Navýchod.cz - Navýchod - Zvolením Mesiće Chorvati odmítli vládu jedné strany
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 6/2004


Zvolením Mesiće Chorvati odmítli vládu jedné strany


Marijan Lipovac


Stjepan Mesić zůstane i nadále chorvatským prezidentem. V druhém kole prezidentských voleb konaném 16. ledna obdržel 66 % hlasů a získal tak svůj druhý mandát. Bude-li mu sloužit zdraví, roku 2009 možná přivede Chorvatsko do Evropské unie a ve funkci šéfa státu zůstane do roku 2010, kdy by ve svých 75 letech a po více než 40 letech v politice již měl odejít do důchodu.

Volby v Chorvatsku potvrdily to, co už předpověděli političtí analytici – Chorvati dali najevo, že Mesiće i přes všechny jeho nedostatky momentálně pokládají za nejvhodnější osobu pro úřad prezidenta. Proti starému, zkušenému politikovi a za současné situace neměl nikdo z protikandidátů šanci. Také se již podruhé ukázalo, že si chorvatský volič nepřeje, aby všechny tři čelní státní funkce byly v rukou stejné strany či koalice, jako tomu bylo v 90. letech za vlády prvního prezidenta Franjo Tuđmana. Jeho strana HDZ (Chorvatské demokratické společenství) od konce roku 2003 opět vládne Chorvatsku, avšak jeho prezidentská kandidátka, Jadranka Kosor, prohrála v druhém kole s 34 % hlasů.

V parlamentních volbách, jež se konaly po Tuđmanově smrti 3. ledna 2000, získala nejvíc hlasů šestičlenná koalice sociálních demokratů, sociálních liberálů a čtyř menších stran. Premiérem se stal předseda sociálních demokratů Ivica Račan, který v následném boji o křeslo prezidenta podporoval předsedu sociálních liberálů, Dražena Budišu. Ten však souboj o to, kdo se stane Tuđmanovým nástupcem, prohrál s Mesićem, kandidátem čtyřčlenné koalice. Ačkoliv si Mesić Chorvaty získal především svojí přímostí a ležérním stylem, jimiž se naprosto odlišoval od Tuđmana, za vítězství může děkovat i tomu, že byl kandidátem menšího a slabšího uskupení uvnitř vládnoucí šestičlenné koalice.

Při letošních volbách Mesiće podpořilo nejen všech šest zmíněných stran, ale i několik dalších, což mu společně s osobní popularitou pomohlo získat druhý prezidentský mandát, jakož i zabezpečit potřebnou logistickou podporu. Chorvatsko v květnu čekají další, komunální volby, a tak se strany, které stály za Mesićem, domnívají, že by je měl ve volební kampani alespoň indirektně podpořit. Občané země však očekávají něco jiného – že prezident bude ve vztahu k vládě nejen jejím kritikem, ale i partnerem ve snaze konečně vyvést Chorvatsko z hospodářské krize a dovést ke vstupu do EU. Premiér Ivo Sanader je tak sice odsouzen ke spolupráci s Mesićem, při níž by ale nemělo docházet k větším problémům – oba uznávají demokratické a evropské hodnoty a v loňském roce byly vztahy prezidenta s premiérem méně problematické než v dobách Račanova předsednictví ve vládě, přestože oba tehdy patřili do stejného politického tábora.

Politický fenomén
Stjepan Mesić, kterého všichni v Chorvatsku nazývají Stipe, je svojí kariérou  fenoménem nejen mezi chorvatskými, ale i světovými politiky. Byl v čele dvou států, Chorvatska a Jugoslávie, v čemž se mu mohou rovnat pouze Janez Drnovšek, dnes slovinský a kdysi také jugoslávský prezident, a Václav Havel, prezident Československa a Česka. Rovněž byl ve funkcích starosty, poslance, předsedy vlády, předsedy parlamentu, a proto koluje vtip, že Mesić nebyl jedině papežem. Narodil se na Štědrý den 1934 ve slavonské Orahovici, vystudoval právnickou fakultu a přestože byl členem komunistické strany, roku 1965 byl zvolen do chorvatského Saboru jako kandidát podporovaný ne stranou, ale občany. Současně se stal starostou Orahovice, kde zahájil výstavbu jedné soukromé továrny, načež jej v jednom svém projevu kritizoval tehdejší jugoslávský prezident Josip Broz Tito, když řekl, že „ve Slavonii nějaký malý starosta restauruje kapitalismus“.

Mesić se účastnil Chorvatského jara 1971, po jeho potlačení ztratil všechny politické funkce a strávil rok ve vězení. Bez úspěchu se snažil získat práci a poslal dokonce 150 žádostí o zaměstnání, až jej nakonec zaměstnali v jednom záhřebském projektantském úřadu, jehož se postupně stal šéfem. Po založení HDZ roku 1989 se přidal k Tuđmanovi a po prvních pluralitních volbách v Chorvatsku v květnu 1990 obsadil post chorvatského premiéra. Poté se stal zástupcem Chorvatska v Předsednictvu Jugoslávie jako jeho místopředseda a těsně před začátkem války v létě 1991 i jeho předsedou – tedy prezidentem Jugoslávie. V této funkci zůstal do konce roku a bojoval za zájmy Chorvatska, které bylo vystaveno srbské agresi a usilovalo o mezinárodní uznání. O svém působení v Bělehradě napsal knihu Jak jsme zbořili Jugoslávii.

Roku 1992 byl zvolen předsedou Saboru a začal se střetávat s Tuđmanem kvůli politice vůči Bosně a Hercegovině a kriminalitě při privatizaci. Ve snaze přetáhnout část poslanců HDZ na svoji stranu usiloval roku 1994 o jakýsi parlamentní převrat, ale přidalo se k němu jen několik poslanců, s nimiž založil Chorvatské nezávislé demokraty. Poté ztratil čelní místo v Saboru (rok poté se mu nepodařilo stát se ani poslancem) a jako opoziční politik přešel do pozice tvrdého Tuđmanova kritika, pročež byl označen za zrádce. Roku 1997 přešel s částí členů strany do HNS (Chorvatská národní strana) a rok poté již svědčil před tribunálem v Haagu o Tuđmanově politice vůči Bosně. Po Tuđmanově smrti kandidoval na prezidenta, přestože ani HNS, ani zbylé tři strany, které ho podporovaly, v jeho vítězství nevěřily.

Avšak Mesić se v anketách umísťoval na předních místech a zvítězil jak v prvním, tak v druhém kole. Jeho inaugurace dne 18. ledna 2000 se pak stala symbolem konce mezinárodní poloizolace země. O dva měsíce později přišel na Tuđmanův pohřeb pouze turecký prezident Süleyman Demirel a premiéři sousedních zemí, zatímco slavnostního slibu jeho nástupce se zúčastnilo dokonce osm prezidentů – kromě Demirela zde byli první muži Rakouska, Česka, Slovenska, Albánie, Bulharska, Makedonie a Slovinska, americká ministryně zahraničí Madeleine Albright, budoucí srbský premiér Zoran Đinđić a další významní hosté. V následujících pěti letech Mesić navštívil množství zemí a byl hostitelem četných svých kolegů, o čemž Tuđman mohl jen snít. Kromě návštěv v USA, Rusku, Francii, Velké Británii nebo Číně byla významnou i návštěva Izraele v roce 2001, během níž se omluvil za zločiny ustašovců na Židech během druhé světové války. O dva roky poté navštívil i Bělehrad s podobnou omluvou Srbům, což vyvolalo kritiku v chorvatských nacionalistických kruzích.

Zrádce národa nebo hrdina?
Těmito a dalšími kroky, jimiž se snažil zbavit Chorvatsko traumat minulosti, získal Mesić u extrémní pravice status zrádce národních zájmů. Obzvláště mu je vyčítáno svědčení v Haagu, odmítavý postoj vůči bosenskohercegovským Chorvatům, potlačení politické aktivity skupiny generálů, které předčasně penzionoval a podobně. Svým chováním byl Mesić v mnoha případech odvážnější než Račanova sociálnědemokratická vláda, která taktizovala a dávala si pozor, aby příliš nerozlítila nacionalistickou opozici (k níž tehdy patřilo i HDZ). Proto Mesiće někteří Chorvati nenáviděli, jiní v něm naopak viděli hrdinu.

Přestože měl po svém zvolení prezidentem velké pravomoci, v souladu se svými volebními sliby souhlasil s jejich omezením a přetvářením poloprezidentského systému na parlamentní. I tak velmi zřídka využíval pravomocí, které mu zůstaly (například právo být přítomen na zasedání vlády), čímž na veřejnosti vznikla představa o „prezidentu–fíkusu“, tedy dekoraci. A tak zatímco byla vláda kritizována za své sociální a hospodářské kroky, Mesić byl veřejností považován za toho, kdo nemůže vládě odporovat, což mu přineslo další popularitu. Ve všech anketách byl Mesić pravidelně mezi nejoblíbenějšími chorvatskými politiky, objížděl zemi a zval občany na kávu, případně cestoval po světě a měnil image Chorvatska. Ležérní styl mu však občas uškodil, zejména kvůli žertovným či nepřiměřeným výrokům, které se od prezidenta neočekávají (například jednou byl nespokojený s článkem uveřejněným v deníku Jutarnji list a nazval tyto noviny odpadem).

Po svém zvolení opustil HNS a stal se jediným vlivným nadstranickým politikem v Chorvatsku – což se v situaci, kdy průměrný Chorvat není spokojen ani s jednou stranou a ve volbách se rozhoduje pro menší zlo, ukázalo jako veliká výhoda.

Mesić od začátku hlásal, že bude v druhých volbách nezávislým kandidátem a opoziční strany mu vyjádřily svoji podporu. Ale poté, co HDZ nominovalo Jadranku Kosor a do její kampaně se zapojil premiér Sanader, ministři a ostatní funkcionáři z řad HDZ, se Mesić rozhodl stát oficiálním kandidátem opozičních stran. HDZ to interpretovalo jako projev jeho strachu, ale později se ukázalo, že Jadrance Kosor nejvíce uškodilo právě přílišné ztotožňování s její stranou. 20 % obdržených hlasů v prvním kole znamenalo, že nezískala podporu ani všech voličů HDZ, ani se jí nepodařilo zaujmout voliče jiných stran.

Z rozhlasu na ministerstvo
Jadranka Kosor se narodila roku 1953 v Pakraci, vystudovala práva a do roku 1995 pracovala jako redaktorka Chorvatského rozhlasu. Se začátkem války začala uvádět program pro uprchlíky a stala se velmi populární mezi těmi, které válka postihla. Jako takovou ji roku 1995 Tuđman vyzval, aby se zapojila do politiky. Její kariéra byla strmá – byla zvolena do Saboru, stala se jeho místopředsedkyní a i nadále se angažovala v sociální problematice, přičemž se ukázala být velkým workoholikem a ambiciozní ženou. Do Saboru se dostala i po volbách 2000, to už jako jedna z členů předsednictva HDZ. Poté, co roku 2002 Sanader upevnil svoji pozici ve straně a začal s její reformou, stala se Jadranka Kosor jeho zástupkyní. Rok poté byla jmenována místopředsedkyní vlády a ministryní rodiny, veteránů a mezigenerační solidarity, jinými slovy stanula v čele resortu vytvořeného přímo pro ni. V opozici stále bojovala za práva válečných veteránů a proti snižování práv rodiček, jako místopředsedkyně vlády pak tato práva vrátila zpět do stavu z roku 2000. Svoji loajalitu Sanaderovi vyjádřila větou „Kam Sanader, tam já“, čímž si u veřejnosti získala renomé nesamostatné osoby, hýřící prázdnými a patetickými frázemi. Kritici ji navíc srovnávají s Evitou Perón a lid jí ironicky přezdívá Matka Tereza nebo Suzana (od slova „suza“ – slza, kvůli smutným tématům, jimž se věnuje). Jadranka Kosor má za sebou dvě manželství a je matkou jednoho syna.

Kdo bude kandidátem HDZ pro Pantovčak (záhřebské návrší, kde se nachází prezidentská rezidence) se tajilo do 17. listopadu a spekulovalo se, že kromě Jadranky Kosor má největší šance druhý místopředseda vlády a ministr zdravotnictví Andrija Hebrang. Jde o muže, který šéfoval zdravotnictví i za Tuđmanovy éry a byl krátce i ministrem obrany. Jeho otec stejného jména byl za II. světové války tajemníkem Komunistické strany Chorvatska a roku 1949 byl záhadně zavražděn. Hebrang byl proto po celou komunistickou éru „stigmatizován“ a kvůli svému životnímu příběhu a vlastenecké rétorice dnes požívá takřka kultovního statutu mezi nacionalisticky orientovanými Chorvaty. Je blízký Sanaderovi a je vždy schopen nějakého nepředvídatelného výstupu, proto byl považován za ideálního Mesićova soupeře. Sanader se přesto rozhodl pro svoji zástupkyni, a když bylo koncem roku zjištěno, že Hebrang trpí rakovinou prostaty, Sanader to zmínil jako jeden z důvodů, proč ho nenominoval.

Mnozí okamžitě předpovídali, že Jadranka Kosor nebude mít šanci, ale už samotná její nominace byla velkým Sanaderovým úspěchem v reformě HDZ, uvážíme-li, že se jedná o konzervativní stranu, která v 90. letech považovala ženu výlučně za matku a hospodyni. Nyní do volebního klání vyslala ženu, moderní političku evropské orientace, a nikoliv politika nacionalistické rétoriky poznamenaného minulostí. Vzhledem k tomu, že Stipe Mesić byl podle všech průzkumů favoritem, bylo zpochybňováno, zda má smysl, aby HDZ šlo do voleb a prohrálo je. Strana takové velikosti a významu však zkrátka nemohla nemít svého kandidáta.

Překvapení voleb
V prvním kole voleb 2. ledna se střetlo 13 kandidátů a Mesićovi s 48,9 % uniklo vítězství o vlásek. Volební noc byla obzvláště vzrušující kvůli předběžným výsledkům, podle nichž se zdálo, že do druhého kola se neprobojovala Jadranka Kosor, nýbrž Boris Mikšić, největší překvapení těchto voleb. Jde o Záhřebana, jenž od roku 1974 žije v Minnesotě a šéfuje firmě Cortec Corporation. V Chorvatsku se stal známým poté co neúspěšně kandidoval v parlamentních volbách roku 2003, a v prezidentských volbách mu bylo předpovídáno pouze několik procent. Jenže Mikšić, který si svoji kampaň financoval sám a sliboval, že ekonomicky oživí zemi, svojí nacionalistickou rétorikou přesvědčil právě ty Chorvaty, kteří mají dost současných politiků, stejně jako ty, kteří nechtěli podporovat již zkompromitované nacionalistické kandidáty. Skutečnost, že několikrát ukázal, jak politice nerozumí, jim nepřekážela. Koneckonců – pokud chorvatskou ekonomiku řídí politici, proč by politiku nemohl vést ekonom? Mikšić nakonec získal úctyhodných 18 % hlasů, ale přesto nepostoupil do druhého kola, načež se jeho dezorientovanost v politice ukázala v plném světle. Přesvědčen, že předběžné výsledky jsou výsledky konečnými, konstatoval, že byl podveden a vyzval své příznivce k demonstracím. V ulicích Záhřebu a ještě několika měst se skutečně sešlo několik tisíc občanů, ale Mikšić tak utržil jen velkou ostudu u velké části veřejnosti, která ho prohlásila za nezralého politika. Vrcholem bylo, když o několik týdnů později média zveřejnila, že byl v roce 1998 kvůli násilí na ženě a dítěti oddělen od rodiny. Mikšić však i nadále chce zůstat v politice a oznámil, že bude kandidovat v komunálních volbách v Záhřebu a usilovat tak o post starosty.

Předvolební kampaň poznamenaly slovní útoky, jimiž se vzájemně častovali Mesić a Kosor. Mesić jí předhodil, že do HDZ vstoupila až roku 1995, neboť v Tuđmanovi hledala otce. Otec ji totiž opustil brzy po jejím narození, a přestože ještě žije, nikdy ho nepoznala; podle vlastních slov Tuđmana skutečně považovala za otcovského. Už předtím Mesić na otázku co si myslí o Jadrance Kosor odpověděl, že je to „dobrá ženská“, což stačilo, aby byl prohlášen za sexistu a obviněn, že zneužívá cizí rodinné problémy pro svoji kampaň. Vzhledem k tomu, že HDZ své kandidátce zajistil velmi nákladnou kampaň s množstvím plakátů, Mesić jednou prohlásil, že se bojí otevřít paštiku, aby z ní nevyskočila Jadranka Kosor.

Avšak ani ona nezůstala Mesićovi nic dlužná a tak mu ve své kampani vyčetla, že rozdává údery pod pás, že nebere ohled na to, že je ženou, citovala jeho nepřiměřené výroky na adresu Tuđmana a válečných veteránů, a zejména ten, že Chorvatsko nikdy neválčilo s Černou Horou. Taková přehnaná citlivost a orientace na minulost však veřejností přijata nebyla, v kampani prý není možné nečekat údery pod pás. Protože mezi ní a Mesićem nebylo velkých rozdílů v programu a postojích k velkým národním otázkách (oba podporují vstup do EU a nesouhlasí s odchodem chorvatských vojáků do Iráku), aby přitáhla voliče, oznámila, že jako prezidentka navrhne referendum o potratu. Také se postavila za vystoupení Chorvatska z projektu Družba Adria, jehož cílem je propojit ropovodem chorvatské přístavy s ruskými ropnými zdroji, což by mohlo mít neblahý vliv na životní prostředí. Ale ani to veřejnost nepřijala dobře, neboť Jadranka Kosor s těmito tématy vyrukovala až poté, co byla nominována, a jako místopředsedkyně vlády se o nich nikdy nezmínila. Dále oznámila, že sníží rozpočet prezidentského úřadu o 40 %, na což Mesić reagoval svým typickým způsobem, totiž že Jadranka Kosor úřad nepotřebuje, protože jako prezidentka by stejně vedla jen Sanaderovu politiku, a tak může mít úřad v jeho předsíni. O její kampani dále prohlásil, že ji založila výhradně na tom, co udělala jako ministryně – což byla částečně pravda, protože v její kampani dominovaly rodinná a veteránská tématika – a vzkázal jí, že bude nejlepší, když ministryní zůstane.

Zatímco před pěti lety měl image člověka z lidu, tentokrát Mesić ukázal i svoji druhou stránku – povýšenost a aroganci vůči protikandidátům. Vyhýbal se všem televizním střetnutím s výjimkou státní televize, s odůvodněním, že je dost dospělý na to, aby chodil do cirkusu. Sebevědomě tvrdil, že jako prezident neudělal ani jednu chybu a vyřkl několik nepatřičných výroků, například že v nacistickém Německu byl dobře rozvinutý průmysl, zatímco v Chorvatsku za války zkolaboval, přičemž zapomněl zmínit, že nacisti využívali totálně nasazené. To vše přispělo k tomu, že nevyhrál hned v prvním kole. Avšak v kole druhém už byla Jadranka Kosor příliš slabá na to, aby jej porazila. Sanader Mesićovi okamžitě pogratuloval k vítězství, následovala blahopřání jeho zahraničních kolegů.

Všeobecná spokojenost
Nakonec mohou být s výsledky spokojeni všichni. Mesić si zajistil dalších pět let v čele země, Jadranka Kosor se s 34 % hlasů stala nejúspěšnější ženou v chorvatské politice a HDZ její výsledek interpretovalo jako své stabilní preference, neboť stejné procento lidí stranu podpořilo při posledních parlamentních volbách. HDZ se může utěšovat také tím, že se odvážilo vytáhnout do boje se svým kandidátem, narozdíl od opozice, která podporovala Mesiće, jenž byl tak jako tak jasným favoritem. Sanader dále ve zkušeném Mesićovi získal partnera, který mu v těžkých situacích může být užitečný – například při lobování za chorvatské zájmy v zahraničí, zatímco nesamostatná Jadranka Kosor by nemohla být takovou oporou. Chorvatsko se tedy vyhnulo tomu, aby tři nejdůležitější státní funkce byly v rukou jedné strany a v osobě Stipeho Mesiće s jeho klady i zápory získala staronového prezidenta, kterého si víceméně zaslouží.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod