Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Město se lvem ve štítě
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 5/2002


Město se lvem ve štítě


Anežka Kindlerová


Přijede-li návštěvník do Lvova ze západu, je pro něj Lvov stále ještě evropským městem, na němž jsou však patrné citelné stopy bývalé sovětské moci. Přijede-li návštěvník do Lvova z východu, otevírá se mu zde brána evropské kultury a jen stěží se dá uvěřit, že toto město je součástí Ukrajiny. Tedy té Ukrajiny, která se rozprostírá od Lvova na východ, kam patří hlavní město Kyjev a další velkoměsta jako je Charkov, Doněck, Mikolajev a bývalá ruská města Krymu a Oděsa.

Vítejte v hlavním městě Haliče

Přijíždíme do Lvova ráno nočním rychlíkem Oděsa – Lvov. Vlak zastavuje a před námi se otevírá zajímavý pohled. Nádraží je monumentální budova z dob rakouské správy. Nově opravená, haly a chodby vyložené mramorem. Příjezdy a odjezdy vlaků oznamují digitální tabule. Všude je nebývalá čistota a pořádek. Při tomto pohledu si letmo vzpomenu na česká oprýskaná a neudržovaná nádraží. Jaký rozdíl! Později mi však místní se smíchem vysvětlí, že je to jen "potěmkinárna" pro cizince.

I přes uplynulý čtyřtýdenní pobyt na Ukrajině, kdy již vypadáme značně zuboženě a otrhaně, nás taxikáři rozpoznávají jako turisty a polsky nám nabízejí odvoz. Turisty zde totiž tvoří převážně Poláci. Odmítáme a hledáme místní hromadnou dopravu. Hned před nádražím jezdí tramvaj, jak jinak než české výroby, která nás veze do centra. Jediný vůz je již po několika stanicích přeplněn tak, že nastupující nemají šanci nastoupit a vystupující si probíjejí cestu ke dveřím. Nade mnou visí několik holohlavých "Ivanů", vojáčků ukrajinské armády, kteří se zjevně baví mojí snahou zjistit podle mapy, kudy právě projíždíme.

Nechávám mapu i vojáčky a prohlížím si město přes špinavé tramvajové okno. Vydlážděné ulice, činžovní domy z 19. století, sice oprýskané, ale stále pěkné, některé se zahradami, pomníky, parky, obchody a obchůdky, kavárny... Tohle přece nemůže být ta bývalá sovětská Ukrajina, kterou jsem celý předešlý měsíc poznávala! Ulice mi připomínají české Brno, polský Krakov nebo snad chorvatský Záhřeb? Skoro 150 let rakouské vlády nad Haličí vtisklo tomuto městu středoevropský ráz. Ale nebyla to pouze rakouská moc, která se podílela na utváření Lvova.

Historie Lvova

Lvov byl založen v polovině 13. století haličsko-volyňským knížetem Danilem Romanovičem, který zde založil pevnost a pojmenoval ji podle svého syna Lva. Díky své poloze na křižovatce obchodních cest se Lvov začal rychle rozvíjet a stal se hlavním městem Haličsko-volyňského knížectví.

Ve 14. století se město dostalo pod polskou správu a díky právům, které získalo od polského krále Kazimíra, začali do Lvova proudit kupci z celé Evropy a někteří se zde usadili natrvalo. Postupně se ve městě začala formovat německá, židovská a arménská komunita. V 15. století se polský Lvov stává převážně německým městem. Německy mluvící obyvatelstvo vytlačilo ostatní národnosti na okraj. Pod jeho správou bylo i soudnictví, němčina se stala úředním jazykem.

Situace se radikálně změnila počátkem 16. století, kdy dochází k polonizaci města. Ukrajinsky mluvící obyvatelstvo je stále v menšině a bez významného vlivu. 17. století je ve znamení celkového ekonomického a kulturního rozvoje. Město se vzpamatovalo z drancování hord Bohdana Chmelnického roku 1648, z plenění ukrajinských vojsk roku 1655 a počátkem 18. století přežilo i švédská vojska Karla XII., aby se pak při prvním dělení Polska roku 1772 stalo součástí rakouské monarchie, pod jejíž správou zůstalo až do 1. světové války.

Přemýšlím, kolik národností utvářelo Lvov: především Poláci, Židé a Němci. Spolu s nimi i ukrajinské obyvatelstvo, arménská menšina, a mnoho dalších, kteří touto křižovatkou za staletí prošli.

Z uvažování mě vytrhne chechot "Ivanů". Tramvaj se kymácí ze strany na stranu, lidé se na sebe lepí, každý se snaží urvat kousíček místa, vzduch je nedýchatelný. Nemám ponětí kde jsme, ale je nejvyšší čas vystoupit. Ale jak? Popadnu batoh, kytaru a snažím se dostat tam, kde tuším dveře. Lidé nadávají, strkají se. Konečně se nám podařilo vystoupit, či spíše vypadnout z tramvaje. "Děvuška, igraj!" slyším za sebou smích, ještě než se zavřou dveře.

Náměstí Svobody

Po bohaté snídani u našich ukrajinských hostitelů vyrážíme do centra. Míjíme bývalý palác Potockých, který si dal opravit jako své lvovské sídlo ukrajinský prezident Kučma, a to k velké nelibosti místních. Později zjišťujeme, že hlava státu se popularitě ve Lvově rozhodně netěší.

Přicházíme na náměstí Svobody, tepnu města, kde se nachází významné instituce, banky, řada luxusních obchodů a restaurací. Na severní straně jej uzavírá Velké divadlo, na jižní straně ústí do malého Mickiewiczova náměstí, kterému vévodí socha tohoto polského spisovatele. Uprostřed promenády lemované trávníkem a starými vysokými stromy stojí moderní socha Tarase Ševčenka, ukrajinského básníka a malíře, která však svým ztvárněním historické náměstí více hyzdí, než zkrášluje.

Govorite po-russki?

Ve Lvově se s ruštinou nedomluvíte. Ne, že by místní obyvatelé rusky neuměli, oni prostě rusky mluvit odmítají. Jsme na Ukrajině, jsme Ukrajinci, tak proč bychom měli mluvit rusky? Mají pravdu. Přestože po celé Ukrajině berou ruštinu na vědomí, ve Lvově ne. Zkouším tedy svou chatrnou polštinu, ale je to ještě horší. Už mi nerozumí vůbec nikdo.

"Děvuška polka?" ptá se paní v obchodě. "Nět, Čechija, Praga, copak tomu nerozumíte?" "Á, Praha," rozzáří se jí obličej, "tam očeň chorošo." Samozřejmě, pro mnohé Ukrajince je u nás "očeň chorošo". Skoro každý ze západní Ukrajiny byl již za prací v Čechách. Při průměrném platu 200 hřiven (1200,– Kč) je nemožné na Ukrajině vyžít. Ceny jsou nižší než v Čechách, ale příjmy jsou stále malé na to, aby stačily k živobytí. Dosvědčuje to i velký počet zejména důchodců, kteří postávají na nárožích. Žebrají, snaží se prodat obnošené prádlo, staré boty, igelitové tašky, kartáčky, hřebeny, mýdla či pašované cigarety. Průměrný důchod tu v lepším případě činí 80 hřiven (480,– Kč). Není se proto čemu divit, že se každý snaží jakýmkoliv způsobem přivydělat si nějakou tu hřivnu navíc.

Ulice Pidvalna a park Visokij zamok

Obcházím staré město a mířím nejprve na vyhlídku. Cesta vede kolem mohutných středověkých hradeb, dále pak ulicí Pidvalnou, která je z jedné strany lemována parčíkem a na druhé straně stojí městský arsenál ze 16. století. Dostávám se na malé náměstí, kterému vévodí renesanční pravoslavný chrám s vysokou věží, Uspenskij sabor. Vedle pak stojí typicky barokní kostel, který nyní patří řeckokatolíkům. Za Sovětů zde bylo muzeum ateizmu.

Na náměstíčku je živo. Mezi hromadami knih tu pobíhají lidé jako mravenci. Je tu jakýsi antikvariát pod širým nebem, na který ze své několikametrové výšky shlíží bronzový Ivan Fjodorov, první knihtiskař ve Lvově a vůbec na celé Ukrajině. V jedné ruce drží svou první vytištěnou knihu Apostol, druhou rukou pak kyne těm, kteří se tu snaží prodat staré knihy rozložené na igelitech, dřevěných stolcích či drátěných vozících. Proplétám se mezi nimi. Je tu možné sehnat cokoliv v různých jazycích. Prohlížím si staré židovské modlitební knihy, některé až z 18. století. Po nějaké chvíli mi někdo zašeptá do ucha: "Děvuška, máte zájem o staré knihy, he?"

Dívám se do obličeje zarostlému chlapíkovi s kulatými brejličkami. Cení na mě zkažené zuby a usmívá se. "Proč ne?" říkám. Vytahuje tedy z plátěné tašky tlustý, cyrilicí psaný misál ze sedmnáctého století. "Za 400 dolarů je váš," nabízí jako by mi dával tu nejlepší cenu. Prohlížím starý misál. Několik stran je vytrhaných a podlepených školním kostkovaným papírem. "Za 100 dolarů," snižuje kupec radikálně cenu. "Ne, děkuji, nemám tolik peněz." "Nevadí," trvá na svém mužík, "domluvíme se na ceně." Snažím se odejít, ale kupec vytahuje další knihy, podobně pospravované a poslepované, hází mi je do náruče a nemíní mě pustit. Shazuji knihy a prchám pryč k všeobecnému veselí ostatních prodávajících. Mužík na mě ještě něco křičí, pravděpodobně znovu snížil cenu, ale já už ho neslyším.

Mířím teď přímo na vyhlídku, která se nachází v parku Visokij zamok. Kdysi zde stála pevnost založená knížetem Danilem, ze které dnes zbylo jen několik zdí. Park se rozprostírá nad starým městem a je z něj krásný výhled na celý Lvov. Poté, co se po strmém dřevěném schodišti vyšplhám nahoru s davem funících polských turistů, spadnu do náruče jakési soše. Snažím se rozpoznat, jestli je to kníže Danilo, zakladatel města, či lev, který je symbolem Lvova. Nedaří se mi to. Poláci jsou u vytržení a masově se před neidentifikovatelnou sochou fotografují. Nalevo se v zemi černají zbytky hradeb bývalého opevnění ze 13. století. Vybíhám dále nahoru, abych utekla ukřičeným turistům. Po cestě narážím na mladé Ukrajince, kteří si zde dělají piknik. Stoicky kouří a popíjejí krabicové víno.

Konečně jsem nahoře. Za malou úplatu si půjčuji dalekohled a pozoruji život pode mnou. Ze starého města vystupují věže a věžičky z četných kostelů a kostelíků. Jestliže se o Praze tvrdí, že je stověžatá, podobné pojmenování by zasloužil i Lvov. Za starým městem a na druhé straně vyhlídky se bělají tečky panelových sídlišť. Ani historický Lvov nezůstal ušetřen panelové výstavby. Tyto rozpadající se betonové domy jsou ohyzdnými svědky sovětské moci, která zde trvala více než 40 let.

20. století ve Lvově

Po rozpadu Rakouska-Uherska připadla rozvinutá západní Ukrajina roku 1919 Polsku po několikaměsíčních bojích mezi polskou a ukrajinskou stranou. Obyvatelstvo tu tvořili převážně Poláci (51 %), Židé (31 %) a Němci. V roce 1931 žilo ve Lvově 312 000 obyvatel, z toho pouze 16 % Ukrajinců. Tato situace se radikálně změnila po vypuknutí 2. světové války. Roku 1939 obsadil západní Ukrajinu Sovětský svaz. Kosmopolitní Lvov se záhy stal trnem v oku Stalinovi. Rok 1940 se stal rokem masového zatýkání, poprav, věznění či v lepším případě vyhnanství na Sibiř.

Ani vyhlášení války Sovětskému svazu Německem však nepřineslo západní Ukrajině úlevu. Od června 1941 do května 1944, kdy byl Lvov okupován Němci, zahynulo v koncentračních táborech dvě třetiny obyvatel Lvova. Nejhůře na tom bylo židovské obyvatelstvo, jehož počet se z původních 31 % zmenšil téměř na nulu. Po skončení války byla celá Halič začleněna do Ukrajinské SSR a nacistické čistky vystřídaly další čistky stalinské. Poláci dostali možnost se odstěhovat do Polska a velká většina z nich toho využila. Národnost, která tak tvořila více než polovinu obyvatelstva v předešlých staletích ze Lvova zmizela. Z dřívějšího mnohonárodnostního města, v němž Ukrajinci tvořili menšinu, se stalo paradoxně nejukrajinštější město na Ukrajině.

Lvov duchovní

Z vyhlídky scházím do starého města a prohlížím si zblízka "cerkve". Nyní patří převážně řeckokatolické církvi. Roku 1596 byla uzavřena tzv. Brestská unie, jíž uznala část pravoslavného kléru na západní Ukrajině za svoji hlavu papeže v Římě. Tím vznikla tzv. řeckokatolická církev, neboli uniaté. Právě rozvinutý Lvov se stal centrem a baštou uniatů, přestože se převažující polské obyvatelstvo stále hlásilo k římskokatolické církvi a německé k protestantské. Tak se i po církevní stránce západní Ukrajina oddělila od pravoslavného Východu a přimkla se k západní křesťanské Evropě. Roku 1946 po přičlenění západní Ukrajiny k sovětské Ukrajině byla řeckokatolická církev zrušena a zakázána, její představitelé byli buď popraveni nebo posláni do vězení na ruské Solovky či na Sibiř. Znovuobnovena byla až roku 1989.

Kostely, kolem kterých procházím, jsou architektonickými skvosty. Malé gotické kostelíky, mohutné renesanční kostely, monumentální barokní chrámy. Nesmím opomenout ani arménský chrám či židovské synagogy, z nichž dnes zbyla funkční pouze jedna.

Opravdovou perlou ukrajinského baroka je Katedrála sv. Jiří, sídlo řeckokatolických metropolitů. Vcházím do chrámu. Nástěnné malby se nedochovaly, stěny jsou vymalovány na žluto, stejně jako venkovní zdi. Usedám a pozoruji ošátkované ukrajinské ženy, které zapalují tenké svíčky před obrazy svatých, poklekají na dlaždice a dlouho se modlí. Na vysokém kůru začal sbor zkoušet na večerní koncert. Zpívají mnohohlas, který se jemně nese po barokních klenbách a sestupuje k těm, kteří dole pozorně naslouchají. Hudba doplňuje architektonickou krásu, která jakoby zázrakem vznikla na tomto prahu Evropy.

Lvov večerní

Začíná se stmívat. Vracím se pěšky do centra přes park Ivana Franka. Zahýbám do Univerzitní ulice, kde stojí nově opravená budova univerzity, postavená původně pro zasedání Haličského sněmu. Začíná pršet. Náměstí Svobody není daleko a některá z místních kaváren mi snad poskytne přístřeší.

Po dlouhém hledání nacházím jakýsi café-bar. Usedám ke stolku, který je chráněn pod střechou a prohlížím si okolní hosty. Je to kavárna spíše pro bohatší. Ceny jsou podobné našim, ale pro běžného Ukrajince jsou to ceny astronomické. Objednávám si ukrajinské pivo, které je docela obstojné a na Ukrajině se podobně jako v Rusku stává velice populárním nápojem. Na ulici či v parku může člověk potkat postávající skupinku, která popíjí "lahváče". Není se čemu divit. Pivo je poměrně levné a když se koupí v obchodě a vypije na ulici s přáteli, není to zase tak velký zásah do hubeného rozpočtu. Posedět si u piva v restauraci, hospodě či kavárně je pro Ukrajince pořád ještě příliš drahé.

Na náměstí Svobody se rozsvěcují světla a na promenádu uprostřed náměstí vyrážejí davy obyvatel. Mezi nimi jsou vidět hlavně zbohatlíci, kteří se v nejnovějších modelech vyrazili předvést svým chudším spoluobčanům. Někteří z nich se zamotávají do šňůr, na kterých vedou své nevychované čtyřnohé miláčky. Ve svém drahém oblečení však působí spíše směšně, když se proplétají mezi lidmi spěchajícími domů připravit večeři, mezi důchodci, kteří se pomalu šourají přes ulici či mezi shrbenými žebráky. Starší zlatozubé ženy postávají na nárožích a prodávají uvadlé květiny. Vysoké dlouhonohé krasavice zaměnily promenádu za předváděcí molo, na chvíli zapomněly na realitu všedního dne a doufají, že si jich ten večer snad možná všimne nějaký ten majetnější muž. Silně nalíčené a spoře oblečené, připomínají však tyto převážně studentky z nedaleké univerzity spíše laciné prostitutky.

Zvoní zvony. Z nedalekého kostela se na podlouhlé náměstí vyhrnuly ošátkované ženy. Provoz zhoustl. Výfukové plyny v horkém letním večeru štípou do očí. Přestalo pršet. Platím a zvedám se. Pomalu opouštím rozsvícené centrum a zahýbám do setmělých postranních uliček, kde se kvůli nedostatku financí nesvítí. Musím dávat dobrý pozor, abych nezapadla do nějaké díry v chodníku.

Zapaluji si cigaretu. Oharek bliká v houstnoucí tmě a já přemýšlím o pohnuté historii města. Ne každé město by se mohlo chlubit tak bohatou historií, která se na Lvově hojně podepsala. Bohužel však i ta historie nedávná. Znovu před sebou vidím prosvětlené náměstí Svobody s promenádou, staré město se svými spletitými vydlážděnými uličkami, mohutné středověké hradby, zbytky starého opevnění.

Se svou zašlou krásou se Lvov krčí tady, na východě Evropy, mnohými zapomenut. Ale těm, kteří ho jednou navštíví, okamžitě učarují jak jeho historické památky, tak velmi poutavá historie, která tímto městem prošla.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod