Navýchod.cz - Navýchod - V Kruščici na malém vršíčku
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2006


V Kruščici na malém vršíčku


Česká menšina a nerůžová budoucnost českého jazyka v srbském Banátu

Martin Mikeska


Čechy žijící v Banátu, jenž byl v době jejich příchodu okrajovou částí habsburské říše, dnes rozděluje rumunsko-srbská státní hranice. Po podpisu trianonské smlouvy se ocitla většina banátských českých kolonistů v Rumunsku. Krajanský život Čechů v srbském Banátu je dnes sice chudší než u jejich rumunských sousedů, zato k nim však avanturistické cestovní kanceláře nepořádají zájezdy.

Počátky kolonizace Banátu


Banát je jižní částí Panonské nížiny, oblastí ohraničenou na východě jižními Karpaty, na západě řekou Tisou, na jihu Dunajem a na severu řekou Mureş. Po rakousko-turecké válce v letech 1716-18 připadl spolu s dalšími oblastmi habsburské monarchii. V polovině 18. století byla v tomto příhraničním území podle na západě již fungujícího vzoru zformována tzv. Banátská vojenská hra­nice. Její obyvatelé byli zároveň sedláky a zároveň vojáky. Území, na němž se Banátská vojenská hranice rozprostírala, tvořil poměrně široký pás země od Pan­čeva do Oršavy s centrem v nově vybudovaném městě Weisskirchen (Bela Crkva). Jelikož se jednalo o zpustlou a značně vylidněnou oblast, bylo nutno přikročit k významným reformám. Jejich výdo­bytky však něko­likrát vzaly téměř za své během vá­leč­ných let, kdy do oblasti vpadli osmanští Turci.

Nejsystematičtější a nejracionálnější kolonizátorské ak­tivity byly započaty v šedesátých letech 18. století, kdy bylo přikročeno k realizaci tzv. Cothmanova plánu. Plán obsahoval přesné definice úprav a s ohledem na praktičnost a maximální eliminaci vzniku případných škod při požárech či záplavách určoval i vzhled vesnic.

Vše bylo prováděno s ohledem na rychlé zvýšení pol­nohospodářské úrovně dosavadní převážně pastevecké oblasti. Začalo se tedy s budováním cest s určenou šíř­kou, vesnice byly stavěny v centru nově vyměřených katastrů a pokud možno na vyvýšeninách. Při jejich bu­dování se kladl důraz na pravidelný čtyrúhelníkový vzhled s návsí uprostřed. Po stranách rovných kolmých ulic měly stát domy orientované štítem do ulice a na­vzájem od sebe vzdálené 17 metrů (opět z požárně preventivních důvodů).

Kromě budování vesnic a cest byly v oblasti postupně prováděny významné terénní úpravy – před nebezpečím jarních po­vodní měly chránit mohutné ochranné násypy zeminy v kombinaci s důkladným systémem odvodňovacích (a v dobách sucha zároveň za­vodňovacích) kanálů. S oh­ledem na trvalý charakter us­kutečněných krajinných úprav a provedených staveb je i většina z nich dodnes nejen v Banátě, ale víceméně v celé Vojvodině dobře patrná. Systém kanálů, který vy­žaduje pravidelné čištění a údržbu, bývá však dnes často zanedbán a omezení jeho správného fungování se projevuje například v častých průsacích vod do sklepení a zpomalení odtoku vod ze vsí.

Do Banátu přicházelo postupně několik kolonizačních vln, z nichž ty první, převážně z německy mluvících zemí, směřovaly nejprve do nejúrodnějších nížinných oblastí. K osídlování horských, často pralesy porostlých hor­na­­tých krajů docházelo až později, zejména během dva­cá­tých let 19. století, kdy došlo k výraznému zvýšení zájmu o přesídlení do Banátu, a to hlavně z území Čech. Většina dosídlenců byla zlákána výhodami hraničářské služby, které Vídeň za tuto službu nabízela – noví přistěhovalci byli výměnou za svou „vojenskou pohotovost“ zbaveni povinnosti roboty, na určených místech jim byly (měly být) postaveny typizované domky a dostávali vybavení pro začátek hospodaření. Zejména v 19. století však vzhle­­dem k velkému počtu dosídlených nebyly pří­sliby kvalitních obydlí často dodrženy. Spousta příchozích navíc asi ani netušila, že si budou muset místo pro své hospodářství sami zbavit vzrostlých stromů, což spolu s dalšími obtížemi (špatné zásobování, nemoci) vedlo k často i pěším návratům do původní vlasti. Na konci třicátých let se tak počet Čechů a Němců z českých zemí usídlených ve východní části Banátské vojenské hranice ustálil na necelých čtyřech tisících osobách.

Usazování Čechů v srbské části Banátu


Celkově velmi špatná životní situace dosídlenců v hornaté oblasti Banátské vojenské hranice vyústila ve třicátých letech 19. století v požadavky na stěhování do nižších poloh, což však nebylo nejen administrativně vůbec jednoduché. Do vesnic v okolí centra oblasti, městečka Bela Crkva, kam téměř výlučně tito původní „horští“ kolonizátoři směřovali, tak nakonec zamířily spíše pouze jednotlivé rodiny.

Nespokojení čeští hraničáři se usazovali většinou v již zavedených vesnicích v podhůří svahů Jižních Karpat (např. dnešní vesnice Kusić, Kaluđerovo). Nejvíce jich ale postupně přicházelo do jedné z nejstarších banátských obcí se srbským obyvatelstvem – do Kruščice. Příliv Čechů do této, od Belé Crkve zhruba čtyři kilo­metry vzdá­lené vesnice pokračoval i během následujících de­­setiletí, takže roku 1869, dva roky před zrušením vo­jenské hranice, zde z celkových 1 807 obyvatel bylo 200 Čechů (roku 1910 se k české národnosti přihlásilo 481 osob, což představovalo v srbské části Banátu nej­větší počet Čechů žijících v jednom sídle).

Ve vzdálenosti asi 10 kilometrů od Belé Crkve vznikla na pusté polaně Ablian zcela nová vesnice určená pro původní, výhradně české obyvatele osady Schöntal (česky zvané Peňásky), kde panovaly vůbec nejhorší podmínky. Do pro život nesporně příznivější oblasti přišlo začít „nový život“ všech 120 peňáských Čechů a jejich počet se do roku 1921 rozrostl na 204. Jméno Ablian si čeští dosídlenci počeštili na Fabián, což bylo až do roku 1921 oficiálním názvem vsi (během maďarské správy území obec nesla jméno Csehfalva). Přestože se od roku 1946 ves oficiálně jmenuje Češko Selo, místní dodnes používají téměř výlučně označení Ablian a Fabián. Do Belé Crkve, sídla pluku, se sice Češi stěhovali již od 18. století, ale vždy se jednalo o zámožné či vzdě­lané osoby, případně důstojníky, a nikoli chudé rol­níky. Větší příliv českých dosídlenců nastal až po zrušení vojenské hranice, kdy jediná podmínka získání městského domov­ského práva bylo zaplacení, byť vysokého, po­platku.

Kromě hraničářů se v dnešním srbském Banátu do po­loviny 19. století usadila i početná skupina českých kalvinistů z okolí Klobouk u Brna. Obec Veliko Središte, ležící asi 50 kilometrů severně od Belé Crkve u Vršce, se tak řadila k těm s vůbec nejpočetnější českou menšinou – při cenzu z roku 1921 zde žilo 447 Čechů. Z celkových téměř dvou tisíc srbskobanátských Čechů jich roku 1921 žilo 430 v Kruščici, 345 v Bele Crkvi, 204 v Ablianu, vý­raznější menšina (85 osob) žila ještě ve vsi Gaj, ležící zhruba 40 kilometrů jihozápadně od Belé Crkve, kam roku 1920 přišla poslední skupina českých rodin z hor­natých oblastí Banátu. V dalších obcích počet Čechů výrazně nepřekračoval počet padesáti osob (Izbište, Ja­senovo, Dobričevo, Vlajkovac, Banatska Subotica, Crvena Crkva).

Kulturní život české banátské menšiny


První instituce, která podporovala povšechný kulturní život Čechů, byla Česká národní knihovna a čítárna za­ložená v Bele Crkvi v roce 1922 a později i v ostatních českých obcích. Organizace byly roku 1933 pře­měněny na Československé besedy. Roku 1937 byly Besedy nej­­větších českých obcí zastřešeny Krajským osvěto­vým a hospodářským odborem Československého svazu v Ju­­goslávii, který však po druhé světové válce, během níž byl podobně jako všechny krajanské spolky zakázán, svou činnost neobnovil. České besedy v jednotlivých obcích tak byly jedinými organizacemi, které o spolkový život mezi Čechy v srbském Banátu pečovaly, a to až do roku 2000, kdy v Belé Crkvi vznikla Matice česká.

Kul­turní události české menšiny (ve dvanáctitisícovém městě dnes žije asi 1100 osob hlásících se k české ná­rodnosti) se odehrávají v nově zrekonstruovaném ma­tič­ním domě, v němž je k dispozici vybavený společenský sál, kancelář a nepříliš využívaná knihovna čítající asi 3000 svazků. Vedle Matice zde působí i druhá kulturně-vzdělávací instituce zaměřená na českou menšinu – Češi Jižního Ba­nátu. Většina členů této organizace nemá české ko­řeny, k českému jazyku a kultuře se však aktivně hlásí a účastní se různých projektů zaměřených na celkové zlepšení situace ve městě. Obě organizace spolu sice v některých oblastech částečně spolupracují, k mimo­pracovním stykům s lidmi „z druhého tábora“ však patrně vůbec nedochází.

Vzájemné styky s rumunskou částí banátské menšiny omezila až nová státní hranice vzešlá po první světové válce z trianonské smlouvy, která Banát rozdělila mezi Rumunsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (budoucí Jugoslávii). Zcela přerušeny pak byly kontakty během druhé světové války a v období roztržky Jugo­slávie s Kominternou (1948-54). Ke znovuobnovení kon­taktů došlo až v 60. letech, kdy do ekonomicky prosperující Jugoslávie přicházeli Češi z rumunské části Banátu na sezónní zemědělské práce. Tyto jediné, ekonomické vazby mezi krajany přerušila krize 80. let. Současné přeshraniční kontakty se týkají téměř výlučně kulturní oblasti (církevní a folklórní slavnosti).

Srbští banátští Češi dnes


Senzačně působí vyprávění zdejších o „znovuobjevení“ Českého Sela – nenápadné směrovky u odbočky k vesnici si prý všiml bývalý český velvyslanec, když oblastí projížděl na návštěvu ke krajanům v rumunském Banátu. V malém údolíčku při vjezdu do vesnice byla nedávno vztyčena kaplička se soškou Panny Marie; od ní se cesta rozdvojuje a pro vstup do vsi je na výběr ze dvou, ve vsi jediných, rovnoběžných ulic – Jana Husa a Václava Havla (do loňského roku Pad­lých bojovníků). Po jejich stranách stojí většinou již trvale neobývané domky se zavřenými okenicemi, v horším případě se zřícenou střechou. V jediném českém etnicky homo­genním sídle na celém území srbského Banátu dnes žije pouze něco málo přes 40 osob. Lidé postupně odcházeli do města či ještě dále a zůstali většinou jen staří. Očekávat překvapenou a silně emotivní reakci na pozdrav v češ­tině od místních však nelze. Do vesnice kromě ne­po­čet­ných turistů přijíždějí české dele­gace v souvi­s­losti s realizací rozvojové pomoci, díky níž zde byl například opraven kostel a obecní úřad. V bývalé škole se při­pra­vuje české muzeum.

Významným společenským faktorem zde byla a stále je katolická církev. Farář, obzvlášť hovoří-li česky, je tedy jednou z osob, která má na kvalitu krajanského ži­vota výrazný vliv. Češi dnes patří spolu s katolíky z okolních vesnic do působnosti belocrkvanského fa­ráře, vojvodinského Maďara. Ten však na rozdíl od svého předchůdce, který vedl část bohoslužby i v češtině, slouží mše v srbštině. Jak sám tvrdí, na kulturním roz­voji Čechů má zájem. Ostatně zábavný program, jímž se v domě České besedy v Kruščici na velikonoční pon­dělí završovaly svátky, vzešly prý z jeho iniciativy. Na odpolední slavnosti, kam přijeli Češi z okolí, se při zpěvu církevních a českých lidových písní střídaly pěvecké sbory z Kruščice, Českého Sela a Belé Crkve a byly představeny české velikonoční zvyky (přesněji: směs minimálně českých a německých zvyků). Některé byly pro názornost demonstrovány i na pódiu. Největší úspěch sklidila píseň o „pankráckém kopci“, adaptovaná na místní prostředí – „V Kruščici, na malém vršíčku“ – a hudebně-divadelní scénka se svatebním námětem připravená místními ochotníky. Zábavu navštívila i celá řada obecních a spolkových funkcionářů, bez jejichž podpory by se pravděpodobně nemohla uskutečnit. Ús­měvně však působil respekt, s nímž byli tito vítáni.

Čeština na úbytě


Zachování češtiny v této oblasti není podle odborníků ve výhledu budoucích padesáti let příliš reálné. Částečně na tom má podíl vliv němčiny a maďarštiny v minulosti, ale zejména používání srbštiny, kterou k vzájemnému dorozumívání upřednostňuje většina zdej­ších Čechů.

Jejich čeština obsahuje některé zajímavé archaismy, a i když je většinou dobře srozumitelná, nese až na velmi řídké výjimky silné fonetické, lexikální i syntak­tické prvky srbského jazyka. Ještě hůř je na tom mladá generace, která „se sice k češství hlásí“ a češtině ro­zumí, ale jejímu používání se ve většině případů vyhýbá. Nejčistší formu češtiny si pravděpodobně udržují lidé na vesnicích, kteří ji používají k vzájemné komuni­kaci spontánně a častěji než ve městě. Na tendenci postupného mizení češtiny z denního života v srbském Banátu nic podstatného nezmění ani její výuka, kterou zde několik posledních let zájmovou formou provozuje český učitel, jenž kromě výuky v Belé Crkvi dojíždí i do Kruščice a Českého Sela. Zajímavé je, že – jak uvádí současná učitelka – na hodiny češtiny dnes dochází více dětí ze srbských než z českých rodin. Důvody jsou prý zcela pragmatické – jejich rodiče si uvědomují, že znalost češtiny pro ně může být dobrou investicí.

Okolní zajímavosti


Bela Crkva nepatří k nejatraktivnějším či turisticky nejnavštěvovanějším místům v Srbsku. Minimálně ve Vojvodině však platí snad za nejoblíbenější domácí re­kre­ační oblast, a to především díky sedmi jezerům, která tu vznikla na místech někdejší těžby štěrku. Za pozornost stojí i dominanta města – farní kostel a městské domy s výstavními fasádami a okenními výklenky, tzv. „ki­bicfenstry“. Krásný výhled na nedaleké svahy Jižních Kar­pat a okolí města nabízí vyhlídka s památníkem obětem popraveným za druhé světové války. Bela Crkva je známá i každoročním červnovým Karnevalem květin, veselím spojeným s přehlídkou masek a květin. Zajímavým a atraktivním místem je i nedaleká rezervace Deliblatska peščara, což je písečný terén, zbytek prehistorického Panonského moře, táhnoucí se v 35 kilometrů dlouhém pásu od Dunaje na severozápad. Kromě zbytků stepi, stepních lesů a údajně i písečné poušti, zde na­lezneme i písečné, travinami a stromy porostlé duny, jež vznikly působením jihovýchodního větru – košavy. Velmi působivý je i nepříliš vzdálený Dunaj, který nedaleko odsud vtéká do Železných vrat, jedné z nejmohutnějších soutěsek v Evropě.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod