Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Aktuální otázka
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2005


Aktuální otázka



v

Protože nás zajímá nejen samotné dění v zemích střední a východní Evropy, Pobaltí, Balkánu, Kavkazu a Střední Asie, ale také názory ostatních na ně, položili jsme dvě otázky několika lidem, kteří k němu bezpochyby mají co říct:

1. Kterou událost poslední doby považujete v oblasti na východ od Aše za nejpozitivnější a proč?

2. Která událost Vás naopak v poslední době v této oblasti nejvíce znepokojila a proč?

PETRA PROCHÁZKOVÁ – novinářka

ad 1) Nejpříjemnější zprávy pro mne přišly v poslední době z Ukrajiny a Kirgizie. Série sametových revolucí, kterou zahájila Gruzie, signalizuje naději na konečný rozpad ruského koloniálního impéria, a to je podle mne dobré jak pro Rusko samotné, tak pro země, které se nacházely i po roz­padu SSSR v jeho područí, tak pro celý svět. Teď jen držím palce novým, osamostatňujícím se státům, aby po dlouhé době totality podporované z Moskvy nespadly do jiné jednostranné závislosti. Prostě aby vykročily tím správným směrem, vlastní cestou, která bude odpovídat jak jejich tradicím a mentalitě, tak všeobecně uz­návaným hodnotám především v oblasti lidských práv.

ad 2) Nejen znepokojila, ale velmi mne zarmoutila smrt čečenského prezidenta a vůdce čečenské guerilly Aslana Maschadova. Nejen kvůli tomu, že jsem ho pokládala za slušného a čestného člověka, ale protože to je další událost, která povede k totálnímu pokoření Čečenců Moskvou, ke kriminalizaci severního Kavkazu a hlavně k tomu, že svět se již na Čečnu bude dívat jen přes ty temné ruské brýle. Nechá se nyní uchlácholit tvrzením, že po Maschadovovi už není vůbec s kým z če­čenských povstalců jednat, protože to vlastně nejsou povstalci, ale teroristi. A tak bude dovoleno Rusům je prostě po­střílet. Beztrestně tak Moskva bude moci pokračovat v likvidaci Čečenců a dopouštět se zločinů, jichž se my, mlčící stádo, staneme spolupachateli. Měli jsme šanci Maschadova zásadně podpořit a nutit Kreml, aby s ním jednal. To jsme ovšem propásli, takže teď už budeme jen tupě souhlasit s tím, že s lidmi jako Basajev se nejedná, jiní tam nejsou, takže konec diskuzím o mírových rozhovorech a o míru vůbec, hurá do boje. Jednou budou Maschadovovi stavět památníky, ale není jisté, zda se toho my s vámi dožijeme.

IGOR BLAŽEVIĆ – ředitel festivalu Jeden svět

ad 1) Nejen „na východ od Aše“, ale i v celosvětovém rozměru je demokratický převrat na Ukrajině jednou z nejvýznamnějších událostí poslední doby. Samozřejmě, velký význam má i demokratický převrat v Gruzii, neméně nadějně vypadá i vývoj událostí ve Kyrgyzstánu. Přesto je Ukrajina v něčem nejvýznamnější – jedná se o zásadní politickou změnu směrem k nastolení skutečné demokracie v zemi, která má značný geopolitický význam. Gruzie byla takovou hezkou ouverturou, Ukrajina byla průlomovou událostí a Kyrgyzstán, jak doufám, můžeme chápat jako pokračovaní řetězové akce, která zdaleka neskončila. Nejen v postsovětském prostoru je spousta zemí, které se v posledních 10-15 letech formálně staly demokraciemi, ve skutečnosti moc zůstávala v rukou posttotalitární nomenklatury a jejích klientů z řad nově vzniklé oligarchie. Moc postsovětských vládců se zdála, a ve veliké míře je, téměř neomezená.

Jenže i jen formálně proklamovaná demokracie ukázala svoji subverzivní, osvoboditelskou sílu. Ústavní omezení a nutnost občas uspořádat volby se ukazují být pro postsovětské vládce časovanou bombou. To, co se stalo na Ukrajině a v Gruzii, bude mít dopad i na jiné státy, kde k nastolení skutečné demokracie ještě zdaleka nedošlo. Přitom je nesmírně důležité, že tyto změny proběhly nenásilným způsobem, bez krveprolití a cestou občanského aktivizmu. V mediálně tak silně propojeném světě je to inspirace pro mnohé další.

ad 2) Není to jedna událost, ale řada udá­lostí, celá ta plíživá putinovská demontáž demokracie v Rusku směrem k jakési novodobé podobě carského absolutismu. Myslím, že reálně hrozí, že se jednou dostaneme i do doby, kdy Putin s plným přesvědčením a s ledovou samozřejmostí vysloví: „Stát, to jsem přece já…“. Těm, kteří zažili osobní diktaturu samovládce, nebo si o tom něco přečetli, není třeba moc vysvětlovat proč diktatura působí na každou společnost jako zhoubný nádor.

LUCIE SLÁDKOVÁ – vedoucí mise Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) v ČR

ad 1) Jednoznačně vstup ČR do Evropské unie, jakožto do geopolitického seskupení, v němž je vyjádřena svobodná vůle jednotlivých států řídit se předpisy, směrnicemi, zároveň je ovlivňovat, možnost býti kontrolováni a též kontrolovat. Vedle vstupu do EU bych na nejvyšší příčku dala rozumnou a velkorysou snahu ČR býti nápomocna v zemích „na východ“ od nás. Jsou to projekty „rozvojové pomoci“, které tento nebohatý stát financuje, podpo­ruje, připravuje a koordinuje z prostředků svého státního rozpočtu. V případě IOM to jsou schválené projekty v Gruzii, v Moldavsku, připravuje se cílená pomoc na Ukrajinu, do Arménie. Vím, že IOM není jedinou or­ganizací, která organizuje projekty rozvojové pomoci – je to množství nevládních organizací, jejichž prostřednictvím pomá­há ČR daleko za svými hranicemi, a to nejen v případě humanitárních katastrof. Tento počin považuji za hodný ocenění.

ad 2) Znepokojuje mě toho více, kromě ne­chutného politického hašteření, které ne­vypovídá o získávání politické kultury našich předních představitelů, nýbrž naopak, a za které se stydím před okolním svě­tem, jsou to zejména nedostatečně transparentně nastavené mechanismy pro podporu ne­ziskového sektoru. Ten se těžce us­tanovil po roce 1989 a získával pracovní i finanční zkušenosti po celá 90. léta. Po vstupu ČR do EU, kdy by se mělo stát téměř automatizované, že po obsahovém posouzení projektů a splnění jasně daných kriterií, bude stát vyjadřovat vůli k uskutečnění projektů kofinancí, je finanční podpora nestátním nevládním subjektům zdlouhavá, neprůhledná, nepřiměřená a pro mnohé „malé“ neziskovky skoro nedosažitelná, zejména ty, které svou činnost zaměřují na problémy uvnitř ČR. Snad to není záměr, jen málo zkušeností státní administrativy, avšak bude-li tato nezkušenost trvat delší dobu, pak mnohé malé neziskové organizace mohou zaniknout a stát tím přijde o podstatnou část z fondů Evropské unie.

JIŘÍ DIENSTBIER – předseda Rady pro mezinárodní vztahy

ad 1) To, co mě potěšilo nejvíc, je vyvrcholení dlouholetého úsilí o ukončení mezinárodní izolace Srbska a Černé Hory, to, že se Evropská unie rozhodla se Srbskem a Černou Horou zahájit rozhovory o asociaci. To je klíčový okamžik, definitivní potvrzení konce toho „salámového“ přístupu k Balkánu a postjugoslávskému světu. Srbsko je klíčovou zemí pro stabilitu Balkánu, a proto je skvělé, že tato jednání začala.

ad 2) Zarmucuje mě, že se stále nedaří řešit problém Kosova. Kosovští představitelé stále nechápou, že už nejde o žádné další administrativní rozdělování, jde o to, že pokud se chtějí stát součástí evropské integrace, tak první věcí, kterou musejí prokázat, je to, že jsou schopni spolupracovat se všemi svými sousedy. Místo plýtvání energií na trvání na nějaké formální nezávislosti – když stejně chtějí převést množství pravomocí do Bruselu – by se měli soustředili na budování demokracie, právního státu, respektu k lidským a majetkovým právům, na ekonomický rozvoj a na vytváření přátelských vztahů se všemi kolem. A to se bohužel zatím nedaří.

JOSEF ZIELENIEC – poslanec Evropského parlamentu

ad 1) Vicepremiér ukrajinské vlády Oleh Rybačuk a ministr zahraničí předsedajícího Lucemburska Jean Asselborn podepsali na sklonku února Akční plán Evropské unie pro Ukrajinu. Tento dokument lze považovat za zdravý základ budoucích vztahů EU a Ukrajiny. Mnozí si dnes kladou otázku, jakým směrem se tyto vztahy budou vyvíjet. Demokratická Ukrajina deklaruje jednoznačně svůj záměr stát se členem Evropské unie. Ta se však ještě nevyrovnala se stávajícím rozšířením a na další není připravena – rozpaky, které tento týden vládly v zahraničním výboru Evropského parlamentu při schvalování zprávy o přistoupení Rumunska a Bulharska o tom jasně svědčí. V této situaci – jakož i do budoucna – je akční plán nejlepším možným řešením jak pro EU, tak pro Ukrajinu. Akční plány jsou nástrojem Evropské politiky sousedství, která má umožnit státům sousedícím s EU podílet se na aktivitách EU prostřednictvím těsnější politické, bezpečnostní, hospodářské a kulturní spolupráce, aniž by se staly členy. Ukrajina má před sebou ještě dlouhou cestu, nežli bude moci začít uvažovat o členství – čekají ji závažné ekonomické reformy, revize neprůhledných privatizací, boj proti korupci. Akční plán, doplněný o 10 bodů pomoci Ukrajině, jí na této cestě významně pomůže. Evropské unii pak poskytne čas na ujasnění vlastních priorit, přispěje ke stabilizaci nejvýznamnějšího bezprostředního souseda, a zároveň vytvoří vzájemně silné pouto.

ad 2) Negativní událostí a jevem je proces Jukos a rostoucí autokracie Vladimira Putina. Situace v Rusku budí rozpaky až obavy. Zahájené hospodářské reformy nepokračují a koncentrace moci v Putinových rukou, ještě se sebezapřením omluvitelná jako podmínka jejich prosazení, se stává neúnosnou. Za všechny příklady hovoří kauza Jukos, která v těchto dnech vrcholí: 29. března požádal prokurátor pro Michaila Chodorkovského a Platona Lebeděva o 10 let vězení. Putinův asistent Igor Suvalov dokonce přiznal na setkání se zahraničními investory v Moskvě, že proces s Jukosem měl být výstrahou všem, kdo by chtěli podobně „optimalizovat daně“. Kauza Jukos je nejen významným zásahem do soukromého vlastnictví, ale také důkazem arogance moci, která si může dovolit vyřizovat účty s nepohodlným Chodorkovským tak okatě. Odliv investic, který podobné chování přináší, nevěští Rusku nic dobrého – byť by se sebevíce zaklínalo pozitivními ekonomickými ukazateli.

Je velmi znepokojující pozorovat, jak Putin přebírá metody svých předchůdců: likvidace politického a informačního pluralismu, vytváření image Ruska obleženého nepřátelským světem a ohroženého teroristy, využívání ruské ortodoxní církve v rámci státní propagandy a všudypřítomnost bývalých příslušníků tajných služeb na nejrůznějších pozicích státního aparátu… Jak píše Jadwiga Rogoza, v Rusku jsme svědky postupné konsolidace monocentrického politického systému, kterému dominuje prezident – s mocí nad politickým, ekonomickým i společenským životem. Toho bychom se v zájmu demokratické Evropy – která potřebuje demokratické Rusko – měli bát.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod