Navýchod.cz - Navýchod - Jak vznikla země
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2004


Jak vznikla země


Tomáš Boukal


Nevelká země. Jen dům stojí. Dlouho nebo krátce žili. Měli bílého havrana. Dlouho nebo krátce žil, stal se úplně černým. Vyhnali ho, někde jedl člověka ten bílý havran-ochránce. Dlouze nebo krátce byli, byli staří. Tak žili. Doma děd spí a za dveřmi Ekva topka. Dlouho spal, krátce spal. “Copak spíš?” Vyšel ven. Porodila syna. Jak vyšel, syn se proměnil v kachnu – Luli. “Proč jsi vyšel?” ptá se ho žena. “Já jsem porodila syna, ty jsi vyhlédl a proměnil se v Luliho.” Co dělat. Luli u nich doma nějaký čas pobyl. Jednou jim povídá: “Nu což, otče, matko. My na takové zemi nemůžeme žít. Pokusím se zemi získat.”
“Jak jí získáš?”
“Potřebujeme velkou zemi. Zemi takovou, aby se na ní různá zvířata objevila. Proč bych měl já Luli sám žít?” Vydal se na cestu. Šel. Dlouho nebo krátce šel. Vyhlíží ho až jim oči slzí. Luliho však nevidí. Najednou Luli seskočil na zem. “Tady je naše země.” Postavil se vedle domu. Jednou plivnul, podruhé, potřetí vyplivl. Povídá: “Otče, matko zavřete oči. Přikryjte se a spěte. Nedívejte se.” Dlouho nebo krátce spali, probudili se. Dívají se kolem. Kraj země v nedohlednu. Radují se, smějí. “Kdepak je Luli?”
“Pročpak se tak rozhlížíte, koho hledáte? Na zemi žijeme!” Ohlédnuli se, tam stojí chlapec, jejich syn. Zaradovali se. Líbali ho. Objevil se opět jako člověk. Byl Luli, ale stal se člověkem. Líbali ho a žili společně. Konec jsem zapomněl. On potom šel ještě hledat lidi. To je vše.

Uvedené vyprávění jsem zapsal v zimě 2000/01 v lesích severozápadní Sibiře. Vyprávěl mi ho slepý mansijský stařík Pjotr G. Kurikov. Otázkou pro mne však zůstává, zda mu – vzhledem k mnoha příběhům, které jsem od něho slyšel – opravdu paměť sloužila tak špatně, jak se mě snažil přesvědčit. Stařík si zřejmě dobře uvědomoval, že podle etnografů se jedná o jeden z nejdůležitějších mansijských mýtů a podle toho se zařídil. Jak příběh stvoření země a lidí dopadne jsem se naštěstí dozvěděl i bez něho. Jeho upovídanější kolegové nám zanechali obsáhlejších verzí kosmogonického mýtu hned několik. Mýtus o vzniku země byl považován za posvátný a vyprávěl se za dodržování určitých náležitostí. Vypravěč seděl v předním rohu domu naproti svým posluchačům. Na stole ležel nůž a v rohu ukrývajícím posvátné náboženské předměty se zapálila čága (dřevitá hmota z břízy). Když se vyprávění dostalo k části zvláště důležité, byly ženy vyzvány, aby opustily místnost. Prý tak bez protestů učinily.

I když se v našem případě jedná pouze o velice zjednodušenou podobu mýtu, obsahuje základní motiv vynášení země ze dna vod. U Mansů je tím, kdo zemi získá, Luli, vodní pták (snad potáplice – Gavia). Stejně je tomu v mýtu Nganasanů, lovců sobů obývajících Tajmyrský poloostrov:

Zpočátku byla pouze voda. Nguo se sešli, říkají: “Je třeba hledat zemi. Co dělat?”
Pozvali potáplici, řekli jí: “Získej zemi.” Potáplice zmizela ve vodě. Byla tam dlouho, povídá: “Došly mi síly, nic jsem nenašla.” Odpočinula si a opět zmizela – trávu, zemi přinesla.

Podobný původ země bychom nalezli ale i u severoamerických Indiánů. Podle Vraních Indiánů (původně zemědělců oblasti řeky Missouri, v 18. stol. kočovných lovců bizonů na prériích) vzniká země z popudu Isá’katá’te – Starého muže (kojota). Těmi, kteří ji vyzvednou ze dna vody, jsou však kachny:

“Bratříci,” zavolal na ně, “co myslíte, je tady na světě něco jiného než voda?”
“Inu,” odpověděli kačeři, “naše srdce nám říkají, že něco je hluboko pod vodou.”
“Dobře, bratříčci, potopte se a zjistěte, jestli tam něco je.”
Jeden kačer se potopil…

Vznik země vyzdvižením hlíny ze dna moře se vyskytuje také v mýtech Čerokiů a Kríků z jihovýchodu USA (zemi přinesl Potápník respektive Rak), Černonožců nebo Irokézů (u obou Ondatra).

Sedm sfér světa

Z dalších verzí příběhu vyplývá, že potáplice se vydala hledat zemi na příkaz hlavního mansijského božstva Numi-Toruma (původ jeho a ostatních vyšších božstev se zřejmě neřeší ani v mýtech). V její podobě se neukrýval jen tak někdo, ale vládce podsvětí a zlých duchů Kul-otyr. Část vynesené země si ponechal v zobáku, a když v něm začala růst, byl ji nakonec nucen vyplivnout a dal tak vzniknout pohoří Uralu (podle jiných je Ural opasek Numi-Toruma, kterým se měla nově vzniklá země zpevnit). Země prý také mohla vzniknout úplně jinak. A to z hlenu vysmrkaného jedním ze synů Numi-Toruma na hladinu oceánu...

Nově stvořený svět je složený z několika vertikálně uspořádaných horizontálních sfér obývaných nejrůznějšími bytostmi duchovní i fyzické podstaty. V základní podobě se jedná o tři úrovně: horní, střední a dolní. V této formě bychom se s těmito představami setkali například u lesních Něnců. Vrchní svět je obýván vyššími božstvy – nejvyšší je Num Ve’ku, dále Tili vaj’siku (Měsíc-stařík), Talja puša (Slunce-žena)… K vrchnímu světu se váže také husa (apy chylaku – medvěd-pták), která byla považována za zprostředkovatele proseb určených Numovi. Prostřední svět obývají lidé a také duchové posvátných míst, řek, jezer atd. Ze zvířat se k němu váže medvěd (apy). Spodní svět náleží duchům člověku nebezpečným (tím je například Kavšang veku) a bývá asociován s hadem (tjamp apy – dlouhý medvěd). Podobná struktura uspořádání světa se vyskytuje i u Chantů, blízkých příbuzných Mansů, a něneckých jižních sousedů. Vedle “vertikální světové teorie” zde však existovala také představa horizontálního spojení sfér světa (spodní část – sever, vrchní část – jih) tokem řeky. Svět jako tři vertikálně uspořádané sféry je znám v mnoha světových kulturách, situace ovšem může být i složitější.  

Podle mansijských představ se svět skládá z vrstev sedmi: Ëly tórum je “podzemní svět”, místo “zlých duchů” škodících lidem; Jalpyn má je “posvátná země”, v níž se drží životní síla; Má únlup je “království země”, obývané vším živým kolem nás; Tórum – “nebe”, modrá část nebe; Numi Tórum – místo přebývání “boha”, duchů a jeho dětí, se nachází nad modrou kupolí nebe; Ópyl – vrstva nad Numi Tórum; Kors – nejvzdálenější část světa osídlená “všemohoucí silou”.

V rámci původních kultur Severní Ameriky byl podobně složitý systém světa zaznamenán například u Šajenů. Svět (hestanov) se podle nich dělil na Hlubokou zemi (Nsthoaman), Svět níže, dole (Atonoom), Střední svět (Votostoom), Ovzduší (Taxtavoom), Prostor blízko nebe (Setovoom) a nejposvátnější Prostor modrého nebe (Otatavoom), spojovaný s nejvyšší bytostí (Maheo).

Uvedené příklady vertikálního rozvrstvení světa jsou pevně spojeny s dalším fenoménem, společným mnoha nejen severním kulturám – šamanismem. Šaman byl tím, kdo části světa spojoval. Mohl žádat duchovní obyvatele světových sfér o radu a pomoc, případně za nimi sám cestoval.

Jak vznikli lidé

Země nezůstala dlouho pustá. Velice bizarní je jedno z vysvětlení vzniku Měsíce a Slunce. Podle některých Chantů žil muž, který postupně žil se třemi ženami. Když se jednoho dne vracel z lesa k té poslední, začaly ho po cestě pronásledovat zbylé dvě, které opustil. Dostihly ho a v nastalé tahanici se jim ho podařilo roztrhnout na dvě poloviny. Muž měl ale tuhý kořínek a nezemřel. Naopak po čase dorostl. Jeho poslední žena ho však opět roztrhla a jednu polovinu vyhodila na nebe a z ní se stal Měsíc. Ona sama vystoupila na nebe také a proměnila se ve Slunce.

Lidé se na zemi podle Mansů objevili na radu sestry (nebo ženy) Numi-Toruma, Joli-Torum-šaň. Jejich syn Polum-Torum je vyřezal z modřínového dřeva, ale starý známý Kul-otyr je krátce před vdechnutím života vyměnil za nedokonalé figurky uplácané z hlíny. Proto jsou lidé tak nějak nepovedení. Trpí nemocemi a když je teplo, vypařuje se z nich voda (s kterou byla zřejmě hlína hnětena). Důvod může být i jiný. Podle jiného příběhu je Kul-otyr neukradl, ale poplival a posmrkal.

Zvířata podle všeho stvořili duchové. Duch země stvořil medvěda, duch nebe soba a duch lesa ostatní. Medvěd má v mytologii Mansů i Chantů (a nejen jich) výsadní postavení. Je považován za dceru (někdy syna) samotného Numi-Toruma. Při pohledu z nebe se Numově ratolesti zdála země rovná, schůdná. Na její žádost ji otec spustil dolů. Když zjistila, že povrch je zarostlý těžko prostupným porostem, přeměnila se v medvědici.

I los býval nebeským zvířetem. V té době měl ještě šest nohou. Byl rychlý a lidé ho nemohli ulovit. Až jednou se po jeho stopě vydal bohatýr, lovec z rodu Moš, mýtický prapředek Mansů a Chantů. Stopa jeho lyží je na nebi patrná jako Mléčná dráha dodnes. Pronásledoval losa až ho dostihl a odsekl mu dvě zadní nohy. Od té doby se z losa stalo lovné zvíře.

Ptačí hrdinové

Zvláštní význam bývá přisuzován vodním ptákům jako účastníkům kosmogonického mýtu, pro jejich schopnost spojovat sféry světa. Mohou létat (vrchní část), pohybovat se po zemi (střední) i se potápět a pronikat tak do spodní části světa. To jim dává důležité postavení v rámci sibiřského šamanismu. U rodu Pjak lesních Něnců je ženám zakázáno jíst husí maso. Důvodem je přítomnost hus mezi šamanskými pomocnými duchy.

Dalším ptákem, který se vyskytuje v úvodním mansijském mýtu, je havran. Bílý havran, kterému zčernají křídla. I ten je dobře známý domorodým kulturám Asie a Severní Ameriky. Důvod zčernání je však odlišný. V mansijském příběhu je černá barva trestem za jeho chování. U Indiánů jihovýchodu zčernala havranova křídla při pokusu o získání ohně. V představách některých etnik severozápadního pobřeží (např. Haida) je úloha Havrana v procesu vzniku země a lidí klíčová. Vedle jeho role jako kulturního hrdiny přinášejícího oheň a denní světlo se projevuje i jeho jistá ambivalentnost (lstivost, nedbalost atd.).
Tato postava bývá srovnávána nejen s paleoasijským mýtickým Havranem oblasti Beringova zálivu (je znám jak u sibiřských Čukčů a Korjaků, tak u aljašských Indiánů Athabasků), ale i s hrdinou mnohých dalších vyprávění – Něnci nazývaném Iompa, Nganasany Djajku a Mansy Ekva-pirš.

Skrze postavu mansijského Ekva-pirše bychom se mohli dostat i zpět k vodním ptákům a našemu mýtu o vzniku země. Ekva pirš (“chlapec ženy”) je jistě jedním z nejoblíbenějších hrdinů mansijských vyprávění. Nevystupuje v nich však pouze jako šprýmař a vtipálek, ale v dalších verzích hlavně jako kulturní hrdina a božstvo. Bývá považován za vnuka (nebo syna) nejvyšší bohyně Kaltaš a Numi-Toruma. Vedle jména Ekva pirš byl nazýván také Ótyr, Luvin hum (člověk na koni), ale hlavně Mir susne hum. Překlad posledního z jeho jmen – muž dohlížející nad světem, dává tušit, že byl božstvem dobrým, bdícím nad osudy lidí. Stal se prostředníkem mezi světem lidí a božstev. Vedle antropomorfní podoby se jeho obraz vyskytuje i v zoomorfní variantě právě jako divoká husa (Lunt otyr – husa hrdina). Jak dokládají mnohé příběhy, zdá se, že se také on podílel na vzniku země, Slunce, Měsíce i zvěře. Snad právě on (a ne Kul-otyr, jak by vyplývalo z jiných vyprávění) mohl být synem starého páru obývajícího první kousek země uprostřed nekonečného moře v našem mýtu.

Nevelká země. Jen dům stojí. Dlouho nebo krátce žili. Měli bílého havrana. Dlouho nebo krátce žil, stal se úplně černým. Vyhnali ho, někde jedl člověka ten bílý havran-ochránce. Dlouze nebo krátce byli, byli staří. Tak žili. Doma děd spí a za dveřmi Ekva topka. Dlouho spal, krátce spal. “Copak spíš?” Vyšel ven. Porodila syna. Jak vyšel, syn se proměnil v kachnu – Luli. “Proč jsi vyšel?” ptá se ho žena. “Já jsem porodila syna, ty jsi vyhlédl a proměnil se v Luliho.” Co dělat. Luli u nich doma nějaký čas pobyl. Jednou jim povídá: “Nu což, otče, matko. My na takové zemi nemůžeme žít. Pokusím se zemi získat.”
“Jak jí získáš?”
“Potřebujeme velkou zemi. Zemi takovou, aby se na ní různá zvířata objevila. Proč bych měl já Luli sám žít?” Vydal se na cestu. Šel. Dlouho nebo krátce šel. Vyhlíží ho až jim oči slzí. Luliho však nevidí. Najednou Luli seskočil na zem. “Tady je naše země.” Postavil se vedle domu. Jednou plivnul, podruhé, potřetí vyplivl. Povídá: “Otče, matko zavřete oči. Přikryjte se a spěte. Nedívejte se.” Dlouho nebo krátce spali, probudili se. Dívají se kolem. Kraj země v nedohlednu. Radují se, smějí. “Kdepak je Luli?”
“Pročpak se tak rozhlížíte, koho hledáte? Na zemi žijeme!” Ohlédnuli se, tam stojí chlapec, jejich syn. Zaradovali se. Líbali ho. Objevil se opět jako člověk. Byl Luli, ale stal se člověkem. Líbali ho a žili společně. Konec jsem zapomněl. On potom šel ještě hledat lidi. To je vše.

Uvedené vyprávění jsem zapsal v zimě 2000/01 v lesích severozápadní Sibiře. Vyprávěl mi ho slepý mansijský stařík Pjotr G. Kurikov. Otázkou pro mne však zůstává, zda mu – vzhledem k mnoha příběhům, které jsem od něho slyšel – opravdu paměť sloužila tak špatně, jak se mě snažil přesvědčit. Stařík si zřejmě dobře uvědomoval, že podle etnografů se jedná o jeden z nejdůležitějších mansijských mýtů a podle toho se zařídil. Jak příběh stvoření země a lidí dopadne jsem se naštěstí dozvěděl i bez něho. Jeho upovídanější kolegové nám zanechali obsáhlejších verzí kosmogonického mýtu hned několik. Mýtus o vzniku země byl považován za posvátný a vyprávěl se za dodržování určitých náležitostí. Vypravěč seděl v předním rohu domu naproti svým posluchačům. Na stole ležel nůž a v rohu ukrývajícím posvátné náboženské předměty se zapálila čága (dřevitá hmota z břízy). Když se vyprávění dostalo k části zvláště důležité, byly ženy vyzvány, aby opustily místnost. Prý tak bez protestů učinily.

I když se v našem případě jedná pouze o velice zjednodušenou podobu mýtu, obsahuje základní motiv vynášení země ze dna vod. U Mansů je tím, kdo zemi získá, Luli, vodní pták (snad potáplice – Gavia). Stejně je tomu v mýtu Nganasanů, lovců sobů obývajících Tajmyrský poloostrov:

Zpočátku byla pouze voda. Nguo se sešli, říkají: “Je třeba hledat zemi. Co dělat?”
Pozvali potáplici, řekli jí: “Získej zemi.” Potáplice zmizela ve vodě. Byla tam dlouho, povídá: “Došly mi síly, nic jsem nenašla.” Odpočinula si a opět zmizela – trávu, zemi přinesla.

Podobný původ země bychom nalezli ale i u severoamerických Indiánů. Podle Vraních Indiánů (původně zemědělců oblasti řeky Missouri, v 18. stol. kočovných lovců bizonů na prériích) vzniká země z popudu Isá’katá’te – Starého muže (kojota). Těmi, kteří ji vyzvednou ze dna vody, jsou však kachny:

“Bratříci,” zavolal na ně, “co myslíte, je tady na světě něco jiného než voda?”
“Inu,” odpověděli kačeři, “naše srdce nám říkají, že něco je hluboko pod vodou.”
“Dobře, bratříčci, potopte se a zjistěte, jestli tam něco je.”
Jeden kačer se potopil…

Vznik země vyzdvižením hlíny ze dna moře se vyskytuje také v mýtech Čerokiů a Kríků z jihovýchodu USA (zemi přinesl Potápník respektive Rak), Černonožců nebo Irokézů (u obou Ondatra).

Sedm sfér světa

Z dalších verzí příběhu vyplývá, že potáplice se vydala hledat zemi na příkaz hlavního mansijského božstva Numi-Toruma (původ jeho a ostatních vyšších božstev se zřejmě neřeší ani v mýtech). V její podobě se neukrýval jen tak někdo, ale vládce podsvětí a zlých duchů Kul-otyr. Část vynesené země si ponechal v zobáku, a když v něm začala růst, byl ji nakonec nucen vyplivnout a dal tak vzniknout pohoří Uralu (podle jiných je Ural opasek Numi-Toruma, kterým se měla nově vzniklá země zpevnit). Země prý také mohla vzniknout úplně jinak. A to z hlenu vysmrkaného jedním ze synů Numi-Toruma na hladinu oceánu...

Nově stvořený svět je složený z několika vertikálně uspořádaných horizontálních sfér obývaných nejrůznějšími bytostmi duchovní i fyzické podstaty. V základní podobě se jedná o tři úrovně: horní, střední a dolní. V této formě bychom se s těmito představami setkali například u lesních Něnců. Vrchní svět je obýván vyššími božstvy – nejvyšší je Num Ve’ku, dále Tili vaj’siku (Měsíc-stařík), Talja puša (Slunce-žena)… K vrchnímu světu se váže také husa (apy chylaku – medvěd-pták), která byla považována za zprostředkovatele proseb určených Numovi. Prostřední svět obývají lidé a také duchové posvátných míst, řek, jezer atd. Ze zvířat se k němu váže medvěd (apy). Spodní svět náleží duchům člověku nebezpečným (tím je například Kavšang veku) a bývá asociován s hadem (tjamp apy – dlouhý medvěd). Podobná struktura uspořádání světa se vyskytuje i u Chantů, blízkých příbuzných Mansů, a něneckých jižních sousedů. Vedle “vertikální světové teorie” zde však existovala také představa horizontálního spojení sfér světa (spodní část – sever, vrchní část – jih) tokem řeky. Svět jako tři vertikálně uspořádané sféry je znám v mnoha světových kulturách, situace ovšem může být i složitější.  

Podle mansijských představ se svět skládá z vrstev sedmi: Ëly tórum je “podzemní svět”, místo “zlých duchů” škodících lidem; Jalpyn má je “posvátná země”, v níž se drží životní síla; Má únlup je “království země”, obývané vším živým kolem nás; Tórum – “nebe”, modrá část nebe; Numi Tórum – místo přebývání “boha”, duchů a jeho dětí, se nachází nad modrou kupolí nebe; Ópyl – vrstva nad Numi Tórum; Kors – nejvzdálenější část světa osídlená “všemohoucí silou”.

V rámci původních kultur Severní Ameriky byl podobně složitý systém světa zaznamenán například u Šajenů. Svět (hestanov) se podle nich dělil na Hlubokou zemi (Nsthoaman), Svět níže, dole (Atonoom), Střední svět (Votostoom), Ovzduší (Taxtavoom), Prostor blízko nebe (Setovoom) a nejposvátnější Prostor modrého nebe (Otatavoom), spojovaný s nejvyšší bytostí (Maheo).

Uvedené příklady vertikálního rozvrstvení světa jsou pevně spojeny s dalším fenoménem, společným mnoha nejen severním kulturám – šamanismem. Šaman byl tím, kdo části světa spojoval. Mohl žádat duchovní obyvatele světových sfér o radu a pomoc, případně za nimi sám cestoval.

Jak vznikli lidé

Země nezůstala dlouho pustá. Velice bizarní je jedno z vysvětlení vzniku Měsíce a Slunce. Podle některých Chantů žil muž, který postupně žil se třemi ženami. Když se jednoho dne vracel z lesa k té poslední, začaly ho po cestě pronásledovat zbylé dvě, které opustil. Dostihly ho a v nastalé tahanici se jim ho podařilo roztrhnout na dvě poloviny. Muž měl ale tuhý kořínek a nezemřel. Naopak po čase dorostl. Jeho poslední žena ho však opět roztrhla a jednu polovinu vyhodila na nebe a z ní se stal Měsíc. Ona sama vystoupila na nebe také a proměnila se ve Slunce.

Lidé se na zemi podle Mansů objevili na radu sestry (nebo ženy) Numi-Toruma, Joli-Torum-šaň. Jejich syn Polum-Torum je vyřezal z modřínového dřeva, ale starý známý Kul-otyr je krátce před vdechnutím života vyměnil za nedokonalé figurky uplácané z hlíny. Proto jsou lidé tak nějak nepovedení. Trpí nemocemi a když je teplo, vypařuje se z nich voda (s kterou byla zřejmě hlína hnětena). Důvod může být i jiný. Podle jiného příběhu je Kul-otyr neukradl, ale poplival a posmrkal.

Zvířata podle všeho stvořili duchové. Duch země stvořil medvěda, duch nebe soba a duch lesa ostatní. Medvěd má v mytologii Mansů i Chantů (a nejen jich) výsadní postavení. Je považován za dceru (někdy syna) samotného Numi-Toruma. Při pohledu z nebe se Numově ratolesti zdála země rovná, schůdná. Na její žádost ji otec spustil dolů. Když zjistila, že povrch je zarostlý těžko prostupným porostem, přeměnila se v medvědici.

I los býval nebeským zvířetem. V té době měl ještě šest nohou. Byl rychlý a lidé ho nemohli ulovit. Až jednou se po jeho stopě vydal bohatýr, lovec z rodu Moš, mýtický prapředek Mansů a Chantů. Stopa jeho lyží je na nebi patrná jako Mléčná dráha dodnes. Pronásledoval losa až ho dostihl a odsekl mu dvě zadní nohy. Od té doby se z losa stalo lovné zvíře.

Ptačí hrdinové

Zvláštní význam bývá přisuzován vodním ptákům jako účastníkům kosmogonického mýtu, pro jejich schopnost spojovat sféry světa. Mohou létat (vrchní část), pohybovat se po zemi (střední) i se potápět a pronikat tak do spodní části světa. To jim dává důležité postavení v rámci sibiřského šamanismu. U rodu Pjak lesních Něnců je ženám zakázáno jíst husí maso. Důvodem je přítomnost hus mezi šamanskými pomocnými duchy.

Dalším ptákem, který se vyskytuje v úvodním mansijském mýtu, je havran. Bílý havran, kterému zčernají křídla. I ten je dobře známý domorodým kulturám Asie a Severní Ameriky. Důvod zčernání je však odlišný. V mansijském příběhu je černá barva trestem za jeho chování. U Indiánů jihovýchodu zčernala havranova křídla při pokusu o získání ohně. V představách některých etnik severozápadního pobřeží (např. Haida) je úloha Havrana v procesu vzniku země a lidí klíčová. Vedle jeho role jako kulturního hrdiny přinášejícího oheň a denní světlo se projevuje i jeho jistá ambivalentnost (lstivost, nedbalost atd.).
Tato postava bývá srovnávána nejen s paleoasijským mýtickým Havranem oblasti Beringova zálivu (je znám jak u sibiřských Čukčů a Korjaků, tak u aljašských Indiánů Athabasků), ale i s hrdinou mnohých dalších vyprávění – Něnci nazývaném Iompa, Nganasany Djajku a Mansy Ekva-pirš.

Skrze postavu mansijského Ekva-pirše bychom se mohli dostat i zpět k vodním ptákům a našemu mýtu o vzniku země. Ekva pirš (“chlapec ženy”) je jistě jedním z nejoblíbenějších hrdinů mansijských vyprávění. Nevystupuje v nich však pouze jako šprýmař a vtipálek, ale v dalších verzích hlavně jako kulturní hrdina a božstvo. Bývá považován za vnuka (nebo syna) nejvyšší bohyně Kaltaš a Numi-Toruma. Vedle jména Ekva pirš byl nazýván také Ótyr, Luvin hum (člověk na koni), ale hlavně Mir susne hum. Překlad posledního z jeho jmen – muž dohlížející nad světem, dává tušit, že byl božstvem dobrým, bdícím nad osudy lidí. Stal se prostředníkem mezi světem lidí a božstev. Vedle antropomorfní podoby se jeho obraz vyskytuje i v zoomorfní variantě právě jako divoká husa (Lunt otyr – husa hrdina). Jak dokládají mnohé příběhy, zdá se, že se také on podílel na vzniku země, Slunce, Měsíce i zvěře. Snad právě on (a ne Kul-otyr, jak by vyplývalo z jiných vyprávění) mohl být synem starého páru obývajícího první kousek země uprostřed nekonečného moře v našem mýtu.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod