Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - V Srbsku dnes vládne kultura extremismu
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2004


V Srbsku dnes vládne kultura extremismu


Rozhovor s Natašou Kandić, srbskou bojovnicí za lidská práva

Jan Kravčík, Ivana Skálová


Nataša Kandić je zakladatelkou a výkonnou ředitelkou bělehradského Centra pro humanitární právo. Je terčem ostré kritiky především v Srbsku, ale také nositelkou mnoha významných mezinárodních ocenění. V dubnu 2004 jí byla u příležitosti zahájení festivalu Jeden svět společností Člověk v tísni udělena cena HOMO HOMINI za dlouholetou obranu lidských práv a za osobní statečnost při objasňování zločinů proti lidskosti spáchaných na území bývalé Jugoslávie.

Jak se z vás vlastně stala bojovnice za lidská práva?

V 90. letech došlo v Srbsku k obrovským změnám – a všechno to začalo Kosovem. V té době byl prezidentem Milošević a kosovská otázka byla velmi ožehavá. Poté, co byla Kosovu zrušena autonomie, jsme v Bělehradě vytvořili malou skupinu intelektuálů, kteří chtěli celý problém prozkoumat a udělat si objektivní obrázek o tom, co se děje, jaká vlastně je srbská politika vůči Kosovu. Nakonec jsme o tom sepsali knihu, kterou jsme nazvali Kosovský uzel. Přišli jsme na to, že celá ta protialbánská propaganda měla za cíl právě ztrátu práva Kosova na autonomii. Byla také důkazem toho, že se v Srbsku drasticky mění vztahy k ostatním národům. Tehdy jsem se rozhodla, že se budu zabývat právě tímto tématem – vztahem srbské politiky k „ostatním”.

Pak přišel rok 1991, kdy začalo být evidentní, že Srbsko vede politiku štvaní chorvatských Srbů proti Chorvatsku, a přestože se domnívám, že tehdy v Chorvatsku byla porušována lidská práva, nemyslím si, že by to nabylo takových rozměrů, aby neexistovalo jiné řešení než válka. Jenže ze stylu psaní srbských médií a z výroků politiků bylo zřejmé, že si Srbsko zvolilo válečnou politiku. Části Chorvatska začaly být nazývány srbskými etnickými oblastmi a najednou se vynořila otázka administrativních hranic. Stále se také hovořilo o právu Srbů připojit chorvatské území, na kterém žijí, k Jugoslávii.

Tehdy jsem začala provádět výzkum veřejného mínění k aktuální situaci. Roku 1992 začalo být jasné, že je v Srbsku – zejména ve Vojvodině, kde žije mnoho Chorvatů a Maďarů – prováděn nátlak na Chorvaty, aby se vystěhovali. Údajně kvůli zajištění prostoru pro srbské uprchlíky z Chorvatska. To byl počátek oficiální politiky, negativní a represivní vůči těm, kteří jsou „Nesrbové”, tedy odlišní. V takové atmosféře se mnozí z lidí, s kterými jsem tenkrát pracovala, rozhodli opustit zemi, aby s touto politikou neměli nic společného. Já se rozhodla zůstat a pokusit se toto dění ovlivnit tím, že budu veřejně hovořit a psát o tom, co se v Srbsku děje. Byla jsem přesvědčena, že to bude mít smysl, pokud to budu dělat objektivně. Zformovala jsem tedy organizaci, která se zabývá dokumentací válečných zločinů a porušováním lidských práv v souvislosti s národnostní příslušností, a tato organizace funguje dodnes.

Co pro vás bylo v začátcích nejdůležitější?

Ze začátku jsme se především snažili získat k našim zjištěním oficiální vyjádření srbské vlády. Věřili jsme, že je to svým způsobem důležité i pro společnost. Že snažit se o to, aby všechny ty oběti nebyly jen nějací „nepřátelé”, zjistit jejich jména a přiznat, že se jedná o oběti srbských válečných zločinů, zkrátka hovořit otevřeně o vlastní zodpovědnosti, je jediný způsob vybudování takového hodnotového žebříčku, jež bude překážkou zopakování všech těch balkánských událostí.

Nakolik jste byli při dokumentování zločinů úspěšní?

Samozřejmě, že jsme byli velmi úspěšní, protože těch zločinů bylo spácháno obrovské množství, a díky svým objektivním zprávám se nám podařilo být vlastně všude. Mohli jsme mluvit s chorvatskými, s muslimskými, s albánskými i se srbskými oběťmi. Ale jestliže se zeptáte, zda se nám    podařilo ovlivnit srbskou společnost natolik, aby jednou z jejích priorit byla právě diskuze o minulosti, převzetí zodpovědnosti za to, co se stalo, odhalení pravdy o tom, co se ve jménu Srbska dělo a co mnozí Srbové za války páchali, tak odpověď je záporná. Takovou atmosféru se nepodařilo vytvořit a podle mého názoru bude trvat ještě dlouho, než se to podaří.

Ukázalo se, že zasazování se o vyrovnání se s minulostí vytváří ve společnosti animozitu proti organizacím i jednotlivcům, kteří o to usilují. Časem se tento kritický vztah ještě vyostřil, takže dnes je v Srbsku každý, kdo zmiňuje srbské zločiny nebo hovoří o cizích obětech, označen za zrádce. Troufám si ale tvrdit, že nebýt organizací jako je ta naše, byla by doba, kdy se Srbsko začne vypořádávat se svou minulostí, ještě vzdálenější.

Postoj tehdejší srbské vlády je dostatečně znám. Jak ale toto vaše úsilí vnímala a vnímá srbská společnost?

Když začala válka v Chorvatsku, Miloševićovi se podařilo získat velkou podporu občanů. Tenkrát se užívaly termíny jako „ustašovci” a noviny psaly způsobem, jako by se všechno, co se dělo za druhé světové války, znovu dělo teď v roce 1991. Tato propaganda vedla k tomu, že například když jely z Bělehradu tanky na Vukovar, lidé na ně házeli květiny a mávali jim, protože věřili tomu, že jedou bojovat proti těm ustašovcům z druhé světové války. A mnozí z těch lidí byli skutečně přesvědčeni, že se ustašovství vrátilo a že ohrožuje všechny normální lidi. Pochopitelně, že byli i tací, co viděli, že se jedná o propagandu, protože situace, kdy se o částech Chorvatska mluví jako o srbském etnickém prostoru, neznamená nic jiného než snahu o úpravu hranic. Snahu o připojení částí jiných států k Srbsku, zcela v duchu všudypřítomného hesla: „Všichni Srbové v jednom státě”. Takže na začátku jsme v tom našem snažení nebyli tak úplně sami.

Pak přišla válka v Bosně a každému v bývalé Jugoslávii bylo Bosny nejvíce líto. Bosna, to byla krásná kultura, všem blízká a milá, kde se všichni cítili dobře a propaganda tam neměla tak velký vliv jako tomu bylo na začátku války v Chorvatsku. Velké množství tamních médií detailně informovalo o zločinech, ke kterým tam docházelo, třeba i o Srebrenici. Jenže my, co jsme se tím v Srbsku zabývali, jsme neměli přístup do velkých médií, ta držel pod kontrolou Milošević. My měli k dispozici malá média, naše čtenářská obec byla stejného názoru jako my, a v podstatě jsme byli bezvýznamní. Zatímco on i nadále používal svá média k tvrzení, že se v Bosně vede zuřivá občanská válka.

Nejhůř bylo za války v Kosovu. V Srbsku se už léta na Albánce nahlíželo jako na národ tak odlišný, že není zapotřebí, aby měl stejná práva jako Srbové. Tento rasistický postoj vedl k přesvědčení, že Kosovo je srbským územím bez ohledu na to, že tam žije 90 % Albánců, k názoru, že Albánce je nutné vyhnat a že zabít Albánce není žádný zločin. Takže zločiny spáchané na Albáncích v Kosovu se v Srbsku nikoho nedotýkaly. Ani vůči Chorvatům, ani vůči Muslimům, přestože ten vztah byl nepřátelský, nebyl nikdy tak rasistický jako vůči Albáncům. Proto jsme za informace o zločinech na Albáncích sklidili ostrou kritiku, proto naši organizaci napadali, že uveřejňujeme nepravdu, aby se nakonec utvrdil názor, že naše organizace je protisrbská, že brání Albánce, kteří spáchali zločiny na Srbech.

K dovršení všeho se v Srbsku vytvořilo společenské klima, v němž Srbové sami sebe vidí jako oběti, v němž se nehovoří o minulosti, kdy Albánci žili po deset let pod těžkými represemi srbské politiky, a zapomnělo se na zločiny spáchané během bombardování NATO. Existuje pouze ta pravda, která se vztahuje na zločiny spáchané Albánci po válce, anebo jako nedávno v březnu, kdy došlo k vlnám albánského násilí na Srbech, a celá historie se redukuje na to, že Albánci vyhánějí Srby. Naprosto je přehlížen fakt, že ono březnové násilí se děje pod dohledem extremistických skupin a extremistických politických stran a že je tak silné proto, že má srbský extremismus za spojence. Vztahy mezi Srby a Albánci se těžko mohou zlepšit, pokud Srbsko nepochopí, že přístup ke Kosovu jen jako k teritoriální otázce nemůže Srbům, kteří v Kosovu zůstali, pomoci. A právě toto odmítání odpovědnosti vede i k fyzickým útokům. Když letos 17. března začal útok na kosovské Srby, 18. března některé srbské extremistické skupiny protestovaly před našimi kancelářemi v Kosovu i v Srbsku a požadovaly moji demisi. Ti lidé se dokonce snažili dostat dovnitř, ale naštěstí máme v kancelářích dobře zajištěné dveře.
Takže není to jednoduché zabývat se pravdou o válečných zločinech, musíte být celé té věci naprosto oddáni.

Jaké jsou dnešní podmínky pro vaší práci? Změnilo se chování politiků a společnosti jako takové po odchodu Miloševiće?

Po odchodu Miloševiće byla situace lepší. Za vlády Zorana Đinđiće Srbsko začalo vypadat jinak. I styl psaní médií byl jiný, byly zmiňovány zločiny a také potřeba hovořit o srbské odpovědnosti. O lepší situaci svědčí i to, že Srbsko vydalo Haagskému tribunálu nejen Miloševiće, ale i mnohé další vysoce postavené osoby. Je evidentní, že se této nové, reformně naladěné vládě nepodařilo zajistit kontrolu nad státními institucemi, jako jsou policie a armáda. Bylo jasné, že v těchto institucích zůstalo mnoho Miloševićových přívrženců. Jen tak mohlo dojít k tomu, že příslušníci policie zabijí premiéra země.

Po Đinđićově zavraždění se situace v Srbsku velmi zhoršila. Nová vláda je nejen konzervativní, ale navíc ani nezastírá návrat k některým stěžejním srbským národním zájmům. Mezi ně nepatří přijetí odpovědnosti a odhalení pravdy se záměrem vytvořit lepší budoucnost či dobré vztahy se sousedy. Dnes v Srbsku vládne kultura extremismu, která hovoří jazykem, jenž se možná vyslovuje ještě negativněji proti pravdě, než tomu bylo za Miloševiće. V zemi mají velký vliv radikálové, kteří měli za Miloševiće opravnění páchat zločiny. A těmto rádikálům a jejich populistickým frázím o lepší budoucnosti věří zbídačelé obyvatelstvo. A pokud lidé věří něčemu takovému, je jasné, jak je ta společnost zubožená a jak pro ni pravda ztratila jakoukoliv hodnotu.

Myslíte si, že by trestní odpovědnost za válečné zločiny měli nést i novináři, kteří podporovali Miloševićovu politiku?

Skutečně existovali novináři, kteří svojí prací vyzývali k válce, a byli i novináři, kteří psali o tom, že jsou někde páchány zločiny na Srbech a nebyla to pravda... Ale ti už dávno přešli do redakcí, kde si na jejich práci nikdo nevzpomíná a ani společenské ovzduší nepřeje tomu, abychom měli soudy, které by se tomu věnovaly. Přestože byla zřízena prokuratura pro válečné zločiny, nedomnívám se, že ty soudy budou natolik kvalifikované, aby soudily za vyzývání k násilí a podněcování válečných zločinů. Dokonce ani Haag dodnes neobvinil jediného novináře, přestože si myslím, že existuje nejen dost takových, kteří by se měli zodpovídat, ale i spousta faktů, které by mohly být velmi přesvědčivými důkazy při jejich obžalobě.

Za situaci v zemi však nemůžou výhradně politici. Srbové dali těmto kandidátům svoji podporu ve volbách, volili toho, kdo nejlépe formuloval jejich postoje...

Srbsko vyjádřilo Miloševićovi podporu dokonce i při posledních volbách, v nichž vyhrál Koštunica. Šlo o těsné vítězství, v podstatě tolik lidí, kolik hlasovalo pro Koštunicu, hlasovalo i pro Miloševiće. Z čehož je vidět, že i ve chvíli, kdy byl odstraněn od moci, měl obrovskou podporu. Odpovědnost za srbské zločiny a zločinnou politiku tak nenese pouze Milošević, ale existuje tu i politická odpovědnost občanů, tedy voličů, kteří tuto politiku podporovali – přestože vám dnes mnozí řeknou, že netušili, o jakou politiku šlo.

Poučila se srbská společnost z nedávných válek? Je dnes ochotná přistoupit na jakási pravidla „civilizovaného a demokratického světa”?

Během celé války existovaly v Srbsku skupiny i jednotlivci věnující se shromažďování a zveřejňování faktů. Nelze říct, že to byla společnost, v níž všichni bezvýhradně podporovali zločinnou politiku. A také dnes, kdy po krátkém období demokratické vlády máme opět vládu represivní, existují v občanské společnosti jednotlivci i skupiny odmítající tuto politiku.

Jaký je dnes oficiální postoj vlády ke zločinům spáchaným v Kosovu během bombardování NATO?

O tom se v Srbsku nemluví. Hovořilo se o tom za Đinđiće, protože za jeho vlády byly v Srbsku otevřeny masové hroby Albánců, avšak dnes se o Kosovu hovoří jen v souvislosti se zločiny Albánců vůči Srbům. Srbové se dnes považují za oběti a jiné oběti neexistují, dějiny jsou úplně zfalšované. Neexistuje nic zlého, co jsme my provedli ostatním, existuje jen to, co druzí udělali zlého nám.

Oficiálně chce Srbsko vstoupit do EU, ale zdá se nám, že neexistuje žádný oficiální proevropský kurs, spíše naopak...

Ano, za premiéra Đinđiće bylo vidět, že jeho vláda má nějakou vizi, že Srbsko má budoucnost a že tu budoucnost vidí v Evropě. S dnešní vládou tato evropská orientace zmizela. Dnes je stejně jako roku 1991 základním problémem Kosovo. Dokonce vysvětlení ústupu od evropského kurzu jsou tvrdě konzervativní. Spolupráce s Haagem, žaloby na generály, to vše se pokládá za něco, co by mohlo Srbsko destabilizovat. Takže vláda tvrdí, že její instituce jsou stabilnější, pokud se nepřizná princip vlády práva a pokud se netrestají ti, kteří spáchali mezinárodní zločiny.

Kdo nebo co podle vás dnes nejvíc ohrožuje vytváření občanské společnosti nejen v Srbsku, ale i v Kosovu?

Myslím, že nikde v oblasti Balkánu nejsou podmínky pro vytvoření silné občanské společnosti. Mám na mysli zejména státy vzniklé na území bývalé Jugoslávie. Pro občanskou společnost je potřebné, aby měla tradici, aby fungovala nezávisle, sledovala nějaké obecné zájmy bez ohledu na to, kdo vládne, aby byla jakýmsi korektorem existující politiky. Balkán takovou tradici nemá. Nejvíc byla tradice občanské společnosti rozvinuta ve Slovinsku, ale když Slovinci začátkem 90. let zahájili své občanské iniciativy, bylo to mnohým v tehdejší Jugoslávii naprosto cizí.

Od té doby v každé zemi vznikla občanská společnost, která v některých situacích vykazuje jistou homogenitu a dobře reaguje, ale v jiných situacích je zase vidět, že jen kopíruje postoje a politiku vlády. Například v Srbsku získal Milošević největší podporu během bombardování NATO. Všichni byli přesvědčení, že když je země napadena, nemělo by se na Miloševiće útočit. Podle mého názoru zde nejlépe fungovala občanská společnost během války v Bosně. Tehdy byla velmi homogenní ve svém odporu vůči oficiální politice. Ale dnes, dnes je velmi slabá, protože její velká část nemá jasný hodnotový žebříček a věří tomu, co říká vláda.

Předpokládáme, že vaše práce je velmi náročná. Jak odpočíváte?

(dlouho přemýšlí) Občas se mi o víkendu stane, že nejdu do kanceláře tak brzy, a to se mi zdá super. Nepřijít v devět, nýbrž v jedenáct. Nebo skvěle odpočívám když odjedu na nějakou konferenci, pak se mi zdá, že mám víc času, než když pracuju. Já jsem často v Kosovu a když jsem tam, mám pocit, že si odpočinu od Bělehradu. Když se zase ocitnu v Sarajevu, opět mám pocit, že si odpočinu od Bělehradu. Protože v Bělehradě je to pro mě nejtěžší. Takže kdykoliv kamkoliv odjedu, mám pocit, že si dost odpočinu.

Takže v Praze odpočíváte?

Ano.

Co vám tato práce vzala a co vám dala?

Často se cítím smutná, když jsem někde v zahraničí, a vidím fungující společnost, vidím, že mají vládu, která se o své občany více stará, vidím, že se toho u nich tolik změnilo a že v Srbsku se toho změnilo nejmíň... Ale co mě těší, je to, že jakákoliv organizace, pokud je zasvěcená pravdě a spravedlnosti, je bez ohledu na války, hranice a nepřátelství mezi státy a institucemi, všude v těchto zemích vítána. A to je možná největší výsledek, který vzešel z těžkých podmínek války. Srbsko se však ještě neproměnilo natolik, aby pochopilo, že to, co děláme, je jediná cesta, po které je nutno jít.

O čem přemýšlíte před spaním?

Co všechno jsem nestihla ten den udělat, protože se mi zdá, že den trvá hrozně krátce. O čem ještě přemýšlím? Cítím, že žiju v naprostém souladu s tím co dělám. Nemám pochybnosti, necítím se provinile, jsem ráda, že nemám žádnou politickou agendu kromě té, jak říkám, pravdy a spravedlnosti. Kdyby tomu tak nebylo, nejspíš bych se necítila tak klidně, jak se cítím.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod