Navýchod.cz - Navýchod - Východoevropský komiks před 2. světovou válkou
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2006


Východoevropský komiks před 2. světovou válkou


Část II. – Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko

Tomáš Prokůpek


V první části tohoto článku (viz Navýchod 1/2006) jsme si představili okolnosti vzniku a vývoje komiksu v Polsku, Česku a Rusku, v jeho pokračování se budeme věnovat situaci tohoto žánru v předválečném Srbsku, Chorvatsku a Slovinsku.

Srbsko

Tradici srbských humoristických listů založil v roce 1860 novosadský Mesečar, za nejvýznamnější periodikum tohoto typu bývá označován rovněž novosadský Neven, který vycházel v letech 1880-1908 a publikoval řadu pro­tokomiksů. Vedle toho se kreslené příběhy za­čaly obje­vo­vat v dětských přílohách novin, jako první s touto novinkou přišel v roce 1930 bělehradský deník Politika, který zařadil rubriku pod názvem Politika za decu (Politika pro děti). O dva roky později pak vznikl dětský časopis Veseli čet­­vr­tak (Veselý čtvrtek), který už komiksy tiskl systematicky. Vedle komp­letně převzatých příběhů zde vycházel například seriál Doživljaji Mike Miša (Zážitky my­šáka Mikyho), pro nějž do­brodružství známé Disneyho pos­tavičky vymýšlel srbský scénárista Božidar Kovačević, kresbu měl na starosti ruský imig­rant Ivan Šenšin (1897-1944).

K události, která odstartovala nebývalý komiksový kvas v Srbsku a posléze i v dalších částech tehdejší Jugo­slávie, došlo 21. října 1934. Tento den věnovala Politika celou stranu prvnímu dílu amerického komiksu Secret Agent X-9. Seriál si okamžitě získal nebývalou popula­ritu a o podobné příběhy se záhy začali pokoušet také místní autoři. Už v březnu 1935 měl v časopise Panorama premiéru detektivní příběh Krvavo nasledstvo (Krvavé dědictví), jehož autoři, kreslíř Đorđe Lobačev (1909-2002) a scénárista Va­dim Kurganski, patřili stejně jako Ivan Šenšin k po­četné skupině ruských přistěhovalců zakotvivších po roce 1917 v jazykově a kulturně blízkém Srbsku. Rusové po sobě za­nechali výraznou stopu v srbské opeře nebo baletu a je velmi zajímavé, že se zcela zásadně podepsali i na formo­vání srbského komiksu. V nové vlasti totiž měli často problémy se sháněním práce, a tak byli mnohem otevřenější i vůči novému, nevyzkoušenému médiu.

V dubnu 1935 začal vycházet první srbský komiksový ma­gazín pojmenovaný lapidárně Strip. Na jeho stránkách se pravidelně objevoval například Flash Gordon, mezi při­spě­vatele však patřila především řada místních au­torů rus­kého původu. Vadim Kurganski a Đorđe Lobačev pro Strip připravili seriál Zrak smrti (Paprsek smrti), jenž vznikl na motivy románu Alexeje Tolstého Paprsky inženýra Garina. Kurganski tím své koketování s komiksem uzavřel, ale z Lobačeva, který si začal lib­reta psát sám, se brzy stala největší hvězda srbského předválečného komiksu. Na strán­kách Stripu pak pří­bě­hem Istorija Abisinske dinastije (Historie habešské dynastie) debutoval další mimořádně nadaný Rus Nikola Navojev (1913-1940). Oba kreslíři spolu s dal­šími osmi autory utvořili neformální skupinu komiksových tvůrců, která byla o čtyřicet let později pojmeno­vána Beogradski krug, a na dlouhou dobu představovala jediné po­dobné sdružení na území Srbska i celé Jugo­slávie.

V roce 1936 vstoupil na scénu komiksový týdeník Mika Miš, a jako stvrzení ruské invaze za ním stál vydavatel Aleksandar J. Ivković, jehož podnikavý duch byl ne­slu­či­telný s ideály bolševické revoluce. Mika Miš se záhy stal nejkvalitnějším magazínem věnovaným kresleným seriálům a svou pozici si uhájil až do dubna 1941, kdy Bělehrad bez vyhlášení války napadla německá armáda. Za svou pověst vděčil časopis především americkým komiksům jako Prince Valiant, Phantom nebo Mandrake the Magician, nicméně brzy nabídl prostor také Loba­če­vovi, Navojevovi a dalším domácím autorům.

Z nich stojí za připomenutí další naturalizovaní Rusové jako Sergej Solovjev (1901-1975), Konstantin Kuznjecov (1895-1980) nebo Aleksije Ranhner (1897-1942), rodilé srbské tvůrce pak reprezentoval například Đuka Janković (1908-1974), Sebastijan Lehner (1921-1945) nebo scénárista Branko Vidić (1904-1967). Úroveň všech těchto autorů přitom byla natolik vysoká, že Ivković jejich práce běžně pro­dával do francouzských, italských a dokonce i polských časopisů. Tak se například Solovjevova Legija prokletih objevila v roce 1937 v časopise Wędrowiec pod názvem Legion Potępieńców, prakticky souběžně se ve stejném periodiku objevila Ranhnerova puškinovská adaptace Kapetanova kći jako Córka kapitana a Navojevův a Vi­dićův Mali moreplovac vyšel o dva roky později v tý­de­­níku Karuzela pod názvem Mały żeglarz. Smutným faktem zůstává, že srbské komiksy vycházely v cizině anonymně a jejich autoři o své zahraniční kariéře ne­měli nejmenší tušení.

Počátkem roku 1939 získal časopis Mika Miš dva vážné pro­ti­hráče. Týdeník Mikijevo carstvo tisknul ame­rické, fran­couzské i italské seriály a přetáhl svému kon­ku­ren­tovi některé z nejlepších domácích kreslířů – už dříve zmiňovaný Ivan Šenšin zde například otiskl ko­­miks Hrabri vojnik Švejk (Dobrý voják Švejk) adaptující známý román Jaroslava Haška. Mikijevo carstvo také jako první přineslo mas­ko­vaného superhrdinu srbské provenience jménem Zigomar. Druhý ambiciózní nováček, Politikin za­­bavnik, zpočátku fungoval jako zvláštní vydání deníku Politika. Narozdíl od dalších časopisů přinášel směs ko­miksů, povídek a publicistiky. Vlastnil výhradní práva na Disneyho komiksy, které byly v Srbsku nesmírně po­pulární, a také on dokázal získat ke spolupráci některé z lokálních hvězd.

Druhá světová válka bohužel nekompromisně ukončila ob­dobí, které srbští teoretici označují za zlatý věk srbského komiksu. Komiksové časopisy byly zrušeny, ně­­­k­teří tvůrci zahynuli během války a většina zbylých upr­chla před nastupujícím komunistickým režimem (řada autorů ruského původu tak během svého života činila už podruhé). Celá generace komiksových kreslířů byla rozprášena a jediný Đorđe Lobačev se po válce k tvorbě komiksů vrátil, třebaže byl z Jugoslávie ná­silně deportován a dožil v sovětském Leningradu. Z časo­pisů se v nepřející době podařilo vzkřísit pouze Politikin za­bav­nik, ten ovšem vychází až do dnešních dnů.

Chorvatsko

Jako první významný chorvatský humoristický časopis bývá připomínán čtrnáctideník Trn, který v roce 1891 začal vycházet v Záhřebu. O patnáct let později se ob­jevil satirický časopis Koprive, kde se vedle karikatur a samostatných ilustrací od počátku objevovaly série obrázků nesoucí řadu komiksových rysů. V roce 1925 zde byl publikován první příběh z cyklu Maks i Maksić (Max a Maxík), jenž se nepokrytě hlásil k Ma­xovi a Mo­­ritzovi z dílny Wilhelma Busche. Autorem komiksu byl ruský imig­rant Sergije Mironović Golovčenko (1898-1937) a jeho dva neposední hrdinové si získali tako­vou oblibu, že už v následujícím roce vyšla jejich dobro­družství v sa­mostatném sešitě.

Ilustrace a kreslený humor v Koprivách pravidelně publikoval i Andrija Maurović (1901-1981), budoucí chorvat­ský klasik. Jeho potenciál se však naplno projevil až 12. května 1935, kdy záhřebské noviny Novosti otiskly první pokračování jeho komiksu Vjerenica mača (Snou­benka meče) – libreto „románu v obrazech“ na­psal na motivy dobrodružné příběhu Paula Févala novinář Krešimir Kovačić (1889-1960). Komiks Novostem přilá­kal mnoho nových čtenářů, a tak kreslíř záhy přispěchal s adaptací románu Alexeje Tolstého Podzemna carica (Podzemní carevna) a v práci pro deník pokračoval až do vypuknutí druhé světové války. Maurović pracoval rea­listickým stylem, jeho výrazná kresba se však vý­razně vymykala z tehdejší standardní produkce a s od­stupem času je zřejmé, že Maurović patřil k nej­ori­gi­­nálnějším evropským kreslířům své doby.

V roce 1935 rovněž vznikl zábavný týdeník Oko, který věnoval vel­kou část svého obsahu nově se etablujícímu médiu. Maurović začal souběžně pracovat i pro tento časopis a z tuctu jeho komiksů, které zde stačily vyjít, bude vhodné zmínit alespoň adaptaci Sienkiewiczova ro­mánu Ognjem i mačem, k níž napsal scénář Božidar Rašić. Kromě toho zde debutovali i mladičtí bratři Norbert (1917-1992) a Walter (1921-1992) Neugebauerovi – první z nich měl na starosti scénáře, druhý kresbu hlásící se k Waltu Disneymu. Oko však publikovalo i nejlepší díla z americké produkce, takže se Chorvaté mohli krátce po zámořské premiéře seznámit se sériemi jako Secret Agent X-9 nebo Superman.

Ani Oko ale nedokázalo Andriju Mauroviće plně vytížit, a tak o tři roky později založil se scénáristou Fran­jem Fuisem (1908-1943) týdeník Mickey strip, kde vycházely jednak reprinty Maurovićových starších a stále vy­hle­­dávaných komiksů, jednak nové příběhy podle Fuiso­vých libret. Vedle toho zde ale dostali prostor i noví kreslíři jako Ferdo Bis (1910-1981) nebo Zdravko Sulić (1925-1989). Vlastní časopis pod názvem Veseli vandro­­kaš ještě v témže roce začali vydávat i bratři Neu­gebaurové a většinu jeho obsahu zaplnili vlastními vý­tvory. Mladší Walter navíc například na seriálu Winetou (Vinetou) pro­kázal, že dobře vládne i realistickou kresbou. Vedle toho si plodný bratrský tandem našel čas přispívat také do srbských periodik, mimo jiné do Ivkovićova krátce se objevujícího týdeníku Tarcan. Díky tomu se jejich komiks Kralj krijumčara (Král pašeráků) objevil ještě v roce 1938 i v polském listu Express Wieczorny Ilustrowany pod názvem Król przemytników.

Žádný ze zmiňovaných chorvatských časopisů ale ne­přežil kritický rok 1940, kdy už se do dění v zemi pro­mítaly události z válčící Evropy. Přesto byl další vývoj v Chorvatsku jiný než v sousedním Srbsku – i za války zde vycházely komiksové časopisy (nejdůležitější z nich byl Zabavnik bratří Neugebauerů) a ani po jejím skon­čení nedošlo k úplnému přerušení kontinuity vývoje. Byl to znovu Andrija Maurović, kdo se v roce 1950 jako první odvážil po několika letech zákazů vydat komiks o partyzánech Miko i njegova četa (Miko a jeho četa) a jeho kreslené příběhy se v chorvatském tisku obje­vovaly až do roku 1969. Do poválečného komiksového vývoje rovněž promluvili oba Neugebauerové, třebaže Walter odešel v polovině 50. let do Německa, kde se věnoval především tvorbě animovaných filmů.

Slovinsko

První slovinský satirický list se jmenoval Škrat a začal vycházet v 80. letech 19. století, záhy po něm následoval Šaljivi kolesar, Jež a další. Za praotce slovinského ko­miksu je považován karikaturista Hinko Smrekar (1883-1942), který v roce 1919 vydal u nakladatelství Umet­niška propaganda bohatě ilustrovaný příběh Črno­­vojnik (Domobranec). Smrekar v něm popisuje barvité příhody vojáka od jeho vstupu do armády přes pobyt v blázinci až po vězení, místy přitom použil textové bubliny.

Roku 1926 začal vycházet humoristický časopis Muhe, kde se stripy objevovaly poměrně pravidelně, a o rok později vyšel v měsíčníku Naš glas satirický komiks Bu-ci-bu, jehož autor Milko Bambič (1905-1991) v pří­běhu o sa­mo­zvaném králi jistého afrického kmene ne­skrývaně paro­doval Mussoliniho nástup k moci. Vedle toho se už na počátku 30. let objevovala v deníku Jutro americká ko­miksová adaptace Tarzana a na přelomu let 1935-36 vycházel ve slovinské mutaci již dříve zmiňo­vaný srbský časopis Strip.

Prvním skutečným kres­lířem komiksů ve Slovinku se stal až Saša Dobrila (1922-1992), který roku 1941 jako devatenáctiletý debutoval v časo­pise Dru­žinski tednik příběhem Mačji grad (Kočičí hrad), kde už pracoval pouze s textovými bublinami. Do stej­ného ma­gazínu přispěl o dva roky později příběhem Mihčeve sanje (Mihčův sen) a během svého studijního pobytu v Československu nakreslil podle scénáře Jaro­slava Foglara dětský dobrodružný komiks Pim a Red, který na konci 40. let vycházel na pokračování v českém časopise Vpřed. Poté se Dobrila věnoval animovanému filmu, nicméně ke komiksu se vrátil ještě v 60. letech a jeho pozdní seriály Beli panter (Bílý panter) a Sad maš­­čevanja (Plod pomsty) představují vůbec první rea­listické, profesionálně zvládnuté slovinské komiksy.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod