Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Bukurešťský týden
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 5/2003


Bukurešťský týden


Tomáš Vašut


Mezi Prahou a Bukureští se rozprostírá den a noc cesty ve vlaku. Z Hlavního nádraží vypravují každý večer rychlík Pannonia, aby po téměř magických čtyřiadvaceti hodinách zastavil o půlnoci na Gara de Nord. Poslední vlak, taxikáři už napjatě číhají a nejraději by vás unesli. Vyrazit na dlouhou cestu ale můžete už dopoledne a v šest večer pokračovat rychlíkem Ister z Budapešti, pokud se ovšem nebojíte, že v ní navždy zabloudíte mezi Západním a Východním nádražím. Proplujete budapešťskými předměstími, v Pustě nabere vlak rychlost a za pár hodin vás na hranici čeká slavnostní uvítací ceremoniál a červené památeční razítko do pasu. Posunete si ještě hodinky, ale potom vás bude vlak kolébat dál nocí napříč Sedmihradskem. Po ránu za Brašovem přejede Karpaty.

Neděle Za horami se rozprostírá jednotvárná Valašská nížina. Cestující už netrpělivě počítají domnělé zpoždění, chodbička je plná nervózního cigaretového kouře. Topoly, domky z vepřovic, psi, zříceniny zemědělských družstev, dacie, venkovská nádraží, pastýři, stáda ovcí, všechno to prchá kamsi dozadu, blíží se hlavní město. Za svoji polohu vděčí Turkům, kteří v 16. století do zaprášené vesnice Bukurešti přestěhovali sídlo valašských knížat z města Târgovişte. Knížata tak měla ztratit své kamenné hrady a především chuť vzpouzet se sultánově svrchované vůli. Snad mělo mít blahodárně zklidňující účinky i zdejší podnebí. Město leží na okraji stepi, v létě teploty kolem čtyřiceti ve stínu, v zimě sněhové vánice, a aby toho nebylo málo, jste v pásmu zemětřesení.

Ale to nemá smysl řešit, protože míjíte první bukurešťská předměstí. Říká se jim výstižně tureckým slovem mahala a připomínají značně onu vesnici ze 16. století. Nízké domky se zaprášenými verandami, rezavějící střechy, kůlničky na dříví, na ulicích bláto a místo studny kus vodovodní trubky. Topoly, malé ušmudlané opravny aut a hromady harampádí. Psi a uličníci provázejí pohledem další z vlaků přijíždějících odněkud z neznámé dálky. Vlak zastavuje na Severním nádraží. Jste v Bukurešti.

Kdysi v osmdesátých letech ve vymrzlé čekárně sedmihradskému básníku Gézovi Szőcsovi možná připomínalo nejsevernější nádraží světa. V polovině 90. let jste naopak měli pocit, že jste nasedli do špatného vlaku, a ten vás po ránu nemilosrdně vysadil v nějaké nepovedené latinskoamerické demokracii. I Rumunů se zmocňovala panika. Hordy černých taxikářů, nepředstavitelně otrhaní žebráci, slizcí zlodějíčci, krojovaní Kečuánci s miminy v náručí, řvoucí výrostci nahánějící se mezi kolejemi s nožem, strnule slídivé oči policajtů se samopaly, prodavači slunečnicových a dýňových semínek, křížovek, pivo a limonáda chlazené přímo v kýbli s vodou, cine mai doreşte?, vše za 10 000 lei, přejete si snad rychle odjet někam jinam? Istanbul–Murat, kupte si poslední jízdenky na autobus do Turecka! Zaklínadla z amplionu se zlověstně tříští o střechu nástupiště, uklízečka apaticky vymetá z osobáku mračna slunečnicových slupek.

Bylo nebylo, dnes je tu vymeteno, vytřeno a mávají na vás pestré vlaječky. Kromě několika téměř diskrétních taxikářů o vás jinak nikdo nejeví valný zájem. Jste stále jen v Evropě. Pravda, ranní metro vypadá poněkud pochmurněji. Ušmudlaný travertin je z valné části překryt nejčerstvější reklamou, pak přijede taková spoře osvětlená žlutá housenka, atenţie, se închid uşile!, chlamst. Cestující si vás zvědavě prohlížejí, no nic, to bude tím ruksakem, přijíždíte asi z daleka… Na Victoriei přestoupíte do jakéhosi stříbrného šípu, místo ochraptělého strojvedoucího vám sděluje stanice jakýsi celkem příjemný hlas a nikdo už na vás nekouká. Snad je to tím sterilním prostředím, možná proto, že vlakem stále procházejí černooděnci ze security…

Kupte si jízdenku dokud je nové i staré promícháno se zdejším bravurně lehkovážným nesmyslem či smyslem pro kontrast v podivuhodnou změť, které se říká Bukurešť, v níž ráno vlastně trvá celé dopoledne. První odměnou a satisfakcí vám budou na stanici Tineretului horké koblihy plněné brynzou. Zpoza paneláku vysvitne teplé balkánské sluníčko, zazvoní stará mnichovská tramvaj s nápisem Jägermeister a mnich vám z ní požehná k dalšímu zdejšímu počínání. Jste na místě, město se probudilo.

Pondělí

Vyspaní, odpočatí, co teď? Podívat se, jak se daří na zdejší univerzitě bohemistům? Ale ne, jděte do kláštera, říká pan lektor a zmizí. Stojíte před Univerzitou na nultém kilometru rumunské demokracie, jak hlásá pomníček připomínající jednu nepříliš sametovou revoluci a dvojí hornické nepokoje. Stojí tu dále, vláda však uvolnila trochu víc peněz na opravy fasád, a tak zmizel pietně uchovávaný nápis, že Rumunsko zachrání pouze obnovení monarchie. Pan spisovatel Caragiale o tom ostatně ví své, a tak se jen dál směje zpod svého bronzového klobouku. Cítíte se možná víc ztraceni než Ztracený dopis z jeho slavné divadelní hry, kterou tu už sto let hrají v Národním divadle. Ale máte přece mapu s vyznačenými pamětihodnostmi! Procházka může začít.

Mapa vypadá divně, ale nelže, změť uliček je skutečná. Což by nevadilo, jenže místy slouží chodníky spíše jako parkoviště pro auta, takže to raději vezmete po bulvárech, jejichž rozmáchlá přímočarost přímo kontrastuje s chaotickým půdorysem někdejší vesnice.

Zatímco se prodíráte davem, zpoza rohu na vás vykouknou cibulovité věže ruského kostela sv. Mikuláše. Stejným směrem, přímo za ocasem koně knížete Michala Chrabrého, sjednotitele Valašska, Sedmihradska a Moldavska, je i velvyslanectví České republiky. Kníže svého času navštívil rudolfinskou Prahu, a tak vám mává na pozdrav, zatímco jdete dál k secesně vyšňořené budově ústřední vojenské správy zvané Cercul Militar. Domy kolem připomínají, že se před válkou Bukurešti říkalo Malá Paříž asi celkem oprávněně. Mohli jste jít i na druhou stranu a stanout před monumentálním arménským kostelem postaveným podle katedrály v Ečmiadzinu, nebo před řeckým kostelíkem připomínajícím antický chrám. Ale když už jste u Cercul Militar, stačí jen odbočit na Calea Victoriei, Třídu vítězství, kterou vpochodovalo v roce 1878 do města vojsko, co zemi právě dobylo svobodu. A pak se tady začalo stavět, takže zde najdete třeba elegantní budovu, v níž stále sídlí C.E.C., čili Státní spořitelna. Nebo telefonní ústřednu, první zdejší mrakodrap z 30. let.

Problém je, když si člověk chce na chvíli sednout, lavičky jen v parku, ale pokud vám z toho chození i trochu vytráví, nedejte se odradit všudypřítomnými fast foody, nespokojte se jen s výdejnami koblih, pizzy a se službami pouličních preclíkářů, ale objevte nějakou cukrárnu, třeba na Piaţa Romana, tam co mají tu vlčici římskou, která má Rumunům připomínat, že i oni jsou odkojeni velkou říší a latinou. V cukrárně mají leccos, třeba i pivo, ale hlavně tu lze nerušeně sedět a ruch třetího největšího balkánského velkoměsta pozorovat jen skrze záclonu.

A protože je třeba spatřit na vlastní oči i tu největší bukurešťskou pamětihodnost, vydáte se sdostatek aklimatizováni a posilněni obhlídnout ten tajuplný palác zvaný Casa Poporului. Leccos vytušíte už z uctivé dálky od Náměstí sjednocení. A zbytek pochopíte na stejnojmenném bulváru, který k tomu symbolu totality vede. Především, že monumentální velikost a bezduchá megalomanská prázdnota jsou dva zcela odlišné pojmy. Ten palác je vlastně jen velký nazdobený panelákový dort. Část místností zeje prázdnotou, v části zasedá zdejší parlament, procházejí se tu zvídaví turisté, kdo chce, může tady uspořádat i svatbu. Kdysi tu na pustém prostranství před palácem v rámci zásnub Rumunska s NATO uspořádali rockový koncert. A stejně jako o něco později, když přijel městu a zemi sdělit radostnou zvěst sám americký prezident, ze zachmuřeného nebe padal na tu dychtivou tlačenici těl jen chladný déšť. Kdyby vás před Palácem postihlo něco podobného, běžte se schovat do nedalekého Atima, kláštera, který všechno to horečné bourání a budování nakonec přežil. Byl totiž zároveň centrem valašského knihtisku, jak pro jistotu stále hlásá velká tabule. Proti gramotnosti se zřejmě nedá nic namítnout.

Úterý

Anebo si zajděte do kostelíka Stavropoleos. Ve stejnojmenné uličce si ho postavili zdejší řečtí kupci. Stačí překročit práh a najednou vás obklopí ten zvláštní svět pravoslaví, vůně svíček, ze stěn na vás shlížejí svatí a mučedníci, v kopuli chrámu září sám Kristus Vševládce. Maličký Stavropoleos je znám dobrým pěveckým sborem i akustikou, takže si vzpomeňte, že každý podvečer v něm zní zpěv liturgie.

Bukurešť je vlastně plná takových malých kostelíků, někdy jsou úplně schované ve dvorech činžáků. Ale některé jsou i docela impozantní, třeba kostel Creţulescu s opravenou cihlovou fasádou. Turci nesnesli především výstavbu okázalých zvonic, snad aby nepřevyšovaly jejich minarety. Proto Bukurešťané považovali za nebezpečnou provokaci, když si v jejich městě arménští katolíci postavili v 19. stol. u kostela zvaneho Biserica Baraţiei vysokou věž. Turci však v té době měli už očividně dost jiných starostí a tak obojí stojí dodnes. Pokud náhodou zatoužíte spatřit zdejší pravoslavnou katedrálu, najdete ji sice hned na prvním pořádném návrší na jih od středu města, ale pokud se zrovna nekoná říjnová pouť ke svatému Velkomučedníkovi Dimitriovi, asi vás zklame, protože je kupodivu taky malá a vcelku nezajímavá. Celkem okázalý je ovšem aspoň sousední metropolitní palác, ale spíš byste si mohli zajít do kláštera Radu Vodă a ke starobylému kostelíku zvanému Bucur podle legendárního ovčáka Bukura, zakladatele Bukurešti.

Jenomže vás možná odradí počasí. Zima tady nepřijíždí důstojně za nocí na bílém koni se svatým Martinem, její začátek se podobá často spíš nájezdu Tatarů: jednoho krásného dne se odněkud z Ukrajiny náhle přižene vítr, zvíří mračna prachu, do večera klesne teplota z dvaceti na nulu a potom týden padá déšť, sníh a trakaře. I zdánlivě rovné asfaltové chodníky se změní v labyrint kaluží, a tak procházky postupně vzdáváte. Je třeba vyhledat nějaké místo na zahřátí.

Správné bukurešťské pařby trvají celou noc, v noci tady nefunguje městská doprava a ulice patří psím smečkám. Taxíky jsou sice levné, starší dacií je to už ve třech výhodnější než jet metrem nebo autobusem, ale zdejší studenti mají na metro velkou měsíční slevu a zpravidla nízké kapesné, takže si na taxislužby stejně příliš nepotrpí. A tak držíte v dešti krok s ostatními až do hotelu Triumf, který stojí kousek od vítězného oblouku postaveného v roce 1920 na počest slavného příjezdu krále s královnou z korunovace, která z nich učinila panovníky sjednoceného Velkého Rumunska. V hotelu se příjemně topí. Čeští studenti přijeli tentokrát z iniciativy rumunského ministerstva podpořit přijetí Rumunska do NATO. Potřásli si s panem ministrem, povykládali něco povzbudivého slečně televizní redaktorce a teď to oslavují. Popíjíte, vína je dost, takže se to celé za chvíli přelije ven z pokojů, kolejní párty ve stylu pražského Větrníku, pro změnu na chodbě bukurešťského pětihvězdičkového hotelu. A ráno si taky nikdo nebude stěžovat. Jenže to už dávno uháníte taxíkem pustými ulicemi a svět se točí kolem Vítězného náměstí a na Bulevardul Magheru proti vám vesele sněží obrovské bílé vločky, které tu odpoledne rozvěšeli, aby zvěstovaly blížící se svátky.

Středa

Venku mrzne, doma je zima, nezaškodilo by muzeum. Tam se taky nijak zvlášť netopí, ale přece jen je to pohyb od exponátu k exponátu. Přejete si něco, kde toho není moc na čtení, ale hlavně na koukání? Inu, zajděte si do Muzea rumunského sedláka, jestli tedy máte rádi kroje, keramiku a vůbec celou tu pestrobarevnou etnografii. Ani do Historického muzea se nemusíte bát vkročit. Co třeba vykopávky? Taková Kvočna s kuřátky, čili zlatý poklad nalezený v Moldavsku určitě stojí za shlédnutí, a pokud si na zlato nepotrpíte, můžou vás oslovit třeba kopie reliéfů z Trajánova sloupu zobrazující, jak římské legie spořádaně dobývají pro svou milovanou říši bohatou Dácii. Nepřehlédněte pak určitě dvě malé sedící sošky, té, co se drží za hlavu, se říká filozof a té, která při tom na něj obdivně vzhlíží, zase jeho žena. Inu, doba kamenná. Muzeum naleznete v monumentálním Poštovním paláci naproti C.E.C. na Calea Victoriei.

Cože, vy jste ji ještě neprošli celou? Tak žádná muzea, to je třeba napravit, i když v královském paláci je při cestě Národní galerie a za rohem dům s atelierem malíře Theodora Amana. A kousek dál je Atheneum, tedy pro případ, že pocítíte náhlou potřebu zajít si na koncert vážné hudby. Ne, to by mělo stačit.

S posilňováním ve městě to bylo dlouhá léta složité. V Rumunsku se vaří jen v restauracích a ty slušnější bývaly poněkud drahé. Zvlášť centrum Bukurešti na tom bylo dost prapodivně. Takže jste si někam zašli s přáteli, zjistili ceny, řekli si o něco malého, dostalo se vám odpovědí, že to nemají a máte si dát něco dražšího, nakonec to přinejlepším skončilo třeba vypoklonkováním drahocenných hostí. Dnes je to už lepší, ale protože si u mě nikdo neinzeroval reklamu, spokojte se s tvrzením, že si nakonec vyberete. Rozhodně však nechoďte do Czeska Pubu. Za prvé je to jen takový zmatený reklamní trik a českého tam asi není vůbec nic, za druhé mě naštvali, když jsem se optal, co to mají pod tím zvláštním názvem na jinak dost honosně vyvedeném vývěsním štítu za podivná zvířátka. Dostalo se mi tak docela poučné lekce ze zdejší tvrdošíjné neschopnosti diskutovat či přiznat chybu. Řeknete si, heraldika, jenže ona ta nešťastná bukurešťská kombinace ignorantství a lenosti spojené s téměř osvícenskou neústupnou vírou ve vlastní rozum, s darem dosti neohroženého sebevědomí a silnou dávkou povýšenecké výřečnosti až příliš často komplikuje život nejednomu zdejšímu Rumunovi, pokud jeho jakkoli rozumné, mírné a oprávněné argumenty nemají v dané situaci při jednání mocensky větší váhu. Stačí si zajít na úřad a už se na vás valí problémy proč něco buď nejde vyřídit vůbec, anebo to bude velká sáhodlouhá procedura. Rozhodně vás to vyvede z mylné představy, že si snad Češi umí zbytečně komplikovat život. Kdyby se i vám něco podobně kafkovského přihodilo, zajděte to prostě spláchnout někam do baru. Celkem fajn je to třeba ve sklepení Hanul cu Tei.

Čtvrtek

Možná by to chtělo trochu oddech v parku. Jenže zároveň nějak došly zásoby, takže nejdřív se jde na nákup. Jako všude na Východě hlavní zásobárnou je i v Bukurešti tržiště, i když se to začíná trochu měnit vlivem rostoucí sítě supermarketů. Správné tržiště, to jsou stánky se zeleninou na polívku, červené brambory ze Sedmihradska a sladká valašská jablka, koupíte tu přímo ze sudu i kysané hlávky zelí na výrobu zelných závitků zvaných sarmale. Bukurešťská tržiště, to jsou prodavači z Moldavska, česnek, cibule a paprika, povalující se toulaví psi náruživě inhalující výpary z masných krámů, hroudy brynzy, škopíky smetany. Před tržištěm se v létě povalují hromady melounů, na podzim tu stojí auta plná hlávek zelí, obojího za necelé tři koruny kilogram. Po ulici kráčí prodavač košťat, projíždí vůz tažený koněm, cikán s cikánkou vykřikují: fiare vechi luăm!, pojízdná sběrna šrotu, jakoby ta Bukurešť byla stále ještě trochu vesnice. Rovněž některé parky se donedávna pozvolna měnily v džungli, obzvláště vynikal rozsáhlý Parcul Tineretului, jenže zdejší pralesní houštiny už taky vykáceli, jezero téměř vyčistili a večer v temném parku září lucerny, ze sedmého patra to vypadá jako nebe naruby, takže se nemusíte bát až večer půjdete třeba z horské dráhy nebo z té skvělé míchačky zvané Girs and Tigri. Stoletou tradicí dýchá přímo v centru starý pohodový park Cişmigiu, kde v odlehlých tichých houštinách nikým nerušeni hrají staříci šachy, domino a table, takovou tu balkánskou hru, kterou bych se jednou asi taky měl naučit.

Cişmigiu je oáza uprostřed města, velký park leží až na severu na jezeře Herăstrău: kaštanové aleje, na ostrově polodivoká růžová zahrada, korzo a dětská vášeň zvaná kolečkové brusle. A kolotoč a stánky s mititei, zdejšími čevapčiči a s točeným pivem. A už to zase poznáváte, vítězný oblouk. Na druhé straně sice vyzývavě ční Scânteia, někdejší sídlo tiskového orgánu komunistické strany, ale raději navštivte zdejší Muzeul Satului. Do části parku byly ve dvacátých letech svezeny lidové stavby z celého Rumunska. Potkáte tady dřevěný kostel z Maramureše, chaloupky z Moldavska, větrný mlýn i dům ruských rybářů z Dunajské delty, kousek od valašské zemljanky s doškovou střechou stojí bohatý banátský statek připomínající jihočeské selské baroko. A když vás ta lidová architektura zvlášť nezajímá, tím líp, můžete se jen tak procházet mezi tichými venkovskými usedlostmi nebo tu prosedět třeba celé odpoledne a číst si knížku.

Jenže dnes to jen proletíte, protože jste zváni na návštěvu, a tak podstupujete martyrium zvané jízda autobusem na Drumul Taberei. Autobusy mají ve městě nové, ale jezdí stále zřídka, a zastavují často tam, kde je zrovna napadne, takže ten správný už nedoběhnete a ujede. Naštěstí vzápětí přibrzdí u chodníku tzv. maxitaxi. Svezení soukromým mikrobusem není o moc dražší, ale stejně je řešením jenom když hodně spěcháte. Jinak to jezdí taky pěkně natřískané, takže ve špičkách lze doporučit spíše pro menší postavy.

Na návštěvě se chtě nechtě náruživě řeší vnitřní politika, čili jak to v Rumunsku zase vedou od deseti k pěti. Rozhodně se to nikomu zbytečně nesnažte moc rozmlouvat. Rumuni si pěstují poněkud odlišné národní pojetí středoevropského smyslu pro tragično, ve kterém nejde ani tak o sebeironii jako spíše o jistý druh sebebičování. Snad je to i tím, že se tu cítí trochu jak trosečníci na pustém ostrově uprostřed temného slovanského moře. Takže můžete spíš nesměle namítnout něco v tom smyslu, že ani u nás to není úplně růžové, čímž si získáte nejen sympatie hostitele, ale dost možná to pozvolna ukončí i útrpnou debatu a začne zábava, při níž jste nejen baveni, ale také v rámci dosud platných nepsaných pravidel rumunské pohostinnosti obkládáni plnými talíři. Stačí i každodenní zázraky jako obyčejný lilkový salát, brambory s brynzou, voňavá rajčata, v zimě pikantní zacusca. Nedivte se pak, když si večer v maxitaxi najednou uvědomíte, že to Rumunsko máte vlastně docela rádi.

Pátek

Přemýšlíte, co by se dalo stihnout za půl dne autobusem? No, třeba palác Mogoşoaia postavený knížetem Brâncoveanem ve stejnojmenném valašském stylu, který tu mají místo baroka. I rumunská meziválečná architektura, pokud se zrovna neinspirovala Francií, s oblibou pěstovala tzv. neobrâncoveanovský styl. Můžete navštívit také kláštery v okolí Bukurešti. Căldăruşani, Cernicu, nebo Pasăreu, která vypadá spíše jako malá půvabná vesnička. Anebo se vydáte s někým autem na výlet do Snagova, kde je pochována lebka Vlada Ţepeşe, známého knížete Drákuly. Místo je beztak zakleté, takže nejdřív samozřejmě trefíte někam úplně jinam, potom téměř náhodně odbočíte do nějaké osady, v níž najdete stát kostel uprostřed jezera. Cestou zpátky potkáte největší pamětihodnost výletu – nefalšovaný cikánský tábor. Možná tu táboří stejně jako za dob Drákulových a čekají jako ve slavném eposu Cikániáda od pana Budaie-Deleana, že jim jednou ten přísný, spravedlivý kníže po všech útrapách někde tady přidělí jejich vlastní zaslíbenou zemičku.

Vracíte se šťastně autostopem, šofér kupodivu nechce za svezení žádné lei, máte prý se za něj raději modlit. Na předměstích už posedávají v zahrádkách, park Tineretului a ulice ožívají, mládež vyrazila bavit se do města. A protože je příjemně teplý večer, usadíte se taky někde na terase a spláchnete prach cesty hořkým sedmihradským pivem.

Sobota

Ráno vás probouzí horko, větráte, práší se, na obloze ani mráček. Polední slunce pálí, v úplném bezvětří se město rozpaluje do běla. Kámen, železo sálá, vzduch se tetelí na 40 stupních ve stínu, pod nohama je cítit, jak měkne asfalt, na chodnících se do něj boří zaparkovaná auta. A už vás to nikam netáhne, přestože tušíte, že to všechno byl jen takový mžik, zlomek zdejší reality. Už máte zapakované i dárky: víno, chalvu, levné cigarety, malovaný talíř. Dnes odjedete na prázdniny. A v bytě budou hospodařit brouci. Snažíte se nadobro utáhnout věčně kapající kohoutky…

A začíná se vám trochu stýskat po těch hrozných čalouněných židlích, po staré posteli proležené několika generacemi lektorů a lektorek. Na balkoně dnes naposled popíjíte rumunské víno, dojídáte poslední lahůdky a sluníčko se už sklání tam daleko k Západu. Stromy na Bulevardul Tineretului vypadají v soumraku jako palmy, nad obzorem je vidět turecká mešita, ze zšeřelého parku zaznívají karibské melodie, připadáte si v tom tropickém podvečeru snad jako někde v Havaně. Ale za pár hodin stanete odhodlaně před sochou Hrdinům CFR. Inu, o hrdinství na severním nádraží už taky víte své. A tak usínáte v botách, s ruksakem pod hlavou a vlak vás odváží z toho podivného města zase nazpátek, do zdánlivě nekonečného léta.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod