Navýchod.cz - Navýchod - Čarovná bylina Kalmyků
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2003


Čarovná bylina Kalmyků


Petr Pešek


Tisíce kilometrů se klikatí nejdelší evropská řeka Volha, aby pak bohatě rozvětvenou deltou vyústila do Kaspiku. Těsně při jejím ústí se směrem na jihozápad do daleka rozbíhají stepi a polopouště. V tomto dosti jednotvárném, ale nezaměnitelném kraji našel před bezmála čtyřmi sty lety nový domov neobyčejně zajímavý národ - Kalmykové.

Pravlast Kalmyků

Nejstaršími předky Kalmyků byli Ojraté - mongolský kmen, kdysi dávno obývající Džungarii a západní oblasti Mongolska. Nejstarší zmínky o nich pocházejí z konce 14. století z pera znalce této oblasti Rašíd-ad-Dína, který se zmiňuje o podřízenosti ojratského území Čingischánovi a jeho následníkům. V té době byl ojratský ulus (knížectví) silný a do jisté míry nezávislý státní útvar, který bohatl především na obchodu s Čínou. Do Říše středu dodávali Ojraté koně, skot a velbloudy a výměnou dostávali především látky, řemeslné výrobky, čaj a luxusní zboží pro ojratské nojony (velmože). V roce 1454 se obratný ojratský tajša (kníže) Esen stal dokonce načas mongolským chánem. Po jeho smrti se však prudký rozvoj ojratského státu zbrzdil a po ztrátě důležitých obchodních stezek do Číny úplně zastavil. Ojratští vládci se snažili výbojnou politikou nepříznivou situaci zvrátit, ale sílící východomongolská seskupení v čele s Dajanchánem Ojraty definitivně přemohla a podrobila.

Kalmycké náboženství

Původním náboženstvím Ojratů byl odpradávna šamanismus, který se dodnes částečně zachoval například u Altajců či Burjatů. V druhé polovině 16. století se však v nejvyšších vrstvách ojratské oligarchie upevnilo přesvědčení, že lámaismus, jehož vlivu byli od doby jeho vzniku na konci 14. století vystaveni, je pro další rozvoj země a konsolidaci vnitřní a vnější politiky daleko vhodnější, než neuspořádaný šamanismus. Po poradě se svým synovcem Chutuktaj-Secen-chuntajdžim se vypravil vládce mocného tumetského ulusu Altanchán do sídla vrchního lámy v Kukunoru jednat o jakémsi konkordátu. Výsledkem jednání byl sjezd všech jihomongolských nojonů, na kterém bylo poprvé zformulováno a uzákoněno pět principů ve vztazích duchovní a státní moci. Starý Altanchán poté prohlásil hlavního lámu dalaj-lámou (nejvyšším lámou). Altanchánova příkladu brzy následovali nojoni ostatních ulusů jižního a posléze i severního Mongolska a již v první čtvrtině 17. století byl mongolský šamanismus definitivně překonaným náboženstvím.

Přesun na západ

Koncem 16. století na ojratské ulusy již silně dopadala potřeba nových pastvin pro miliónová stáda, které bylo nutné hledat stále západněji. Ojratští kupci začali obchodovat s Rusy ve vznikajících sibiřských městech a počínající sbližování s Ruskou říší se jevilo jako velmi slibné.

Rok 1609 je pro dnešní Kalmyky rokem velmi významným: toho roku začala oficiální jednání mezi ojratskými vyslanci a ruskou mocí, která byla završena 14. dubna 1618 ukazem cara Michaila Fjodoroviče o přijetí tajšů a jejich lidu do jeho poddanství. V této době se již na území dnešního Kazachstánu nacházelo asi 12 sánů (sán - administrativní jednotka, přibližně 10 tisíc lidí) kočujících Ojratů z kmenových svazů Derbetů a Torgoutů, kterým vládlo asi 50 tajšů.

Připojení k Ruské říši mělo pro kalmyckou společnost dalekosáhlé důsledky. Hospodaření do té doby výhradně extenzivně-kočovnické se po styku s ruským elementem zintenzívnilo a kultury se začaly vzájemně obohacovat. V polovině XVII. století se definitivně vyřešil problém teritoria pro kočování. Ruská moc po domluvě s kalmyckými velmoži přidělila Kalmykům území ve stepích na dolním toku Volhy, kde vzniká Kalmycký chanát. Rus tak získala spolehlivé ochránce své jihovýchodní hranice, vycvičenou vojenskou jízdu a výborné chovatele a dodavatele koní.

Styky s Rusy však měly i své negativní stránky. Na území Kalmyckého chanátu se začali usazovat ruští kolonizátoři, jejichž usedlý způsob hospodaření carské úřady zvýhodňovaly na úkor Kalmyků. Výsledkem vzrůstající nespokojenosti bylo rozhodnutí nejvyšších tajšů v čele s mladým a nezkušeným chánem Ubašim o odkočování zpět do Džungarie. Carské úřady na zprávy o odchodu reagovaly dosti liknavě, a tak mohlo v roce 1771 více než sto tisíc Kalmyků překročit řeku Volhu a zamířit na jihovýchod.

"Návrat domů" však vyústil v největší tragédii v kalmyckých dějinách. Na útěku před vojsky kazašského chána Ablaje se Kalmykové s obrovskými stády dostali do neúrodných a zasolených polopouští na západním břehu jezera Balchaš. Lidé a dobytek mřeli po tisících a zdecimovaný zbytek Kalmyků (asi 20 tisíc polomrtvých lidí) se po příjezdu do Džungarie vděčně podrobil svým bývalým nepřátelům - Číňanům, kteří je definitivně zbavili nezávislosti. Lépe však nedopadlo ani 13 tisíc Kalmyků na Volze. Chanát zanikl a Kalmykové ztratili na téměř 150 let autonomii. Velké množství jich bylo vládou přesídleno k řekám Ural a Těrek a přiřazeno k donským kozákům, pod kterými bojovali ve všech válkách 19. století.

Kalmykové v moderní době

Sociální přeměny kalmycké společnosti v 19. století jednoznačně směřovaly k opouštění tradičních způsobů obživy. Necitlivá změna gubernského rozdělení horního Povolží vedla k odříznutí Kalmyků od bohatých pastvin a vodních zdrojů. Kalmycká stáda se z tohoto důvodu od roku 1803 do roku 1896 zmenšila pětinásobně (asi na pět set tisíc hlav). Množství Kalmyků odcházelo za těžkou prací do solivarů a do závodů na zpracování ryb.

Revoluce v roce 1917 odstartovala novou epochu v životě Kalmyků. Změna Ruska v SSSR přinesla Kalmykům v počátcích mnoho pozitivního - v roce 1920 byla utvořena autonomní oblast Kalmykie, která byla v roce 1935 přeměněna na autonomní republiku, což s sebou přineslo značný rozvoj kultury a vzdělávání v rodném jazyce. Bolševická revoluce zde však měla i řadu negativních dopadů - represe a přesidlování za stalinismu, potlačování svobodného myšlení, zkrátka schéma platné i pro tolik dalších národů Sovětského svazu.

Po napadení SSSR Německem bylo velké území Kalmycké ASSR okupováno. Mnoho Kalmyků však bojovalo na Donu a severním Kavkaze, kde prý patřili k nejstatečnějším a nejvíce vyznamenávaným. Jiní vstoupili do služeb Wehrmachtu, což bylo po válce Stalinovi záminkou, aby celý národ přesídlil na Sibiř, odkud se Kalmykové mohli vrátit až v roce 1957.

Po rozpadu Sovětského svazu Kalmykové přikročili k změnám ve státoprávním uspořádání. Byl zvolen prezident Kirsan Iljumžinov a nový chural (parlament), který zasedá v hlavním městě Elista. V roce 1993 byla uzákoněna nová ústava - Stepní zákon, podle nějž se země nazývá Republika Kalmycko, kalmycky Chal'mg Respublika. Roku 1998 prezident Iljumžinov zavedl prezidentskou správu - zrušil vládu a všechna ministerstva podřídil své osobě.

Dnes je Kalmykie dynamicky se rozvíjející republikou se slibnou budoucností. Ekonomika spoléhá především na bohaté zásoby ropy, zemního plynu a vzácných kovů. Doba miliónových stád je tak již dávnou minulostí.

Kalmycká lidová legenda vypráví, že ve stepi roste čarovná bylina - amulang, která dá tomu, kdo ji najde, zdraví a štěstí. Najde ji však jen ten, kdo je vyvolený osudem. Přejme Kalmykům, kteří se vydali před bezmála čtyřmi sty lety bylinu hledat, aby ji ve své nové vlasti nalezli.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod