Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Solomon II. – poslední gruzínský král
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2002


Solomon II. – poslední gruzínský král


Vojtěch Kubec


Solomon II. (1773-1815, vládl 1784-1810), poslední panovník západogruzínského království Imerethi, neoplýval ani státnickou uvážlivostí, ani mimořádnou statečností, ba ani literárním talentem (v rodu Bagratovců, potomků básníka na trůně Davida IV. Budovatele, který příznačně odvozoval svůj původ od samotného žalmisty Davida, téměř výjimka). Přesto je však jeho osud dodnes atraktivní, a to jak svými dobrodružnými peripetiemi, tak i překvapivě aktuálním vyzněním.

Solomonovo imerethské královstvíčko bylo jedním ze tří království a pěti suverénních knížectví, na něž se jednotná Gruzie rozpadla už koncem 15. století. V 16. století se stalo vazalem sílící Osmanské říše, jež se však nikdy nepokusila přistoupit k jeho úplné likvidaci. Možná vysvětlení jsou v zásadě dvě a obě obsahují kus pravdy. První - vlastenecké, uvádí jako příčinu vojenskou zmužilost Gruzínů a jejich odpor vůči jinověrným dobyvatelům. Druhé jízlivě poukazuje na fakt, že se Turkům Imerethi ovládalo lépe pomocí místní vlády a měli tak bez sebemenší námahy zajištěn pravidelný přísun "darů" a otroků. Jak už je v dějinách téměř pravidlem, ke komplikované situaci vnější se brzy přidružily vleklé boje o trůn, v nichž se blízcí příbuzní neváhali navzájem oslepovat a především si ulupovat manželky (vzniklé příbuzenské propletence tak dnes genealogové dešifrují jen s velkými obtížemi). Královská moc zůstala omezena na "metropoli" Khuthaisi a nejbližší okolí. Úroveň vlády názorně dokresluje způsob vyhlašování královských zákonů a nařízení: pověřený úředník je vyvolával z koruny nejvyššího khuthaiského stromu.

O razantní změnu situace se pokusil až strýček a jmenovec našeho hrdiny, energický Solomon I. (vládl 1751-65 a 1768-1784). Nejprve si v řadě tažení podrobil své nepokorné vazaly (především vládce Gurie a Samegrela a račského vévodu), zakázal výnosný prodej dívek a chlapců do Turecka a v době rusko-turecké války (1768-1774) se mu s pomocí ruského expedičního sboru pod velením generála Totlebena (posila to byla naprosto nespolehlivá, spíše se jednalo o morální vzpruhu) podařilo za značných ztrát na Turcích dobýt klíčové pevnosti země (např. přístav Phothi). V mírových ujednáních z Küçük-Kaynarci se ale nikdo o imerethské zájmy nestaral a země byla ponechána v sultánově sféře vlivu. Dříve tak cílevědomého krále Solomona pronásledovaly časté deprese a záchvaty zuřivosti, které kompenzoval vydatnými dávkami alkoholu, a tak se na konci jeho kariéry Imerethi vrací do stavu téměř stejně neutěšeného jako byla na jejím začátku.

A právě v této chvíli vstupuje na scénu princ David, který jako král přijímá jméno Solomon II. Po nezbytné občanské válce, v níž poráží svého konkurenta krále Davida II., se definitivně ujímá trůnu až roku 1792. Svými současníky byl popisován jako nevýrazný panovník, což zvláště jeho mocní manové přijímali s neskrývanou radostí. Jediným pozoruhodným činem jeho vlády na domácí půdě tak bylo založení první západogruzínské tiskárny v Khuthaisi (1800). V roce 1795 vystoupil s dvěma tisíci vojáků na pomoc svému dědečkovi, východogruzínskému králi Ereklovi II., který se připravoval na rozhodující bitvu s perským dobyvatelem Áqá Mohammadem Chánem Qádžárem. O stavu Solomonova vojska leccos vypovídá současníkův popis:

"Imerové a rovněž tbiliští dobrovolníci byli tak štědře zásobováni vínem, že by se v něm mohli koupat, pokud by se jim zachtělo, a měšťané činili tuto oběť s velkou radostí, poněvadž věřili, že právě s jejich pomocí zvítězí. Považovali je totiž za znamenité vojáky a odhadovali jejich počet na osm tisíc. S tímto očekáváním často vykřikovali: Jen ať si Aga Mohamed přijde, kdy se mu zachce - kdo by nám mohl odolat?"

10. září 1795 došlo k fatální bitvě u Krcanisi. Nejprve se sice podařilo obrátit mohutnou perskou armádu na útěk, pak se ale šáh dozvěděl od přeběhlíků pravdu o skutečném početním stavu Gruzínců a jedním mohutným úderem je porazil a vydrancoval Tbilisi. Pětasedmdesátiletého krále Erekla, který se probojoval příliš hluboko do nitra protivníkova vojska, musel vyprostit z bitevní vřavy jeho vnuk Ioane a oddíl tří set horalů z aragvijského údolí, z nichž podle podání nepřežil ani jediný. Zklamal nejen imerský kontingent, ale i mnozí Ereklovi synové, kteří se na vojenské shromaždiště vůbec nedostavili. Kdo ale zklamal nejvíce, byl ruský generál Guďovič, který navzdory svým povinnostem žádné posily nevyslal. Nacházíme se totiž v době razantního ruského nástupu na jižní Kavkaz. V roce 1783 uzavřeli Ereklovi zmocněnci knížata Muchranbatoni a Čavčavadze se zástupcem Kateřiny II. Pavlem Poťomkinem v severokavkazském Georgijevsku tzv. Dohodu o přátelství. Východogruzínský (kharthlijsko-kachethijský) král uznal ruskou svrchovanost za slib vojenské pomoci proti jakémukoli agresorovi. Jak jsme viděli, nebraly ruské vládní kruhy závazky plynoucí z dohody nikdy příliš vážně. A roce 1801 se v naprostém rozporu se smlouvou rozhodli car Pavel a jeho syn Alexandr oslabenou východní Gruzii jednoduše anektovat. To už byl Erekle II., obratný diplomat a státník, který se snažil přebudovat svůj stát podle evropských vzorů (budoval školy a pravidelnou armádu, vysílal mladíky na studia do západní Evropy), tři roky po smrti.

Po krcanisijké bitvě, která v konečném důsledku přivedla Kharthli a Kachethi do ruské říše, se Solomon vrací domů do Imerethi. Jeho oddíly se nerušeně věnují plenění kharthlijských vesnic. Netuší, že i čas vlastní samostatnosti se chýlí ke konci.

Když v roce 1802 Solomon pochopil blížící se nebezpečí, bylo už pozdě. Začal tehdy plánovat spolu s východogruzínským princem Alexandrem invazi do Kharthli-Kachethi. Plány zmařil už následujícího roku příchod energického ruského generála Cicianova do Tbilisi. V roce 1804 byl Solomon II. donucen pod hrozbou okupace přísahat věrnost carovi. Ve stejné době vstoupili pod ruskou "ochranu" i vládcové Gurie, Samegrela a Abcházie. Solomonův osud byl zpečetěn. Právě tehdy ale imeretský král začíná vyvíjet dosud nebývalou, takřka horečnou aktivitu. Navázal diplomatická jednání s dosavadním úhlavním nepřítelem Tureckem a roku 1809 přepadl a zničil ruský konvoj směřující k obléhání tehdy turecké pevnosti Phothi. Tehdy se vrchní velitel ruských vojsk v Zakavkazsku generál Tormasov rozhodl Solomona definitivně odstranit. V lednu 1810 vydal Tormasov ultimátum, aby imerethský král vydal svého dědice Konstantina a další šlechtice jako rukojmí a aby svou bezpečnost svěřil do rukou ruské posádky dislokované v Khuthaisi. Solomon odmítl, byl poražen, sesazen, brzy poté v horách zajat a uvězněn v domácím vězení v Tbilisi.

Po pár týdnech se mu za dost dobrodružných okolností podařilo uprchnout. Britský kaukazolog a historik David Marshall Lang popisuje útěk následovně: "Jeho oddaný služebník Ioane Saralidze měl ve zvyku denně chodit pro vodu na břeh Mtkvari. Někteří královi stoupenci, včetně knížat z rodu Ceretheliů, Eristhavů a Abašidzů, se pod různými záminkami dostali do Tbilisi. V předem určený den si král vyměnil se svým dvořanem šaty a s vědrem na ramenou se vypravil k řece. Tam už na něj čekal připravený kůň, který ho brzy dovezl do Achalciche k tureckému pašovi. Saralidze byl ruskými úřady poslán do vyhnanství na Sibiř a po deseti letech byl omilostněn."

Na Solomonovu podporu vypuklo v Imerethi rolnické povstání, které ale bylo poměrně rychle ruskými vojsky (ovšem s vydatným přispěním hladomoru a epidemie) potlačeno. Paměť o povstání se však zachovala i v dalších generacích, jak o tom svědčí řada dochovaných lidových písní.

Solomon se nevzdával ani v emigraci. Jeho poslové vyjednávali v Istanbulu o poskytnutí vojenské pomoci. Tam byl rovněž v březnu 1811 doručen francouzskému vyslanci osobní dopis Solomona II. Napoleonovi:

Jeho císařskému Veličenstvu, nejvznešenějšímu, největšímu, nejsilnějšímu panovníkovi, imperátorovi velikého Říma, císaři Franků Napoleonovi, velikému vládci celého Západu, nejmilostivějšímu Imperátorovi.

Po Bohu, králi králů, nejdůstojnější a nejmilostivější císaři, poté, co Vám jednomyslná vůle republiky přiřkla slavnou císařskou korunu francouzskou, přispěchali jsme předložit Vám několik skromných žádostí. Jimi sdělujeme Vašemu Veličenstvu jakožto nejvyšší hlavě křesťanstva, že nás císař moskevský svévolně a nezákonně připravil o naše královské statky, že tento císař (k tomu) neměl žádné zákonné oprávnění, a ježto my sami nemáme ani sil k ustavení ozbrojeného odporu proti vpádu do našich zemí, ani prostředků, jimiž bychom samozvance donutili, aby nám je po právu vrátil, tato dvojí bezmoc nám může sloužit omluvou, že jsme nepřistoupili k žádnému účinnému podniku (proti němu), a (dále sdělujeme,) že jen Vašemu císařskému Veličenstvu přísluší vzít na vědomí čin nelítostného lupičství, jehož se proti nám dopustil svrchu psaný císař moskevský, (a) ježto Vaše císařské Veličenstvo s Boží pomocí a podle zákonů přirozených i lidských soustředilo samo ve svých rukou sílu, moc a zákonné právo všech panovníků na zemi a poněvadž Vás Božský Stvořitel ustanovil, (abyste panoval) nad zemí jen proto, abyste vybudoval řád pomocí síly a spravedlnosti, již Vám On Sám propůjčil, proto jste nejvyšším pánem nad všemi vladaři. Cožpak by se mohlo stát, že by naše prosba k Vaší zákonné pravomoci nebyla přijata a vyslyšena? Neboť každý z nás pozemských vládců pod sluncem uznává Vaše císařské Veličenstvo jediné za obecného soudce, jenž napravuje veškerou špatnost, stanoví odškodnění, která mají být vymáhána a chrání slabé proti silným.

Za těchto okolností, můj nejdůstojnější a nejmocnější císaři a nejvyšší zákonodárče, skláním se skromně před Vaším císařským Veličenstvem. Nechť Vaše sláva vzrůstá ode dne ke dni, od hodiny k hodině v důstojenství a štěstí! Nechť Vaše Veličenstvo připojí ke svým slavným hodnostem (titul) císaře asijského. Ale račte osvobodit mne spolu s miliónem křesťanských duší zpode jha nemilosrdného císaře moskevského, buď Vaším ušlechtilým zprostředkováním anebo silou Vašich všemocných zbraní, a zahrňte mne pod ochranný stín Vašeho poručnictví. Přijměte hold mých neustálých modliteb a hluboké úcty, s nimiž jsem, nejlaskavější a nejštědřejší císaři, bídný služebník Vašeho císařského Veličenstva, král Imiretie a jejích území.

Přehnaně pokorný tón dopisu snad potěšil Napoleonovu ješitnost, rozhodně jej ale nepřiměl k vyslání jakékoli pomoci, která by pouze tříštila jeho síly před připravovaným ruským tažením. Navíc další potenciální spojenci, Turecko a Persie brzy uzavřeli s Ruskem mír (1812 v Bukurešti, respektive 1813 v Gulistánu). A tak král Solomon II. umírá v úplné beznaději v trapezuntském exilu 19. února 1815.

Solomon II. byl mezi poddanými všeobecně oblíben, jak o tom svědčí jeden z popisů: "Jeho zjev vzbuzoval příznivý dojem, vyhlížel jako vlídný muž… Jeho tmavomodré oči byly plné života a dobré nálady a uměl se i příjemně, srdečně smát." To ovšem nic nemění na tom, že jako vladař naprosto propadl. Sympatie nevzbuzuje ani jeho neuvážlivost, s níž se postavil na zoufalý a zbrklý odpor proti ruským vojskům ani zákeřný způsob, jímž se zbavil některých svých protivníků.

Solomon II. byl pohřben v katedrále sv. Řehoře Nysského v Trapezuntu (dnešním tureckém Trabzonu). Gruzínský nápis na jeho mauzoleu končil těmito řádky:

"Přemožen zármutkem, sražen nemocí, po vyznání svých hříchů a udělení nejsvětější svátosti svým zpovědníkem Iesem, knězem imerethského dvora, byl jsem uložen na posvěceném místě, kde bude moje hrobka každý měsíc kropena svěcenou vodou. Cizinče, viz, kde je pochován cizinec! Kdokoli z mé rodiny přijdeš do Trapezuntu, viz krále, krále ležícího zde. Pros za něj o odpuštění a království nebeské."

Hrobka už nestojí, byla v padesátých letech na příkaz tureckých úřadů stržena. Co ale zůstává i po dvou stech letech nápadně podobné, je krizová situace, ve které se nachází Gruzie a její vláda. Nezbývá než se ptát, jestli západní státy ponechají malý jihokavkazský stát bez možnosti diplomatického manévrování tváří v tvář mocnému sousedu. Bez jakékoli předpojatosti vůči Rusku, sami z vlastní historické zkušenosti víme, že s jedním dominantním sousedem se bez jiných spojenců přece jen vychází dost těžko.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod