Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Tajemný řád kamaldulských poustevníků
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2003


Tajemný řád kamaldulských poustevníků


Štěpánka Litecká


Málokdo z návštěvníků Pienin tuší, co ho čeká na samém konci tohoto slovenského národního parku na hranicích s Polskem. Malý kousek od brodu přes řeku Dunajec stojí bývalý poustevnický klášter Červený Klášter. V současné době je v areálu kláštera muzeum mapující historii budovy a jejích obyvatel.

Za klášterními zdmi žili od roku 1720 poustevníci kamaldulského řádu, jednoho z nejpřísnějších řádů katolické církve, jehož počátky sahají až do 11. století. Jsou spojeny s postavou sv. Romualda a s místem první poustevny, která se nacházela v Itálii na místě zvaném Campo di Maldoli. V průběhu následujících let vznikla zkrácená verze jména – Camaldoli, a pod tímto názvem byl řád v sedmdesátých letech 11. století také oficiálně potvrzen papežem Alexandrem II. Řád během dalších století procházel spletitým vnitřním vývojem, kdy se rozdělil na několik kongregací a hlavně došlo k rozdělení na mnichy a poustevníky. Poustevnická, tedy přísnější a asketická větev, působila také na území Polska a posléze i na území Rakouska a Uherska. V Polsku působí kamaldulové od svého příchodu v roce 1602 dodnes, i když pouze ve dvou klášterech z původních šesti. Nejstarší a také nejznámější klášter polských kamaldulů se nachází v Bielanech u Krakova, odkud je snadno dosažitelný městskou dopravou a rozhodně stojí za návštěvu. Nemůžete však počítat s nějakou přímou komunikací s kamaldulskými poustevníky. Ti totiž dodržují pravidla, která se za posledních pár set let změnila jen minimálně a mezi něž patří i důležité pravidlo mlčenlivosti, jež podporuje kontemplativnost řádu. Poustevníci mohou hovořit pouze v důležitých situacích, jinak mají povoleno mluvit pouze v některých dnech v týdnu, a to pouze o liturgických, náboženských či pracovních záležitostech – samozřejmě jen stručně a bez zbytečných emotivních projevů.

Další charakteristikou řádu je snaha nevyužívat pomoc ani produkty vnějšího světa a být soběstačným. Přestože to vyžaduje vedení vlastního hospodářství s rozdělením prací mezi jednotlivé spolubratry, i společná práce je minimalizovaná. Celý areál kláštera je zpravidla tvořen dominujícím kostelem či společnou modlitebnou nebo kapličkou a shlukem samostatných pousteven. Poustevníci tráví většinu času sami a navzájem se stýkají víceméně pouze během společných modliteb v době církevních svátků. Vybavení cel je velice skromné, z knih mohou bratři používat pouze Bibli nebo jiné náboženské texty. Studium a jiné intelektuální činnosti mají bratři zakázané, protože tyto zájmy odvádějí pozornost řeholníka od pravé cesty k Bohu.

Areál kláštera nesměli poustevníci opouštět, ale toto pravidlo se v posledních letech zmírnilo a vycházky jsou povoleny šestkrát do roka. Stejně tak jsou povoleny návštěvy příbuzných při významných životních okamžicích poustevníka. Světský život je pro kamalduly naprosto nepodstatný, a proto se dříve tradovalo, že se celý život připravují na smrt, do cel si berou kosti zemřelých spolubratrů nebo že dokonce spí v rakvích.

Slovenští kamaldulové

Kamaldulové se do Habsburské říše dostali v roce 1685, kdy jim císař Leopold II. založil poustevnu na hoře Kahlenberg u Vídně, na místě, kde byli poraženi Turci. Na Slovensko (respektive do Uher) přišli v roce 1720 a založili zde poustevnu v Červeném Klášteře. Kamaldulové přestali působit na území habsburských držav již v roce 1782, kdy Josef II. vydal dekret, v němž rušil všechny kontemplativní řády v celé své říši.

Od roku 1720 do roku 1769 fungovalo v Červeném Klášteře tzv. teologické professorium – teologická škola pro kamalduly, a v letech 1769–1782 klášter sloužil jako zotavovna pro nemocné a staré poustevníky. S těmito obdobími jsou spojena dvě jména kamaldulských poustevníků, jimž se připisuje autorství děl, která vstoupila do povědomí slovenské kultury – Romuald Hadbávný a bratr Cyprián. Jak je patrné z předchozích řádek, kamaldulové jsou velmi izolovanou řeholí katolické církve s asketickými pravidly a je téměř neuvěřitelné, že za zdmi poustevnického kláštera Červený Klášter ve slovenských Pieninách vzniklo takřka revoluční dílo slovenské jazykovědy.

Poustevníci a lingvistika

Začátkem 20. století byl v Národní knihovně v Budapešti, kam byl po zrušení kláštera odvezen jeho archiv, objeven latinsko-slovenský výkladový slovník (tzv. Kamaldulský slovník) a překlad náboženského textu francouzského benediktýna Ludvíka Blosia do "znormalizované" slovenštiny Raj wernéj duši. Jejich autorství je připisováno otci Romualdu Hadbávnému, hospodářskému správci a zapisovateli klášterních kapitul. O něco později byl v knihovně fary v Cíferu nedaleko Hontianských Němců, kde po zrušení kláštera působil jako farář Romuald Hadbávný, nalezen i přepis překladu Písma svatého do slovenštiny. Význam všech zmíněných prací dobře pochopíme po dosazení všech kulturních, historických a jazykových souvislostí.

Doba vzniku těchto tří děl se vyznačuje především absencí kodifikované kulturní slovenštiny, tedy její kultivované nadnářeční formy. Jedná se však o dobu, kdy už několik pokusů o normalizaci slovenštiny můžeme zaznamenat. Normalizaci lze chápat jako vědomé úsilí uplatňovat relativní jednotnou normu v grafické, pravopisné a gramatické stavbě psaných či tištěných textů, ale ještě stále nemůžeme hovořit o systematickém popsání jazyka formou pravidel a kodifikačních příruček. Je to také doba, kdy se na území Slovenska v písemném styku používají různé varianty domácího jazyka, čeština a v některých oblastech také polština nebo maďarština.

Zmíněná díla jsou postavena na západoslovenské nadnářeční variantě, jež byla tehdy velmi rozšířená. Důležitý je fakt, že jejich zpracování podléhá stejným jazykovým pravidlům, která jsou uvedena v první části Kamaldulského slovníku. Z čistě lingvistického hlediska jsou tyto práce významné právě pokusem o gramatické a pravopisné ustálení jazyka, zejména když uvážíme, že první kodifikační práce Bernolákovy přišly až zhruba o šedesát let později, v roce 1787. Navíc až do současnosti neexistuje tak rozsáhlý latinsko-slovenský slovník, který by neuváděl lexikum jen z okruhu náboženského, ale hlavně ze světské oblasti lidského života, tak jako právě Kamaldulský slovník.

Dochovaný přepis překladu Písma svatého, nalezený v Cíferu, pochází z let 1756–1759. Překlad samotný pochází z první poloviny 17. století, přičemž až do první poloviny 20. století byla za první překlad Bible do slovenštiny považována práce ostřihomského probošta Jura Palkoviče, stoupence Antona Bernoláka, z roku 1829!

Poustevníci a botanika

Ve druhém období existence kamaldulské poustevny figuruje jméno bratra Cypriána, jemuž se přisuzuje autorství latinského herbáře. Bratr Cyprián do něj zařadil 260 druhů rostlin a 280 jejich exemplářů. Dnes je jeho jméno velkým turistickým lákadlem. V prostorách bývalého kláštera se jako suvenýr prodávají čaje údajně namíchané podle jeho receptů.

Díla, která napsali kamaldulští poustevníci pod vedením otce Romualda, jsou významným počinem, zůstala však v rukopisu, a proto ve své době do veřejného života nijak významněji nezasáhla. Úsilí kamaldulů ale jasně dokumentuje a podává svědectví o vývojovém stádiu spisovné slovenštiny a poměrně vyspělém jazykovém povědomí a jazykové kultuře doby. Kromě nesporného prvenství kamaldulských poustevníků na poli slovenské jazykové normalizace a jistého přínosu slovenské botanice musíme zdůraznit také anomalitu celého projektu. Jak je vůbec možné, že tajemný řád asketických poustevníků dokázal vytvořit díla takového významu, zejména když víme, že jim jejich přísná řeholní pravidla jakoukoliv studijní, natožpak vědeckou činnost zakazovala? O odpovědi se dnes můžeme už jen dohadovat. Možná se nechali slovenští kamaldulové strhnout osvíceneckým duchem doby, nebo třeba nebyli tak horlivými askety jako jejich polští spolubratři, kteří žádnou podobnou činnost nevyvíjeli. Nejjednodušší odpovědí je, že se kamaldulové z Červeného Kláštera prostě "minuli povoláním" a poustevníky se nikdy neměli stát.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod