Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Česko-lotyšský literární dialog
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 6/2004


Česko-lotyšský literární dialog


Pavel Štoll


Českého návštěvníka knihkupectví v Rize překvapí poměrně široká nabídka překladů z naší literatury, což je příjemné zjištění, k němuž od konce 80. let bohužel nedospěje Lotyš pátrající po své literatuře v Česku. Je ovšem pravda, že i my máme úctyhodnou překladovou tradici, sahající až k Františku Ladislavu Čelakovskému a pevně zakotvenou v prvních desetiletích 20. století.

Po druhé světové válce se o propagaci lotyšské literatury u nás nejvíce zasloužil profesor Karlovy univerzity Radegast Parolek (1920), literární historik širokého záběru a překladatel zejména klasického básnického fondu, a Olomoučan Vojtěch Gaja (1912–1992), který u nás představil reprezentativní výběr klasické i současné prózy. Oba byli v trvalém kontaktu s lotyšským literárním děním a z naší strany se stali hlavními představiteli poválečného česko–lotyšského literárního dialogu vedeného nikoli prostřednictvím ruštiny, ale v národních jazycích.

Ani po roce 1990, kdy se zásluhou profesora Parolka začala lotyština vyučovat na Filozofické fakultě UK, ještě nepřevzala pověstnou štafetu mladá letonistická generace. Na přelomu tisíciletí naši reputaci v očích lotyšské literární veřejnosti zachraňoval opět profesor Parolek svými předlistopadovými a z velké části na vlastní náklady vydanými překlady lidových písní, tzv. dain (V kruhu krásy, 1998), i v samotném Lotyšsku ojedinělým přehledem vývoje a tvůrčích osobností lotyšské literatury (Lotyšská literatura, 2000) a také antologií poezie 19. a 20. století (Les duší, 2001). Dílo profesora Parolka bylo v Lotyšsku po zásluze oceněno řadou vysokých poct, včetně zahraničního členství v Lotyšské akademii věd. Zatím poslední knižní setkání s lotyšskou literaturou u nás zprostředkovalo nakladatelství Libri a autor tohoto článku ve Slovníku pobaltských spisovatelů (2003). Pro české badatele a čtenáře je přínosná také tvorba dalšího zahraničního člena Lotyšské akademie věd – slovenské literární vědkyně a překladatelky Jany Tesařové, která se věnuje mimo jiné i lotyšské exilové literatuře. V roce 2001 vyšel její sborník erudovaných a objevných studií o vývojových tendencích lotyšské a estonské literatury ve 20. století, a také esejů a rozhovorů s významnými představiteli pobaltské kultury (Kapitoly z lotyšskej a estónskej literatúry a kultúry). O rok později byl vyznamenán cenou Slovenské akademie věd.

Česká literatura má v Lotyšsku dobré jméno už od 18. století, kdy se lotyšští nevolníci prostřednictvím místních ochranovských rukopisů seznamovali s českou náboženskou reformací a zejména s osudy Jana Husa a J. A. Komenského. V době národního obrození zakladatel novodobé lotyšské poezie Juris Alunáns přeložil báseň F. L. Čelakovského Ne horoucnost povalečná (ze sbírky Růže stolistá), která se s pozdějším doplňkem básníka Auseklise a hudbou Andrejse Jurjánse stala jakousi druhou národní hymnou, a Matice česká tehdy posloužila jako jeden ze vzorů pro činnost obdobné organizace lotyšské. Překlady z české literatury se v lotyšském tisku začaly objevovat od konce 19. století, ale k prvnímu důkladnějšímu seznámení s českými autory došlo až v meziválečném období, kdy první místa natrvalo obsadili Jaroslav Hašek a Karel Čapek. V poválečném Lotyšsku bylo vydáno kolem sedmdesáti českých titulů, tedy přibližně dvakrát víc než lotyšských u nás, a také okruh překladatelů byl širší. V současné době mezi nimi vyniká Vinifreds Kraučis (viz Navýchod 1/2003) a Jánis Krastiňš, ale objevují se i další jména.

V 90. letech se lotyšští nakladatelé vrátili k některým z dřívějších překladů. Přepracovaného vydání se dočkaly Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka (přeloženy celkem šestkrát, vydány devětkrát: poprvé 1927–29, naposledy 1998–99), v nichž byly důsledně zachovány všechny Haškovy vulgarismy. Po padesáti letech ladovské idyly to vedlo lotyšský tisk k překvapivému zjištění, že „Švejk je najednou pořádně sprostý“ (Dienas bizness, 17. 6. 1998; ve skutečnosti ovšem, jak známo, sám Švejk patří k nejméně vulgárním postavám románu). Lotyšský Švejk se vůbec stal pozoruhodným fenoménem (viz Navýchod 1/2003), který každá generace vytváří znovu a po svém. Sotva kdo z návštěvníků nedávného koncertu americké skupiny R.E.M v Praze tušil, že lotyšská rocková kapela Brainstorm (Práta vétra), kterou si Michael Stipe vybral za předskokana, v Lotyšsku slavila úspěch mimo jiné v muzikálu Švejk. Frontman skupiny Renárs Kaupers zde vystupoval jako hudební dvojník stejně neladovsky mladistvého protagonisty Artúrse Skrastiňše. A protože nic ze Švejkových osudů nesmí zůstat lotyšskému čtenáři utajeno, vyšlo znovu také Vaňkovo pokračování, publikované před válkou časopisecky (1929–30, 1993).

Z Čapkova díla si Lotyši zřejmě nejvíc oblíbili Zahradníkův rok (1964, 1994, 1999) s ilustracemi Josefa Čapka. Na obálce knížky je vyzdvižena autorova „oslava zahrady jako symbolu života“ a jeho „filozofická srovnání přírodních dějů s během lidského života“, což příslušníku folklorní velmoci s více než milionem lidových písní jistě souzní s jejich archetypickým ideálem harmonické jednoty člověka a přírody. Je zajímavé, že se na pulty lotyšských knihkupectví nakrátko vrátil také předválečný překlad Kříže u potoka Karoliny Světlé (1933, 1997), jedna z mála zdejších ukázek české vesnické prózy vůbec, tematicky blízká některým lotyšským klasickým dílům. Část staronových překladů tvoří dětská literatura. Znovu vyšly Ladovy Nezbedné pohádky (1962, 2002; kromě toho se v roce 2001 v Rize konala výstava Ladových obrázků) a Sekorův Ferda Mravenec (2000, též Mravenci se nedají, 1961, 1981). Knižními postavami se poprvé stali televizní Štaflík a Špagetka Aleny a Jiřího Munkových (2001), dále Krtek Zdeňka Milera a Hany Doskočilové (Krtek a maminka, 2002) a Méďové Václava Chaloupka a Jaroslava Vogeltanze (2002).

K nejvýznamnějším novým překladům patří romány Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí (1993, 1999), Identita (2001, přeložena z francouzštiny), Nesmrtelnost (2002), Žert (2003) a Valčík na rozloučenou (2003). Tak jako i jinde ve světě měla v Lotyšsku největší ohlas Nesnesitelná lehkost bytí, a to i ze specifických mimoliterárních důvodů. Starší generaci román nejspíš připomněl její solidaritu s Československem v roce 1968, kdy už třetí desetiletí na vlastní kůži zažívala následky dvojí sovětské okupace (na začátku a na konci druhé světové války). Pocity mladších lotyšských čtenářů výstižně vyjádřil kritik Normunds Naumanis (Sestdiena, 18. 12. 1993): „Román Milana Kundery je silný pedagogický a přátelský stisk ve chvíli, kdy se chystáš skočit padákem do bezbřehosti zdánlivé svobody. Tahle kniha připoutává „k zemi“ ty, kteří si představují, že život začíná tady a teď. Jakákoli zkušenost, byť pouhý umělecky podaný svět emocí, má cenu, chceme-li překlenout rozpor mezi tím, co chceme v přítomnosti, a tím, co se stalo v minulosti, jako varování před chybami budoucnosti.“

Pomineme-li tři tituly z díla Franze Kafky (Proces, 1999, Zámek, 2001 a Povídky, 2001), které v Lotyšsku není považováno za součást české literatury, je třeba ještě jmenovat povídky Oty Pavla Veliký vodní tulák (2003), dále několik románů Jaromíry Kolárové (Naděje má hluboké dno, Voda! a Přežijí muži rok dva tisíce?, 1991), Memento Radka Johna (1990) a Frýbortova Veksláka (1996). Z literatury faktu se největší publicity dostalo životopisu Kateřiny Zaháňské od Heleny Sobkové, který byl v roce 2000 slavnostně a symbolicky prezentován na zámku v jiholotyšském Rundále za přítomnosti předsedkyně Senátu ČR Libuše Benešové. Jak známo, Kateřina Zaháňská, paní kněžna (správně vévodkyně) z Babičky Boženy Němcové byla nejstarší dcerou posledního kuronského vévody Petra Birona, jenž ke konci života pobýval se svou rodinou v Čechách (vystupuje v několika románech Aloise Jiráska). Zvelebil zejména náchodské panství, ale i Rohanský palác v Praze, dnes jednu z budov ministerstva školství. Rundálská slavnost měla proto pokračování o dva roky později právě v tomto paláci, kterým Helena Sobková provedla lotyšskou prezidentku Vairu Víke-Freibergu.

Výše uvedený rozsáhlý výčet reedic i nových překladů české literatury sám o sobě svědčí o trvalém a aktivním zájmu lotyšských nakladatelů a čtenářů o naši literaturu. Ocenění, kterých se dostalo našim překladům z lotyštiny, i opakované nabídky na pokračování v jejich tradici pak potvrzují úsilí lotyšské strany o rozvoj obousměrné výměny literárních hodnot. Je potěšitelné, že naši absolventi a studenti lotyštiny tuto výzvu začínají přijímat, přičemž nástup mladé překladatelské generace bude vskutku symbolický. Dokumentární próza Sandry Kalnieté V plesových střevíčkách sibiřským sněhem v překladu Michala Škrabala na letošním pražském veletrhu Svět knihy ve dnech oslav konce druhé světové války naléhavě připomene tragédii pobaltských států, pro něž „osvobození“ Rudou armádou znamenalo definitivní ztrátu samostatnosti a pokračování decimace jejich obyvatelstva v „mírových“ podmínkách. Vlastní vzpomínky na dětství v Gulagu 50. let, osudové okamžiky své rodiny i celé své země zaznamenává příslušnice jedenapůlmilionového národa, pro nějž druhá světová válka skončila až obnovením nezávislosti v roce 1991. Českému čtenáři toto téma nebude úplně cizí, ale zároveň ho možná přiměje k novým pohledům na dějinné katastrofy dvacátého století nejen v Pobaltí, ale i v naší zemi. Doufejme, že tak začne nová kapitola česko-lotyšského literárního dialogu.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod