Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Horní Lužicí za Lužickými Srby
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2007


Horní Lužicí za Lužickými Srby


Zdeněk Víšek





Lužice je historické území, které se nachází na jihovýchodě dnešní Spolkové republiky Německo. Dělí se na Horní Lužici, jejímž střediskem je město Budyšín a na Dolní Lužici s centrem v Chotěbuzi. Blízkost českých hra­nic předurčila skutečnost, že dějiny této oblasti byly v mi­nu­losti úzce provázány s dějinami českého státu.

  V raném středověku bylo toto území osídleno slovanským obyvatelstvem. Na konci 9. století se pravděpodobně nachá­zelo pod svrchovaností Velkomoravské říše a od 10. století bylo cílem expanze římskoněmeckých králů. Poprvé vládli čeští panovníci v Horní Lužici v letech 1158–1256. V prů­běhu 14. století se obě Lužice postupně staly součástí Koruny české jako tzv. vedlejší země. V důsledku mírové smlouvy, která byla uzavřena v době třicetileté války roku 1635, připadlo území Lužice saskému kurfiřtovi. Roku 1815 byla pak rozdělena mezi Sasko a Prusko a později se stala součástí sjednoceného Německého císařství (1871). Opakované snahy československých i lužickosrbských veřejných činitelů o připojení Lužice k ČSR po první i po druhé světové válce nebyly úspěšné.

Slované v Německu

Slovanské kmeny přišly na území dnešního Německa v šestém století našeho letopočtu, tedy ve stejné době, kdy Slované dorazili i na území Čech a Moravy. Pří­sluš­níci pohanských kmenů Glomačů, Milčanů, Lužičanů, Spré­vanů, Stodoranů, Brežanů a mnoha dalších žili na rozsáhlém území od úpatí Krušných hor až po pobřeží Baltského moře. Na rozdíl od moravských a českých Slovanů Polabští a Baltští Slované nikdy nevytvořili vlastní stát, což se jim stalo osudným. Slovanské kmeny, oslabované rovněž i vzájemnými boji, postupně podléhaly tlaku germánských Dánů, Franků a Sasů.

Roku 1168 vojska dánského krále Waldemara a saského knížete Jindřicha Lva dobyla poslední pevnost Slovanů na mysu Arkona na ostrově Rujána v Baltském moři, která byla zároveň i pohanskou svatyní, čímž se tragicky dovršil proces násilné germanizace i christianizace zdej­ších Slovanů. Slovanské osídlení severního Německa, jež většinou zaniklo již před mnoha staletími, tak dnes připomínají pouze četná pomístní jména – Medow, Gribkow, Bukow, Prerow, Rostock.

Osobitou skupinou Slovanů, jež v severním Německu odolávala germanizaci překvapivě až do konce osmnáctého století, byli potomci kmene Drevjanů, kteří žili ve značné ekonomické a společenské izolaci jižně od Hamburku v oblasti Luneburského vřesoviště, kde si ještě koncem 17. století částečně uchovávali pohanskou víru svých dávných předků. Poslední Drevjan, který ve své mateřštině byl schopen pomodlit se alespoň Otče­náš, zemřel roku 1807. Posledními Slovany na území Německa tak zůstali do dnešní doby pouze Lužičtí Srbové, potomci někdejších Milčanů a Lužičanů, kteří v počtu několika desítek tisíc žijí v Horní i v Dolní Lužici, nedaleko českých hranic.

Lužičtí Srbové – nejmenší slovanský národ

I v dobách, kdy obě Lužice byly součástí Českého krá­lovství, neustával germanizační tlak vůči Lužickým Srbům ze strany německé šlechty a německého měšťanstva. Srbové žili především na venkově v postavení nesvobodného rolnického obyvatelstva. Navzdory těmto nepříz­ni­vým okolnostem ale ještě v 16. století slovanské obyvatelstvo v Lužici početně převažovalo nad německým. Třice­tiletá válka, kdy v důsledku přímých i nepřímých váleč­ných ztrát zemřela asi polovina lužickosrbské populace, a následná vlna německé kolonizace však způsobily výrazné demografické změny ve prospěch německého etnika.

V polovině 18. století byl počet zdejších Srbů odhadován asi na 200 tisíc. Roku 1880 zde bylo napočteno 166 tisíc Srbů a soukromé odhady z počátku 20. století uváděly 146 tisíc srbských obyvatel Lužice.

V 19. století u Lužických Srbů, podobně jako u Čechů a Slováků, dochází k procesu národního obrození, jehož nejvýraznějším představitelem byl jazykovědec a literární historik Michal Hórnik (1833–1894), kodifikátor hornolu­žic­kého spisovného jazyka.

Roku 1912 byla lužickosrbskými vlastenci založena národně obranná instituce Domowina, která svépomocí zajišťovala budování srbských škol a vydávala lužicko­srbský tisk. V době hitlerovské diktatury byla její činnost zakázána (1937). Porážka Třetí říše znemožnila realizaci nacistických plánů na rozsídlení lužickosrbské populace. Činnost Domowiny byla obnovena již v květnu 1945. Po druhé světové válce byl počet obyvatel lužickosrbské národnosti odhadován na sto tisíc.

V době existence Německé demokratické republiky (1949–1989) tehdejší představitelé komunistické státní moci – nepochybně s určitým ohledem na své slovanské socialistické spojence (Polsko, Československo i Sovět­ský svaz) – společenský a kulturní život Lužických Srbů poměrně štědře podporovali. Avšak vlivem přirozené asimilace, ale i násilné likvidace desítek vesnic v Lužici, které musely ustoupit výstavbě povrchových dolů, se počet Lužických Srbů i nadále snižoval.

Zhroucení NDR na podzim 1989 přineslo Lužickým Srbům vedle politických svobod a nových životních možností i četné problémy. Nové spolkové země Sasko a Bra­ni­borsko, na jejichž území obě Lužice leží, začaly postupně snižovat dotace ve prospěch lužickosrbského školství, což mělo za následek rušení některých tříd i škol samotných. Velmi závažným problémem současné Lužice, podobně jako dalších krajů na území bývalé NDR, je vysoká míra nezaměstnanosti a s ní spojená migrace obyvatel za pracovními příležitostmi. Ta směřuje hlavně do „starých“ spolkových zemí, kde ve zcela jazykově odlišném prostředí především mladí lidé lužickosrbské národnosti ztrácejí vědomí svého původu.

Dvě země, dvě víry, dva jazyky a jeden národ

Celkový počet Lužických Srbů, kteří žijí ve dvou územně oddělených „ostrovech“, je dnes odhadován na šedesát tisíc. Asi patnáct tisíc Srbů, především luteránského vyznání, žije v Dolní Lužici ve spolkové zemi Branibor­sko, hlavně v okolí Chotěbuze. Jako komunikační pro­středek – vedle němčiny – používají dolní lužickou srbšti­nu, což je jedna ze dvou spisovných variant lužicko­srbského jazyka. Tento co do počtu rodilých mluvčích nejmenší slovanský jazyk, který je blízký polštině, je ale dnes používán pouze příslušníky starší a nejstarší gene­race a perspektivy jeho dalšího rozvoje jsou velmi omezené. Navzdory těmto skutečnostem v Chotěbuzi stále vychází dolnolužický týdeník Nowy casnik.

Jádrem slovanské Lužice, kde se dosud nacházejí i vesnice s velmi výraznou převahou lužickosrbského obyvatelstva, je oblast mezi městy Budyšín, Hoyerswerda a Kamenec v Horní Lužici ve spolkové zemi Sasko. Zde dosud žije více než 45 tisíc občanů srbské národnosti, které od většinového německého okolí odlišuje nejen jazyk (horní lužická srbština, jež je blízká češtině), ale i katolická víra, neboť velká většina německých obyvatel Lužice je luteránského vyznání. Tato dvojí „hradba“ způsobila, že katolíci – ač původně menšina v rámci lužicko­srbského národa, si uchovali výrazné vědomí svého lužickosrbského původu a v 19. století se stali hlavními iniciátory národního hnutí.

Za nejdůležitější místa lužickosrbského života v Horní Lužici je možno považovat město Budyšín, kde sídlí významné srbské národní instituce, a četné vesnice v jádru katolické Lužice, především pak dvě obce se zajímavou minulostí i přítomností – Chrosčice a Ralbice.

Budyšín

Padesátitisícové historické město Budyšín (německy Bautzen, srbsky Budyšin) je sídlem mnoha lužickosrbských institucí, gymnázia, divadla a muzea. V Budyšíně je vydáván rovněž i jediný lužickosrbský deník – Serbske nowiny. Za zhlédnutí stojí především Srbský dům, kde sídlí ústředí Domowiny. Zde je možno získat od průvodkyň, které dobře ovládají český jazyk, důležité informace nejen o životě Lužických Srbů, ale též praktické informace o možnostech dopravního spojení či ubytování. K dispozici jsou zde bezplatně četné publikace a brožury, rovněž tak lužickosrbský tisk, který není do běžných stánků příliš distribuován. Nepřehlédnutelná budova Srbského domu se nachází v samém centru města, nedaleko vlakového nádraží.

Zajímavým místem v Budyšíně je katolický hřbitov sv. Mikuláše, kde najdeme hroby významných lužických budi­telů. Na tomto lužickosrbském Vyšehradě byl napří­klad pohřben již zmíněný jazykovědec Michal Hórnik, přítel Jana Nerudy. Návštěvníky z České republiky nepochybně zaujme, možná i potěší, neobyčejná četnost dvojjazyčných německo-srbských nápisů používaných na veřejných budovách (Bahnhof Bautzen / Dwórnišćo Budyšin), v označení názvů ulic (Vor der Fischerpforte / Před rybarskimi wrótkami), rovněž tak na silničních ukazatelích (Hoyerswerda / Wojerecy) i na nejrůznějších informačních panelech.

Tato oficiální dvojjazyčnost je nepochybně dědictvím ná­rod­nostní politiky bývalé NDR, která byla vůči Lužickým Srbům relativně vstřícná. Avšak v samotném Budyšíně žije dnes pouze nepatrný počet Lužických Srbů. Podle údajů z 80. let minulého století občané Budyšína srbské národnosti tvořili pouze pět procent obyvatel města a jejich počet se za poslední čtvrtstoletí zcela jistě snížil. V současném Budyšíně je proto téměř nemožné v běž­ném hovoru zaslechnout lužickosrbský jazyk, rovněž tak pouze zcela ojediněle je možno zde spatřit dvojjazyčný vývěsní štít na soukromém obchodu či firmě. Přes svůj německý charakter je však město Budyšín nejvýznamnějším střediskem lužickosrbské kultury a vzdělanosti.

Chrosčice

Jestliže v Budyšíně je obtížné setkat se s použitím srbštiny v běžném hovoru, tato situace se postupně mění cestujeme-li západním směrem od Budyšína na lužický venkov. Již v autobuse do Kamence, který projíždí oblastí katolické Lužice, lze vyslechnout mezi spolucestujícími rozhovory vedené v lužické srbštině.

Obcí, kde se běžně hovoří srbsky a kde je možné bez problémů přijímat vysílání regionálního lužickosrbského rozhlasu, jsou Chrosčice (německy Croswitz, srbsky Crósćicy), vzdálené asi 10 kilometrů od Budyšína. Se zdejšími obyvateli je proto možné domluvit se vedle němčiny bez větších problémů i česky.

Lužická srbština zde dominuje v dvojjazyčných nápisech na úředních budovách (Gmjenski zarjad / Gemeinderverwaltung) a v označení ulic (Domowinska / Strasse der Domowina). Výlučně srbský jazyk je používán v textech nábožen­ského charakteru na četných božích mukách, které jsou pro tuto oblast typické.

Pamětní deska na zdi zdejšího katolického kostela připo­míná návštěvu nad jiné významnou – Swjaty wotc Jan Pavol II., prěni slowjanski bamž, je jako krakowski kardinal 20. 9. 1975 wopytal Chrósćicy. Jiná pamětní deska replica watches upomíná na desátý květen 1945, kdy byla v Chrosčicích obnovena činnost Domowiny. Velký památník na okraji obce je vyjádřením nepochybně upřímné vděčnosti zdej­ších obyvatel za osvobození slovanské Lužice polskými vojáky v dubnu 1945. Na místním hřbitově, kde převažují náhrobky se srbskými nápisy, je pohřben nejvýznamnější lužickosrbský spisovatel 20. století Jurij Brězan (1916-2006), autor vyprávění o čarodějnickém učni Krabatovi. Na motivy tohoto literárního díla byl u nás natočen film Čarodějův učeň.

Tato spíše menší obec na sebe výrazně upozornila veřej­nost v Německu, ale i v České republice, roku 2001, kdy místní občané protestovali proti rozhodnutí saské zemské vlády uzavřít pro malý počet žáků druhý stupeň zdejší základní školy, jež nese jméno básníka Jurije Chežka. Demonstrace se konaly před školou každý den, učitelé organizovali neoficiální vyučování a protestující občany kromě některých českých spisovatelů a publicistů přímo podpořili i dva poslanci Parlamentu ČR. I když saská vláda protestům nevyhověla a příslušnou třídu nakonec uzavřela, události v Chrosčicích přispěly k další aktivizaci lužickosrbského národního hnutí.

Ralbice

Do Ralbic, vzdálených šest kilometrů od Chrosčic, je možné bez problémů i v červenci cestovat školním autobusem, neboť prázdniny v Sasku mají odlišný harmonogram, než v České republice. Ranní jízda ve společnosti asi deseti dětí školního věku přinesla zajímavý poznatek o podobě jazykové komunikace v Lužici. Školáci v autobuse mezi sebou vzájemně hovořili střídavě srbsky a německy. Tato dvojjazyčnost je pro národ Lužických Srbů nejen typická, ale i naprosto nezbytná.

Ralbice (německy Ralbitz, srbsky Ralbicy), kde Srbové tvoří devadesátiprocentní většinu zdejších obyvatel, jsou dalším významných střediskem národního života v Lužici. V obci se nachází moderní budova základní školy s hrdým označením Serbska šula Ralbicy a výtvarným symbolem listu slovanské lípy v tradiční červenomodrobílé trikoloře.

Turisty nejvyhledávanějším cílem v Ralbicích je místní lužickosrbský národní hřbitov. Dojmy z tohoto místa zachytil v literární podobě uznávaný rakouský etnograf Karl Markus Gauss: „S matematickou přesností se řadí jeden hrob vedle druhého a žádný nesmí nevhodně vyčnívat. Řady jsou rovné jako podle šňůry, každý náhrobní kříž je ze stejného bíle natřeného dřeva, a tak když se opona zamračeného odpo­ledne roztáhla, hřbitov z dálky zářil jako spící březový hájek. A na každém dře­věném kříži byl zlatými a černými písmeny vyveden stejný nápis: „Ó Pane, dej mu klid!“ Pak je kaž­dému povoleno již jen jméno, datum narození a úmrtí…“ Foto­grafie tohoto hřbitova se objevila i na obálce Gaussovy knihy Vymí­rající Evropané, která byla u nás vydána roku 2003.

V Ralbicích je možné ještě zhlédnout zdejší kostel a prohlédnout si zde vystavené četné církevní korouhve, se kterými v době Velikonoc vyjíždějí na koních stovky svátečně oblečených jezdců na proslulé velikonoční jízdy. Tento zvyk se v katolických replica watches oblastech Lužice udržuje již od středověku a v současné době se stává jedním z nej­důležitějších projevů lužickosrbské národní identity. Lužickosrbský jazyk, zvyky a tradice jsou pochopitelně živé i v dalších vesnicích Horní Lužice, za všechny ostatní připomeňme alespoň obce Rožant, Pančicy – Kukow, Ostro či Kulow a Radwor.

Národní existence Lužických Srbů – i přes jejich klesající počet a postupující asimilační proces – sice není bez­prostředně ohrožena, přesto však vyvstává neodbytná otázka, jak tento nejmenší slovanský národ odpoví v 21. století na nejrůznější globalizační trendy postmo­derní doby. Pomoci mu mohou i jeho nejbližší sousedé – Češi, Poláci i Slováci, kteří v minulosti sami stáli tváří tvář nebezpečí zániku své národní existence.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod