Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Ivo Banac: V Sivasu, na hrobě svatého Blažeje
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2007


Ivo Banac: V Sivasu, na hrobě svatého Blažeje


Ukázka z knihy Acta Turcarum: Zápisy z cest po Turecku; Z chorvatštiny přeložil Petr Stehlík

Petr Stehlík




Pohodlný autobus Mitsubishi firmy Sivas Tur vyráží přesně v devět hodin z ankarského autobusového nádraží smě­rem na východ. Je neděle 30. října 1994, den po tureckém státním svátku. Obrovské portréty Mustafy Kemala, Solu­ňana, který moderní Turecko usměrnil na Západ, visí na téměř všech víceposchoďových domech. Před 71 lety Atatürk vyhlásil republiku. Pohled státníka s panteří tváří, v černém fraku s bílým motýlkem nás doprovází do výjezdu ze staré Angory, kdysi ospalého městečka, které se dnes řítí cestou obvyklou pro megalopole.


Lokomotiva a opera jsou symboly modernosti Atatürkovy doby. Na budově státních železnic visí portrét, na němž dávno zesnulý prezident zamyšleně hledí do dálky z otevřeného okna vlaku. Můj spolucestující Soner Çaaptay mi vypráví, jak Kemal-paša povinně trávil alespoň jeden večer týdně v opeře nebo koncertní dvoraně. Přesto názvy článků v prozápadních listech upozorňují na rozporuplné důsledky politiky kulturních skoků. „Fear of Islamic gains prod Turks to mark Republic Day vigorously“, stojí na titulní stránce deníku Turkish Daily News.

Z Atatürkova města vyjíždíme na širokou plochu maloasij­ské náhorní roviny, která se, kromě místy nově vysá­zených řad jabloní a bříz, nezměnila od chetitských dob. Projíždíme dramatickou kamenitou soutěsku a překračujeme řeku , s níž se opět setkáme v Sivasu. Míříme do antické Sebasty v Malé Arménii, kde ve 4. století sídlil biskup a mučedník Vlas čili Blažej, budoucí dubrovnický patron sv. Vlaho. Údaje o jeho hrobu jsou staré 123 let. Kanovník Stijepo Skurla vydal v roce 1871 knížku Sveti Vlaho biskup mučenik od Sevasta, dubrovački obranitelj. Zaznamenal, že „na Sevastě, se všude uchovala ctihodná vzpomínka na světcův hrob, který mají nejen odpadlíci [arménští monofyzité], ale i sami nevěřící ve zvláštní úctě. Proto ačkoliv barbarský běs vše podrobil železu a ohni a zpustošil kol světcova chrámu, který velkou pamětihodnost pokrýval, toto velectěné a svaté místo se přece uchovalo neposkvrněno“.

Skurla zaznamenal údaj, že se světcův hrob nachází „na západním konci Sevastu, v úseku, jenž nazývá se ,Med­reze‘ – učebna – v zahradě mohamedána jménem Bakir-Oglu, pod místností čtyřmi zdmi ohrazenou, která roku 1857 obnovena byla se svolením replica watches hospodáře na náklady jerménů odpadlíků a katolíka jménem Petr Kalusti­jan, který světcův hrob pokryl deskou, na niž dal vytesat biskupská znamení“. Dodává, že roku 1736 nebo 1746 chtěl pohlavár muslimské rodiny, která byla vlastníkem hrobu, svatyni zničit a použít ji k jiným účelům, než se mu „zjevil světec a pod pohrůžkami zakázal takové rouhač­ské dílo“. Turci světce „v jejich jazyce nazývají Bogas Evliasi – krční světec – neboť uzdravil dítě, kterému v krku uvízla rybí kost“, pokračuje Skurla.

Jen s těmito údaji se vydáváme ke svatyni, která ještě ve Skurlově době přitahovala mnoho poutníků – křesťanů i muslimů. Přicházeli s modlitbami za uzdravení a vrátný jim za bakšiš „bez rozdílu vyznání náboženského“ přinášel vodu, jelikož se ke svatyni zjevně nesmělo přistoupit bez rituální očisty. Je tomu však už více než 120 let. Mezitím byli v devadesátých letech 19. století Arméni vystaveni útokům a v letech 1915–1918 také masakrům a etnickým čistkám. Proto už nežijí ve svých prastarých sídlech ve východní Anatolii. V roce 1923 došlo po mezistátní dohodě Turecka a Řecka k výměně takřka veškerého křesťanského a muslimského obyvatelstva těchto znesvářených zemí. Projíždíme Yerköy a Yozgat, místa kde kdysi žilo mnoho pravoslavných křesťanů. Hovořili turecky, ale skončili v pro ně cizí Makedonii, daleko od mírných pahorků a rovin Anatolie.

Autobus projíždí nekonečnými hnědými a žlutými pastvi­nami. Sem a tam stádo ovcí; ve vískách kachny a husy. Starší manželský pár v přední části autobusu je zaměstnán péčí o invalidního syna. Chvílemi mě přemůže spánek. Občas nad námi přelétne jestřáb. Už od Ankary mě bolí v krku, ve kterém mi neuvízla kost, ale což znamená pražené americké arašídy. Přes silnici přeběhla liška, ale důstojný pán s přistři­že­ným bílým knírem, který sedí před námi, jí nevěnuje žádnou pozornost. Soner říká, že v Turecku lze politické sympatie rozpoznat podle kníru. Hustý knír šibal­ského typu nosí levičáci. Islamisté si knír zastřihují těsně nad rty a krajní nacionalisté svému kníru dovolují, aby se jim spouštěl přes okraje rtů, téměř v souladu s hollywoodským ste­reo­typem o vzhledu negativních postav z Východu. Přívrženci Západu knír nenosí, podobně jako personál v hotelech a dalších místech, kde se vyskytují cizinci a kde je jim tak zřejmě nařízeno. Dalo by se tedy vyvodit, že důstojný pán nosí islamistický knír.

Po deseti hodinách přijíždíme do Sivasu. Snáší se soumrak a město je průmyslově ponuré. Je to konzervativní místo. Loni tu byli zmasakrováni příslušníci komunity alevijů, tureckých šíitů, kteří tvoří třetinu obyvatelstva. Na autobusovém nádraží čeká skupina taxikářů. Již dříve jsme se rozhodli, že si jednoho z nich najmeme, aby nás vozil tak dlouho, dokud nenajdeme hrob sv. Blažeje. Přistupují k nám řidiči a oslovují mě turecky. Obstál jsem. Soner se znalecky pouští se všemi do řeči, aby zjistil, kdo z nich zná nejlépe místní pamětihodnosti. Sděluje jim, že hledám evlijovu turbu.1 Ptají se, jakou nemocí trpím. Žádnou. Jen hledám turbu Krčního světce. Nakonec si vybíráme mohutného taxikáře padesátníka, který ví, že v blízkosti Modré medresy (Gökmedrese)2 se nacházejí čtyři turby světců. Je přesvědčen, že se chci vyléčit a neopomene se zeptat, jaké onemocnění mě trápí.

Za chvíli jsme ve čtvrti Medresa. Stojíme před osmans­kou stavbou pokrytou již ztmavlými žlutými taškami s ná­pisem Çoban Türbesi. Šejch Pastýř? Vztahuje se to snad k biskupské hodnosti? Za kamenným obloukem se v poněkud zanedbané zahradě rýsují dva náhrobní pomníky pokryté zeleným suknem. Dveře jsou zavřené. Řidič nás ubezpečuje, že nedaleko bydlí stařec, který má klíče. Vyhledáme jej, až navštívíme ostatní turby.

Jedeme k překrásné Modré medrese, kterou roku 1271 vystavěl Kaluyan z Konyi, pravděpodobně Armén, pro Sahip Ata Aliju, místního seldžuckého vezíra. Dva asymetrické cihlové minarety drží stráž u vysokého zdobného portálu v perském stylu. Je pozdě. Vchod pro návštěvníky je uzavřen. Reliéfní seldžučtí orli rozpínají svá křídla nad osmicípými hvězdami a stylizovanými kmeny života. Jsme přímo v sakrálním sídle starého Sivasu. Z později zakoupeného povrchního průvodce se dozvídám, že nedaleko kdysi stály městské hradby. O ka­tedrále ani zmínka.

Přicházíme na malou pláň ohraničenou ostnatým drátem a několika novějšími domy. V přízemí jednoho z nich sídlí lokální obchůdek „Kismet Market“3 a v jiném jakási náboženská nadace. Nej­zvlá­štnější však je to, že ve východní části rovinky stojí hrob. Má betonový podstavec natřený olivově zelenou barvou. Železná ohrada zářivě zelené barvy chrání hliněný povrch hrobu, na němž roste neúhledný zelený plevel. V jednom rohu stojí bílá plastická nádoba s vo­dou. Na hrobě není žádný nápis, pouze na horním okraji podstavce je křídou arabským písmem napsáno jméno Alláha dž. š.4 Hrob byl zjevně před několika lety zrenovo­ván, okolí však nadále působí zanedbaně. Ze země raší trnité býlí a okolí hrobu je pokryto střepy.

Z „Kismet Marketu“ vychází vysoký muž se šibalským levi­čáckým knírem. Přes záda si přehodil černý plášť. Ptáme se jej, čí je to hrob. Prý patří světci, jehož nazývají Göz Evliyasi, což znamená Oční světec. Co nám ještě může říct? Ani on toho moc neví. Ještě před deseti lety tu prý stál dům, který byl kvůli své zchátralosti zkonfiskován městskou správou a následně zbořen. V zahradě byl evlijův hrob. Jakou prý ale trpím nemocí?

Mám nepříjemný pocit. Blíží se soumrak. Jedeme na sever. Řidič nás veze k Arap Türbesi, hrobu Šejcha Araba, což je ovšem turba ze začátku 20. století, stejně nevz­hledná jako hrob Očního světce. Pospícháme. Před námi je Güdük Minare, turba vysokého seldžuckého hodnostáře Hasan Beye z roku 1347, jedna z nejkrásněj­ších staveb v Sivasu. Později staneme i před Emir Ahmed Türbesi, kamenným mauzoleem z roku 1333. Jsou tu i další turby, ale nikoliv ve čtvrti Medresa. V tuto chvíli jsou však nejasné jenom hrobky Çobana a Göz Evliyasiho.

Taxík uhání k domu hlídače hrobu Šejcha Pastýře. Zapadá slunce. Podsaditý stařec s kozí bradkou a pruhovanou hnědooranžovou čepičkou, přimknutou podle zvyku zbož­ných mužů k zátylku, nám z prvního patra hází klíče. Za chvíli se k nám přidá. Přejíždíme jen o kousek dál k Çoban Türbesi. Odemykáme dveře a zouváme si boty. Vcházíme do svatyně. Řidič nás nenásleduje. Nejspíše je také pobožný a vadí mu, že se rituálně neomyl. Na prvním kroku zklamání. Soudobý tištěný nápis sděluje, že Çoban je vlastně Hüseyin Rai ze 14. století. Turbu roku 1457 postavili Yusuf, syn Abdullaha, a Pir Ahmet Bey. Roku 1902 byla za vlády sultána Abdülhamida obnovena.

Vycházíme před turbu. Přistupuje k nám jakýsi konzervativně oděný stařec. Neví náhodou něco o turbě ev­liji, Krčního světce? Ne, o takové turbě nikdy neslyšel. Stejnou otázku klademe také hlídači turby. „Není možné požadovat uzdravení, která mají specifický účinek“, říká stařec. „Vyléčení přichází od Alláha prostřednictvím evlije. Můžete se tudíž modlit kdekoliv. Není důležité kde. Pokud je uzdravení na cestě, dostaví se kdekoliv.“ Ptáme se jej, zda někdy slyšel o turbě Krčního nebo Očního světce. Odpovídá vyhýbavě. On zná všechny turby, ale něco takového neexistuje. Nepřipouští si ani samotnou myšlenku na takovou možnost. Potom však tajuplně dodává: „Běžte domů, pomodlete se, lehněte si a spěte. Ve spánku vám bude zjeveno, kde je hrob.“ Odmítá přijmout spropitné. Hledí na nás pronikavýma a zároveň podezřívavýma očima.

Soner i já docházíme k závěru, že musíme opět k Očnímu světci. Není to daleko. Jen asi sto metrů. Jak je možné, že stařec o tomto hrobě neví? Už se smráká. Turecké slovo krk není svým původem vzdálené od slova pro oko (göz). Není snad Krční světec ve replica watches skutečnosti Oční světec – náš sv. Blažej? Znovu hovoříme s prodavačem z „Kismet Marketu“. Vypráví, jak Bekir Tinurbay, starosta Sivasu, v roce 1987 investoval do restaurace hrobu, poté co byla zbourána stará budova. Bekir? Stejně jako onen Bekir-Oglu ze Skurly? Starosta se narodil ve čtvrti Medresa a naproti stojící Gökmedrese byla zajisté vystavěna v blízkosti nebo na základech křesťanské katedrály, v níž se také nacházel hrob sv. Blažeje. Ano, hrob byl prý v za­hradě, pod místností. (První patro je v orientálních domech často prostornější než přízemí.) Vlastník zbořeného domu několikrát viděl evliju v zahradě. Kolem turby si hrají děti. Blížím se k nevzhlednému hrobu. Pokládám dlaně na horní okraj podstavce. Modlím se na hrobě sv. Blažeje. Na západě šlépěj bílé niti dělí olověné nebe. Padla noc.

Obyvatelé Sivasu si zachovali víru v místo. V jejich náboženské tradici se hroby světců jednoduše neničí. Toho, kdo by zneuctil takové místo, čeká jistý boží trest. Neuchovali si ovšem vzpomínku na největšího sebastského replica watches mučedníka. Prastará nit byla přetržena ve 20. století. Ačkoliv se k evlijovi modlí (ona plastická nádoba na hrobě určitě slouží k rituální očistě před modlitbou), není součástí jejich tradice. Arméni, národ, který si v paměti udržel Surp Vlase, byli ze svého rodného kraje ve východní Anatólii vyhnáni. Zaniklo i samotné jméno země. My to dnes, bez ironie, nazýváme „etnickým čistkami“. Proto je také sv. Blažej oslavován daleko od své vlasti. O vyhnanství jeho památky vědí mnohem více vědci z antiseptických západních univerzit než jeho krajané – staří v Sivasu a noví v Dubrovníku. Budou snad jednoho dne o dubrovnickém období sv. Blažeje vědět více v Heidel­bergu či Oxfordu než na jadranských útesech?





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod