Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Zapomenuté kurské hroby
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2003


Zapomenuté kurské hroby


Ilja Lemeškin


Kurové jsou jedním z vymizelých západobaltských etnik (kromě Kurů jsou za západní Balty považováni i staří Prusové a Jatvjagové). V islandských ságách, skandinávských historických pramenech a v německých a ruských kronikách Kurové figurují jako bojovný národ. Od 13. století si získávají pověst odvážných pirátů, kterým "se hleděli vyhnout dokonce i Vikingové". Dovední mořeplavi se střídavým úspěchem přepadávali a okrádali Švédy a Dány. Ve stejné době, kdy se v kostelech západní Evropy lidé modlili: "Bože, ochraňuj nás před krutostí Vikingů", v dánských kostelech znělo: "Bože, ochraňuj nás před Kury".

Historie zániku Kurů

V pozdějším boji s Němci na souši již Kurové tak úspěšní nebyli. Ve 13. století se pomyslné misionářské kleště kolem Kurů neodvratně svírají. Osudovým "proviněním" baltského národa bylo, že stál v cestě rozpínavým německým křižákům, kteří se všemi prostředky snažili Kury a jejich sousedy Žemaity podmanit, a tím sjednotit svá území – Řád německých rytířů na jihu a livonský Řád mečových rytířů na severu. Svou "vinu" Kurové zaplatili cenou nejvyšší.

Křižáci vedli útok ze severu a systematicky vypalovali kurská opevnění, pustošili zemi, vraždili a deportovali obyvatelstvo. Otčenáš je jediným výtvorem tehdejších civilizačních snah, jediným existujícím "kurským" textem. Hlavním výsledkem rozsáhlé "misionářské činnosti" tak bylo vyhlazení svobodymilovného národa, který se v historických análech vyskytoval již od roku 675 a definitivně vymizel k 17. století. Za nových historických okolností na přelomu 17.–18. století pozůstatky původního kurského obyvatelstva splývají s Lotyši a Litevci a z trosek starého kurského jazyka vzniká dialekt. Jeho stopy byly zřejmé zejména v osobitém rybářském slangu Litevců ještě na přelomu 19.–20. století. V této konečné fázi existence vzdálených potomků Kurů dochází k charakteristické jazykové rozdrobenosti – ve státních institucích mluvili německy, v rybářském řemesle "kursky", v kostele pak litevsky. Ve světle nově nastávající unifikace Evropy zní jako varování hlas německého kronikáře z 16. století, podle kterého byl kurský jazyk "nehezký", a proto byl zakázán a obyvatelstvo prý samo začalo mluvit jinak.

Kvůli neustálým územním nárokům sousedů byl životní prostor Kurů velmi nestálý. V 13. století kurská území tvořilo devět oblastí. Na současných mapách lze podle názvu najít jen dvě z nich. První, Kuronsko (lot. Kurzeme, lit. Kuršas), je západním administrativním celkem dnešního Lotyšska. Druhým je Kurská kosa (lit. Kuršių nerija, rus. Kuršskaja kosa), která při poválečném dělení Evropy připadla zčásti Litvě a zčásti Rusku (dnešní Kaliningradské oblasti).

Nejvíce informací o duchovní a materiální kultuře, ba i o jazyce starých Kurů získáváme na Kurské kose (bohužel jen na severní, litevské časti). Její obyvatelstvo bylo po nesčetných válkách, morech a jiných neštěstích v průběhu 14.–17. století doplňováno přistěhovalci z pevninské části Kuronska. Ze severu vytlačovaní Kurové zde nacházeli podobný jazyk a blízké zvyky a snadno se přizpůsobovali novému prostředí. Takovým způsobem se na Kurské kose zachovávala jistá etnická dědičnost a tradice.

Kurské krikštai

Kurská kosa je dosud plná záhad a starobylé atmosféry. Světoznámý rozsáhlý jantarový poklad z doby neolitu (434 předmětů) nalezený ve 2. pol. 19. století bohužel zmizel za druhé světové války, stejně jako legendární, též původem baltská, jantarová komnata. Písečné duny zde však doposud ukrývají středověké rybářské vesničky, k jejichž "pohřbení" došlo v důsledku ekologické katastrofy způsobené vykácením lesů v průběhu 15.–18. století. Zdejší obyvatelé byli proslulí svými loděmi (tzv. kurėnai), které se osvědčily už v bojích se Skandinávci a jichž se zachovalo jen několik.

Podrobněji se však zaměříme na osobité pohřební tradice starých Baltů, které lze na Kurské kose vystopovat. Místní hřbitovy se vyznačují především svými neobvyklými náhrobky – lit. krikštai. Kromě svého úzce etnografického významu "pomník-kříž" má toto slovo význam ještě jeden, a tím je "křest", tj. obřad přijetí svátosti, přijetí křesťanství. Souvislost s křesťanstvím je zde však pouze zdánlivá. Dřevěné pomníky budované na Kurské kose nemají nic společného ani s křesťanstvím, ani s jeho ústředním symbolem – křížem, se kterým jsou tradičně spojovány. Dostatečným důkazem toho jsou nařízení pruského biskupa Michaela Jungeho z roku 1426 Articuli per Prutenos tenendi et erronei contra fidem abiciendi, v nichž biskup zakazuje další stavbu "křížů", a již postavené mají být zničeny.

Zákazy namířené proti stavbě nedogmatických křížů nebyly v Pobaltí ničím neobvyklým. Roku 1471 biskup Ditrich obnovuje zákaz vydaný svým předchůdcem. V roce 1630 švédský místodržitel J. Skite zakazuje stavět "kříže" lotyšským rolníkům. V Estonsku se podobná nařízení objevují v letech 1641 a 1645. Vzhledem k pozdnímu přijetí křesťanství místními obyvateli byla církev nucena systematicky a aktivně bojovat s projevy baltské mytologie a pohanské víry ještě v 17. století. Po staletích usilovného "reformování" světa může být křesťanská církev při pohledu na typický evropský hřbitov zcela spokojena. Navzdory jejímu úsilí se však v Evropě ještě zachovala místa, která svědčí o tom, že vítězství církve nebylo úplné, místa, kde křesťanství nedokázalo zcela vykořenit či asimilovat starou kulturu. Mezi ně patří i Kurská kosa.

Barevný hřbitov

Kurský pomník krikštas je náhrobní znak ve formě zdobně vyřezávané dřevěné desky široké 20–30 cm a vysoké přibližně 100–150 cm od země (termín náhrobní znak, který zavedl A. Becenberg, nejlépe vyjadřuje starobylou podstatu i praktickou vlastnost kurských "křížů" – podobně jako domovní znaky krášlící historické centrum Prahy, mohly i tvary náhrobních znaků sloužit k odlišení hrobů a tím i k lepší orientaci na hřbitově). Tvarově se nejčastěji vyskytují živočišné a rostlinné motivy. Ženské náhrobky většinou zdobí ptáci (zejména kukačka) a rostliny, náhrobky mužů koňské hlavy, hadi a netopýři. Občas se můžeme setkat i se zvláštními lidskými siluetami.

Pomníky překvapují svou rozmanitostí. Někdy se zdá, že na celém hřbitově nelze najít ani jeden shodný pár, což do značné míry komplikuje jejich klasifikaci. Litevský kunsthistorik Česlovas Kontrimas rozlišuje několik druhů: a) vyřezávané desky s ornamenty převážně geometrických tvarů; b) krikštai podobné hliněným urnám na uchovávání popela; c) náhrobní desky zobrazující koňské a ptačí hlavy, které připomínají ozdobu na hřebenu střechy; d) sloupky pod dvěma destičkami, připomínajícími tvarem stříšku; e) krikštai s křesťanskými ikonografickými symboly – srdci, kříži a křížky. Je jasné, že poslední skupina patří k nejmladším a typologicky nejstaršími jsou desky zdobené geometrickými vzory.

Dříve se kurská pohřebiště vyznačovala pestře malovanými rakvemi a náhrobky. V průběhu staletí postihl náhrobky stejný osud jako většinu středověkých dekorativních maleb – nikdo barvu neobnovoval a ta časem vybledla a setřela se. O barevném, "slavnostním" vzhledu náhrobních desek svědčí výmluvně první etnografové. Známý sběratel folklóru V. Kulvajtis nám zanechal následující popis: "21. srpna 1892 jsem se, ke svému příjemnému údivu, stal svědkem pohřbu místní jedenáctileté dívenky. Rohy její osmiúhlé zelené rakve měly hnědou barvu, prostor mezi nimi byl zdoben bílými, červenými, modrými, hnědými a žlutými růžemi a liliemi. Na obou koncích rakve byl věnec. Pestrý krikštas samozřejmě zdobil nápis. Náhrobní krikštai se zdobí již zmíněnými šesti barvami… Mezi krikštai se jenom výjimečně nacházejí kříže, většinou jsou na desce vyřezány symbolické figury: z obou stran jsou dole vyřezané koňské hlavy, které smutně hledí do hrobu, uprostřed jsou holubi a nahoře je na spleteném drátě zvlášť vyřezaná vlaštovka, zrovna jako lidská duše stoupající k nebi".

Kde jsou nám tak důvěrně známé temné smuteční barvy? Údiv folkloristy nad pestrostí kurských pomníků ústí v nezvyklé přirovnání. Veselé barvy hrobu mu připomínají malovaná velikonoční vejce. Škála sytých barev, typická pro kurský hřbitov, se dodnes zachovala na větrných korouhvích rozšířených na Kurské kose.

Nejenom tvar, výzdoba, barva, ale i materiál, ze kterého se náhrobní znaky vyráběly, měl svůj význam. Pomníky i rakve byly vyráběny pro muže a ženy z různých druhů dřeva. Ženám ze stromů ženského pohlaví (z lípy, osiky, jedle aj.), mužům z mužského (z dubu, jasanu, javoru aj.). Takovým způsobem byli lidé i po smrti označeni "kvalitativně" – muž, otec a syn byli tvrdí, nezlomní, matka, žena a dcera byly něžné a poddajné.

Duše zemřelých

Na rozdíl od křesťanských křížů se kurské náhrobky stavěly u nohou pohřbeného a spodní konec byl zapuštěn až na dno hrobu. Podle Jonase Basanavičiuse tak měla duše zemřelého oporu pro snadnější cestu vzhůru. Duše zemřelého, to není prázdný pojem. Současné baltské jazyky rozlišují duši živého člověka (lit. siela, lot. dvēsele) a mrtvého (lit. vėlė, lot. velis). Zvlášť stojí duch (lit. dvasia, lot. gars). Stojí za zmínku, že slova vėlė/velis a jiné četné odvozeniny od původní osnovy *vel- (velionis "nebožtík", vėlinės "dušičky" atd.) mají přímou souvislost se slovanským chtonickým božstvem Velesem. Stejný kořen dal základ i baltskému názvu prototypu Velese – lit. velnias, velinas, lot. velns "čert". Takovým zvláštním způsobem se prolínají staré baltoslovanské představy o "záhrobním světě".

Náhrobní desky krikštai byly stavěny nad hrobem zesnulého tak, aby se vėlė mohla snáze dostat vzhůru. Náhrobní znak se při pohřebním obřadu stával spojovacím článkem mezi záhrobím a lidským světem, hranicí mezi působišti Velese a Peruna. Duše, která stoupá vzhůru nebo bloudí mezi lidmi, na náhrobním znaku odpočívá, zpívá, poslouchá stesky živých a někdy s nimi i komunikuje. Obzvláště "živo" bylo na hřbitově při pohřbu, kdy duše zemřelých přicházely na zem, sedaly si na pomníky a účastnily se pohřebního obřadu svého krajana. Těžko říci, zda byl tento obřad smutný nebo radostný.

Mentorská funkce náhrobních znaků zřetelně vystupuje ve folklóru. Písně místních obyvatel s pohnutím vyprávějí, jak sirotci pláčí nad hrobem rodičů. Líbají, objímají a hladí oblý dřevěný pomník, mluví s rodiči a prosí je o radu, kterou obvykle dostávají. Podobně lyrickou scénu si jen těžko můžeme představit u hranatých, kamenných a tmavých křížů.

Archaické relikty

Aby bylo přebývání vėlė na pomníku příjemnější, náhrobní znaky se časem vylepšovaly. Věc nekončila uměleckou řezbou a barvami. Ve sloupcích se hloubily otvory a celý pomník se zastřešoval. Tak byla duše mrtvého chráněna před větrem a deštěm. V průběhu staletí se pomníky zdokonalovaly, až se v konečném důsledku objevil dobře známý "pamětní sloup", který by si však zasloužil zvláštní pozornost podle regionů (sever Ruska, Pobaltí, Polsko atd.). Pro nás je podstatné, že krikštas je jednou z nejstarších forem pohanských náhrobních desek starých Baltů. Geometrické, rostlinné, zoomorfní a animální motivy, které jsou s nimi úzce spojeny, se jen nesnadno interpretují, což je konec konců pochopitelné. Po tisíce let jejich existence byl do archaických forem vkládán vždy nový smysl a jiný aktualizovaný obsah. Barvy, tvary, antropomorfní výběr druhu dřeva, vše, co souvisí s pomníky, má mnoho možných vysvětlení. Četné společné rysy byly například nalezeny mezi tvary pomníků a zdobně vyřezávaným hřebenem střech vesnických stavení, který měl ochraňovat dům. K definitivním a přesvědčivým závěrům však zřejmě již nikdy nedospějeme.

Ať je to jakkoli, jedno je jisté – jedná se o archaický relikt. Krikštai mají své kořeny v období předhistorickém a předkřesťanském a těžko říci, nakolik jsou kurské, baltské či indoevropské. Mezi archeology a etnografy nicméně existuje hodnověrný názor (R. Rimantiėnė), že náhrobní znaky jsou dávnými odrazy kultury neolitu, a tudíž by neměly být vnímány jako jev lokální.

Archaičnost se tak prolíná minulostí i přítomností baltských národů a států, k nimž se při pátrání po minulosti, staré mytologii a historii jazyka obracejí nejenom Slované, ale i všichni Indoevropané. Významný francouzský lingvista A. Meillet kdysi řekl: "Ten, kdo chce vědět, jak hovořili před třemi tisíci lety naši předkové, musí si přijet poslechnout, jak mluví litevský rolník". Na Kurské kose se tak abstraktně-duchovní starobylost nečekaně prolíná se starobylostí materiální. Stačí si s někým popovídat litevsky – tedy "staroindoevropsky" – a zajít na kurský hřbitov, a ocitnete se rázem ve zcela jiném světě. Vždyť přibližně tak zřejmě vypadaly i evropské náhrobní desky a hřbitovy tři tisíce let před Kristem.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod