Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Putování za bosenskými mramory
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2003


Putování za bosenskými mramory


Jakub Hloušek


Neduživý bezzubý stařík mne vysadil na křižovatce v Rečicích. Mnoho jsme toho nenamluvili, zato jsem si oněch sedm kilometrů vychutnával mručení rádobyautentické kazety Hrvatski guslar. Vlastní-li i Hrvatsko kolo jsem se nezeptal. Mezi zaplevelenými troskami se objevil obchod. Koupil jsem si pivo a ztratil slovo s místními: "Jedu do Stolce, jak to tam vypadá? Je zničený?" – "Ani moc ne, jen trochu od granátů." Skutečnost byla mnohem horší...

Na opuštěném autobusovém nádraží mne nikdo nevítal, slunce se pomalu sklánělo k západu, staré turecké mosty se zrcadlily v tůních Bregavy (napočítal jsem jich nejméně pět), a zatímco si městečko rohlíkového tvaru žilo všedním životem, zaměřil jsem pozornost na detaily. Před válkou muselo být velmi přitažlivé – vždyť i poloha v místě, kde říčka opouští hluboký stinný kaňon a rozevírá se do široké kotliny, působí dojmem zdravé oázy uprostřed drsného krasu.

Protáhlému centru dominují zříceniny hradu – ohlodané zdi s největší pravděpodobností pamatují i časy, než zemi ovládla sultánova vojska. Z charakteru původní městské zástavby lze vysledovat harmonické prolínání několika architektonických stylů, typických pro území jižní Hercegoviny – středomořského, ovlivněného renesancí, ale zřejmě i blízkou hranicí s Dubrovnickou republikou, a "turecko-balkánského", reprezentovaného stavbami obvykle čtvercového půdorysu, s převážně neomítnutým přízemím a arkýřovitě vysunutým patrem. Tento styl se v různých modifikacích projevil na území mnoha provincií Osmanské říše pod různým lokálním označením a obohacený regionálními prvky.

Etapu lidského osídlení zde ovšem neodměřují stovky, nýbrž tisíce let. Stěny blízké jeskyně Badanj ukrývají kresbu přibližně z devátého tisíciletí před naším letopočtem a v horách nad městečkem zarůstají opuštěné ruiny ilyrského města Daorson, kam jsem se jednoho zamračeného odpoledne snažil vyšplhat. Údaje o délce trasy a komplikovaném přístupu jsem vzal na velmi lehkou váhu, tudíž jsem celou vycházku vzdal ještě před osadou Ošanjići, kde se má prý nacházet jeden z bosenských středověkých kostelíků. Avšak nejproslulejší stolackou "pecku", kvůli které jsem sem vážil cestu, jsem si ujít nenechal.

Nekropole v Radimlji

Stećky. Pozoruhodné kamenné náhrobky, v Evropě unikátní, laické veřejnosti nepříliš známé. Pod vápencovými bloky, jednou hrubě tesanými, jindy jemně zdobenými, odpočívají příslušníci svérázné bosenské církve.

Ta dle jedné a dříve hojně užívané hypotézy vzešla z platformy známé bogomilské hereze. Ačkoli bogomilové v ostatních zemích, kde jejich myšlenky nalezly rovněž kladnou odezvu, byli rázně a velmi krutě likvidováni, v izolovaném bosenském království jejich ideologie povýšila prakticky na úroveň jediné náboženské doktríny. Přijetím hereze za součást systému však došlo k odklonu od původního asketického a protifeudálního směru, zároveň ovšem ve své představě o vlastní dokonalosti, jediném a výlučném postavení mezi ostatními křesťany vedoucím až k jakémusi sebezbožštění, dosáhla vrcholu. I přes intenzívní snahu Říma vrátit zbloudilé bosenské ovečky na "správnou cestu", realizovanou především nasazením uherského vojska, uhájila si bosenská církev své pozice celá tři století (přibližně od druhé poloviny 12. do konce 15. st.), i když v předvečer pádu země se bosenský panovník obrátil s žádostí o pomoc i k papeži.

Druhá teorie nepopírá existenci svébytné bosenské církve, avšak zpochybňuje její sepětí s bogomilstvím – přiřazuje ji spíše k církvi vyšlé z cyrilometodějské tradice, nezávislé na Římu, avšak nevybočující z všeobecného katolického kodexu.

Na území "odštěpené" Hercegoviny, necelých 50 km jihovýchodně od Mostaru, přibližně 32 km od blagajského Stjepangradu, někdejšího sídla mocného rodu Vukčićů-Kosačů, a 3 km z centra Stolce se nachází osada Radimlja, která měla patřit k posledním baštám bosenské církve. Pověstné pohřebiště, proslulé reprezentativními ukázkami náhrobků, leží zhruba půl kilometru před obcí, přímo vedle hlavní silnice. V přesném počtu stećků se jednotlivé prameny nepatrně liší (udáváno 133–135), avšak v okamžiku, kdy první kroky vstoupí na "posvátnou půdu" a oči začnou těkat po kamenných hroznech vína či zvláštním způsobem stylizovaných křesťanských symbolech kříže a kotvy, nebo záhadných spirálách, o jejichž významu panuje domněnka, že by mohly být spjaté i s předkřesťanskou érou, pozbývá přesná řeč statistických údajů smysl. Mysl se přesouvá do hájů, kde dávný lovec štve divou zvěř, ruce touží pohladit obtížně rozluštitelné epigrafy vyvedené ve zdejší formě cyrilice, tzv. bosančici, ovšem pozor – "Člověče, abys proklet nebyl, nedotýkej se mne," varuje jeden z nich.

Bohužel při své návštěvě jsem tento překlad neznal. Na každý pád se těchto náhrobků dotýkaly nejen ruce, nýbrž i škrabky kameníků, kteří je nepříliš dávno restaurovali. Uprostřed osady, v sousedství muslimského hřbitova, se nalézá další nekropole – turisty neobjevená a z valné části ponořená do trnité macchie. Zde však převažují jednoduché kvádry s chabými fragmenty výzdoby.

Celkový počet evidovaných náhrobků se pohybuje kolem 60 tisíc a lze se s nimi setkat po celém území někdejší středověké Bosny, nejen v blízkosti významnějších sídel, ale i v řídce zalidněných oblastech a horách. K proslaveným nalezištím patří Donja Zgošča a jiná místa v okolí Kakanje, dále Blidinje jezero nedaleko Duvna (nyní Tomislavgradu), nebo Bileća poblíž černohorské hranice, v Chorvatsku pak Imotski a několik dalších míst na dalmatském pobřeží.

Hercegovská realita

Nekropoli se válečná vřava vyhnula, o to tragičtěji zasáhla do současnosti Stolce a celého širokého okolí (nedaleký Počitelj, krásná ukázka splynutí středověkého hradu a muslimského městyse, je zcela zplundrovaná a zarostlá). Příslušnou situaci zdařile dokumentuje multietnicky koncipovaný turistický průvodce po dané oblasti, vydaný v Mostaru, který zachycuje předválečnou tvář islámských, katolických a pravoslavných památek i jejich aktuální stav, včetně archivních snímků těch zcela zničených. Další zájemce o praktické poznávání bych rád upozornil na časté nepřesnosti v materiálech evropské provenience – namátkou jednu uvedu: mostarská Stara ćuprija (Starý most) je v automapě Bosny a Hercegoviny vedena coby Kriva ćuprija (Křivý most) ležící v Radobolji, čemuž jsem naletěl i já.

Bezcílně bloudím uličkami, které mi připadají stále nevlídnější, občas zavadím o zachmuřené, dílem zvědavé, dílem prázdné pohledy kolemjdoucích, z nichž málokdo má chuť dát se do řeči. Míjím vypálené domky – z fasád ještě nevybledla neuměle a narychlo nastříkaná jména muslimských obyvatel, zatímco sousední stavení, označená neméně zašlými šablonami chorvatské šachovnice, přežila bez větších šrámů. Za zády nechávám katolický kostel, kde se dnes koná svatba.

Bohužel nemohu poctít návštěvou některý s islámských svatostánků, neboť všechny mešity byly vykořeněny z povrchu zemského (jejich obnova právě startuje, jelikož vyhnanci se vrátili teprve před nedávnem). Kupodivu se zachoval malý pravoslavný chrámek, avšak nedobytně zavřený, stejně jako banka s poštou, kde na plechové ceduli pod novou přelepkou prosvítá staré státní označení Herceg-Bosna a v ohořelém nákupním středisku nedostanu ani drobek ze sirnice. Optimismus dýchal snad jen z nového dětského hřiště a rozměrného, amatérsky vyvedeného grafiti, jehož autor si z hloubi duše přál mír. V poněkud skleslé náladě jsem dorazil do hospody a začal se pídit po noclehu. Netrvalo dlouho a jeden z místních mladíků zavětřil možnost přivýdělku. Nasoukal mne do zastavy, otočil klíčkem a překročil neviditelnou dělící čáru. Černé rámy úmrtních oznámení rozvěšených na sloupech zezelenaly. Asi na třetí pokus se našlo i vytoužené lůžko. Provize byla stejná jako cena.

Malí velcí muži

Mak Dizdar byl významným básníkem považovaným za zakladatele moderní bosenské poezie. Stolacký rodák, stejný jako jeho město, jako celá Bosna. Plný vzdoru, temperamentu, výlučné a pro ostatní vzdálené mentality milované země, zoufalého pudu sebezáchovy, ale i obav ze skrývané nenávisti a strachu ze smrti. S ní však poezie Stolac neopustila. Pravda, schovala se do tichých dvorečků, za vysoké zdi a k bližšímu setkání pomůže pouze náhoda.

Sedím v křesle u "svého bytného" a klábosíme. Můj pohled zavadí o krabici s knihami. Nino jednu vytahuje a vzápětí píše věnování. Vydal si ji vlastním nákladem. Ubylo emocí, vzdoru, avšak přibylo smutku, melancholie, smíření a odevzdání se Bohu, neboť pouze pod jeho ochranou najde zničená duše klidné útočiště.

Stmívá se. Světlé kontury vápencových útesů jasně vystupují z temné oblohy ozářené měsíčním svitem. Zatímco ze sousední místnosti se ozývá neartikulované mumlání Ninovy noční můry, neuspořádaně obracím stránky daru. Na patnácté se zastavuji:

Tři setkání

O noci kdy zářil měsíc
a hledal oči v nichž zář svou by utopil
bloumal jsem hřbitovem živých

Tam kde růže vadnou
omámené vůní
potkal jsem prvého člověka
smířený v duši s otázkou na rtech

"Co tě zabilo" – zkroušeně jsem se ptal
"Bláznivé srdce" – odpověděl

Tam kde u slov skrytých do kamene
postrádá smysl vznik i zánik
potkal jsem druhého
smířený v srdci
a se stejnou otázkou

"Zabila mne nevědomost" – povídá

Když měsíc splynul
s pohledem mých očí
potkal jsem třetího

Na nic jsem se ho nezeptal





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod