Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Byl čas – a teď už není...
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 6/2003


Byl čas – a teď už není...


Aleš Kozár


Uroš Zupan, slovinský básník narozený 25. 8. 1963 v Trbovljích, je jednou z největších a nejzralejších básnických osobností slovinské literatury 90. let. V češtině se s ním čtenář již mohl setkat kromě časopiseckých překladů především ve výboru mladé slovinské poezie (jak hlásá podtitul) nazvaném Místo v prostoru (Host–Weles 1998). Zaujal okamžitě už svou prvotinou Sútry (1991), která přinesla vyzrálou poetiku širokého whitmanovsko–ginsbergovského verše a velmi různorodou, a přece konkrétní obrazotvornost. Naše básně pocházejí z jeho zatím poslední sbírky Nafta (2002), v níž se kromě poetiky, kterou se vrací ke své prvotině, pokouší mimo jiné také o jakousi obdobu japonského haiku, útvaru, který zanechal v současné slovinské literatuře rovněž velmi výraznou stopu.

Zmatená báseň s patnáctiletým zpožděním

Střední Evropa je meteorologický pojem - určitě,
žádný podstatný rozdíl mezi Lublaní, Prahou, Budapeští, Vídní.
Déšť tu, déšť tam, zjara kvetou třešně, lidé se nahrnou do parků,
řeky přinášejí svůj čas a odpadky, na podzim vzduchem
tančí listí, nebe podklesává, nikde žádný kouzelný vrch, nic
prosvíceného a epifanického, žádná věčná přítomnost.
Kafka věští budoucnost a cestuje po sanatoriích.
Celanovi se scvrkávají plíce a rozpadá jazyk.
Nad Rilkem se smilují v Děvíně,
vyvinul promyšlenou techniku svádění starých dam.
Ještě jednou se vznese do výšky. Jadran jde každému k duhu.
Anonymní Cankar je nakažen smutkem.
Plazí se po dřevěných schodech a platí pití.
Vrabec Anarchista tentokrát konečně proletí sklem.
Danilo Kiš rozsýpá popel po zahradě.
Bohumil Hrabal krmí ve vzduchu holuby.
Zůstalo mu drobků ještě na dvě poschodí.
Kocbek se houpe mezi extází a politikou.
První ho pozvedá, druhé zadupává.
Miłosz je už mimo mapu,
sní o holubech a mořské mlze,
po krk je zasypán v Kalifornii, mozek má
nad údolím Issu.
Nic překvapujícího. Žádná fantastika.
Ten žánr si podmanila skutečnost.

V příbězích předků po nás dupaly
různé boty. V příbězích předků
a učebnicích dějepisu se přesouvaly divize.
Vlaky uháněly nocí. Někdy plné
lidí, někdy zvířat, vždycky časem.
Byli jsme na transfúzi ideologie.
Byli jsme deportováni na ostrovy,
vinni vlastním přežitím, odděleni ostnatými dráty,
v žáru světlometů pouze na vyhrazených místech.
Vězni viditelných i neviditelných vězení.
Spasil nás útěk. Vnitřní rozežírání obludy.
Špatné svědomí zemí zaslíbených.
Renesance nás minula. Světlo bylo stále na
obzoru. Nikdy v rukou. Pierro della Francesca
a Giotto na mezizastávkách cest myšlenek.
Vstávání na konečných. Ukrývaly nás
převleky klasiky. Hamlet ve vyhřáté místnosti
hovořil s lebkou. Když přišel na čerstvý
vzduch, přemohl ho kašel. Antigona
překopávala zem. Stále ještě odkrýváme
hroby. Přehazovalo nás to
z jednoho rukávu času do druhého.
Skutečnost se rozštěpila. Žili jsme dvojí život.
Zůstaly zamrzlé postavy na zahradní slavnosti.
Události se děly bez nás. Měnily se garnitury.
Včerejší přátelé se stávali nepřáteli na život a na smrt.
Včerejší ponížení Velkými inkvizitory.
Mocní si hráli na pískovišti. My
byli hračkami, které kdosi zapomněl
přinést domů. Města z písku byla
rozbořena. Zítra demokraticky zvolení
postaví nové. Každý nový den je nový začátek světa
a zároveň stará diktatura kruté vzpomínky.

Někdy se zavřu, aby mě skutečnost nezdeptala.
Někdy mi boží ruka něco amputuje a přišije jinam.
Někdy je má paměť naplněna
jinými pamětmi, mrtví syčí z mých úst.
Předpověď počasí na satelitní televizi
hlásí: Vídeň 17 stupňů oblačno, Praha
18 stupňů přeháňky, Budapešť 23
stupňů slunečno, Lublaň 22 stupňů proměnlivo.
Světlo ducha září nad městy.
Všichni vidí elektrické osvětlení.
Saji metafyziku ze všech předchozích generací
a hrabu se z provinčních solipsismů.
Nemám žádný určitý program,
žádné nové jméno, následuji řád přírody.
Každá chvíle je Terra Incognita.
Jeden anachronismus se bortí, druhý vstává z popela.
Skoro nic jsem necítil, ale všemu musím věřit.

Ostrov

Celý den trvá souboj mezi nebem a obzorem.

Vůně eukalyptu, šalvěje, rozmarýnu
jsou němí svědkové, barvy vzdušné geometrie,
která se začíná tam,
kde se voda poprvé blíže
pozná se svou smrtí.

Když se snese noc,
soupeři umdlí
a celé ticho mezi stromy
zůstane vystavěné jen z moře samotného.

Velký pátek

Před čtyřiceti lety se Gagarin katapultoval do vesmíru.
– Země byla modrá. Anděly neviděl. Chodili mezi námi.
Před tisíci devíti sty sedmašedesáti lety Kristus
rozsýpal svou enormní auru po kopcích Palestiny.
Když zemřel na kříži, setmělo se. Jemu bylo lehce.
Věděl, že za pár dní bude stát na břehu Galilejského moře
a rozeznával svůj hlas, který se bude dotýkat vody.
Osmaosmdesátkrát jsi prožila ten den a nikdy jsi neuhnula.
Osmaosmdesátkrát byla znamení boží
numerologie neviditelná. Byl jenom půst a čekání,
až se svět přerodí. Čas na květy na stromě a pupeny
v zemi. Čas, kdy se lidé usadí na zemi a lehnou
do vysoké trávy. Byl čas – a teď už není.

Začátek minulého století je zapomenut. Války, na které ses
pamatovala, jsou zapomenuty. Auschwitz. První volání onoho
světa. Židé opouštějí baráky komínem. Cikáni opouštějí
baráky komínem. Smrt je mistr z Německa.
Zapomenuty. Děti odrostly. Odstěhovaly se. Dům je dokončen.
Porostlý břečťanem. Brzké vstávání. Práce na poli. Mlha
jako moře nad údolím. Zralé žito jako oheň na nebi. Brzké
smrti. Chybné diagnózy. Polární mráz klinik. Krok od
nich život s vysokými vlnami a mořskou pěnou,
smích, který patří jiným. Zapomenutí. Bílá kostelní zvonice
na kopci jako příď lodě, která nikam neodpluje. Zapomenuta.
Králíci. Slepice. Zahrady. Pole. Sad. Zapomenuty. Každý rok
znovu přijatý a očekávaný život. Tiché tkaní hodin.
Neviditelná síť, utkaná z dobroty a odvahy. Zapomenuti.
Tělo se scvrkává. Příprava na nebytí. Ještě jeden člověk ze
vsi odešel. Ještě jedna hvězda zhasla. Všechno je ztraceno
a znovu nalezeno v dlouhých chodbách paměti těch, kteří
zůstávají. Slova rozsypaná jako popel ve větru. Smrt, bolest,
ztráta, soucit. Dutě zní v ústech, na chvíli zachráněných,
zbavené masa. Vše je zbaveno masa. Šaty. Pokoje.
Brýle. Zahrada. Zubní protézy. Náprstky. Papuče. Boty. Ticho.

Pomalým průvodem se suneme prvním týdnem na
zemi bez tebe. Vystavujeme se slunci.
Teplo nám cosi slibuje. Dočasné vysvobození,
klam. Vystavujeme se větru. Podivná rasa – články v řetězu.
Čísla v binární soustavě rození a umírání.
Když naše síla vyschne, potká ji jiná. Římané odešli do Ostie.
My nemusíme nikam. K nám přichází moře,
trávníky, kopce, obilí. Ježíš sedí u svého otce. Tomu jsme
si zvykli věřit. Gagarinův duch krouží po orbitu. Celá lidská
megalomanie má své meze. Tomu nevěříme. Ty jsi na cestách,
za mužem, nejmladší dcerou a zetěm. Tomu si budeme muset
zvyknout věřit. Řekni jim, že jsou dvojčata křehká, ale celou dobu jsi je učila odvaze.
To je dobře. Všechno má svůj řád. Až přijedeš, ozvi se. Spíme
s otevřenýma očima. Zhluboka dýcháme. Čekáme na znamení. Slzy vyschly. Za nimi přišel déšť a rozryl zemi.

Zátiší

Déšť, déšť, déšť - šeptající spása.
Nebeské okenice jsou zavřené.
Knihy, rozházené po posteli, otevřené -
brána do jakýchsi jiných světů.
Vodní čůrky jako skleněné provázky
padají z hořejšího balkónu.
Nikoho nedrží.
Nikdo se po nich nenatahuje.
Čas je ustlaný a hladký.
Nejraději by si sám lehl a usnul.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod