Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - České premiéry po litevsku
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2008


České premiéry po litevsku


Rozhovor s litevskými režiséry Inesou Kurklietytė a Ramūnasem Abukevičiusem

Věra Kociánová



Poslední den roku 2007 se na hradě Pecka ve východních Čechách uskutečnilo setkání s litevskou kulturou. Herec Ramūnas Abukevičius zde představil monodrama Ir visada bus per vėlu (A vždycky bude pozdě) na motivy románu Alberta Camuse Pád. V druhé části odpoledne byl v české premiéře uveden film Varnų ežeras (Jezero vran, 2007) režisérky Inesy Kurklietytė.


Litevská kinematografie si vytvořila samostatný výraz

Inesa Kurklietytė se narodila roku 1968 v Šiauliai. Na Litevské akademii múzických umění vystudovala divadelní a filmovou režii. V letech 1994-1996 absolvovala stáže v oboru filmová režie na École Supérieure de Réalisation Audiovisuelle a na prestižní filmové škole FEMIS v Paříži. Od roku 1996 přednáší na Litevské akademii múzických umění, organizuje Letní kurzy mediálních studií, je členkou komise pro kulturní výchovu dětí a mládeže při litevském ministerstvu kultury. Režírovala dokumentární i hrané filmy Likit sveiki (1996), Vyrai (1997), Baltas vėjas (2001), Moterų paslaptys (2004), Lengvas raganavimas (2004), Pašaukimai (2005), Kristina Kristuje (Kristina a Kristus, 2006), Varnų ežeras (Jezero vran, 2007).


V poslední době se v Litvě objevila řada nových filmů. Dá se mluvit o nové generaci litevských filmových tvůrců?

Těžko říct. Náš. ročník filmové režie byl na Litevské akademii múzických umění zároveň poslední. Společně s dalšími třemi studenty jsem studium ukončila v roce 1996. Od té doby akademie otevírá pouze obor televizní režie. Samozřejmě také jeho absolventi se mohou dostat k samostatné filmové tvorbě, i tak je ale výrazných režisérských osobností mladší generace pomálu. Někteří kritici o nové generaci filmových tvůrců přesto hovoří. Popsat ji je ale těžké, protože každý má zcela odlišný styl. Zajímavé filmy točí Šarūnas Bartas, Giedrė Beinoriutė, dokument Arūnase Matelise, věnovaný problematice dětí s onkologickým onemocněním (Prieš parskrendant į žemę, 2006) byl předloni nominován na Oskara.

 Je možné obecně charakterizovat litevskou filmovou tvorbu v kontextu evropské kultury? Přiznávají litevští autoři vliv některé z výrazných filmových škol?

Myslím, že litevská kinematografie si vytvořila poměrně samostatný výraz. Jeho otci byli dokumentarista Robertas Verba, později pak režiséři Henrikas Šablevičius nebo Petras Abukevičius, kteří tvořili krásné citlivé snímky. Utlumeni syžetu ve prospěch emotivnosti je pro nás typické, snad i proto, že nemáme tolik témat ani možností, abychom vytvořili film se silným dějem a akci. Litevská kinematografie je ve světě známá právě svou poetičností, prožitkem a citlivě vytvořenou atmosférou. Samozřejmě nejmladší generace se pokouší jít komerčnější cestou. Svým pohledem na svět se podobá ,,rozhněvaným mladým mužům“ z Anglie. Jejich tvorbu charakterizuje až chuligánská odvaha, filmy mají gangstersko-dobrodružnou tematiku a jsou nízkorozpočtové.

 V Česku existuje Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie. Je něco podobného v Litvě? Jaké jsou nejčastější způsoby financování filmové tvorby?

V podstatě všechny filmy dotuje stát, vlastně výhradně stát, protože sponzorská podpora kinematografie u nás zatím nefunguje. O p.id.leni grantu rozhoduje na zaklad. .adosti filmova rada p.i ministerstvu kultury. Stejné nároky se kladou jak na zavedené tvůrce, tak na debutanty, takže nový režisér se prosazuje velmi těžko. Navíc podpora je dost malá –  po Maltě je Litva druhou zemí v Evropě s nejmenším počtem nových filmů. V průměru tu ročně vzniknou tři nebo čtyři krátkometrážní, několik dokumentárních a jeden a půl hraného filmu. Přesto litevské filmy získávají na filmových festivalech relativně mnoho mezinárodních cen.

 Váš film Kristus a Kristina byl předloni jako jeden ze skupiny snímků s genderovou tématikou promítaný v rámci festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. Jaké bylo vaše setkání s českou kulturou?

Bylo to vůbec poprvé, co jsem se osobně zúčastnila nějakého festivalu. Na zahájení do Prahy jsem přijela společně s hlavní hrdinkou filmu, evangelickou kazatelkou Kristinou. Na první pohled bylo zřejmé, že Česká republika je země, která miluje film. Dodnes si vybavuji dlouhé fronty na lístky, plné sály, obrovský zájem lidí, který udivoval o to víc, že se jednalo o festival dokumentárních filmů. Diváci živě besedovali s autory a já si se závistí pomyslela, že v Litvě máme co dohánět.

 Ve svých snímcích využíváte jak prostředky hraného, tak i dokumentárního filmu. Považujete se spíš za dokumentaristku nebo za filmovou režisérku?

Jeden z mých učitelů, režisér Henrikas Šablevičius, nám vštěpoval, že nelze rozlišovat mezi čistě hranými a čistě dokumentárními filmy – hranice je příliš tenká. Přístup k realitě ale odlišný je. Dokumenty se snaží pomocí faktů skutečnost pojmenovávat. Já vždycky přemýšlím, nakolik mám právo o něčem otevřeně hovořit, zda je to vůbec vkusné a zda je nutné vždycky doříct to, co si lidé mohou domyslet. To nejjemnější o realitě vypovídají samotní hrdinové filmu – ať už je hraný nebo dokumentární. Čím přirozenější a otevřenější je jejich projev, tím víc se daří postihnout tajemství skutečnosti. Tento přístup je mi blízký, na práci s herci kladu velký důraz, a proto je možné říct, že se cítím spíš jako režisérka hraných filmů.

 Váš poslední film Jezero vran získal ocenění na loňském Mezinárodním festivalu dětských filmů ve Frankfurtu nad Mohanem a v prosinci i hlavní cenu za režii na přehlídce Olympia v Řecku. Co pro vás tato ocenění znamenají?

Jezero vran je film pro děti a o dětech. Odehrává se v bývalém sovětském vojenském prostoru, dnes letišti NATO. Zde si děti z městské periferie hrají na válku. Ve své tvorbě se snažím najít vlastní výraz a využívám i nové postupy, které se nemusejí každému líbit. Obě mezinárodní ceny pro mě znamenají potvrzení, že jsem zvolila správný směr, že uznávané osobnosti světové kinematografie oceňují prostředky, kterými se vyjadřuji. Film už byl uveden snad ve všech zemích Evropy, a dokonce i v Africe.



Jaké jsou vaše tvůrčí plány?

V Litvě právě začínáme točit celovečerní film Sibiro madona (Sibiřská madona). Jde o milostný příběh, odehrávající se v sovětském gulagu v letech 1941–1945. V tomto období byly na Sibiř zavlečeny tisíce lidí z Litvy i dalších pobaltských států. Leitmotivem filmu je skutečný příběh svatého obrazu Sibiřské madony. Vytvořil ho jeden z vězňů z prázdných obalů od konzerv, které vyhodili strážní lágru. Tento obraz se později dostal přes Teherán a Libanon do Chicaga, kde je dodnes umístěn v kapli litevských jezuitů. Sibiřská madona bude prvním litevským historickým filmem z doby první vlny sovětských represí.

 

Diváci vědí, že lidská duše jen z materiálních věcí nevyžije

Ramūnas Abukevičius (*1959), herec a režisér. Vystudoval herectví na Litevské akademii múzických umění (1978–1982), později také divadelní režii (absolvoval v roce 2005). V letech 1982–1994 působil jako herec litevského Národního divadla ve Vilniusu, kde ztvárnil například role Hamleta (W. Shakespeare), Dona Juana (G. Figueiredo), Krále Ludvíka XIV. (M. Bulgakov). Hrál v řadě televizních inscenací i filmů (naposled hlavní roli v americkém filmu Leonardo da Vinci, 2004), aktivně pracuje jako divadelní režisér a recitátor. V roce 2001 otevřel ve Vilniusu vlastní nezávislé divadlo Ramūno ateljė, v roce 2003 pak poblíž města Utena založil soukromé Muzeum vlků věnované památce svého otce, režiséra a milovníka divoké přírody Petrase Abukevičiuse.

 K postmodernímu životu patří i různorodost v kultuře. Jaká je situace na litevské divadelní scéně?

Na jedné straně jsou dotovaná státní divadla, která prostě dělají svou práci – herci dostávají pravidelný plat, objevují se nová, často průměrná představení. Nestátní, ale rovněž dotované divadlo představují známé režisérské osobnosti Eimuntas Nekrošius, Rimas Tuminas a Oskaras Koršunovas. S jejich jmény je spojeno to nejlepší, co v posledních dvaceti letech na litevské divadelní scéně vzniklo. Reprezentují zemi po celém světě, jezdí po festivalech. Na ostatní divadla a iniciativy stát finančně moc nepřispívá. Není vytvořený systém, který by podporoval rozvoj nových divadel, debutující tvůrce nebo zajímavé experimenty. V této situaci se málokomu podaří prosadit. Talentovaní autoři nebo herci většinou končí u některého z trojice režisérů Nekrošius – Tuminas – Koršunovas. Tak to bylo například s velmi zajímavými a původně nezávislými projekty studentského divadla pod vedením režiséra Jonase Vaitkuse. Jejich samostatnost vyvrcholila (a skončila) nastudováním vynikajícího Snu noci svatojánské v Koršunovasově režii.

 Doporučil byste, kam třeba ve Vilniusu zajít do divadla?

To není tak jednoduché. Představení od Nekrošiuse, Tuminase nebo Koršunovase uvidíte spíš v zahraničí než v Litvě. Třeba teď je první z nich dlouhodobě v Itálii, druhý v Rusku a třetí ve Francii. Pokud nějaké divadlo neuvádí hru v jejich nastudování, nelze doporučit vlastně nic. Samozřejmě existují menší zajímavé scény, kterým se podařilo vytvořit originální divadelní jazyk a vlastní poetiku. Takovými výjimkami jsou třeba pohybové Divadlo Gytise Ivanauskase nebo na dětská představení zaměřený soukromý Keistuolių teatras. Celkově je kulturní život ve Vilniusu velmi živý – tím se hlavní město od zbytku Litvy liší. Vznikají různé syntetické projekty současného umění na pomezí hudebních, tanečních, divadelních a filmových žánrů, videoprojekce, v poslední době jsou populární večery autorského čtení divadelních her. Zajímavým kulturním prostorem je čtvrť Užupys, která se prohlásila za samostatnou republiku a má i vlastní cyklus svátků a tradic. Tamější umělecké sdružení dokonce získalo dům, v němž pořádá alternativní výstavy, projekce, koncerty a představení. Ovšem opravdu pestrým rokem by po kulturní stránce měl být rok 2009, kdy se Vilnius stane Evropským hlavním městem kultury.

 Změnila se „společenská“ role divadla za posledních dvacet let?

V sovětských dobách byla divadla nabita. Důležitým prostředkem byla dvojsmyslnost, lidé se chytali každé narážky, každého gesta, pauzy nebo pozměněné intonace, které mohly nasměrovat text k vyjádření protistátních významů. A herci tuto hru rádi hráli. V dobách boje za nezávislost, především v kritickém období od jara 1990 do srpna 1991, se sály vyprázdnily, protože to, co lidé prožívali v ulicích, bylo silnější. Po zklidnění poměrů následoval obrat k materiálním hodnotám a sály zůstaly poloprázdné. I nyní bývají plná jen premiérová představení, ale zdá se, že se diváci do divadel vracejí a začínají si uvědomovat, že lidská duše jen z materiálních věcí nevyžije.

 Jaký je vlastně současný litevský divák?

Lidé jsou dost ovlivnění televizí, kde běží spousta všelijakých zábavních pořadů, většinou špatné kvality. Televize formuje vztah lidí k umění i jejich vkus. Pokud pak jdou do divadla, hledají podobnou zábavu a divadla, zvlášť ta oficiální, se tomuto masovému vkusu snaží vycházet vstříc. V národním divadle třeba dlouhé měsíce plnilo hlediště podprůměrné představení Bamba (La Nombril) Jeana Anouilhe. Osobně se mi zdá, že pozornost diváka se soustředí spíš na povrchní věci – třeba výpravu nebo kostýmy. V důsledku se z představení vytrácí ostrost samotného dramatického výrazu.

 Více než deset let jste působil jako herec národního divadla, nyní vlastníte nezávislou scénu s kapacitou do dvaceti diváků. Jak tuto změnu jako herec prožíváte?

Do národního divadla bych se už nevrátil. Malý prostor klade na herce mnohem větší nároky, nemůžete si dovolit cokoli odbýt, protože hranice mezi hercem a divákem téměř neexistuje, jeviště i hlediště jsou doslova ve fyzickém kontaktu. Představení prožíváme společně. Mé divadlo má patnáct čtverečních metrů, diváky u vchodu vítám i vyprovázím, takže mohu sám vidět, jak na ně představení zapůsobilo, jak se změnily jejich výrazy. V tom se malé scény navracejí k prapodstatě divadla, k dávným rituálům, kdy herec je jakýmsi žrecem zprostředkujícím společné mystérium.

 Jak se v Litvě žije herci na volné noze?

Jako herec na volné noze bych se neuživil. Divadlo je jen mým koníčkem, kterému věnuji veškerý volný čas. Jinak chodím normálně do zaměstnání. Pracuji v Centru litevské lidové kultury v oddělení amatérského divadla.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod