Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Kosovský kotel
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2008


Kosovský kotel


Josef Oriško



Kosovo je příliš malé na to, jak velký problém pro Evropu představuje. Není to mírně podezřelé? Na kosovské téma vyšlo od skončení ozbrojeného konfliktu jen v naší zemi několik desítek publikací a množství článků. V měřítku bývalé Jugoslávie a zbytku světa počítáme publikace s kosovskou tématikou na stovky, o článcích nemluvě. Kosovem se zabývá celá řada oborů. Ve svém krátkém příspěvku se proto budu věnovat pouze problematice vztahů mezi nealbánskými etniky a většinovými Albánci.


Kameny úrazu

Po skončení konfliktu na Kosovu v červnu 1999 se mezinárodní společenství setkalo se zcela odlišnou situací, než na jakou si zvykalo po dobu konfliktů v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině. Na Kosovu se v první fázi konfliktu v podstatě střetla dvě na první pohled odlišná etnika. Odlišná jazykem, částečně vzhledem a svým chováním a také způsobem života. Ve druhé fázi se již jednalo o konflikt Albánců s Nealbánci, tedy nejen se Srby. Ti, kteří navštívili Kosovo, můžou namítnout, že zdejší populace je řekněme snědší než v České republice, ale že jednotlivá etnika jsou od sebe nerozeznatelná. Není tomu úplně tak. Po delším pobytu na Kosovu je možné naučit se rozeznat Srba od Albánce. Místní to dokáží zcela přesně, a v tom je první kámen úrazu. Fyzický vzhled a jazyk způsobují omezení svobody pohybu jednotlivých etnik, zejména menšinových Srbů. Situace je ještě o to složitější, že dnešní mládež již není bilingvní a u starší dvojjazyčné generace lze často rozeznat etnickou příslušnost podle přízvuku. Dalším rozeznávacím prvkem dvou znesvářených etnik je registrační značka automobilu. Po stažení jugoslávské správy z provincie zavedli Albánci značení sestávající z písmen KS a číselné kombinace. Srbové používají staré značení z doby SFRJ. Dnes si nechávají zejména mladí Srbové registrovat svá vozidla „po albánsku”, aby docílili alespoň částečné svobody pohybu, skrytí za neprůhlednými skly svých automobilů a za písmeny KS.

Druhým kamenem úrazu je v podstatě dodnes trvající nejasný status Kosova. Po zavedení správy OSN a vyhlášení rezoluce 1244 v roce 1999 provincie znovu nabyla status jakési autonomie v rámci tehdejší nové Jugoslávie. Na rozdíl od Chorvatska nebo Bosny a Hercegoviny operovalo zde mezinárodní společenství na území ještě donedávna samozvané a nikým neuznané republiky. Ani dnes, po jednostranném vyhlášení kosovské nezávislosti, není situace zcela jasná. Západní státy na Kosovu otevírají své zastupitelské úřady, EU zde zahajuje misi EULEX, OSN naopak respektuje rezoluci 1244 a tedy územní celistvost Srbska a mezinárodní právo se třese v základech.


Albánci versus Nealbánci

Každý, kdo má co do činění s Kosovem, se pouští na velmi tenký led. Vždycky jsem se snažil, snažím se a budu se snažit být v kosovské otázce nezávislým pozorovatelem. Mám velice blízko ke všem etnickým skupinám na Kosovu, ale nefavorizuji ani jednu z nich. Je třeba říci, že pravda bolí. Albánce ale bolí víc než Srby, ti si již za posledních patnáct let na negativní kritiku zvykli. To, co se stalo na Kosovu, není záležitost několika posledních let, je to výsledek dlouhodobého procesu vedení špatné politiky v oblasti, na které se vlastně podílely všechny etnické skupiny bývalé SFRJ. Svoje si vytrpěli Albánci a dnes na Kosovu trpí Nealbánci, zejména Srbové. Od konce konfliktu až do vyhlášení nezávislosti tady probíhal hon na čarodějnice, Albánci se mstili na ostatních etnikách. Celá kosovská společnost je vysoce frustrovaná a nacionalisticky polarizovaná. Navíc se jedná o velice chudou, převážně hornatou agrární oblast (mnohem chudší než je např. Bosna a Hercegovina) o nevelké rozloze (Kosovo je o něco málo větší než Středočeský kraj), kde se můžeme setkat se všemi nešvary Balkánu. Na Kosovu se všichni znají a tato ztráta anonymity jenom přilévá olej do ohně etnické nesnášenlivosti. U Albánců přetrvávají silně protisrbské a protislovanské nálady, podobně jako tomu bylo u Chorvatů v 90. letech.

Dá se říci, že na Kosovu vládne strach. Menšinoví Nealbánci mají strach z většinových Albánců a Albánci mají strach sami ze sebe. Velice dobře tady funguje tichá pošta a dezinformace. Albánští sousedé na sebe zahlížejí a udávají se navzájem za spolupráci se Srby (třeba na bázi obchodu). V albánských domácnostech se likvidují nebo v lepším případě schovávají knihy psané srbsky nebo chorvatsky. Mizí vše, co jen trochu připomíná srbskou nebo jugoslávskou entitu. Tristní je situace ve školství. Děti jsou vychovávány k nenávisti ke svým etnickým sousedům, což jistě nevěští nic dobrého do budoucna. Ožehavá je otázka historického nároku na Kosovo – Albánci zastávají názor, že jsou přímými potomky starověkých Ilyrů, Srbové naopak tvrdí, že dříve přišli na Kosovo oni. Ani jedni ani druzí nejsou schopni povznést se nad historické křivdy a uznat, že právo na život na Kosovu mají obě etnika a že takovéto soupeření postrádá jakýkoli smysl. Většina Albánců se stále bojí pohybovat v srbských enklávách na severu a na jihu země, veškeré mezietnické kontakty jsou paralyzovány. Velice těžké to mají ve smíšených manželstvích, kterých je však málo. K jedinému kontaktu dvou znepřátelených etnik dochází na neutrální půdě humanitárních organizací, kde místní působí jako personál a jsou zde pod dohledem, nebo ve sféře obchodu, ať už na Kosovu nebo ve vnitřním Srbsku, kam kosovští Albánci často jezdí pro zboží. Praxe je taková, že na kosovsko-srbských hranicích se za poplatek vymění kosovská SPZ za srbskou a řidič pokračuje dále do Srbska. S kosovskoalbánskými značkami mohou Albánci pouze do Albánie, Černé Hory a dále do Bosny a Hercegoviny. Z bezpečnostního hlediska jsou pro Albánce strategické srbské registrační značky VR (okres Vranje), LE (okres Leskovac) a černohorské UL (okres Ulcinj) a BA (okres Bar). Jedná se o okresy v Srbsku a v Černé Hoře, kde žije albánská menšina, takže není známo, jaké národnosti je posádka vozu. Automobily s těmito značkami se mohou volně pohybovat po Kosovu i po vnitřním Srbsku a mají je veškeré kosovské kamiony. Je totiž pravděpodobné, že Kosovo je až z padesáti procent zásobováno právě ze Srbska.

Postavení Srbů na Kosovu

Byznys kosovských Albánců s vnitřním Srbskem často zprostředkovávají kosovští Srbové žijící dnes v podstatě ve třech okrscích na severu, v jednom okrsku na jihu a roztroušeni zejména v centrálním a východním Kosovu. Právě obchod s Albánci nebo práce pro některou humanitární organizaci je pro zdejší Srby jediným způsobem obživy. Odhaduje se, že až 200 tisíc Srbů odešlo z oblasti s odchodem jugoslávské správy v létě a na podzim 1999. Zbylých asi 150 tisíc Srbů dnes žije na Kosovu v nelidských podmínkách. Zdánlivá svoboda pohybu Srbů je víceméně pouhou iluzí. Je sice pravda, že se situace ve srovnání s prvními poválečnými léty mírně zlepšila, ale rozhodně se nedá říci, že by se obyvatelé Kosova a zejména pak menšinoví Nealbánci mohli volně pohybovat po celé oblasti. Srbové, kteří se pohybují po většinovém albánském prostoru, vědí přesně kam a kdy mohou jít a kam a kdy naopak nesmí. Obecně lze říci, že si Albánci mezi Srby troufají častěji než Srbové mezi Albánce. Vysvětlení lze hledat v nepoměru sil ve prospěch Albánců a v jejich daleko větší poválečné frustraci a touze po pomstě. Srbové tedy žijí uzavřeni ve svých enklávách a izolovaných vesnicích, často hlídáni vojáky KFOR před útoky Albánců. V některých větších městech (Uroševac, Gnjilane) zůstalo jenom několik Srbů uvězněných ve svých bytech nebo domech. Vojáci KFOR jsou posíláni do etnicky smíšených vesnic, kde hrozí permanentní nebezpečí střetu. Dodnes sváží na mnoha místech KFOR Srby obrněnými vozy z ohrožených enkláv do bezpečnějších oblastí, kde mají Srbové možnost navštěvovat školy a zabezpečit potřeby každodenního života. Nezřídka dováží KFOR pomoc (potraviny, lékařskou pomoc apod.) přímo k lidem domů. V některých smíšených oblastech zejména na východě je situace poměrně stabilizovaná. Srbové vycházejí do ulic mezi Albánce, ale mezietnický kontakt se omezuje jen na pouliční obchod a je provázen ustrašenými pohledy všech zúčastněných. V některých umírněnějších oblastech, ale dokonce i v Prištině se objevují odvážlivci, kteří se po albánských ulicích pohybují ve vozidlech s jugoslávským značením. Celkově lze říci, že vztahy mezi Srby a Albánci jsou lepší na východě než na západě Kosova. Lze si to logicky zdůvodnit tím, že na západě Kosovo hraničí s Albánií a na východě s vnitřním Srbskem. Svou roli hraje také skutečnost, že nejtvrdší boje probíhaly právě na západním Kosovu, respektive v Metochii. Na východě je za nejklidnější považován okrsek Kosovska Kamenica. Několik let po skončení konfliktu zde působil ruský prapor v rámci mise KFOR a tato malá oblast tvořila naprostou výjimku v rámci celého Kosova. Jedině zde bylo možné vysledovat poměrně normální soužití Albánců a Srbů. V této době tady dokonce fungovaly kavárny, které navštěvovala obě etnika, což je na Kosovu jinak zcela nemyslitelné. Je pravděpodobné, že nemalou zásluhu na tom měly právě ruské jednotky, které vzbuzovaly respekt na obou stranách a které byly kupodivu jako jedny z mála nestranné a naprosto profesionální. Shrneme- li současnou situaci na Kosovu, nedá se říci, že by se za dobu správy OSN vztahy mezi znesvářenými etniky nějak rapidně zlepšily. Mírný pokrok, který lze vypozorovat, můžeme komentovat slovy, že hon na čarodějnice je vyčerpávající a lehce ho vystřídala deziluze, do které se chudá kosovská společnost propadá. Rovněž se předpokládá, že Albánci dostali nařízení „shora“ neútočit na Srby. Dosáhli svého a proto již nemá cenu pobuřovat mezinárodní společenství bořením srbských domů nebo třeba strháváním dvojjazyčných nápisů. Ale ani uznání nezávislého Kosova většinou západních zemí asi nebude pro většinové Albánce výhra. Kosovo nemá přístup do mezinárodních organizací a potýká se s nedobrými vztahy se sousedními zeměmi. Kosovsko albánská společnost se tak propadá do ještě větší bídy a místní inteligence si začíná pomalu uvědomovat, že tolik vytoužená nezávislost je zřejmě dvojsečná zbraň.


Romové, Goranci, Turci a další

Ve svém příspěvku bych nerad opomenul ostatní etnika, která na Kosovu žijí. Asi nejsmutnější osud mají srbsky hovořící Romové, kteří jsou Albánci považováni za kolaboranty Srbů. Žijí v nuzných poměrech a ještě donedávna byli vystaveni tvrdé perzekuci. Naopak albánsky hovořící Romové byli útoků ušetřeni. Velice tristní život mají také kosovští Chorvaté, žijící v obci Janjevo na centrálním Kosovu a vymírající ve východokosovské Letnici. Jsou totiž Slované a hovoří srbsky. Nemají však takové bašty, jakými jsou pro Srby okrsky na severu a na jihu Kosova, ani duchovní podporu, kterou mají Srbové v podobě pravoslavného kláštera Gračanica a v několika dalších klášterech střežených silami KFOR. Goranci, kteří jsou také slovanského původu, žijí v jižním cípu Kosova a ve větších městech. S Albánci je pojí islám a proto se jich konflikt tolik nedotýká. Kvalita jejich vztahů s Albánci ovšem hodně závisí na propojenosti kosovské společnosti. Zajímavé postavení vůči Albáncům mají místní Turci. Na jedné straně jsou Nealbánci, ale Albánci je zároveň vnímají jako bratry ve zbrani proti Srbům z 19. století. Status Nealbánce a s tím spojené problémy mají i ostatní drobné etnické skupiny. Kolektivní pocit příslušnosti ke svému etniku je totiž u Albánců silnější než u jiných balkánských národů a je na rozdíl od balkánských Slovanů silnější než pocit příslušnosti konfesní. Na Kosovu žijí také katoličtí Albánci, ale jejich vyznání není pro většinové muslimy překážkou.


Komunity – nikoli menšiny

Pojem národnostní nebo etnická menšina je na Balkáně v jistém smyslu pejorativní. Je v něm zde cítit jakýsi náznak méněcennosti. Kosovští Srbové se nikdy za národnostní menšinu nepovažovali, protože podle jugoslávské a srbské ústavy, které respektují, byli vždy státotvorným národem Srbska a podle těchto ústav tedy i Kosova. Albánci mají podle srbské ústavy status národnostní menšiny sídlící na Kosovu a v přilehlých okrscích jižního Srbska. Kosovští Albánci s tím ovšem nesouhlasí. Podle nich jsou kosovští Srbové národnostní menšinou v jednostranně vyhlášené a Západem uznané Republice Kosovo a kosovští Albánci jsou zde státotvorným národem. Podle klíče Albánci – většinový národ a Srbové – národnostní menšina se k tomuto problému staví i mezinárodní společenství, protože operuje jen na území Kosova. Pozitivním krokem bylo prosazení termínu (etnická) komunita – (ethnic) community oproti zde pejorativnímu označení etnická menšina.


Pozitivní signály

Na Balkaně se říká, že „Kosovo není Bosna“, a je to asi pravda. Urovnat situaci na Kosovu je podle mého názoru úkol na několik desetiletí. Je jistě potěšující, že mezinárodní společenství začíná přehodnocovat situaci a černobílé vidění kosovského konfliktu se pomalu vytrácí. Za posledních osm let byl na Kosovu samozřejmě odveden kus práce, ale nelze se ubránit názoru, že počínání mezinárodního společenství není dostatečně efektivní. Do oblasti by mělo odjíždět více odborníků a méně lovců kontraktů. V poslední době dochází stále častěji ke střetům Albánců s mezinárodní správou. Albánci jen velmi neochotně boří načerno postavené kavárny v centru Prištiny. Mezinárodní pracovníci se pomalu mění z osvoboditelů na nechtěné „okupanty“. Přítomnost mezinárodního společenství na Kosovu budou ovšem muset všechna etnika ještě nějakou dobu skousnout. Mnozí misionáři za ty roky vyzráli a na Kosovu se začíná rodit stále více smysluplných projektů. Velmi pozitivně je možné hodnotit aktivity OSN, OBSE a dalších organizací na poli kultury a školství. Jen to potvrzuje, že umění boří hranice. Již v roce 2001 na podzim proběhl například v Kosovské Kamenici folklorní festival, kterého se účastnily všechny větší etnické skupiny Kosova. Srbský soubor sklízel nadšené ovace Albánců a naopak. To je alespoň malý důkaz toho, že v lidech zůstalo cosi dobrého. Až někdo zorganizuje podobný festival v silně proalbánské západokosovské Ðakovici, bude Kosovo připraveno na cestu do lepší budoucnosti.


autor přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod