Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Zkouška gruzínské státnosti
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2008


Zkouška gruzínské státnosti


Ondřej Ditrych



V hodině krize, kdy se společenský řád rozpadá a hroutí, se základní otázky politické existence v dějinách vyjeví spíše, než v době poměrné stability – píše německý filosof Eric Voegelin v úvodu Nové vědy o politice (1952). Bylo by nanejvýš přehnané líčit podzimní události v zemi na jižních svazích Velkého Kavkazu pomocí katastrofického obrazu rozpadu společenského řádu – nanejvýš otřesu. Teprve budoucnost také ukáže, jestli byly „rozhodujícím okamžikem ve vývoji nemoci“, kterým byla krisis ve starém Řecku. Přesto tato podzimní „zkouška“ – další historický význam krisis – a její bezprostřední důsledky mnoho vypovídají o povaze současné gruzínské domácí i mezinárodní politiky.


Podzimní události ve zpětném zrcátku

Nejdřív stručně shrňme: Dne 25. září 2007 ohlašuje bývalý ministr obrany Irakli Okruašvili (známý svým bojovným postojem k separatistickým oblastem Abcházie a Jižní Osetie) založení vlastní politické strany Hnutí za jednotnou Gruzii a obviňuje prezidenta Micheila Saakašviliho z „protistátní činnosti“, klientelismu a nařízení likvidace miliardáře Badriho Patarkacišviliho (Patarkacišvili svůj majetek nabyl při privatizacích v Rusku – byl blízkým spolupracovníkem Borise Berezovského a mimo jiné přítelem Andreje Lugového, dnes poslance Dumy, jehož vydání požaduje Velká Británie v souvislosti s vyšetřováním vraždy Alexandra Litviněnka). Okruašvili hovoří také o falšování důkazů při vyšetřování smrti ministerského předsedy Zuraba Žvaniji, nalezeného v cizím bytě údajně po otravě oxidem uhelným uniklým ze špatně zavedeného topení (2005). Za dva dny je sám zatčen a obviněn z vydírání, praní špinavých peněz a zneužití pravomoci veřejného činitele během své ministerské kariéry.

Dne 28. září se před budovou parlamentu na Rustaveliho třídě schází širokou opozicí svolaná demonstrace – zdá se ostatně, že kdykoliv se v posledních desetiletích dostává ke slovu gruzínská „ulice“, nese jméno právě tohoto slovutného středověkého básníka. Následující den Saakašvili obvinění svého bývalého ministra odmítá. Ten po propuštění na kauci 8. října ve „veřejném doznání“, které na videonahrávce zveřejnila Generální prokuratura, odvolává svá obvinění a naopak se přiznává, že z nich chtěl získat „politické dividendy“. Není jasné, kdo kauci v astronomické výši zaplatil, ale Okruašvili vzápětí beztak oznamuje odchod z politiky. Bez pompy prchá do Německa a později se přesunuje do Francie, kde v době psaní tohoto článku očekává rozhodnutí o svém vydání. Politické ambice naopak z ciziny hlásí výše zmíněný magnát Patarkacišvili.

Nezávisle na něm vzniká volná koalice devíti opozičních stran, která 17. října zveřejňuje své požadavky – zavedení parlamentní demokracie, tedy oslabení prezidentských pravomocí, změnu volebního systému ve prospěch poměrného zastoupení, uspíšení parlamentních voleb, tedy jejich konání na jaře tohoto roku spíše než na podzim, a konec „politického násilí“ a propuštění těch, kdo jsou vězněni pro své politické názory. Souběžně probíhají demonstrace ve velkých městech jako jsou Kutaisi nebo Batumi, kterých se účastní tisíce lidí. Počínaje 2. listopadem jsou až desetitisíce lidí znovu na tbiliské Rustaveliho třídě, vládní představitelé ale opoziční požadavky odmítají a „ulice“ proto začíná Saakašviliho vyzývat, aby odstoupil. Dne 5. listopadu se z obrazovky Patarkacišvilim ovládané soukromé televizní stanice Imedi ozývá z mnichovského exilu i Okruašvili a označuje své veřejné doznání za vynucené.

Politický vývoj nabírá obrátky 7. listopadu. Policie rozhání demonstranty násilím – používá vodní děla, slzný plyn i gumové projektily, na scéně se objevují zakuklení „muži v černém“ a zapojují se do střetů s příznivci opozice. Pozdě v noci potom vláda vyhlašuje výjimečný stav. Následující den policie rozpráší demonstraci v Batumi a Saakašvili oznamuje konání předčasných prezidentských voleb 5. ledna 2008, aby tak potvrdil otřesený mandát, a současný plebiscit – tedy na rozdíl od referenda ústavně nezávaznou lidovou volbu – o termínu příštích parlamentních voleb a možném vstupu Gruzie do NATO. Parlament ovládaný provládními stranami Národní hnutí a Demokraté stvrzuje následujícího dne za neúčasti opozice výjimečný stav a uzavření nevládních sdělovacích prostředků do 22. listopadu (nakonec trvá jen do 16. listopadu). Opatření vyvolávají zahraniční kritiku USA, Ruska i evropských zemí a mezinárodních organizací jako NATO a OBSE. Současně s ukončením mimořádného stavu Saakašvili jmenuje nového ministerského předsedu Vladimera (Lado) Gurgenidzeho, který střídá Zuraba Nogaideliho. Televizi Imedi, která se již dříve stala cílem policejního zásahu, je 17. listopadu odebrána vysílací licence. Dne 25. listopadu Saakašvili opouští prezidentské křeslo, v němž ho zastupuje předsedkyně parlamentu Nino Burdžanadze, a zahajuje volební kampaň.

Imedi nakonec po složitých jednáních, které z popudu vlády prostředkoval i šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik, začíná vysílat 12. prosince. Jak se ukáže, není to nadlouho. Den před západokřesťanským Štědrým dnem je poslanec Valeri Gelbachiani, manažer Patarkacišviliho volební kampaně, obviněn ze spiknutí – šéfovi oddělení zvláštních operací ministerstva vnitra Iraklimu Koduovi nabídl 100 milionů dolarů za „neutralizaci“ ministra vnitra Vana Merabišviliho a zajištění nenásilného přesunu moci po lednových prezidentských volbách. Generální prokuratura zveřejňuje tajně pořízené nahrávky, které jednání o převratu, kterých se jednou zúčastnil také Patarkacišvili, potvrzují. V rozhovoru pro Wall Street Journal 28. prosince Patarkacišvili nepopírá, že nabídku Koduovi sám učinil, byť údajně jen proto, aby zabránil jinak nevyhnutelnému krveprolití. Prezidentskou kandidaturu nejprve stahuje, jen aby se 3. ledna 2008 do klání vrátil. Redaktoři Imedi však televizi, jejíž většinu akcií od podzimu formálně patří společnosti News Corporation mediálního magnáta Ruperta Murdocha, hromadně opouštějí a stanice 26. prosince přestává vysílat.

Dne 5. ledna se konají očekávané prezidentské volby. Ruská vláda je nepovažuje „ani za svobodné, ani za spravedlivé“. Podle předběžných závěrů OBSE/ODIHR však jsou, přes četné nedostatky, „prvními skutečně soutěživými prezidentskými volbami v Gruzii“. Průběžné výsledky přisuzují zisk nadpoloviční většiny hlasů a tedy vítězství hned v prvním kole Micheilu Saakašvilimu. Nastává však napjaté období před ohlášením konečných výsledků, ve kterém opoziční strany žádají střídavě uznání vítězství svého hlavního kandidáta Levana Gačečiladzeho, přepočet hlasů a konání druhého kola. Konají se demonstrace a spory se přenášejí i na půdu Ústřední volební komise. Patarkacišvili je 10. ledna obviněn z pokusu o převrat a z „terorismu“ (obvinění ze spiknutí bylo poprvé vzneseno už loni 7. listopadu, ale stíhání bylo zastaveno těsně před prosincovou aférou). Dne 13. ledna jsou ohlášeny konečné výsledky: Saakašvili vítězí v prvním kole s 53,47 % hlasů, následován Gačečiladzem, který získal 25,69 %. Třetímu Patarkacišvilimu odevzdalo hlas 7,1 % voličů. Převážná část hlasujících se zároveň vyslovila pro konání parlamentních voleb na jaře (65,8 %) a budoucí vstup do NATO (72,5 %). Tváří v tvář ochabující veřejné podpoře opozice zahájila s vládou jednání. Saakašvili přislíbil změny v kabinetu a jmenování ministrů napříč politickým spektrem, bylo dosaženo i dohody na reformě veřejné televize.

Zdánlivé usmíření ale nevydrželo dlouho – 17. ledna vydala opozice prohlášení, že Saakašviliho, který o tři dny později skládá přísahu, jako prezidenta neuznává a v době psaní tohoto článku plánuje další demonstrace. Pokračuje v politice „permanentní negace“ a následuje nedávného příkladu iniciativy zpochybňující 98% účast v prosincových parlamentních volbách v Ingušsku akcí „Já Saakašviliho nevolil“. Lze ale očekávat, že vědoma si nedostatku prostředků k zvrácení prezidentské volby bude se snažit především o dosažení co nejlepších výsledků v květnových volbách do parlamentu. Dne 12. února náhle umírá v Londýně Badri Patarkacišvili a jeho blízký přítel Boris Berezovský naznačuje, že nemuselo jít o náhodu. Důsledky této události je v okamžiku vzniku tohoto článku těžko předvídat. Nicméně je možno předpokládat, že na vývoj gruzínské politiky nebude mít zvláštní vliv – pokud se nepotvrdí zdánlivě nadsazená Saakašviliho tvrzení o propojení gruzínské opozice a Kremlu s Patarkacišvilim jako klíčovým spojovacím článkem.

Zkouška státnosti

Co tedy vyjevují podzimní krize a lednové prezidentské volby o současné gruzínské politice? Jinými slovy, obstála Gruzie ve „zkoušce státnosti,“ jak poněkud uspěchaně a nepochybně předpojatě tvrdil Micheil Saakašvili už 10. listopadu 2007? Nutno předeslat, že se zdaleka nejednalo o první otřes svého druhu v gruzínských postsovětských dějinách – na hrozbu opakování puče, kterým byl za využití rustavelské kliky sesazen první postsovětský prezident Zviad Gamsachurdia (1991), po němž se země ocitla v krvavé občanské válce a ztratila Abcházii a Jižní Osetii, ostatně poukázal sám Saakašvili v televizním vystoupení po vyhlášení výjimečného stavu. Aniž by se pokoušely otázku jednoznačně a nevyvratitelně zodpovědět, nabídnou následující řádky několik tematicky uspořádaných tezí.

Rysem trvajícím z doby chatrného vládnutí po rozpadu SSSR je vedení politického boje mimo ústavní instituce, byť s využitím mobilizace lidu. Na jedné straně stála prostředky oplývající Patarkacišviliho a Okruašviliho radikální opozice, na straně druhé Saakašviliho politická camarilla, a mezi nimi pouze svou nechutí ke stávajícímu prezidentovi svorné další opoziční síly. Gruzínský stát je v tomto ohledu stále slabý a spěšné zavádění sociálních opatření splývající se Saakašviliho předvolební kampaní ukázalo, do jaké míry si ho vládnoucí klika přivlastňuje. Vyhlášení výjimečného stavu bylo jen do očí bijícím projevem trvající praxe, kdy režim – veden dílem dobrým úmyslem uspíšit potřebné reformy, dílem snahou o vlastní obohacení – od Růžové revoluce (2003) vládne nezřídka neotřelými a neústavními metodami (ústavní dodatky posilující prezidentovy pravomoci stačily vývoji dechem jen částečně), mezi které patří „prodávání odpustků“ magnátům a podnikatelům za jejich nekalou výdělečnou činnost. Přes snižující se korupci, kterou zaznamenávají Světová banka i Transparency International, neprůhledné privatizace pokračují – nejnověji Tbiliských vodáren a Gruzínských státních drah, jejichž převod byl nakonec zrušen.

Saakašviliho těsné vítězství hned v prvním kole voleb – nesrovnatelné s 96 % hlasů, které od přibližně 90 % voličů obdržel v roce 2004 (tentokrát přišlo volit 56,2 % voličů) – nahrává

spekulacím o jejich zfalšování. Bez ohledu na sama o sobě o ničem nevypovídající prohlášení o potřebě „ne ledajakého, ale rozhodujícího vítězství“ (25. 11.) byly nepochybně významným úspěchem, protože období mezi prvním a druhým kolem bývá v postsovětském prostoru pro stávající režim časem nejvyššího ohrožení – vytrácí se povědomí o jeho neotřesitelnosti, což napomáhá masové mobilizaci a umocňuje tlak na změnu, jak potvrzují „barevné revoluce“ na Ukrajině a v Kyrgyzstánu. Nezávislí domácí i zahraniční pozorovatelé, kteří se dostavili v nebývalém počtu, se ale víceméně shodují, že zaznamenaná pochybení, ať úmyslná nebo neúmyslná, výsledek posledních voleb neovlivnila. Západní standardy nebyly naplněny spíše v období před volbami, kdy stávající režim téměř naprosto ovládl sdělovací prostředky.

Přesto byly prezidentské volby patrně nejsoutěživější v novodobých gruzínských dějinách. Zmínka o postsovětských „barevných revolucích“ vybízí i k prostorovému srovnání. Ukrajina se od revoluce (2004) zmítá v ústavních krizích díky hluboké politické rozpolcenosti a z tohoto důvodu je ještě vzorovějším příkladem státu, kde se „výjimečný stav“, byť formálně nevyhlášený, stal politickou praxí. Nejzřetelněji ale na mysli vytane Kyrgyzstán, kde se po revoluci připomínající spíš palácový převrat (2005) stát ocitl na pokraji zhroucení a nový prezident Kurmanbek Bakijev se uchyluje ke stále autoritativnějšímu a mafiánskému způsobu vládnutí. Prosincové volby, ve kterých vládní strana Ak Žol získala přes 50 % parlamentních křesel, označila OBSE za jasně zmanipulované. Zcela na okraj lze připomenout Uzbekistán, kde bez zájmu zahraničních sdělovacích prostředků potvrdil Islam Karimov v potěmkinovských prezidentských volbách 23. prosince své samoděržaví. Na uzbekistánském případu se velmi dobře ukazuje nepřiměřenost zavedených termínů „diktatura“ a „autoritářský režim“ zavedených a hojně používaných v souvislosti s nedemokratickými režimy v postsovětském prostoru i jinde. Zatímco diktatuře je historicky vlastní za prvé předem právně vymezené navýšení výkonných pravomocí a za druhé dočasnost, auctoritas předpokládá nepřítomnost mocenského donucení, od jehož výkonu byla v římské republice oddělena a které mohla – ztělesněna Senátem – nanejvýš stvrzovat.

Výsledky a důsledky krize

Vraťme se zpět ke Gruzii. K ústavně nezakotvené a „mimořádné“ situaci gruzínské politiky nepřispívá zdaleka výhradně stávající režim, ale i rozmanité opoziční síly. Ať už Patarkacišviliho radikálními metodami (spikleneckým pokusem o převrat), nebo prostým a priori prohlášením umírněnějších stran, že volební neúspěch bude nepochybným důkazem zmanipulovatelnosti volby, kterou následně neuznají a pokusí se pomocí „ulice“ zbavit platnosti. Prezidentští protikandidáti za Saakašvilim nezaostali ani příslibem mimořádných opatření, kterými si chtěli získat podporu voličů. Nemaje po ruce státní rozpočet, Patarkacišvili, obecně považovaný za nejmovitějšího Gruzína, slíbil sáhnout do vlastní pokladny a vynaložit „všechny své peníze do posledního haléře na vysvobození Gruzie ze jha fašistického režimu“ (7. 11.). V prohlášení z 18. prosince upřesnil, že po svém zvolení věnuje 1,5 miliardy lari (přibližně 18 miliard Kč) na úhradu účtů za vodu, plyn a elektřinu všech gruzínských domácností v příštím roce a půl, všem nezaměstnaným osobně bude po stejnou dobu vyplácet 50 lari měsíčně a navrch vykoupí celou příští úrodu citrusů. Zahanbit se nenechal ani předseda Strany práce Šalva Natelašvili, který poněkud příznačně slíbil, že účty za plyn a elektřinu gruzínských rodin sice nezaplatí osobně, ale v následujících třech letech svého úřadu k tomu přiměje bohaté podnikatele (12. 12.).

Při podzimní krizi se také naplno vyjevila praxe režimu vinit nejen ze socioekonomických neúspěchů a „zamrznutí“ etnopolitických konfliktů v Abcházii a Jižní Osetii (kde je tento předpoklad více či méně opodstatněný), ale i z každé vážnější opoziční činnosti kremelské intriky. Saakašvili tak označil v předvečer násilných střetů na Rustaveliho třídě opozici za „temnou sílu“ (5. 11.) a v televizním projevu po vyhlášení výjimečného stavu podzimní krizi opakovaně uvedl do souvislosti s činností ruských tajných služeb, která byla dlouhodobě připravována (8. 11.). Dne 20. listopadu gruzínské televize odvysílaly „dokument“ o událostech vedoucích k výjimečnému stavu, který je „vysvětlil“ jako Patarkacišviliho z Moskvy dirigované spiknutí. Snahy aspoň některých ruských kruhů o změnu jasně proamerického režimu v blízkém jižním pohraničí rozhodně nelze podceňovat a ani Patarkacišviliho role jako ruského „agenta“ nezní tak nevěrohodně, jak se může zdát. Rusko dlouho mezinárodně žádalo o jeho vydání v souvislosti s podílem na podezřelých privatizacích, v posledních dvou letech se ale jeho vztahy s ruskými úřady o poznání zlepšily – v roce 2006 např. zprostředkoval prodej Berezovského deníku Kommersant Gazpromu. Nicméně paušální démonizace opozice a tvrdohlavé hledání vnitřních nepřátel je za prvé absurdní a za druhé kontraproduktivní, protože prohlubuje už tak hrozivou propast mezi vládnoucí stranou a představiteli odlišných politických zájmů, kterým nejde nutně o revoluční uchopení moci.

Právě Rusko na Saakašviliho soustavné hledání nepřátel a odvádění pozornosti od vnitropolitických problémů, případně budování sounáležitosti společným vymezením se proti „druhému“ poukazovalo nejhlasitěji, v čemž se skrývá těžko nepostřehnutelná ironie. Podzimní krize jen potvrdila, že vztahy obou zemí, pro Gruzii vzhledem k zeměpisné poloze určující, jsou dnes hluboko pod bodem mrazu. I letmý pohled do nedávné minulosti – od ruských zákazů dovozu vína a minerálky, uzavření přechodů a šikany gruzínských gastarbeiterů v důsledku špionážní aféry, v níž hlavní úlohu sehráli ruští diplomaté v Tbilisi, zimního vydírání vysokými cenami plynu, podezřelých výbuchů poškozujících rozvodnou síť na severním Kavkaze, která vnesla mezinárodní mráz i do nitra gruzínských domácností (2006), přičemž všechny tyto události přiživily nespokojenost s vládou, na níž mohla opozice dobře stavět, až po loňské incidenty v abcházském Kodori a blízkém Ganmuchuri nebo výbuch ruské protiradarové střely u Gori – vypovídá o tom, že Gruzíni to se svým ruským sousedem nemají jednoduché. Dvě významné události ve vzájemných vztazích se mimochodem odehrály během samotné podzimní krize – sporný zásah „mírotvorných jednotek“ SNS v Ganmuchuri (mezi nimiž byli prokazatelně Čečenci, jejichž řeznické způsoby během abcházské války mají Gruzíni v dobré paměti), ale také předání ruské základny v Batumi, kterým Rusko částečně naplnilo svůj závazek z istanbulského summitu OBSE (1999).

Přes původně deklarovaný závazek věcně hledat společné zájmy, který Saakašvili učinil po svém zvolení v roce 2004, k vyhrocení vztahů s Ruskem přispěla svým dílem i jeho protiruská rétorika a nesmiřitelnost. Po svém letošním znovuzvolení nasadil podobně smířlivý tón a teprve budoucnost ukáže, jestli bude tentokrát úspěšnější. Nezbytným předpokladem možného détente je samozřejmě i změna ruského postoje, která však vzhledem k očekávané kontinuitě ve vedení ruského státu a trvajícímu gruzínskému konsensu o gravitaci k NATO – potvrzené výsledky letošního plebiscitu, přestože se Rusko pokoušelo „prodat“ opozici myšlenku gruzínské neutrality –, není příliš pravděpodobná. Ve vzájemných vztazích se může odrazit i očekávané vyhlášení nezávislosti Kosova, kterého by Moskva mohla využít k podnícení eskalace situace v Abcházii a Jižní Osetii a vyvinout na Gruzii zvýšený tlak v době, kdy bude znovu „zkoušena“ parlamentními volbami.

Ať už byly podzimní události řízeny z Kremlu nebo ne, anebo leží-li odpověď v tak těžko uchopitelném „někde uprostřed“, mohou si moskevští geopolitici nad nedávným politickým vývojem v Gruzii přece jen mnout ruce. Gruzínské naděje, že by NATO mohlo na dubnovém summitu v Bukurešti přijmout „cestovní mapu“ k plnému členství, byly mizivé už loni na jaře. Po podzimních nepokojích, nepřiměřeném policejním zásahu a následném vyhlášení výjimečného stavu se zcela rozplynuly.


autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a díky Fulbrightovu stipendiu působí v tomto akademickém roce na Harvardově univerzitě





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod