Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Esselámu alejkum ve rahmetulláh, Sarajevo!
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2002


Esselámu alejkum ve rahmetulláh, Sarajevo!


Jan Kravčík


O Sarajevu už psali mnozí. Proto je těžké při sestavování vlastní výpovědi nepocítit jistou až svazující zodpovědnost. Postupně si ale uvědomíte, že za tento pocit může pojem Sarajeva, jenž se během války v Bosně stal jistým klišé, zatímco město Sarajevo se všem stereotypům vymyká. Ano, Sarajevo přežilo nejen svoji destrukci, ale i svou glorifikaci. Přestože je nemožné psát o tomto městě a nezmínit se o válce, neboť její stopy jsou zde přítomny a vyhnout se jim nelze, zkusme se na Sarajevo podívat jako na jedno z mnoha měst, a "to Sarajevo" známé z televizních záběrů, na nichž oblohu křižují rakety a z pozadí se ozývá dunění těžkého dělostřelectva, práskání minometů a hvízdání granátů, nechme stranou. Cokoliv napsané o "tom Sarajevu" může i při nejlepším úmyslu vyznít jako pokrytecký stereotyp.

Být v Sarajevu

Je květnový den, blíží se poledne, slunce žhne a kotlina, v níž leží město, se mění v obrovskou fritovací pánev. Usadíte se v kavárně pod rozložitými platany na pravém břehu Miljacky, popíjíte presso a pozorujete dění okolo. Po nábřeží se hemží lidé, žluté autobusy a tramvaje všech barev. Všímáte si spěchající ženy s šátkem ovinutým kolem hlavy, pozorujete italské vojáčky, jež černými kohoutími péry na čapkách dohánějí svůj nižší vzrůst a pokoušejí se flirtovat s nevšímavě procházejícími Sarajkami, zaslechnete, jak u stolku vedle dva mladící v kožených bundách diskutují o autech a malé batole s batůžkem ve tvaru Tinky Winkyho se na vás zubí, zatímco jej mladá maminka učí správně klást nožičku před nožičku, aby se už nebatolilo. Kolem profrčí bílá nákladní toyota s černými písmeny UN a předjíždí starou známou českou cinkající tramvaj, celou obarvenou na zeleno a s nápisem Saúdská nadace krále Fahda - přišli jsme a zůstaneme! Zanedlouho se z minaretů začne ozývat táhlý muezzinův hlas a na katedrále se rozezní zvony. V tu chvíli si uvědomíte, jak silné je "být v Sarajevu" a velebíte okamžik, kdy jste se pro tuto návštěvu rozhodli.

Džámie, minarety, medresy

Do města je ideální dorazit časně zrána, je to snad nejvhodnější doba k seznamování se se způsobem života jeho obyvatel. Vedeni tramvajovými kolejemi a orientačním smyslem dorazíte na probouzející se hlavní promenádu města, ulici Ferhadija. Cukrárny, butiky, kavárny a banky pomalu otevírají. Z Ferhadije je to jen kousek do původního historického centra - na Baščaršiji. Vítají vás nízké dřevěné domečky s červenými střechami a stále ještě spuštěnými roletami výloh. Co může být po ránu lepšího, než pravá turecká káva? Zde se jí říká bosenská, pije se, jak jinak, z porcelánových šálků velikosti náprstku, do nichž vložíte kostku cukru a zalijete horkou vonící tekutinou z džezvy. Přikusujete rahatlokum - sladké želé s nadrobno nasekanými oříšky obalené v práškovém cukru a vychutnáváte pohled na bílé minarety tyčící se proti svěže modrému rannímu nebi.

Po této očistné seanci se vydejme na malý exkurz po Baščaršiji. Jejímu středu vévodí přenádherná Gazi Husrev-begova džámie, nejvýznamnější islámská stavba v Bosně, kterou roku 1531 vystavěl sultánův vrchní stavitel Adžem Esir Ali. V jejím komplexu se kromě mektebu - náboženské školy, abdesthany - prostoru pro rituální očistu před modlitbou, šadrvanu - fontány, turbetů - náhrobků, harému a 45 metrů vysokého minaretu nachází i cihlová Sahat-kula - Hodinová věž ze 17. století, která slouží k určování času pro pět denních namazů - modliteb. K fascinujícímu orientálnímu rázu čaršije (centra) přispívají i exotické názvy ulic jako Kazandžiluk, Kujundžiluk, Sarači, Čurčiluk... A samozřejmě spousty cetek za výlohami miniaturních krámků - koberce, měděné nádobí, olejové lampy, vodní dýmky, patrony s nápisem Sarajevo, vyřezávaní oslíci, fotbalové dresy…

Prvi mušterija

Kdo není připraven na orientální obchodování, ať se vybaví značnou dávkou asertivity a tvář pokryje maskou blazeovaného nezájmu. Nikdy - opakuji: NIKDY! - neprojevujte o vystavené zboží zájem. Podobnou chybu jsem udělal probíraje se pestrobarevnými tričky na stojanu ve snaze objevit modrobíle pruhovaný dres klubu Željezničar. Žasna nad bohatstvím výběru (sortiment obsahoval i dresy týmů turecké ligy) jsem byl majitelem postrkován dovnitř krámku, odkud již nebylo úniku.

"Jste dnes prvi mušterija - první zákazník, a jako takový musíte něco koupit," brebentí stařík. "První zákazník je nejcennější, Alláhem požehnaný. Na prvním zákazníkovi záleží, jak úspěšný den bude obchodník mít." Chytá mě za ruku, oslovuje mě slovy paša a hadžija a vede k policím s dresy. Dvacet pět marek za kus, pro mě dvacet. Chabě namítám, že jsem ještě nevyměnil peníze, v kapsách mám pouze chorvatské kuny. Vzápětí je tam již nemám. Kupec hbitě z hlavy počítá převod na bosenské konvertibilní marky podle pochybného kursu, jehož výši jsem přes poměr kuna:euro:marka určil já - on jej nezná, je mu to jedno a věří mi. Podvědomě kapituluji a veškeré námitky, že ten dres skutečně nepotřebuji, jsou tu jen tak, abych si v boji zachoval tvář. On to ví, příjemně se usmívá, říká, že kdyby kurs neseděl a on mě nedejalláh ošidil, ať se vrátím. Na kousek papíru mi píše potvrzení a razítkem stvrzuje pekelnou smlouvu. Z krámku vycházím jako v mrákotách, v rukou třímám rudý dres klubu FK Sarajevo. Co teď?

Pojďme na burek.

Burek zvrk

V buregdžinici Bosna objednávám jeden horký buredžik s jogurtem. Zákazníci i obsluha zírají na televizní obrazovku, čtvrtfinále mistrovství světa v kopané se nekoná každý den. Hraje Japonsko s Tureckem. Ptám se snědého pekaře, komu fandí. - Turecku, a vy? Pokrytecky lžu, že je mi to jedno (držím totiž palce Japoncům a myslí pobízím Nakatu: Vraž tam tři fíky, chlape, a pošli Osmany domů!). - Ale jinak fandím našim, totiž Česku. - Česku? Znám Česko! Hráli tady před lety na Koševu, byl jsem na stadionu, prohráli jsme 0:3. Líbil se mi ten, jak se jmenuje, Medved! - Nedvěd? - Ano, ten. A pak ta osmička… - Poborský? - Ano, ano! Pekař se usmívá, děsím se, že dostanu další slevu. - Jděte se posadit, jídlo vám za chvíli přinesu. Po chvíli přichází a sklání se nade mnou: - Jinak já jindy taky fandím našim, Albánii…

Burek - snídaně bosenských šampiónů. Jde o jakousi spirálu z velice tenkého a umně svinutého těsta, obsahující tvaroh (či maso či zelí, podle libosti). Zapíjí se jogurtem a je to kombinace vpravdě lahodná. Místní pekařští umělci (v drtivé většině jde skutečně o Albánce z Kosova či Makedonie - v prostoru bývalé Jugoslávie mají na pekárny snad monopol) vytvářejí nespočetné varianty bureků - placatý buredžik je jednou z mnoha, záhadně znějící specialitu burek zvrk jsem již ochutnat nestihl…

Když tak sedíte kompletně nasyceni ukojivše primární fyzické potřeby, začnete se shánět po potravě pro svoji duši. A pak zatoužíte uvidět město z výšky.

Z vršků nad Sarajevem

Vystoupat strmými uličkami nad město se vyplatí - nezapomenutelný pohled na protější vrcholky a město v kotlině je vám odměnou. Desítky minaretů, kostely, synagogy, moderní výškové budovy a uprostřed všeho červené střechy čaršije. Co vás však asi nejvíce upoutá a co vašemu pohledu uniknout nemůže, jsou hroby. Jsou totiž všude.

Během války Sarajevané pohřbívali své mrtvé kam se dalo. Mnohá volná prostranství před budovami, záhony a parky se tak změnily ve hřbitovy. Nejpůsobivějším je památník na návrší nad Baščaršijí. Nesčetné sněhově bílé náhrobní kameny tyčící se z trávy zdobí symboly lilie, půlměsíce a příliš čerstvá data.

Sarajevo tvoří čtyři obvody - Centrum, Staré Město, Nové Město a Nové Sarajevo. Z architektonického hlediska lze město rozdělit do tří soustředných kruhů. Prostřední upomíná na feudální léta turecké nadvlády - mešity, minarety, nízké domky s červenými střechami, případně domy s patrem mírně visutým do ulice.

Toto vnitřní město obepíná prstenec domů ne nepodobných stavbám z centra Brna či Plzně - jde o činžovní domy z doby rakousko-uherské okupace, kdy v Sarajevu došlo k nebývalému architektonickému a všeobecně civilizačnímu rozvoji. Mezi těmito typicky evropskými budovami s klasicizujícími, romantizujícími či secesními fasádami však zahlédneme i několik staveb v pseudoorientálním neomaurském stylu, který zde rakouští architekti tolik prosazovali. Jeho nejhodnotnější ukázkou je dnešní Národní knihovna, stavba trojúhelníkového půdorysu, roku 1892 vyprojektovaná Alexanderem Wittekem, jehož plány později pozměnil a doplnil Ćiril Iveković inspirován káhirskou mameluckou architekturou. Budova byla slavnostně otevřena roku 1895 jako Městská radnice. Ač za války těžce poškozena srbským ostřelováním, dnes je opatřena novou střechou a její obnova dál pokračuje.

Třetí kruh pak tvoří stavby titovského socialismu, různá nákupní střediska a kulturní domy, betonová sídliště a moderní mešity vystavěné z darů bohatých arabských zemí. Historie je historie, ale jak žije město dnes, poznáte na jeho předměstích. Vypravme se tam.

Le pacte des troupes

Při cestě tramvají směrem k sídlišti Ilidža si povšimnete vysoké bílé budovy se světle modrou zástavou. Je to sídlo mise OSN plné úředníků dohlížejících na dodržování ustanovení Daytonské mírové smlouvy z roku 1995 a pracujících na nejrůznějších rozvojových programech. Vojensky je zde mezinárodní společenství zastoupeno mírovou misí SFOR, jejíž vojáky na ulicích města jednoduše nelze přehlédnout. Můžete být daleci jakýchkoliv národních stereotypů, ale nemůžete se neusmát při pohledu na zavalité světlovlasé německé vojáky popíjející pivo Heinrich Löwe na Ferhadiji či již zmiňované italské "bersaglieri".

Při čem se však smát nemůžete, je pohled na rozstřílené a vypálené paneláky, které vedle těch již renovovaných či zbrusu nových působí jako strašlivé memento. Prohlížíte si obrovské dvoumetrové otvory v třináctém patře, za nimiž se nacházel obývací pokoj či ložnice, představíte si dým táhnoucí se přes oblohu, zaslechnete nářek Sarajeva, nářek, který nikdo nikdy nevyslyšel, a zahlédnete tváře politiků, diplomatů, novinářů, zpěváků a všech možných osobností, které za války Sarajevo navštívily a k nimž se Sarajevané s chorobnou nadějí upínali. Tyto tváře vybledly, změnily se k nepoznání a slily se v jediný obskurní anonymní obličej s pokryteckým úsměvem, jenž na vás právě hledí z fasád rozbombardovaných těžkým dělostřelectvem…

Ale já jsem se zařekl již v úvodu, že o tomhle psát nebudu. Nebylo by to fér, nemám na to právo, nezažil jsem to. Přesto, když se vám pak mezi betonovou zástavbou otevře pohled na moderní pohádkovou mešitu, dar saúdské královské dynastie, působí to jako balzám pro oči i duši.

Město ve městě

Podle Daytonské mírové dohody 56% území města a 98,5 % jeho obyvatel připadlo muslimsko-chorvatské Federaci BiH, a Republika Srbská získala 44 % městského území a 1,5 % jeho obyvatel. Při rozhraničení městské aglomerace Federaci připadlo 64 % teritoria a 94,5 % obyvatelstva, Republice Srbské 36 % území a 5,5 % obyvatelstva. Uvedená čísla napovídají, jak to v srbské části Sarajeva vypadá.

Virtuální město Srpsko Sarajevo, jehož zastupitelé neuznávají svoji příslušnost k Sarajevu (stejně jako se celá Republika Srbská nehlásí k Bosně a Hercegovině), totiž na návštěvníka působí jako město duchů. Ani na mapě jej nenajdete. Jde o jakási napůl rozestavěná sídliště a několik domků v polích. Městská doprava jezdí k jeho "hranicím", posledních pár stovek metrů musíte dojít pěšky. Projdete kolem stánků s cigaretami, oblečením či blikajícími vánočními svíčkami a podle nápisu MAPKET pochopíte, že už jste zřejmě skutečně tady. Přicházíte na malé náměstíčko s trafikou. Z kavárny před domem vás všichni mlčky pozorují. Připadáte si jako vetřelec, turisté sem evidentně příliš často nezavítají. Na jednom z domů je zelená cedule s nápisem v latince Trg Bosanskog sabora, naproti ní modrá s nápisem v cyrilici Trg kralja Aleksandra. Město ve městě.

Zmínil jsem se o rozmazaném pokryteckém obličeji. Zde zahlédnete tváře těch pravých vrahů. Jsou ostré a hledí na vás z triček či plastových rámečků na místním autobusovém nádraží. Naši heroji - Karadžić a Mladić - na černé bavlně za 20 marek. Nebo je libo portrét velikého Radovana, básníka, politika, dentisty a spasitele za osm? Četnické odznaky s lebkami a zkříženými kostmi za pět? I když víte, že něco takového existuje a svým způsobem to čekáte, napoprvé je to docela šok. Přispívám na velkosrbský nacionalismus a odcházím s důkazem, přívěskem na klíče s nápisem Bog čuva Srbe - Bůh chrání Srby.

Na louce za nádražím září nový pravoslavný kostel…

Místo pro dobré myšlenky

Sarajevo dneška již není tím multietnickým městem jako kdysi. Památky zůstaly, ale demografická situace se značně změnila. Odešli téměř všichni Srbové, již na začátku bojů či ještě před nimi. A ta hrstka, co zůstala a bránila své město proti svým lidem, byla srbskou válečnou propagandou nazvána "zrádci národa a muslimskými žoldnéři". Odešli i Židé. Nedávno bylo odhaleno, že izraelské tajné služby zásobovaly srbské oddíly ostřelující město municí, a za to mimo jiné požadovaly svobodný odchod Židů z obklíčení. Také život chorvatské komunity skomírá. O její kulturní rozvoj se stará organizace Napredak (Pokrok), ale její představitelé uvádějí, že Chorvati město stále opouštějí, prý pod tlakem rostoucí islamizace okolní bosenské společnosti.

Je to velice důležitý fenomén, který ale jako pouhý návštěvník těžko dokážete posoudit. Pozice náboženství, které bylo v Bosně vždy faktorem národní identifikace, ve válce i po ní ještě zesílila. Na straně Bosňanů bojovalo i množství dobrovolníků z Íránu, Čečenska a dalších muslimských zemí, poválečné ekonomické situace využilo k expanzi na místní trh zejména Turecko. Vysílá zde islámský televizní kanál a počet medres - náboženských škol roste. Na ulicích Sarajeva potkáte zahalenou ženu spíše zřídka a spíše v centru, ale potkáte.

Jenže to vše přispívá k nezaměnitelnému koloritu města, které vám připadá tak známé, a přitom tak exotické. A když se navečer usadíte u přesladké pistáciové baklavy v cukrárně Sarajbosna vedle Městské tržnice a přemítáte o všem, co jste toho dne viděli, na kratičký moment ucítíte na svých ramenou sedět dva meleky - anděly, kteří podle islámské víry sledují každý váš krok, zapisují vaše skutky a přinášejí vám dobré myšlenky.

Sarajevo je přes všechno co prožilo to pravé místo pro dobré myšlenky. Jak stojí v názvu tohoto článku: Mír budiž s tebou a milost Boží, Sarajevo!





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod