Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Diktátor s lidskou tváří
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2002


Diktátor s lidskou tváří


u příležitosti 110. výročí narození Josipa Broze-Tita

Marijan Lipovac


"Bojoval v souladu se svým morálním přesvědčením, viděl mnohé země a města, armády, války a civilizace, společenské systémy a revoluce, prožil život vydělávaje si na chléb vlastníma rukama, byl vězněm a válečníkem, politikem a organizátorem masového povstání za osvobození proletariátu, vedl povstání proti slepé nenávisti, očistil zemi od cizáků v těžké a krvavé válce, vrátil své vlasti ukradené moře, její ostrovy a města, osvobodil svůj národ od třídního zotročování, položil základy socialismu a vyzvedl zemi z její zaostalosti mezi civilizované národy."

Tato slova napsal největší chorvatský spisovatel Miroslav Krleža u příležitosti smrti svého přítele, prezidenta Socialistické federativní republiky Jugoslávie Josipa Broze-Tita, narozeného před 110 lety. Skutečnost, že chorvatský zámečník narozený v chudé vesnici zorganizoval největší antifašistické odbojové hnutí v Evropě, osvobodil a na nových základech obnovil Jugoslávii a vládl jí 35 let, nalezl odvahu, aby se protivil vůli všemocného Stalina, založil Hnutí nezúčastněných zemí a získal obdiv a úctu celého lidstva, postačí, aby byl Tito považován za velikána 20. století i celé lidské historie. Přestože vytvořil socialismus s lidskou tváří, faktem zůstává, že byl přesvědčeným komunistou a diktátorem zodpovědným za zločiny a perzekuce prováděné během jeho vlády. Faktem však také je, že svým heslem bratrství a jednoty v době 2. světové války zachránil národy Jugoslávie před zničením, a poté každému z nich umožnil mít svoji republiku, zajistil 45 let míru a umožnil tak hospodářský a společenský rozvoj jedné z nejzaostalejších evropských zemí. To vše činí tuto osobnost značně rozporuplnou.

Josip Broz se narodil 7. května 1892 ve vsi Kumrovec na chorvatsko-slovinské hranici v chudé a početné selské rodině. Jeho otec byl Chorvat a matka Slovinka. V osmnácti letech se stává zámečníkem, vstupuje do Sociálně-demokratické strany Chorvatska a odchází pracovat do Slovinska, Rakouska, Čech (Plzeň, Jince-Čenkov) a Německa. Jako rakousko-uherský voják je v 1. světové válce na ruské frontě zajat a dostává se do Ruska, kde se seznamuje s komunistickými idejemi a účastní se Říjnové revoluce. Do nově vytvořeného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (jak se tehdy jmenovala Jugoslávie) se vrací roku 1920, zapojuje se do činnosti Komunistické strany Jugoslávie a jako dělník pracuje v různých městech. Roku 1928 se stává vedoucím záhřebské organizace KSJ, nejsilnější v zemi, avšak téhož roku je zatčen a odsouzen k pěti letům vězení. Po návratu z vězení pokračuje ve stranické činnosti, žije v Paříži, Vídni a Moskvě a píše do komunistických časopisů pod různými pseudonymy. Jeden z nich, Tito, se brzy stane neoddělitelnou částí jeho jména.

Jako přesvědčeného komunistu jej roku 1937 Kominterna jmenuje na místo generálního tajemníka KSJ. Tito se vrací do Jugoslávie a strana pod jeho vedením sílí, přestože působí v ilegalitě. Rozpad Jugoslávie po agresi mocností Osy v dubnu 1941 zastihne KSJ jako nejorganizovanější stranu v celé zemi a její vedení, v čele s Titem, organizuje povstání, které propuká v létě. Do partyzánských oddílů pod komunistickým velením vstupují většinou nekomunisté. Tito se stává vrchním velitelem Národně-osvobozenecké armády Jugoslávie, avšak málokdo zná jeho pravou identitu. Ta je odhalena teprve roku 1943. Kromě boje proti okupantům a "domácím zrádcům", partyzáni vedou také boj proti četnikům - srbským monarchistům, kteří si přejí obnovu Království Jugoslávie se silnou srbskou nadvládou, dopouštějí se četných zločinů na Chorvatech a Bosňácích a kvůli momentálním zájmům spolupracují s okupanty. Oproti nim Tito a partyzáni nabízejí obnovu Jugoslávie jako federativního státu na základě "bratrství a jednoty", v níž bude každý národ mít svůj stát. Tento program je vytýčen na 2. zasedání Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ), partyzánském sněmu v Jajci v Bosně a Hercegovině v listopadu 1943. Tehdy je králi Petrovi II. zakázán návrat do země a Tito je jmenován maršálem a předsedou partyzánské vlády.

Brzy i Spojenci uznávají partyzány jako jediné bojovníky proti mocnostem Osy v Jugoslávii. Ač početně i výzbrojí slabší, partyzáni do května 1945 osvobodí celou Jugoslávii, jež se stane federativní republikou. Brzy začíná i zavádění socialismu a perzekuce všech protivníků komunistické diktatury. Přestože věrně následovali sovětský model, jugoslávští komunisté vykazují veliký stupeň politické samostatnosti ve vztahu ke Stalinovi. Vzhledem k tomu, že se k moci dostali vlastním přičiněním, což zvětšuje jejich sebevědomí, dochází ke konfliktu a Jugoslávie je roku 1948 vyloučena ze socialistického společenství. Avšak Tito tím není oslaben. Začíná se sbližovat se Západem a stává se jedinou autoritou v zemi. Od roku 1945 do 1963 je předsedou vlády, od roku 1953 i prezidentem republiky a od roku 1974 doživotním prezidentem. Úspěšně drží Jugoslávii v rovnováze mezi dvěma politickými bloky a zavádí nový typ socialismu (dělnickou samosprávu), jenž nabízí větší demokracii než v jiných socialistických zemích. Začíná spolupracovat s novými zeměmi třetího světa a zakládá Hnutí nezúčastněných. Díky své roli v antifašistickém boji, vzdoru Stalinovi a prosazování míru a spolupráce ve světě Tito se stává jedním z vedoucích světových státníků.

Kult osobnosti

Jedním z hlavních rysů Titovy vlády byl jeho kult osobnosti, jenž ho oslavoval jako "největšího syna našich národů". Vznikl spontánně v průběhu války, a později se stal oficiálním a byl vnucen všem občanům Jugoslávie, ačkoliv i tehdy byl Tito nesmírně populární. Jako vůdci a symbolu národně-osvobozeneckého boje, lid Titovi věnoval četné písně, v nichž vyjadřuje svoji lásku, nebo jej zobrazuje jako neporazitelného hrdinu.

Kromě anonymních básníků o Titovi psali i známí umělci, jako například chorvatský básník Vladimir Nazor, jenž se přidal k partyzánům ve svých 67 letech a po válce se stal prvním chorvatským prezidentem.

Vše co bylo pod popelem na dnu našich srdcí skryto
V oheň rozdmýchal, náš soudruh Tito, Tito, Tito.

Nazor je i autorem básně Titovo vpřed, v níž je Tito zobrazen jako mýtický hrdina, jenž vítězí nad hladem, zimou i obavami. Básně o Titovi vznikají i po válce, avšak jejich texty už nejsou tak spontánní, vyzývají k věrnosti Titovi.

Titovy fotografie visely ve všech veřejných místnostech, jsou nošeny na demonstracích, jeho jméno dostávají ulice, náměstí, školy i města. Titův kult osobnosti byl nejvýraznější ve školách, kde se děti učily o jeho životě, zejména o těžkém dětství, a také básně o něm, které i často samy psaly:

Tito je perla v mém oku
Tito je srna u potoku.
On je zpěv ptáků
On je modrá fialka.
Tito je perla v trávě
Tito je nebe modré.
On je třešeň zralá
On je naše armáda smělá.

(Martina Sertić, 4. třída)

V první třídě základní školy se žáci stávali pionýry a přísahali Titovi věrnost pozdravem "Za vlast s Titem - vpřed!", v 7. třídě se z nich stali členové socialistické mládeže.

Zvláštní místo v Titově kultu osobnosti měla jeho rodná ves Kumrovec. Jeho rodný dům s kolébkou a postelí, v níž se narodil "malý Joza", navštívily miliony návštěvníků (mezi nimi i americký prezident Nixon). Ačkoliv se narodil 7. května, jako datum narození je v některých dokumentech uveden 25. květen, jenž se jako Titovy narozeniny začal slavit ještě za války. Po válce byl tento den prohlášen Dnem mládí a na stadionu v Bělehradě byla každoročně připravována veliká narozeninová slavnost, na níž mladí Titovi doručovali blahopřání a štafetový kolík, s nímž během předchozích měsíců statisíce mladých běžely po celé zemi.

K rozvoji svého kultu přispěl i Tito svým chováním. Často nosil maršálskou uniformu, která mu dodávala autoritu i charisma. Rád se družil s lidem, obzvláště s dětmi, aby posílil svůj image lidového vůdce, a to mu přidávalo na popularitě. Zároveň žil v královském přepychu. K dispozici měl četné rezidence bývalých vladařů, nosil drahé obleky, pil whisky, kouřil doutníky a dával si záležet na svém vzhledu - barvil si vlasy a nosil šperky. Byl čestným členem mnohých akademií, obdržel dokonce tři řády národního hrdiny a zvláštním ústavním článkem byl prohlášen doživotním prezidentem.

Tito a svět

Díky svým dějinným zásluhám byl Tito populární a ctěný na celém světě a byl dobře přijímán jak na Východě, tak na Západě jako představitel země, která nebyla členem Varšavské smlouvy. Společně s egyptským prezidentem Násirem a indickým premiérem Nehrúem dal popud k založení Hnutí nezúčastněných zemí, jehož ideálům zůstal věrný do své smrti. Dokonce ve svých 88 letech odcestoval na summit do Havany, aby zachránil jednotu hnutí, což se mu podařilo.

Jako oblíbený světový státník Tito často cestoval. Navštívil většinu zemí světa a setkal se s nejdůležitějšími světovými vůdci (nikdy se nesetkal pouze s de Gaullem a Mao Ce Tungem) a obzvláště pompézní byly jeho cesty do Afriky a Asie, které někdy trvaly i několik měsíců. Cestoval lodí s početným doprovodem a uvítání v tamních chudých zemích byla velice srdečná. Tyto cesty posilovaly renomé Jugoslávie i Tita, uspokojovaly jeho ješitnost, ale také silně zatěžovaly státní rozpočet. S mnohými světovými státníky se Tito spřátelil a hostil je v Jugoslávii, často v uvolněné atmosféře své letní rezidence na Brijunských ostrovech. Tito obdržel dohromady 98 zahraničních státních vyznamenání.

Diktátor

Poté, co ve svých rukou soustředil velikou moc, Tito osudově ovlivňoval nejdůležitější politické události v zemi. Díky tomu je jednoznačně zodpovědný za masové likvidace příslušníků poražených armád během války i za likvidace svých politických protivníků. Jako každý komunistický diktátor i Tito prováděl ve straně čistky těch, kteří sešli z jím vytýčené linie, nalevo či napravo. Mimo jiné se zbavil i svých nejbližších spolupracovníků - Djilase roku 1954 a Rankoviće 1966, a v letech 1971-72 i liberálních mladých politiků v Chorvatsku, Srbsku, Slovinsku a dalších republikách. Protože se bál, že by rozpad Jugoslávie vyvolal válku mezi jejími národy, stejně jako mezi velmocemi, Tito neustále trval na bratrství a jednotě, "které je nutné hlídat jako oko v hlavě", a za jejich hlavní nepřátele považoval nacionalismus jednotlivých národů, za něž se často považovalo i zpívání vlasteneckých písní v opilém stavu. Nedostatek skutečných politických svobod a silný vliv strany byl zmírněn hospodářským rozvojem a sociálními jistotami, díky nimž i dnes mnozí vzpomínají na Titovo vládnutí jako na pozitivní. Avšak neřešení klíčových problémů, zejména národnostního, nakonec skončí válkou, na níž i Tito nese svůj díl viny.

Tito soukromě

Titův soukromý život byl vždy zajímavým tématem. Mluvilo se o četných vztazích s různými ženami, ale faktem je, že se oženil pouze dvakrát. První žena Pelagija byla Ruska. S ní měl Josip Broz čtyři děti, z nichž přežil pouze syn Žarko (1924-1995). Po Titově odchodu do vězení se manželství rozpadlo a Pelagija se vrátila do Ruska. Před válkou Tito žil v Záhřebu se Slovinkou Hertou Haasovou, která i dnes žije v Bělehradě, ale vyhýbá se novinářům. S ní měl Tito syna Aleksandra, narozeného roku 1941, dnes poradce chorvatského velvyslanectví v Káhiře. Za války žil Tito se svojí sekretářkou, Srbkou Davorjankou Paunovićovou, jež zemřela mladá roku 1946. Tehdy se Tito sblížil se svojí pomocnicí Jovankou Budisavljevićovou, Srbkou z Chorvatska, s kterou se roku 1952 oženil. Jovanka byla jeho nerozlučnou družkou, ale později začala zasahovat do politiky a práce Titova kabinetu. Proto byl Tito roku 1977 přinucen rozejít se s ní. Tehdy Jovanka zmizela z veřejného života. Objevila se o tři roky později na Titově pohřbu v roli uplakané vdovy. Poté byla vykázána z Titovy rezidence a donedávna žila v Bělehradě v poloviční izolaci. Ani dnes nechce vystupovat na veřejnosti, ačkoliv by mohla odhalit mnohé neznámé podrobnosti z manželova života.

Titova smrt

Rozchod s Jovankou pravděpodobně přispěl ke zhoršení Titova zdravotního stavu. Kvůli cukrovce začal mít problémy s levou nohou. 2. ledna 1980 byl hospitalizován v lublaňské nemocnici, nejmodernější v Jugoslávii, kde mu nemocnou nohu amputovali. Poté se jeho stav se zlepšil. Bez nohy a s úsměvem pózoval fotografům a pokračoval ve vykonávání části svých povinností. V únoru však nastala agónie. Přestávaly mu fungovat důležité orgány a upadl do komatu. Celá jugoslávská i světová veřejnost sledovala "Titovu poslední bitvu". Do Lublaně přicházely tisíce dopisů podpory a dokonce i církevní představitelé vyzvali své věřící k modlitbě za umírajícího komunistického diktátora. Nakonec je v neděli 4. května 1980 oznámeno: "Zemřel soudruh Tito!"

V zemi zavládl všeobecný smutek. Miliony lidí se loučily s Titem během převozu jeho těla vlakem z Lublaně přes Záhřeb do Bělehradu, kde bylo tři dny a tři noci vystaveno v budově parlamentu. Kromě Jugoslávie byl národní smutek vyhlášen v 70 zemích, a na pohřeb do Bělehradu 8. května přicestovalo 31 prezidentů, 4 králové, 22 premiérů a množství dalších státníků ze 127 zemí světa. Nikdy žádného prezidenta nevyprovodilo tolik jeho "kolegů". Přestože se studená válka tou dobou opět rozdmýchávala (okupace Afghánistánu, bojkot Olympijských her v Moskvě), u Titova katafalku se společně setkali Leonid Brežněv, viceprezident USA Walter Mondale, Margaret Thatcherová, François Mitterand, Willy Brandt, Kurt Waldheim, Kim Ir-Sen, Saddám Husajn, Indíra Gándhíová, Jásir Arafat, Gustáv Husák a další. Titův hrob v "Domě květin" v areálu jeho rezidence navštívily miliony lidí. Každý rok 4. května v 15 hodin a 5 minut se v Jugoslávii rozezněly sirény a všechen život se na minutu zastavil. Ale i přes přísahy věrnosti Titovi, Jugoslávie pomalu směřovala k zániku, který nakonec umožnil pád komunismu.

Po Titovi - Titanic

Jugoslávie přežila svého zakladatele o 11 let a rozpadla se v krvavé válce. Dnes se v jejích bývalých republikách názory na Tita rozcházejí, od tvrdé kritiky v Srbsku do skutečného zbožňování častého zejména v Bosně a Hercegovině. Konečný soud je přenechán historikům, kteří se v poslední době čím dál tím víc zabývají Titovým obdobím a jeho osobností. Obyčejní lidé Tita většinou pamatují jako oblíbeného a dlouhověkého vládce, "který kradl, ale dal i nám", který zabezpečil 45 let míru a rozvoje a byl oblíben ve světě. Některé prvky jeho vlády, jako například kult osobnosti, jsou dnes námětem vtipů a filmových komedií.

Tita jeho národy očividně těžko vymažou z paměti. Jak by řekla jedna báseň z jeho doby:

Ať se vlní modré vlny
ať jsou děti zdraví plny.
Ať jen vzkvétá zlaté žito
neboť věčně žije Tito!





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod