Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Via Egnatia – tepna římského Balkánu
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2007


Via Egnatia – tepna římského Balkánu


Jan Jílek



Zamyslíme-li se nad tím, co římská civilizace přinesla či zprostředkovala světu nebo jaké kulturní výdobytky rozšířila do barbarských oblastí, bezesporu nás napadne proslavené římské lázeňství, právo, státní symbolika, architektura a samozřejmě také cesty a silnice. Římané nebyli ze starověkých národů první, kteří cíleně budovali silniční síť. Na rozdíl od svých předchůdců Peršanů však budovali silniční spojení komplexně po celé své říši a neomezili se pouze na hlavní komunikační koridory. Nejdůležitější silnicí římského Balkánu byla proslulá Via Egnatia.

 

Via Egnatia a Gnaeus Egnatius

Podíváme-li se na Balkán očima starověkého obchodního cestujícího, středem našeho zájmu se stane právě Via Egnatia – silnice dlážděná plochými kameny ve tvaru víceúhelníku o přibližných rozměrech 50-70 na 40-30 centimetrů a tloušťce 10-15 centimetrů. Tepna starověkého Balkánu byla vybudována roku 143 př. n. l., tedy nedlouho po pádu makedonského království. V době její výstavby již byly Řecko a Makedonie římskými provinciemi.

Silnice byla nazvána podle svého stavitele, který vybudování důležitého tahu zaštítil a zrealizoval. Římský aristokrat Gnaeus Egnatius[1] zastával významné politické funkce propraetora a později prokonzula. Egnatiovo jméno známe i z milníku nalezeného v roce 1974 v řece Gallikos nedaleko Soluně, na němž je uvedena i jeho prokonzulská funkce. Pojmenování důležitých tahů podle významných politických činitelů bylo v době římské republiky běžným jevem. Když však v Římě začali vládnout císaři, bylo toto právo vyhrazeno výhradně jim. V případě sledované silnice se můžeme setkat také s dalším názorem na její pojmenování. Podle starších hypotéz je odvozeno od města Gnáthia (Egnatia) v dolní Itálii.

Budování cesty souviselo s vytvořením nové infrastruktury v Makedonii. Silnice měla sloužit jak k vojenské kontrole nových oblastí, tak ekonomickým zájmům, orientovaným především na nerostné bohatství a lidské zdroje získaného území. Římané se při budování cesty drželi starší trasy, která byla hojně využívána Ilyry a Makedonci. Určité úseky komunikace vydláždili, nad vodními toky vybudovali mosty a silnici zpevnili zděnými substrukcemi. V době římského císařství význam cesty neupadal, o čemž svědčí řada oprav, na které nás upozorňují nápisy na milnících. Za císaře Augusta (27 př. n. l.-14 n. l.) byly zbudovány nejméně dva nové mosty. Další obnovovací práce byly realizovány za císařů Trajána (98-117), Septimia Severa (193-211) a Carally (211-217). Poslední úpravy spadají do období druhé tetrarchie (začátek 4. století) a do konstantinovského období (1. pol. 4. století).

 

Trasa cesty

Trasa silnice kopírovala již od pravěku známou cestu, která spojovala Jaderské moře s mořem Egejskýma Černým. Začínala ve dvou městech – v Apollonii (nedaleko vesnice Pojani) a v Dirrhachiu (Epidammu, dnešní Drač) na pobřeží Jadranu v dnešní Albánii. O jejím počátku v Apollonii nás informuje řecký historik a zeměpisec Strabón (64 př. n. l.-19 n. l.) v VII. knize svých Geógrafik. Zmíněný zeměpisec ve svém díle upozorňuje na část cesty, která byla nazývána Kandavská. Tento úsek silnice prochází dnešní Albánií v údolí řeky Shkumbin. Pojmenování získala Kandavská cesta podle jednoho z vrcholků hor, který obcházela. Poté její trasa pokračovala do Makedonie kolem Ochridského jezera k městu Herákleia Lynkestis nedaleko dnešní Bitoly. Město kdysi založené Filipem II. Makedonským bylo významnou zastávkou na této cestě, která mu pomohla znovuzískat prosperitu a význam, o něž město přišlo po pádu makedonského království. Ruiny Herákleii Lynkestis dnes patří k nejvýznamnějším antickým památkám v Makedonii. V úseku od Apollonie do Herákleie Lynkestis bylo umístěno nejméně devět stanic mansiones, přičemž v průběhu staletí se jejich počet zvýšil na patnáct. Od Herákleii se po překročení strmých hor silnice vinula jižně Řeckem přes Edessu do sídelního města makedonských králů Pelly. Při Egejském moři probíhala slavnou Thessaloniké (Soluní) – hlavním městem provincie Makedonia. Cesta pak ubíhala dále při pobřeží do Amphipole a Filipp (14 km severozápadně od Kavaly). Z Filipp poté pokračovala do Kypsely nad Hebronem. Konec silnice, dlouhé okolo 700 římských mil (1126 km) a široké 6,7 metru včetně 1 metru chodníku, je hledán v Byzantiu (dnešním Istanbulu). Ze současného pohledu tedy silnice procházela Albánií, Makedonií, Řeckem a Tureckem.

 

Římské cesty a pošta

Jak římské silnice vypadaly a kdo je budoval? Ve 4. století př. n. l. se objevují první dlážděné silnice. K dláždění bylo používáno především vápencových, čedičových nebo lávových bloků-balvanů, které dosahovaly až 60 cm v průměru. Ve 2. století př. n. l. se rozšířilo štěrkování silnic a tento typ povrchu nakonec zcela převládl. Římská silnice byla konstruována důmyslně. Dlažební kameny nebo štěrkový posyp byly kladeny na podklad z drobného kamení a malty. Pod nimi byla uložena vrstva kamenů spojená cementovou maltou a úplně vespod pak písek či ploché kameny. Náklady na výstavbu byly rozloženy mezi stát, obce a vlastníky půdy v oblastech, kudy komunikace procházela. Vlastní budování silnic leželo na bedrech obyvatel osad a obcí, jimiž plánovaná komunikace měla vést. Dalším jejich významným stavitelem bylo vojsko. Aby popsané komunikace náležitě fungovaly, musely být také dobře zabezpečeny. O cesty se v republikánském období starali správcové provincií, ležících podél té které silnice. Vyššího stupně organizovanosti dosáhla správa až za prvního římského císaře Augusta. Ten na sebe vzal povinnost zabezpečení cest zvanou cura viarum. Z jeho podnětu zabezpečovalo údržbu a průjezdnost cest v Itálii senátem ustanovené kolegium Curatores viarum. V provinciích ručil za funkčnost cest prostřednictvím svých správců opět císař.

Augustus také zavedl systém státní pošty cursus publicus. Ten byl tvořen jednotlivými stanicemi mansiones a přípřežními zastávkami mutationes. Jednotlivá stanoviště byla od sebe vzdálena 25 římských mil, tedy asi 40 kilometrů. Soustava byla využívána posly a státními úředníky, kteří mohli ve stanicích i přenocovat. Tažná zvířata a vozy nezajišťoval stát, nýbrž jednotlivé obce, jimiž pošta procházela. Za chod systému v Itálii zodpovídal vysoký úředník s titulem praefectus vehiculorum, tzn. zmocněnec pro vozy. Za systém státní pošty zodpovídala místní samospráva, pro kterou představoval značné ekonomické zatížení, a to i přesto, že vlastní užívání nebylo zcela zdarma. Pro jednotlivé služby byl vytvořen jednotný ceník s pevně stanovenými částkami, který platil v celé říši.

Via Egnatia procházela významnými městy starého Řecka a Říma. Význam silnice neupadl ani během byzantského období, ba naopak spoj nadále představoval důležitou obchodní tepnu, po níž cestovali kupci z východu na západ. Díky své výhodné poloze umožňující obchodní i vojenské spojení západního a východního Středomoří tak cesta nebyla zapomenuta.

Autor je doktorandem Ústavu archeologie a muzeologie FF MU a archeologem Východočeského muzea v Pardubicích



[1] Egnatiové patřili mezi senátorské rodiny, které nepocházely původem z Říma, ale ze střední Itálie, proto také na politickou scénu vystupují až v 2. stol. př. n. l.

 





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod