Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Předposlední kapitola života sestry Jany
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2005


Předposlední kapitola života sestry Jany


Julie Jančárková


V Bohem zapomenuté osadě Medzilaborce, která se nalézá na východ­ním Slovensku až na hranicích s Polskem, byla po válce započata výstavba nového pravoslavného chrámu. Již v roce 1949 byla jeho nedo­kon­čená, dosud nevymalovaná stavba dominantou zničené vesnice. Uvnitř stálo pohyblivé lešení. Téměř vždy na něm bylo možné spatřit vysokou štíhlou ženu v tmavém oděvu a s malířskou paletou a štětci v rukou.


Všichni jí tu říkali sestra Jana. Bylo o ní známo, že přijela z Paříže, že je malířkou a žačkou jakéhosi významného teologa. Dlouholetý duchovní a tvůrčí vztah iko­no­pisky Julie Rejtlingerové, řeholní sestry Io­anny (v Čechách pak nazývané Janou) s otcem Sergijem Bulgakovem zůstal ve francouzské minulosti. Tady ani neměla čas vzpomínat na dlouhé besedy a svoji tvorbu ovlivněnou sakrálním prožitkem, který rozhovory s otcem Sergijem vy­vo­lá­valy. Jenom jí často zněla v uších slova fi­losofa, vyřknutá před jeho smrtí v roce 1944: „Vrať se do vlasti, Julie, a nes po­kor­ně svůj kříž. A poslouchej, Julie, nes ho s radostí!“. Právě proto byla teď tady, na Slovensku, pod kupolí chrámu.

Zpočátku byla v Praze, kam přijela v říjnu 1947 a kde se účastnila roz­sáh­lých oprav chrámu sv. Cy­rila a Meto­dě­je, na což pak nerada vzpo­mínala. Pře­de­vším proto, že ji silně zpo­liti­zované prostředí církevního života naprosto šokovalo. Její bo­hatý, ale křehký sakrální svět, vy­bu­do­vaný za pomoci otce Bulgakova, byl na­jednou pryč. Když ji An­drej Kolomackij, autor návrhu na úpravu kostela, pozval na Slovensko, s radostí Prahu navždy opustila.


Na Slovensku konečně nabyla pocitu vol­nosti. Nádherná krajina ji inspirovala, při­pomínala jí totiž ukrajinskou přírodu, kterou Julie znala z knížek. Myšlenky na návrat do vlasti sílily, ve snech se stále častěji objevovaly jednou chladný Petro­hrad (kde se v roce 1898 narodila a odkud utíkala po Říjnové revoluci), jindy zas krásný, teplý Krym (kde jí však během útě­ku náhle ze­mřely maminka a dvě sestry…).

Čekání na vízum do SSSR bylo pro býva­lé emigranty dlouhé a trýznivé. Julie Rejt­lin­gerová byla v Československu již tři roky, ale v Medzilaborcích malovala jen zvolna, jako by si uvědomovala, že není kam spě­chat. V Praze nechala sestru Jekatěrinu s manželem a synem, kteří také čekali na vystěhování. Netušili, že jim do vyřízení for­malit a návratu do vlasti zbývá ještě dlouhých sedm let.

Roku 1949 vznikl v nedostavěném chrámu ikonostas – zeď z betonu s výklenky. Bě­hem zimy napsala Julie Rejtlingerová 42 ikony. Před věřícími zazá­řily dvě vyhra­něné a teologicky úzce pro­pojené myš­lenky: téma všeobecného roz­šiřování Apoš­tol­ské církve ve světě a téma oče­kávání blí­žícího se Nového příchodu Krista.


Ikonopiska malovala olejovými barvami na plátně. S příchodem jara se práce pře­sunula na stěny chrámu. Sestra Jana pra­covala na lešení uprostřed rušného dne v hrobovém tichu. Jako neslyšící mohla vzpomínat, jak ji sluch postupně opouštěl. Večer chodila domů, do malého domku se zahrádkou. Navště­vo­vala přítelkyni Emilii Ljubimovovou, svou sousedku a učitelku výtvarné výchovy. Po čase si přestala vy­čítat chybějící du­chovní soustředění, na které si zvykla v Paříži. Pomalu zapomínala i na rozzá­ře­ný obličej otce Ser­gije – jev pro její tvorbu na­­nejvýš důležitý. Zapo­jila se do běžného života, zdi kostela pos­tupně ožívaly jasnými zelenými, fia­lo­vými, mod­rými, bí­lými barvami. Vznikaly výjevy Křtu Rusi, Proměnění, Všech Svatých… Po několik let malířka dostávala peníze od stavebního výboru. Mate­ri­ální stránka však pro ni nikdy nebyla roz­hodující. Když peníze na faře došly, pokra­čo­vala zdarma a jídlo pro ni obstarávali věřící.

Kostel Všech svatých Ruské země byl slavnostně vysvěcen 13. července 1952. Malby tvořily s ikonostasem ucelený, har­­monický soubor, přivolávaly pozornost svým živým a dynamickým dějem. Po do­končení maleb zůstala sestra Jana v Me­d­zilaborcích, psala ikony pro jiné chrámy a malovala obrazy.

Roku 1956, po 10 letech od podání žá­dosti, odjížděla Julie Rejtlingerová do SSSR. Kam – to nevěděla. Byla poslána do da­lekého Taškentu, kde začala novou a zá­roveň poslední kapitolu svého života.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod