Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Vymysliti si středoasijské národy... (1924-2004)
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2004


Vymysliti si středoasijské národy... (1924-2004)


Ondřej Ditrych


Letos je tomu již osmdesát let od dějinného dramatu, jímž byla ve středoasijské oblasti z rozhodnutí sovětského centra založena titulární území republik, autonomních republik a autonomních oblastí, přesně podle uspořádání uplatňovaného všude na sovětském území.

Samo administrativní rozdělení samozřejmě velké drama, hodné zvláštního zájmu, nepředstavuje. Nakonec sovětská politika zde navazovala na metodu užitou již během carského období. Náboj celé události nicméně dodává skutečnost, že sovětské uspořádání bylo vystavěno na základě etnickém, a proto musely být z bohaté, a zároveň nepřehledné kulturní materie středoasijské oblasti (za níž budeme pro účel tohoto článku považovat bývalé sovětské středoasijské muslimské republiky) odlity vzájemně odlišené nacionalnosti, jimž byla nově vzniklá správní území udělena. „Bylo to poprvé, co koloniální moc stvořila nejen nové státy, ale též jazyky a národní dějiny, nemluvě o lidové tradici a literaturách,” napsal o procesu vymýšlení středoasijských národů francouzský badatel Olivier Roy [L'Asie Centrale Contemporaine]. Podívejme se na toto dějinné drama a jeho okolnosti podrobněji.

Škála identit

Poloha ve středu eurasijského kontinentu, na rozhraní mnoha kultur a civilizací, které se zde střetávaly a prolínaly, zajistila středoasijskému regionu množství víceúrovňových kulturních hranic. Přes proměnlivé kulturní dějiny se základní kulturní hranice po staletí rozprostírala mezi kočujícími pastevci a usedlými zemědělci úrodných říčních údolí (například Zarafšánu či Ferganského údolí). Nejstarší dodnes rozpoznatelná kulturní a sociální strata v oblasti říčních údolí je íránského původu, přesto všechna přicházející etnika, která se zde později usazovala, především turkického původu, přejímala zdejší způsob života a zanikala u nich etnická identita založená na pokrevní příbuznosti. Zatímco rodokmeny sloužily jako jakési ústavy politického uspořádání charakteristického pro kočující pastevce, vesnice (kišlak) jako základní společenské jednotky byly v říčních údolích ustavovány mnohem spíše na ekonomickém principu, především na spravování zavlažovacích kanálů. Práva na vodu (která je velmi vzácná, a proto ceněná nad vše ostatní, neboť umožňuje zúrodnit jinak pusté pouštní oblasti) totiž byla ve Střední Asii od nepaměti významnější než práva na vlastnictví půdy. Mezi oběma základními kulturami nalezneme mnohé jiné rozdíly, například na úrovni politické institucionalizace nebo zakořenění islámu, pro účely tohoto článku ale není třeba zmiňovat je podrobněji.

Podstatnější je, že v oblasti říčních údolí nesehrávala původní etnická identita významnou úlohu. Dokazuje to pojmenování Sartové, které představovalo pro většinu místní populace pojem příslušnosti přibližně na úrovni etnické identity, a přitom se nezakládalo na pokrevním příbuzenství, ale na způsobu života, vlastnímu perské kultuře usedlé zemědělské společnosti říčních údolí. Proč přibližně? Neboť místní lidé často používali k popisu své příslušnosti odlišné kategorie, nemající jednotnou hierarchii. Škála identit, které mohly při rozličných příležitostech vyplout na povrch jako nejpodstatnější, sahala od základních soudržných skupin (qawm), soustřeďujících se v sousedských čtvrtích (mahallá), přes identitu oblastní až k (v základu nepříliš zřetelné) příslušnosti středoasijské populace k muslimské ummá. Samu existenci etnické příslušnosti proto v předsovětském období popřít nelze, ale jako „sociálně konstruovaná a přetvářená v neustávající kulturní, dějinné, politické a mocenské souhře” [Nick Megoran] mohla tato identita v říčních údolích sehrávat jednou významnější, jednou zcela bezvýznamnou úlohu. Místní chanáty (Buchara, Kokand a Chiva) byly svou povahou mnohoetnické, s uzbeckou vládnoucí dynastií (která neměla vlastní územní základnu, jako oblastní frakce během sovětského období) a perskou administrativou. Celá oblast navíc tvořila kontinuum nářečí. Také ve stepních a horských oblastech se etnická identita nestala základem národního uvědomění, snad s výjimkou kazašského hnutí Alaš Orda ke konci devatenáctého století. Kazašská populace byla ale zřetelně rozdělena na podetnické úrovni příslušností k hordám.

Než přejdeme k sovětské národnostní politice, bude záhodno krátce se pro úplnost zmínit o genezi středoasijských etnik, které se později staly samostatnými národy. Kazachové a Uzbeci vznikli etnogenezí v šestnáctém století, poté co se druzí (jako kmenová federace) odloučili, a následně pronikli a usadili se v oblasti říčních údolí. Tádžici jsou reziduálním, a proto značně problematickým pojmenováním, které se vztahovalo na neturkické muslimské populace říčních údolí (nářečím i kulturou se odlišovali od horské pamírské populace, dnes spadající pod tádžikistánskou vládu). Kyrgyzové vznikli pravděpodobně sloučením dvou příbuzných populací (ostatně nikoli nepodobně jako tomu pravděpodobně bylo u českého gens), usazujících se na svazích Ťan-Šanu v rozmezí osmi staletí. Též turkmenská etnická identita je, podobně jako tádžická, částečně reziduální, neboť odkazuje k příslušníkům turkické oguzské kmenové federace, kteří nepokračovali v pochodu hlavního proudu dále západním směrem.

Divide et impera

Za bouřlivého období revoluce se nakrátko ustavila kokandská vláda s centrem ve Ferganském údolí (1917), která byla nesovětská a mnohoetnická, a snad mohla položit základ k novému politickému uspořádání ve středoasijské oblasti. Byla však potlačena jednotkami taškentského sovětu a na území Turkestánského místodržitelství tak vznikla Turkestánská sovětská republika (1918), která se záhy stala autonomní republikou Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR). Dva roky poté (1920) bylo Stepní místodržitelství přeměněno na Kyrgyzskou autonomní socialistickou republiku (Rusové tehdy označovali Kazachy termínem Kyrgyzové), na území carské Transkaspické provincie vznikla Sovětská autonomní republika Turkmenistán, a Karakalpakstán získal postavení autonomní oblasti. Na území protektorátů Chiva a Buchara vznikly po Frunzeho tažení (1920) sovětské lidové republiky. První velká administrativní změna (1924), zakládající titulární území na etnickém principu, položila základ dnešní podobě středoasijské politické mapy. Podle rozhodnutí komisí se sovětskými svazovými republikami staly Turkmenie a Uzbekistán, z nichž druhá zahrnovala Tádžickou autonomní sovětskou republiku a autonomní oblast Horského Badachšánu (1925). Sovětské autonomní republiky Kyrgyzie (dnešní Kazachstán) a Kara-Kyrgyzie (Kyrgyzstán) spadaly administrativně pod RSFSR, Karakalpacká autonomní oblast (1925) náležela Kyrgyzii. Po pěti letech (1929) byl Tádžikistán povýšen na samostatnou sovětskou republiku. Získal přitom z ekonomického hlediska cennou Leninabadskou oblast ve Ferganském údolí, naopak Samarkand s převážně perskou populací zůstal na uzbekistánské straně hranice, jejíž podoba vzbudila oboustrannou nelibost. Téhož roku došlo k administrativnímu přejmenování zbývajících středoasijských autonomních republik, které se nově stávaly Kazachstánem a Kyrgyzií. S přijetím nové sovětské ústavy (1936) získaly postavení sovětských socialistických republik (Karakalpakie, autonomní republika od roku 1932, přešla pod uzbekistánskou správu).

Nová titulární území byla vymezována především na politickém a strategickém základě: machiavellistickou kalkulací administrativních a sociálních hranic se moskevské centrum snažilo zabránit úspěchu možného úsilí o spojení středoasijské oblasti uplatněním společného kulturního nebo náboženského dědictví. Podstatou této kalkulace byla naprostá geografická, etnická a ekonomická nesmyslnost administrativních hranic, která snad měla bránit odstředivému vlivu republik od moskevského centra, ztížit jim možné přežití za podmínek nezávislosti, a záměrně vířit vzájemné napětí (například Ferganské údolí, po staletí jednolitá ekonomická a politická jednotka bez přirozených vnitřních hranic, byla rozdělena mezi tři sovětské republiky).

Sovětský kulturkampf

Jak konkrétně byla pod sovětskou taktovkou budována národnost, naplňující obsahem nově vzniklá titulární území? Zvlášního významu se dostalo jazyku, který byl základem sovětského pojetí národa (odvozeného od pojetí německého volk). K překonání kontinua nářečí, kde základní dělící hranici představovala příslušnost k turkické nebo perské jazykové skupině, a konstrukci středoasijských jazyků podnikla sovětská vláda několik transliteračních změn: zprvu bylo modernizované arabské písmo nahrazeno upravenou latinkou (1928), kterou později vystřídala azbuka (1940). Sdílené arabské písmo vyjadřovalo kulturní spřízněnost celé oblasti, a protože nezapisovalo krátké samohlásky, rozdíly ve výslovnosti společné slovní zásoby (například více než polovina uzbecké slovní zásoby je perského původu) nebyly pevně utvrzené.

Zavedení latinky bylo významným nástrojem sovětského kulturkampfu: pro nově vzdělávanou středoasijskou společnost byla tabule tisícileté literární a intelektuální tradice smazána a připravena pro nové popsání. Latinka od sebe nicméně patrně nedovedla nově vzniklé turkické jazyky odlišit dostatečně, a proto byla později nahrazena azbukou, která v každém jazyce vyjadřovala sdílené fonémy pomocí odlišného grafému, a samozřejmě též podporovala rusifikaci slovní zásoby. Sověti se také kromě zmíněného snažili například zabránit vzniku uzbečtiny jako středoasijské lingua franca tím, že změnili zvukovou podobu dříve ustaveného titulárního nářečí (1937), které se (odpovídající taškentskému dialektu postrádajícímu vokální harmonii) stalo pro ostatní turkické národnosti podstatně méně srozumitelnou.

Podstatným nástrojem při vymýšlení nového národa jsou samozřejmě jeho dějiny. Sovětská národnostní politika se proto při konstrukci národních dějin soustředila na prokázání věčné přirozenosti daného národa, sídlícího odedávna na svém titulárním území a rozvíjejícího se podle evolučního principu. Protože středoasijská historie nenabízela vzhledem ke své kulturní a etnické proměnlivosti mnoho prostoru pro takovou národní interpretaci, omezovalo se skutečné historické bádání na kánon neškodných postav jako Al-Farábí (?-950) nebo Ibn Sina (Avicenna, 980-1037), přičemž velké postavy politických dějin jako Timur Lenk (1336-1405) byly během sovětského období odsunuty na dočasné smetiště dějin. Další metodou sovětské národnostní politiky byla korenizacija, snaha o zapojení místních národních elit do výkonu politické moci, související s principem nepřímé správy a ustavení modu vivendi s moskevským centrem. A samozřejmě též pravidelná sčítání lidu, která středoasijské populace nutila zvolit si jednu z nabízených možností příslušnosti.

Hledání identity

Dnešní středoasijské muslimské republiky a jejich národnosti, které byly po zániku Sovětského svazu (1991) doslova uvrženy v nezávislost, si s sebou nesou sovětské dědictví svého vzniku. Nejpalčivěji se tento odkaz projevil v Tádžikistánu, kde selhání pokusu vytvořit stmelenou národnost (která se jinde během sedmdesátiletého sovětského období stala svého druhu habitem) vedlo až k regionálnímu konfliktu (1992-1997). Účastnily se jej všechny oblastní frakce sovětského období (Leninabadská, Kuljabská, Gharmská a Pamírská), které během tohoto konfliktu získaly komunitární, takřka etnickou podobu, a probíhající etnické čistky si s těmi balkánskými příliš nezadaly.

Problémem sovětského dědictví je též, vzhledem k tomu, o čem jsme pojednávali, nepřirozená podoba zdejších hranic (společně s jejich uzavřením a neschopností mezinárodní spolupráce) a velké národnostní menšiny za hranicemi svých titulárních území. Konfliktní potenciál těchto menšin se zvyšuje úměrně s prohlubujícím se střetem o nedostatkové zdroje (vodu, pozemky) a snaha zaručit vedoucí úlohu ve státě titulárním národnostem. V tomto současné středoasijské režimy pozoruhodně navazují na sovětské metody. Nové jazykové zákony, přijaté ještě před získáním nezávislosti, učinily z titulárních řečí nikoli předpoklad občanství, ale určitého sociálního statutu: mezi postavením občana a příslušníka titulární národnosti se otevírá rostoucí propast. Podobně jako v sovětském období se uplatňuje snaha co nejvíce od sebe vzdálit turkické jazyky, a vyhnout se tak jakémukoli náznaku panturkismu: rusismy jsou nahrazovány moderními slovy raději perského než tureckého původu, a nově latinizované země (Uzbekistán a Turkmenistán) dokonce zapisují, narozdíl od třicátých let, stejné fonémy odlišně.

Nové republiky podobně jako dříve hledají své ospravedlnění v dějinách, a přejímají přitom sovětskou perspektivu, neboť v zásadě jim jde o totéž: podpořit věčnou samostatnou existenci každého národa a zavrhnout společnou kulturní identitu. Poněkud překvapivé, a pro mnohé sousedy zneklidňující (neboť to oprávněně chápou jako potvrzení úsilí o hegemonii), je například přivlastnění timurovské tradice současnou uzbekistánskou vládou. Timur Lenk, prokazatelně mongolského původu, totiž neměl s uzbeckou kmenovou federací, která se usídlila na území dnešního Uzbekistánu století po jeho smrti, samozřejmě nic společného. Nicméně státní historiografie mu dává přednost před (zřejmě pozdním) příchodem a založením šajbanidského panství v říčních údolích (1500), a jeho sochu dnes nalezneme na témže podstavci v hlavním městě, na kterém dříve stávala socha Karla Marxe.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod