Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Duch chrámů a vznik ikonostasu u východních Slovanů
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2005


Duch chrámů a vznik ikonostasu u východních Slovanů


Karel Sládek


„Architektonické formy chrámů, fresky, ikony, předměty kultu, nejsou jednoduše shromažďovány jako muzejní předměty, ale jsou částí těla, žijí stejný život mystérií, jsou integrovány do liturgického tajemství.“ Pavel Nikolajevič Jevdokimov (1901-1970)...

Jak naznačují výše citovaná slova teo­loga ruského exilu Pavla Jevdokimova, o iko­nách nelze psát, aniž bychom nejdříve ne­vkročili do tajemství ducha křesťanské liturgie, architektury a liturgického prostoru. Vždyť i historicky známý „zápas“ o ikony v době ikonoklastické krize byl ve­den na poli hledání pravověří. Když bylo počátkem 8. století uctívání ikon obhá­jeno Janem Damašským, dogmaticky ukotveno během Nicejského koncilu (787) a pot­vr­ze­no koncilem v Konstantinopoli (843) – na­­zývaným též „Vítězstvím pravoslaví“ – stala se ikona organickou součástí liturgie a (pokud to tak můžeme nazvat) „obrazo­vou teologií“ vypovídající o Božím vtě­lení a spáse v osobě Bohočlověka Ježíše Krista.

V následujících řádcích se proto zaměříme na duchovní aspekty liturgického prostoru jako takového, a to se zřetelem k jeho kos­mické dimenzi a ve vztahu ke spiritualitě ikon. Bude pak snadnější uchopit tvorbu a ducha ikonostasu, který je kulturním da­rem východních Slovanů (hlavně Rusů) do pokladnice bohatství křesťanské tradice.

Symbolika liturgického prostoru chrámů v židokřesťanské tradici

Křesťanská liturgie mnohé převzala od ži­dovského synagogálního slavení. Synagogy helénského prostředí vstřebávaly do své architektury kosmickou symboliku, již čerpaly např. z vize budoucího chrámu, jak je popsána u proroka Eze­chiela. Docho­vané relikty opon, které od­dělovaly pro­stor se zlatou truhlou ucho­vávající svitky Tory, ukazují vyobrazenými symboly na roz­dělení prostoru synagog podle du­­chovních světů. Jsou zde na­pří­klad dveře s otevřenou oponou (vstup do svatyně, země, smyslový svět) dávající možnost vstoupit do míst, kde jsou druhé dveře oponou uzavřené (nejsvětější sva­tyně, nebe nacházející se nad viditelným ne­bem, smysly nepostihnutelný svět). Do prostoru uzavřeného za oponou nelze vstou­pit, jelikož se zde nacházelo nevi­di­telné a člověku nedosažitelné nebe. Podle Jo­sefa Flávia a Filóna Alexandrijského byl tak prostor synagog rozdělen do tří částí dle sfér univerza voda (atrium), země (sva­tyně) a nebe (nejsvětější svatyně), což symbolicky odráželo židovskou spiri­tualitu v její kosmické dimenzi.1

Křesťanská symbolika se od svých židov­ských kořenů liší v osobě Ježíše Krista. Chrámová opona oddělující prostor mezi nebem (neviditelný svět) a zemí (viditelný svět) byla protržena smrtí a vzkříšením Ježíše Krista, jak obrazně popisuje evan­gelista Matouš: „Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. V tom se chrá­mová opona roztrhla vpůli odshora až dolů“ (Mt. 27,50-1). Stejné symboliky pro pochopení role Krista využil též autor Listu Židům: „Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tvář.“ (Žid 9,24). Bůh se stal člověkem a ve své osobě spojil viditelný i neviditelný svět. V křesťanských bazilikách již proto nebylo zapotřebí uzavřené opony oddě­lu­jící nepoznatelný svět od poznatelného. Všichni křesťané slavili společně u veče­řadla kolem stolu Paně, aby si zpřítomnili poslední večeři Ježíše, který se jim před svým ukřižováním plně vydal ve způsobech těla a krve (eucharistie). Později, když se křesťanství stalo státním náboženstvím a když se tím „rozšířil“ počet přítomných na slavení, oddělil se prostor pro klérus (okolo oltáře) a laiky. Většinou se zde vy­stavělo mramorové zábradlí, což mohlo připomínat staré synagogální přehrazení mezi světem neviditelným a viditelným. Sem se také zavěšovaly posvátné obrazy Krista (který oponu „protrhl“) a Madony (symbolu celé církve), čímž se vytvořily zárodky budoucího ikonostasu.

Kosmická dimenze architektury chrámů a rozmístění fresek

Kosmickou dimenzi významně vystihuje architektura chrámů byzantského ritu. Prostor je kubický, tedy kosmos jako dům, tj. mystické tělo Krista (vliv antiochijské teologické školy), s jasně vymezenými čtyř­mi světovými stranami. Chrám je ori­en­tován na východ, jelikož odtud přichází „slunce, které nezapadá“, nebeský Jeru­zalém. Ve středu hlavní kopule, tj. kosmos jako sféra (vliv alexandrijské teologické školy), dominuje Kristus Pantokrator se­dící na trůně. Trůn byl pro židy vyjádřením slávy Boží, a jelikož si Boha nesměli nijak zobrazit, byl trůn nad viditelným nebem vždy prázdný. V křesťanských vyobraze­ních na něm již sedí Ježíš Kristus.

Na východní stěně kopulovitého tvaru bývá mozaika Panny Marie nebo Krista s Ma­rií, symbolu modlící se Církve. Na­hoře po stranách jsou směrem k východu zobrazeny události dějin spásy. V hlavní a největší kopuli ve středu jsou v kruhu okolo Krista Pantokratora zobrazeni apoš­tolé s Ma­rií vzývající jeho druhý příchod.

Nad oltářem je malá kopule s vyobraze­ním Letnic neboli daru Ducha svatého apoštolům, která zpřítomňuje skutečnost permanentních Letnic při slavení eucha­ristie. V dolní části se nacházejí svatí bis­kupové, kteří jsou při nebeském slavení liturgie také přítomni. Celý chrám je mi­k­ro­kosmos, kam přichází pokřtěný člověk, aby znovu objevil svůj originální Boží obraz a byl mocí Krista zbožštěn.

Mozaiky a fresky evokují přítomnost ne­beské sféry v liturgickém úkonu pozemské církve. Kristus během liturgie znovu ob­no­vuje padlé stvoření a narušený kosmos. Pozemská liturgie se podílí na nebeské, nebeský Jeruzalém sestupuje na zem. Jan Zlatoústý napsal: „V nebi zpívají serafíni hymnus trojsvaté písně, na zemi tento hym­nus povznáší množství lidí. Vytváří se společná nebeská a pozemská slavnost.“2 Přítomnost ikon v chrámu viditelně pod­trhuje účast všech mocností na tomto sla­vení, jsou jakýmsi „oknem“ do ne­ko­nečna.

Vznik a duch ikonostasu

Přínosem slovanských pravoslavných církví ke křesťanskému umění je tvorba ikonostasu. Malé dřevěné kostely v sobě nemohly zahrnout bohatou výzdobu chrá­mů, proto byl v místech předělu vys­ta­věn ikonostas. Jak bylo vysvětleno v části o li­turgickém prostoru, jednalo se o místo, kde pro židy byla opona oddělující nebe a zemi. Je nutno opět připomenout, že iko­nostas v žádném případě neodděluje lid od ol­táře, ale naopak mu svou výzdobou duchovní svět přibližuje. Kopíruje v precizní syntéze rozmístění fresek chrámu, jak byly po­psá­ny v předchozí kapitole. Před vznikem ikonostasu sloužily ikony převážně k sou­kromé zbožnosti v kostelích či domech věřících.

Lze zmínit, že Rus přebírala ikonografické styly především z byzantského dědictví Kon­stantinopole, ale záhy si vytvořila vlastní školy okolo severských měst Nov­gorodu a Pskova, následně vznikly školy v Jaroslavli a Moskvě. Za „zlaté období“ ruské ikonografie se ve 14. a 15. století pova­žuje působení Theofána Řeka, And­reje Rub­ljeva a Dionisije. Nejznámějšími ikonami jsou Matka Boží Vladimírská, Rub­ljevova Trojice či Deesis ze Zvenigo­rodu a další.

Vraťme se ale k ikonostasu. V jeho středu jsou dveře, tzv. carskije vrata, na kterých je zobrazena scéna zvěstování archanděla Gab­­rie­la Panně Marii o narození syna (počátek spásy) a čtyři evangelisté Ma­touš, Marek, Lukáš, Jan). Vpravo od nich je veliká ikona Krista a vlevo ikona Marie s dítětem určené k soukromé zbožnosti. Centru ikonostasu dominuje Kristus Pan­tokrator na trůnu, kterého vzývá (tzv. Deesis – přímluva) Panna Marie s Janem Křtitelem, andělé a apoš­tolové, v chrámu se nacházející v hlavní kopuli. Nad nimi je řada ikon 12 svátků (analogicky podle chrámových fresek po stranách), a to v pořadí: Narození Bohorodičky, Uvedení Bohorodičky do chrámu, Zvěstování Bo­horodičce, Narození Krista, Obětování Páně, Křest Pána v Jordánu, Proměnění na hoře Tábor, Vjezd Pána do Jeruzaléma, Nanebevstoupení, Letnice, Zesnutí Boho­rodičky, Povýšení svatého Kříže. Později jsou ikony svátků umisťovány i pod De­esis. Nahoře nacházíme Marii s apoštoly a všemi spravedlivými Starého a Nového zákona.

Perspektiva ikonostasu je jakýmsi pohledem „naruby“. Není jím člověk, který hledí na nebeskou krásu zjevení, ale jsou to oči Boha, který z věčnosti hledí do časnosti. Kontemplace světla vycházejícího z ikon znamená vystavit naši přirozenost pro­mě­ňující energii, která osvěcovala též učed­níky Krista při jeho proměnění na hoře Tábor. „A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo,“ popisuje tuto mystickou zkušenost Petra, Jakuba a Jana již citovaný evangelista Matouš (Mt 17,2).

Zlaté pozadí ikon je nebem, ve kterém se všichni přítomní podílí na slávě vzkříšení Krista. Tváře všech zobrazených jsou již proměněny a ukazují na novost života, je­jíž příchuť mohou pocítit i lidé putující na této zemi. Stačí jen málo, jak hlásal Ježíš ke svým současníkům: „Obratťe se, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mt 4,17) A je jím království nebeské, jehož blízkost má zpřítomnit výzdoba chrámů a ikono­stas.

Pravým chrámem je duch přebývající v každém věřícím

Na závěr je nutné podotknout, že chrám a jeho výzdoba neměly v křesťanství nikdy smysl samy o sobě, jsou vždy vztaženy ke spiritualitě člověka. Kosmické (architektonické a ikonické) symboly liturgického prostoru proto mají význam jen v antropologickém smyslu. Pravým chrámem je osoba Ježíše Krista. Ten řekl: „Zbořte ten­to chrám, a ve třech dnech jej postavím“ (Jan 3,19), kdy mluvil právě o chrámu svého těla. Kosmické symboly v liturgii po­máhají vstoupit do hlubokého tajemství vykoupení Ježíše Krista v jeho univerzálním rozměru a jsou důležitými průvodci na duchovní cestě věřícího k boholidství.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod