Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Baškortostán – hledání národní identity
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2002


Baškortostán – hledání národní identity


Jan Kravčík


Po Tatarstánu a Udmurtsku si v rámci miniseriálu představování jednotlivých suverénních republik Ruské federace povíme něco o jejich společném sousedu – Baškortostánu. Tento stát se rozkládá na jížním Uralu a přiléhajících nížinách, Východoevropské a Západosibiřské, na ploše 143 600 km2. Pro představu – na tomto území by se pohodlně směstnalo Portugalsko s Dánskem. Kromě dvou úvodem zmíněných republik Baškortostán hraničí se čtyřmi oblastmi Ruské federace – Permskou, Jekatěrinburgskou, Čeljabinskou a Orenburgskou. Hlavním městem republiky je Ufa, obývá jej 1,1 milionu lidí. Dalšími většími městy jsou Sterlitamak, Salavat a Něftěkamsk.

Baškortostán (známý dříve spíše jako Baškirsko) obývá přes 4 miliony obyvatel, mezi nimiž je zastoupeno více než 100 národností. Těmi nejdůležitějšími jsou však tři. Baškirové, muslimský, původně kočovný národ, jenž dal zemi jméno, tvoří téměř 22 procent populace. Tataři, rovněž muslimové, tvoří více než 28 procent. A v neposlední řadě tu jsou Rusové, největší národnostní skupina s více než 39 procenty podílu na celkové populaci.

Nejstarší dějiny Baškirů

"Bašgerdi se dělí na dva kmeny: jeden žije na samých hranicích území Guz-Kumánů, blízko Bulharů. Říkají, že čítá 2000 lidí, kteří jsou tak dobře chráněni svými lesy, že si je nikdo nemůže podmanit..." (al-Balchí)

Počátky dnešní baškirské státnosti sahají hluboko do minulosti. Baškiry zmiňuje poprvé v polovině 9. století bagdádský autor ibn Chordadbek v popisu putování jistého Saddáma at-Tardžemána do oblastí okolo Kaspiku. Při tomto putování se at--Tardžemán setkal s Baškiry 27 dní cesty proti proudu od ústí Volhy. V 10. století dějepisec al-Másúdí píše o "Bautgartech", kteří se účastnili válek kočovných kmenů v oblasti kolem Aralského jezera. Jiný dějepisec, al-Balchí, uvádí, že se Baškirové dělí na dva kmeny – jeden žije v oblasti jižního Uralu a odvádí tribut Bulharům, druhý pak kočuje u Dunaje, blízko hranic Byzantské říše.

Nejvěrohodnějšími středověkými dokumenty tohoto období zmiňujícími Baškiry jsou cestovní zápisky Ahmeda ibn Fadlána, sekretáře chalífy Muchtadíra a člena chalífova poselstva k Povolžským Bulharům. V ibn Fadlánově deníku nalezneme zajímavé popisy kultury a zvyků Baškirů. Jeho současník ibn Ruste o Baškirech píše, že jsou "nezávislým národem ovládajícím území po obou stranách Uralského hřbetu mezi Volhou, Kamou, Tobolem a horním tokem Jaiky." Ve 12. století zeměpisec Idrísí uvádí baškirská města Nemžan, Gurhan, Karakii, Kasru a Masru.

Roku 1229 si však území Baškirů podmanili Mongolové a o sedm let později se Baškirové stali součástí Zlaté hordy. Po jejím rozpadu se na území Baškirska střídala panství Nogajské hordy, Kazaňského a Sibiřského chanátu, aby po jejich pádu roku 1557 byla jeho většina připojena k Rusku. Za zmínku stojí, že roku 1574 bylo založeno dnešní hlavní město Baškortostánu. Vzniklo jako ruská vojenská pevnost na místě původního baškirského opevnění Turatau, ale později se pro místo vžilo jméno Ufa. Kvůli dubové palisádě Baškirové pevnost zvali také Imenkala – Dubová tvrz.

Rusové v Baškirsku prováděli politiku násilného pokřesťanšťování a národnostního útlaku. Roku 1681 proti nim vypuklo povstání vedené baškirskými feudály. Takzvaná "Svatá válka" trvala dva roky a byla krutě potlačena. Baškirské obyvatelstvo se rovněž účastnilo ruské Selské války v letech 1773–75. Tehdy na scénu dějin přichází baškirský národní hrdina, vojevůdce a básník-improvizátor, Salavat Julajev.

Národní hrdina Salavat

"Ej, Urale, můj Urale / Šedý velikáne, Urale! Hlavou do oblak / Vystoupal jsi, Urale!" (Salavat Julajev)

Když lokální vzpoura uralských kozáků vedených Jemeljanem Pugačevem přerostla v masovou rebelii proti carské vládě a rozšířila se po celém Uralu, na stranu povstání se kromě nevolníků, dělníků a horníků z uralských dolů přidali i Tataři, Baškirové, Udmurti a zástupci dalších utlačovaných národů. Pugačev zneužil mezi lidem rozšířenou legendu, že předchozí car Petr III. nebyl zavražděn, nýbrž unikl úkladům své ženy Kateřiny II., a sám se za něj prohlásil.

K rebelii se přidal i Salavat Julajev (rusifikovaná podoba baškirského jména Salauat Julaj uli), bývalý správce Šajtan-Kudejského okresu, schopný organizátor a stratég hovořící kromě baškirštiny rusky a turecky. Pugačev Julajeva jmenoval plukovníkem a poslal jej na severovýchod Baškirska formovat oddíly povstalců. Julajevovo působení mezi lidem bylo úspěšné, a ještě úspěšnější byly jeho oddíly v boji proti carským vojákům. Povstání, které zpočátku profitovalo ze skutečnosti, že carevna tou dobou vedla válku s Osmanskou říší, však zkrachovalo. Ukázalo se, že povstalcům, jimž se zpočátku podařilo obsadit Kazaň, Ufu a několik dalších pevností, chyběl patřičný vojenský výcvik a především více schopných velitelů, jakým byl právě Julajev. Po několika porážkách od carských vojsk byl Pugačev koncem roku 1774 vydán svými spolubojovníky nepříteli. I po jeho zajetí Julajev pokračoval v boji proti vládním vojskům, ale zanedlouho jej stihl stejný osud. Narozdíl od Pugačeva, jenž byl v Moskvě popraven obzvláště krutým způsobem, Julajev byl odsouzen k 175 ranám knutou, vyříznutí nozder a ocejchování písmeny Z (zloděj), B (buntovščik - buřič) a I (izměnnik - zrádce) na čele a tvářích. Poté byl poslán na doživotní trest do věznice Rogervik v dnešním Estonsku, kde také roku 1800 zemřel.

První republika

"Naše dohoda s vámi – to je pouze cár papíru, který nikoho k ničemu nezavazuje." (Lenin)

Baškirové byli prvním národem Ruské říše, jenž po svržení cara začal plánovitě pracovat na realizaci své autonomie. Její projekt byl vypracován v květnu 1917 na Prvním všeruském sjezdu muslimů; nový stát pod názvem Malé Baškirsko zahrnoval všechny oblasti Uralu, kde převládalo baškirské obyvatelstvo, a jeho střediskem byl Orenburg. Poté, co bolševici převzali vládu v Moskvě a Petrohradě, baškirská vláda v čele s Achmetzakim Validovem vyhlásila neutralitu vůči všem politickým silám Ruska, což ovšem bolševici odmítli. Mezitím bělogvardějský admirál Kolčak začal s realizací svého projektu "Jediného velkého Ruska", jenž s baškirskou autonomií rovněž nepočítal. Validov se tedy znovu obrátil k bolševikům. Ti se s vědomím vzrůstající Kolčakovy moci rozhodli využít baškirské pluky k vytvoření jednotné fronty proti bílým, a tak po několikaměsíčním vyjednávání posílají Lenin a Stalin baškirské vládě telegram, v němž se píše: "Sovětská vláda dává plnou garanci národních svobod Baškirů". Na stranu Sovětů vzápětí přešlo pět střeleckých a dva jízdní pluky, dohromady s pomocnými silami přes 6500 lidí, což umožnilo rudým posunout frontu daleko na východ. Roku 1919 vstoupila Autonomní baškirská sovětská republika do svazku RSFSR, avšak již v květnu 1920 Moskva vydala dekret, jenž v praxi rušil veškerou politickou autonomii Baškirů. Validov se vzápětí setkal s Leninem a řekl mu: "V březnu roku 1919 jsme sepsali dohodu a oba pod ni umístili své podpisy. Práva jednoho utlačovaného národa, i když ne v plné míře, byla uznána. A čtrnáct měsíců poté se i ta proměnila v prach?" Leninova odpověď stojí v záhlaví odstavce...

Baškortostán současnosti

"I kdyby se jen dvě či tři děti jedné národnosti chtěly učit ve svém jazyce, my jim to umožníme." (Murtaza G. Rachimov)

Jak už bylo řečeno, Republika Baškortostán je suverénní republikou v rámci Ruské federace. Jako taková byla vyhlášena Kurultajem (baškortostánským parlamentem) 11. října 1990. Veledůležitá smlouva, jež definuje vzájemné rozdělení pravomocí mezi Baškortostánem a Ruskem, byla podepsána roku 1994. A protože hospodářsky na tom mladá republika není špatně (její průmyslový potenciál je veliký a naleziště ropy, plynu, mědi, železa, zlata a manganu lákají mnoho zahraničních investorů), klíčovým problémem země zůstává vytváření vlastní národní identity.

Díky demografickým procesům a hranicím umně narýsovaným sovětskými politickými inženýry ve stylu divide et impera tvoří Baškirové menšinu v zemi, jež nese jejich jméno. Při deklarování suverenity hrál v ostatních republikách Ruské federace (zejména v sousedním Tatarstánu) důležitou roli jazyk titulárního národa, jenž byl vyhlášen úředním, často společně s ruštinou jako jazykem "mezietnické komunikace". V Baškortostánu však otázka, který jazyk získá status úředního, zůstává nezodpovězena. Úřední jazyk není zmíněn ani v prohlášení suverenity, ústavě či jiném legislativním dokumentu. Novinářka Kate Greney na internetových stránkách Rádia Svobodná Evropa píše: "Baškortostán je ve všech ostatních aspektech vůdcem na cestě ruských republik k větší regionální samosprávě a sebeurčení. Ale v otázce úředního jazyka zůstal nezvykle tichý."

Příčinou jsou baškortostánští Tataři, kteří zareagovali na počáteční snahy baškirských aktivistů zavést jako úřední jazyk baškirštinu s ruštinou. Argumentují tím, že bez úředního statutu pro svůj jazyk by o něj brzy přišli. Baškirští aktivisté se bojí opačné situace – pokud bude tatarština zavedena jako úřední jazyk, Baškirové budou vystavěni "tatarizaci" ve své "vlastní" zemí. Během roku 1993 se při sestavování ústavy debata o úředním jazyce stala natolik vzrušenou, že bylo na tuto otázku uvaleno moratorium. Polemické články z novin zmizely a ústava byla přijata bez jakékoliv zmínky o jazyce.

Ve snaze vyřešit tento problém vláda v čele s prezidentem Murtazou G. Rachimovem vymyslela šalamounskou koncepci "národních jazyků". Tento projekt dává právo na vzdělání ve vlastním jazyce všem národnostem Baškortostánu – kromě třech hlavních skupin také Čuvašům, Marijcům, Ukrajincům, Němcům a dalším. Vzhledem k předpokladu, že nejdůležitější část práce na obnově národních jazyků odvedou samotné rodiny dětí, vláda alespoň prozatím úspěšně přesunula ožehavý problém z veřejné do privátní sféry...

Baškirská kultura

"– My zemřeme, ale nechť je naše země věčně mladá! Tak pravil Ural-batyr a skonal. Pochovali jej a povstaly na tom místě hory, které lidé nazvali Uralskými..." (epos Ural-batyr v překladu Ajdara Chusainova)

Jak je z názvu republiky patrné, Baškirové se sami nazývají Baškorti. O původu tohoto etnonyma existuje několik teorií. Podle jedné se toto jméno skládá z turkického baš (hlava, hlavní) a turkicko-oguzského kort (vlk) a je spjato s původní vírou Baškirů, v níž byl vlk jedním z totemových zvířat. O jeho vážnosti svědčí i léčebné praktiky Baškirů – například při tuberkulóze nemocní pili vlčí žluč. Podle jiné etymologie je třeba slovo kort překládat jako "včela". V baškirských lesích, jež v současnosti pokrývají rovnou třetinu území republiky, se totiž nalézají rozsáhlé plochy zalesněné medonosnými lipami a písemné prameny svědčí o tom, že se Baškirové od dávných dob zabývali brtnictvím a později včelařstvím, pročež je možné, že včela byla jedním z jejich totemů a časem se stala i jejich jménem...

Není sice jisté, jaký je původ jejich jména, ale jisté je, že jejich kultura je dosti svébytná. Zejména literární tradice, jež v ústním podání přetrvala staletí, je velmi bohatá. Základní žánrovou formou baškirských hrdinských vyprávění je tzv. kobajyr. Tato píseň je typologicky příbuzná s ruskými bylinami, ukrajinskými dumami či kazašskými žyrami.

Jednou z památek baškirského národního eposu je hrdinská píseň o Ural-batyrovi, v níž je vyjádřena idea vítězství života nad smrtí. Ural-batyr porazil Smrt, avšak obětoval pro to svůj život – odmítl vypít živou vodu, kterou s velkým úsilím získal, a rozlil ji kolem sebe, aby učinil přírodu nesmrtelnou. Lidé nasypali na jeho mohylu vysoký kurgan, z něhož se zdvihlo Uralské pohoří a ostatky Ural-batyra se zachovaly v podobě drahého kamení, zlata, stříbra a železa...

V bohaté pohádkové tradici vystupují zástupci baškirské démonologie – aždacha, jucha, diju (netvoři podobní draku), peri, džin a mjaskjaj (zlí duchové či stvoření člověku navýsost nebezpečná). Mezi kladné pohádkové bytosti patří okřídlený kůň Tulpar, věrný sluha pohádkového hrdiny, případně pták Samre-Goš, jenž zachrání hrdinu za to, že mu tento spasil ptáčata před zlou aždachou. Klasickými rekvizitami nám známými z ruských pohádek jsou meč-samosek, sekera-samorubka, neviditelná čapka apod.

Čtenářům, kteří by si rádi poslechli baškirský jazyk, lze doporučit stránky Rádia Svobodná Evropa (www.rferl.org), jež umožňují poslech živého rozhlasového vysílání pro Tatarstán i Baškortostán.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod