobných výtržností a pokusů o volební podvod proběhly poměrně v klidu (na rozdíl od jarního celomakedonského hlasování, v souvislosti s nímž hovořili po­zorovatelé o „vážných neregulérnostech“ v některých volebních okrscích, mezi nimiž zmiňovali i Šuto Orizari). Poslední volební výsledky prvního i druhého kola poukázaly na nízkou volební účast – ani Isenimu, ani jeho nejsilnějšímu protivníkovi Šabanu Sa­­liuovi se totiž ani vzájemnými slovními výpady a obviňováním ze špinavostí ne­podařilo přivést k volbám větší počet vo­ličů – z téměř dvaceti tisíc oprávněných přišla volit jen zhruba čtvrtina (v prvním kole) a třetina (v druhém kole). Že na šu­to­orizarskou starostovskou židli po své břez­nové prohře s Amdim Bajramem usedne Erduan Iseni tak nakonec rozhodlo 257 hlasů.

Za moderní urbánní obec


Naplnění Iseniho vize „vybudovat mo­derní urbánní obec“, jejíž dílčí hesla tvo­řila vo­lební program nového starosty, nebude nijak jednoduché. V obci je stále ještě velké množství chatrčí slumového typu, oby­­vatele trápí „extrémní bída“ a zcela ne­dostatečná infrastruktura: bahnité ulice, domy bez kanalizace a elektřiny. Nema­lým problémem je rovněž vzdělávání, neboť ka­­pacita obou základních škol (se vzdě­­lá­váním v makedonštině a výukou roms­kého jazyka nabízenou fakultativně) je díky rych­lému přírůstku obyvatel drama­ticky překročena (nehledě na jejich zcela ne­vy­hovující hygienické i učební podmínky). Nutno však dodat, že na výstavbě ka­na­li­zační i elektrické sítě, opravách škol a úk­lidech obce spolupracuje s místní ko­munitou několik nevládních organizací, je­jichž zájem Šutka přitáhla ještě před svým osamostatněním v roce 1996.

Ze sídliště se zcela nevyhovujícími život­ními podmínkami vzešlo několik kulturních fenoménů šířících především tradiční romskou kulturu – ať už zpívající „cikánská královna“ Esma Redžepová, která vystupuje společně se svým manželem Stevem Teodosievským, či romský hudební, ta­­neční a divadelní sbor Phralipen (z rom­štiny „bratrství“), založený v Šutce v roce 1971, jenž dnes čítá přes dvě stě členů a od roku 1990 působí v Německu. Zdejší prostředí si pro natáčení svého filmu Dom za vešanje (Dům k pověšení, 1988), za který dostal několik ocenění na mezinárodních filmových festivalech, vybral i režisér Emir Kusturica. Autentičtější prostředí mohl na­­lézt jen stěží.

Romové na Balkáně


První zmínky o Romech na území bývalé Jugoslávie pocházejí z druhé poloviny 13. století. Za osmanského impéria se ži­vili převážně kočovným pastevectvím, ale i zemědělstvím, ob­chodem a horničinou. Za druhé světové války byli obdobně jako jiné národnosti vražděni „na oplátku“ za útoky na oku­pační a kola­bo­rační vojáky či posíláni do koncentračních táborů (v us­tašovském vyhlazovacím tá­boře v Jase­novci bylo povražděno nej­méně 20 tisíc Romů). V poválečné Jugo­slávii nebyli Ro­mové na rozdíl od jiných východoev­rop­ských zemí ve svém tra­dič­ním způsobu ži­vota a tradičních řemeslech omezováni.

Dnešní makedonští Romové si za svůj ja­zyk, sloužící například ke vzdělávání na celkem pěti makedonských základních ško­lách vy­brali dialekt jazyka arlia či erlia (tj. jazyka dlouhodobě usazených měst­ských romských populací na Bal­káně), jímž hovoří zhruba 80 % zdejších Romů. Pro jeho zapisování pak byla zvolena latinka.

Podle odborníků zabývajících se romskou otázkou je kulturní život makedonských Romů ve srovnání s ostatními republikami bývalé Jugoslávie až na některé diskriminace nejživější – Romové zde mají své te­levizní pořady, několik regionálních rádií, na univerzitě ve Skopje existuje romská sekce.

Šutka očima turisty


Do Šutky Makedonci na výlety za „exo­ti­kou“ nejezdí, proto je turistův zájem o toto místo zřejmě překvapí. Pro Makedonce je hlavním zdejším lákadlem ob­rovský trh zajišťující obživu velké části obyvatel Šutky. Předností zdejšího tržiště je pře­devším láce a neuvěřitelná pestrost sor­timentu – k mání je zde údajně téměř vše. Ze Skopje sem jezdí autobusy měst­ské hromadné dopravy, lze využít i taxíky, a to za cenu přibližně dvou autobusových lístků. Tržiště lemuje hlavní třídu, kolem které se táhnou luxusní obytné domy s věžičkami a terasami patřící gastarbeitrům či jiným „živnostníkům“ působícím v západní Ev­ropě. Absolutní, na Balkáně nijak neobvyklý zbohatlický kýč je pochopitelně do­tvářen i nutnými strážnými těchto „pev­nostních“ sídel – kamennými šelmami a nej­různějším ptactvem.

Nám se poštěstilo do Šutky přijet v době, kdy se zde konala svatba. Ulicemi se za doprovodu cikánských dechovek ze všech stran valily zástupy svatebčanů. Auta lu­xusní i sotva jedoucí přivážela další a další svatební hosty. Zejména díky svým gar­de­robám by se většina z přítomných žen neztratila mezi princeznami z pohádek Tisíce a jedné noci – šaty v co nejpest­řejších barvách ještě více zeslavnostněné našitými korálky, třpytky na tvářích i ve vlasech nebo umělých příčescích... Jen to pocumlávání piv ze zelených a hnědých lahví, viděných u nás naposledy někdy v ranných devadesátých, jim jaksi ubíralo na noblese. Na udupaném travnatém plácku před bývalým kulturním domem, vedle nedostavěné mešity už na příchozí čekala hlavní sláva – jako had se vinoucí svatební oro. Zábava právě začínala.

Epilog


„V Makedonii, kdysi tak silné pod vládou Filipa a Alexandra Velikého, je víc Cikánů, než kdekoli jinde na světě. Každý druhý muž či žena je buď Cikán nebo přinej­men­­ším cikánského původu. Je jich zde tolik, že zacpou cesty a vytlačí vše ostatní. Jsou v neustálém pohybu mezi Sýrií, Střední Asií, Egyptem, Kavkazem, Persií, Francií a Bulharskem. Mluví všemi jazyky, vládnou všemi řemesly, oblečeni jsou do krojů stovky národů. Zběhlí jsou v intrikách, politice a latentních neřestech a své­ráz­nostech mocných,“ napsal ve dva­­cátých letech minulého století Konrad Bercovici ve své knize The Story of the Gypsies.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod