Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - O ruských veteránech a hrdinech
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2005


O ruských veteránech a hrdinech


Michas Kukobaka


Často dnes slýcháme stížnosti veteránů druhé světové války na neúctu mladé generace. V dnešní době je zvídavému mladému člověku dostupné nepřeberné množství informací o historii země – předválečné, válečné i po­válečné. Zároveň nedá přílišnou práci zjistit, jak žijí naši bývalí „nepřátelé“ a spojenci v té dávné válce. Je snadné porovnat to, čeho dosáhlo naše pová­lečné pokolení za uplynulých 60 let, s úspěchy našich bývalých „nepřátel“. Nabízí nám to dostatek podnětů pro zamyšlení a analýzu.


Začněme tím, že bojovala celá země – týl a fronta byly pojmy relativními. Národy dvou zemí byly donuceny se střetnout, pro­­tože se dva soupeřící bratříčkové, dva zlo­činci nedokázali podělit o světo­vládu. Hitler měl méně štěstí, Stalin zemřel na své chatě. Všichni obyvatelé Ruska byli v pozici nevolníků. Kdo má zemřít na frontě a kdo při blokádě Leningradu nebo v si­biřských dolech, o tom rozhodoval Stalin. Sami lidé na výběr neměli. Přesněji ře­če­no, vybírali ze dvou zel to menší. Buď kulku do týla, nebo se pokusit nějak pro­tlouct a zachránit si život.

V takové situaci se nerodí hrdinství. Hr­di­na je člověk svobodný, schopný sebe­­obě­to­­­­vání ne pro vlastní užitek či zá­ch­ra­nu, ale jako pomoc lidem v nouzi. Hrdinovi je vla­s­tní cit pro spravedlnost, lež je pro něj ne­přijatelná. Jinak bychom mohli po­va­žovat za hr­dinu i zločince, směle ok­rá­­dajícího vý­­běr­čího, nebo nájemného žold­­néře, za pe­­­níze zabíjejícího lidi v Čečně nebo kde­ko­liv jinde.

O čem asi přemýšlí dnešní mládež při po­­hledu na nesčetné medaile na uniformách a kabátech starců? První myšlenka – ti nej­odvážnější a nejobětavější jdou v před­­ních liniích a umírají jako první. Taková je logika války. Z tisíců přežily jen stovky. V těžkých poválečných letech pak umí­rali na následky utržených zranění a ne­mocí.

Těch vojáků, kteří měli to štěstí do­žít se dnešních dnů, není mnoho. Kdo vlastně pře­žil? V první řadě ti vychytralí a cy­ničtí. Pak velitelský sbor, který se schovával v týlu a v krytech, na smrt posílal jiné a v pří­pa­dě neúspěchu ustupoval jako první – čím vyšší šarže, tím větší šance na přežití. Potom členové různých po­prav­čích čet a speciálních jednotek, které stří­lely po vlastních současně s nepřítelem a znemožňovaly jim tak ústup, a další jim podobní. Proto dnes můžeme mezi vete­rány vidět takové množství maršálů, ge­nerálů a jiných vysokých hodností.

Někdo může namítnout, že přece i Stali­nův syn bojoval a neschovával se za ci­zími zády. To je pravda, ale nic nezname­ná. V zájmu utvrzení osobní moci a prestiže diktátoři nezřídka obětovali i své vlastní děti. Podobných případů v historii není málo, ale například posledních dvou válek – afghánské a čečenské – se neúčastnily ani neúčastní „kremelské“ a ministerské děti. Jelcin schoval svého vnuka za hra­nicemi a ani Putin neposlal své dcery na čečenskou frontu jako sanitářky či zdra­votní sestry – tak jak to kdysi dělávali ruští carové.


Chruščovou zásluhou byl – řečeno slovy Solženicyna – „nadzdvihnut okraj za­kr­va­­vené rohože“. Země se dozvě­děla o re­p­­resích předválečného období i to, že re­p­rese pokračovaly dokonce i po válce. Statisíce lidí v Rusku nepostříleli Ameri­čané nebo Francouzi, ale jejich vlastní lidé, kteří za tyto zvláštní úkoly dostávali hodnosti, řády a vyznamenání. Ti všichni jsou dnes válečnými veterány se všemi z toho plynoucími výhodami. Vedle býva­lého vojáka, čestně bojujícího proti nacis­tickým agresorům, tak mohou sedět ve­te­ráni s desítkami řádů na hrudi, které obdrželi za zastřelení více než 20 tisíc pol­ských občanů, provádění etnické čistky na Kavkaze, vypalování vesnic na Ukrajině nebo v Pobaltí – ať už během války, nebo v poválečném období. Vždyť řády a vyznamenání – stejně jako peníze – nesmrdí.

Mezi vyznamenanými veterány je nemálo těch, kteří by podle mezinárodního práva měli být považováni za válečné zlo­čince. Kdyby se objevili na půdě pobaltských stá­tů nebo Čečenské republiky Ičkerie (kdy­by získala politickou suverenitu), byli by souzeni. Dostávali a dodnes dostávají řády a hvězdy za vraždy vůdců národně-osvobozeneckých hnutí, politických opo­nentů v Rusku i za hranicemi, za vraždy „ne­spolehlivých“ novinářů, literátů, kul­tur­ních a vědeckých pracovníků. Při be­se­dách se školáky a studenty však po­cho­pitelně vy­právějí úplně jinou historii. Bylo by hloupé vyzrazovat „vojenská ta­jemství“. Z po­cho­pitelných důvodů vete­ránské organizace ne­­vyzývají své členy k protestům proti válce v Čečensku. Přesto tito veteráni, aniž by si to uvědomovali, ukazují svou pra­vou tvář, když na růz­ných mítincích má­­vají Stalinovými portréty. Nosí je na očích tisíců lidí, jejichž osudy byly zmr­za­­čeny z vůle tohoto člověka. Zkusil by dnes někdo projít s portrétem Hitlera uli­cemi Vídně nebo Berlína? O Tel Avivu nemluvě.

Při pronásledování nacistického agresora překročily stovky tisíc (pokud ne miliony) sovětských vojáků a důstojníků ruské hra­nice. Dokonce i podle rozvalin polo­zni­čené Evropy mohli posoudit, o kolik napřed byly tyto země co do úrovně či kultury života v porovnání s jejich vlastní zemí. To vše jen za o něco málo více než 20 let od skon­­čení první světové války. Člověk nemusí být génius, aby pochopil příčiny tako­vého rozdílu. Přesto poté, co se vrátili domů, ne­přestali veteráni vykládat o „přednostech sovětského zřízení“, pokračovali ve lhaní. V rámci výchovy k „vlastenectví“ pomá­hali moci pěstovat kult aktuálního vůdce a nenávist vůči všemu zahra­nič­nímu. Po­máhali vychovat z mladých, ne­zkuše­ných duší bezskrupulózní roboty, sle­pé vyko­navatele. Za tuto pomoc byli při růz­ných výročích odměňo­váni mi­lo­dary. Vý­sle­dek známe – právě je­jich bývalí žáci a vnu­kové se dnes dos­tali k moci. A vládnou zemi jako drancovníci, do­časní uch­va­titelé bez lítosti a soucitu s vlastním ná­rodem, o vzta­­hu k jiným národům nemluvě.


Po roce 1945 došlo v Německu k ra­di­kální přestavbě politického systému a pro­běhla denacifikace všech společenských ins­titucí. Za posledních 60 let ani jeden ně­mecký voják nezahynul v cizí válce v cizí zemi. Němci neusilovali o „velikost“, ne­vyhazovali stovky miliard dolarů do vesmíru, na jaderné, chemické a jiné zbraně. Proto je dnes Německo ekologicky čistou a prosperující zemí. Nejsou tam hrdinové ani takové množství nositelů řádů jako v Rusku. Také proto dnes nejsou v bytové ani jiné krizi. Občané mají důstojný plat a penzi. Dnešní generace může být hrdá na své předchůdce, kteří pozvedli zemi z ruin na úroveň jedné z nejbohatších zemí Evropy. A to je přesvědčivá odpověď na otázku, kdo zasluhuje úctu a kdo – mírně řečeno – nikoliv.

Dokonce ani po roce 1991 se moc v Rusku neodhodlala odehnat „mouchy od kotlet“ (jak zní oblíbené Putinovo rčení). Neod­vá­žila se odhalit veřejnosti lubjanská tajemství válečné a poválečné doby. Zalekla se vlastního lidu. Proto status veteránů a nositelů řádů má mnoho bývalých ka­tanů zároveň s poměrně čestnými lidmi. A my jsme nabádáni, abychom je všechny „milovali“ a vážili si jich.

Pochopitelně, veterány můžeme litovat pro jejich pokročilý věk, pro jejich dnešní nemohoucnost. Ale podle takovéto logiky by si soucit zasloužil i zesnulý Hess, Hit­le­rův spolubojovník, jenž zemřel v ně­mec­kém vězení. Můžeme soucítit s Pino­che­tem, vláčeným po soudech. Někdy bude třeba možné politovat i plukovníka Putina, jestli se mu podaří zestárnout. Co se však týká úcty, tak to pardon, nemám důvod!

Velký holandský filozof Benedikt Spinoza tvrdil: „Za zásluhy jsou odměňováni pouze otroci“. Pravdivost tohoto tvrzení dokládají poválečné osudy nositelů řádů a me­dailí za hrdinství. Tím, že bojovali za hra­ni­cemi a sloužili na okupovaných územích, byli mnohem lépe informováni než řadoví so­větští občané. Ale říct pravdu a vystavit po­chybnostem zřízení existující v Rusku se odvážili jen málokteří. Stačí zběžná ana­lýza, aby bylo zřejmé, že komunismus a fašismus jsou rovnocennými politickými systémy. Navíc v zemích „sovětského ty­pu“ – v Číně, SSSR, Kambodži či Vietnamu, byly represe proti vlastnímu lidu mnohem silnější než v zemích s klasickými fašistickými režimy Hitlera, Mussoliniho, Franka či Pinocheta. Ale z ohromné armády vyznamenaných válečných vete­ránů či prostých vojáků můžeme jmenovat sotva desítku těch, kteří se rozhodli otev­řeně říkat pravdu.

V Bělorusku byli dva tři takoví vojáci. Znám jednoho z nich – plukovníka Lva Petroviče Ovsiščera, účastníka bitvy u Stalingradu. Významně sympatizoval s demokratickým hnutím a usiloval o vystěhování do Iz­ra­ele, čehož nakonec dosáhl. Osud jeho ko­legy, také plukovníka, letce Jefima Davi­doviče, byl tragický. Zemřel poté, co KGB vyprovokovala jeho třetí infarkt.

Nejvýraznějšími osobnostmi mezi vá­leč­­nými veterány v Rusku jsou Ale­xandr Isa­­jevič Solženicyn, Jelena Ge­or­gi­jevna Bon­nerová a generál Pjotr Gri­gorenko. O spisovateli Solženicynovi je zbytečné hovořit, zná ho prakticky veš­kerá čtoucí a myslící veřejnost. Generál Grigorenko byl vystaven politickému pro­nás­le­do­vání ještě za dob Chruščova, protože vystu­po­val proti kultu osobnosti a na obranu Krymských Tatarů. Po několika letech in­ternace ve vězeňském blázinci byl zbaven občanství a zemřel v Americe.

Na Ukrajině podobnou odvahu projevil a byl politicky činný veterán a válečný invalida Mykola Rudenko. Aktivním účastníkem hnutí na obranu lidských práv byl major Genrich Altunjan. Mezi vojáky byli i další čestní lidé. Hoden úcty je také ruský generál Státní zpravodajské služby (GRU) Dmitrij Poljakov, který asi 25 let nezištně spolupracoval s americkou CIA. Té ušet­řil nejednu miliardu dolarů, zatímco so­větští generálové rozhazovali neomezeně a v utajení před vlastním národem. To jsou ale jen kapky v moři. Vojáci byli v Rusku vždy hlavní oporou moci proti vlastnímu lidu, a pochopitelně byli a jsou nejprivile­govanější vrstvou obyvatel.

V mnohatisícové armádě „hrdinů Ruska“ se našel pouze jeden, jehož činy odpo­ví­daly významu tohoto označení. Ale ani tento člověk nebyl vojákem, nýbrž vědcem. Je jím zesnulý akademik Andrej Sa­charov. To on nekompromisně vystoupil na obranu svého lidu proti zvůli moci, při­čemž si byl dobře vědom možných ná­sledků. V době míru riskoval akademik Sacharov svůj život více, než různí Žu­ko­­vové, Varennikové a další v době války. Ve stejnou dobu jiní kolegové aka­de­mika Sacharova, několikanásobní „hrdinové“, různí Zeldovičové, Charitonové, Kurča­to­­vo­vé, Koroljovové a další, zůstali vědci mi­­san­tropy. Do konce svých dnů pomáhali kre­melské moci zamořit, nakazit a ot­rá­vit svoji zemi. Pomáhali udržovat svůj lid v chudobě a zaostalosti. Za své služby pak dostávali nesčetná privilegia a tituly. Tak také opustili tento svět, jako ot­roci z pře­­svědčení, uplácení a hýč­kaní mocí. Ba­ruch Spinoza měl skutečně prav­du – za zá­sluhy jsou odměňováni pouze otroci.

Generace veteránů druhé světové války střídají nové generace veteránů jiných válek. Občanskou zbabělost veteránů sta­linského období lze pochopit. Tehdy mohla sebemenší „nespo­leh­li­vost“ stát dotyč­né svobodu či život. Tento strach se v jejich nitru zahnízdil navždy. Co se však týká ne­sčetných veteránů a „hr­dinů“ desítek válek poststalinského ob­dobí, tak zde od­hánět „mouchy od kotlet“ nemá smysl. Ve­teráni a „hrdinové“ válek v Af­rice, Ame­rice, Afghánistánu a Čečensku, to jsou samé masařky. Mám-li se vy­jád­řit mír­něji, jsou to otroci gladiátoři, při­pravení zabíjet kohokoliv a kdekoliv je pot­řeba, jen aby dostali najíst a zaplaceno. Ale otrok už ze své podstaty nemůže být hrdinou. Otrok se stává hrdinou, když po­vstane proti svému pánovi. Gladiátory ve starém Římě za od­mítnutí bít se a zabíjet ihned popravovali. Dnešním otrokům však za od­­mítnutí bojovat a za­bíjet z rozmaru své­ho pána Pu­tina nebo kohokoliv jiného trest smrti ne­hrozil a nehrozí. Stačí jen mít alespoň ko­u­sek svědomí a statečnosti.

Všechny války, které Kreml vyvolal po roce 1945, jsou zločinné, imperialistické, hlu­boce škodící ruskému lidu. Ve skuteč­nosti Rusko začalo provádět politiku dří­vějšího nacistického Německa – politiku agrese a dobývání cizích území. A v ta­ko­vých válkách není hrdinů. Nazýváme snad hrdiny spolupracovníky SS a Ges­tapa?

Ještě škodlivější a nebezpečnější pro ná­rody Ruska je válka současná, proti Če­čenské republice. Tady už bojují děti ve­teránů z Afghánistánu – otroctví jako dědictví. Jejich řády a medaile jsou zby­tečným svědectvím toho, kolik neštěstí lidem přinesli, kolik vdov, sirotků a zni­če­­ných životů je za každým metálem. Ne­ná­vist, kterou zaseli v srdcích, bude vydávat své hořké plody po desetiletí. Za tyto „hr­dinské činy“ jsou – v lepším případě – hodni opovržení. A podle zákonů sprave­dlnosti by měli být souzeni za plnění zlo­činných příkazů, jako soudili ve své době hitlerovské nacisty.

Skutečnými hrdiny dneška jsou ti, kteří do­brovolně riskují a nezřídka obětují svůj život v boji proti agresorům a okupan­tům. Ti, kteří bojují za svobodu svého ná­roda a svoji lidskou důstojnost. Jsou to af­ghá­n­ští mudžahedíni nebo bojovníci pa­les­tin­s­kého a čečenského odporu. Sou­časná válka čečenského národa za svobodu uká­­zala příklady statečnosti a vojenského nadání dokonce mezi veliteli bez vojenské přípravy. V první řadě jsou to Šamil Basajev a zahynuvší Ruslan Gelajev a Ze­limchan Jandarbijev. Současní hrdinové jsou i vojáci „internacionalisté“ jako zes­nulý Chattáb a ostatní. Oni nebojují pro peníze, medaile a slávu. Oni obětují své životy ve jménu ideálu svobody, ať už je ohrožena kdekoliv. Hodni vší úcty jsou i ti ruští chlapci, kteří mají odvahu neupos­lechnout povolávací rozkaz do zlo­činných státních oddílů a raději dezertují.

Potomci budoucích veteránů, dnešních vrahů čečenských vůdců Aslana Mas­cha­dova, Zelimchana Jandarbijeva, Džo­chara Dudajeva a dalších budou opovr­ho­vat a stydět se za své dědy a otce. Samo­zřejmě pokud se sami nestanou stejnými zločinci. To ukáže až čas.

V historii není místo pro falešné hrdiny a me­daile nikoho před pohanou ne­och­rání. Skutečnými hrdiny druhé světové války byli „lesní bratři“ – partyzáni z po­baltských republik, ukrajinští partyzáni, bojovníci za nezávislou Ukrajinu, v Rusku nazývaní „banderovci“. Oni nebojovali, protože byli „povoláni“ – do boje za osvo­bození svého národa od drahých „bratrů“ okupantů je vedlo srdce. Dnes na sebe můžou být hrdí, oni jsou národními hrdiny. Historie potvrdila správnost jejich teh­dejší volby.

Co se však týká většiny sovětských sta­říků veteránů, je skutečně nutné je litovat, uvol­ňovat jim místo v autobuse… My vši­chni jed­nou budeme v tomto věku. O úctě už jsem však hovořil. Otroci ne­jsou hodni úcty, pouze snad lítosti. U pří­ležitosti vý­ročí.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod