Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Mýty kolem Slobodana Miloševiće
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2006


Mýty kolem Slobodana Miloševiće


Václav Štěpánek


Smrt Slobodana Miloševiće, posledního a „nej­za­slou­žilejšího“ z trojice hlavních strůjců krvavého rozpadu Jugoslávie, vyvolala nejrůznější reakce a do­hady. Především zpochybnila kredibilitu Haagského tribunálu, který, jak se ukázalo, nebyl schopen adekvátně se postarat o svého „nej­pro­minentnějšího“ obžalovaného. Nejrůznější spekulace o tom proč a jak zemřel (oficiálně na infarkt, přičemž byl nalezen až pět hodin po své smrti), nechají zejména jeho skalním příznivcům v Srbsku, ale i jinde po světě, otevřené možnosti pro nejrůznější dohady včetně toho, že byl pomalu tráven či že mu záměrně nebyla poskytována adekvátní lékařská péče. Odtud pak není daleko k aureole mu­­­čed­níka, jíž je ostatně již nyní v duších svých zbožňovatelů ověnčen.


Smrt Slobodana Miloševiće ovšem zároveň vyhladila vrásky na čele haagské prokuratury a zejména Carly del Ponteové. Ta v reakci na jeho smrt sice prohlásila, že li­­tuje, že Milošević unikl světské spravedlnosti a spra­ved­livému rozsudku, jenž by poskytl obětem krvavého rozpadu pocit zadostiučinění (a dodejme, že by snad mohl i přispět k jisté katarzi společnosti jak v Srbsku, tak i v okolních ná­s­tupnických státech bývalé SFRJ), ovšem samotný roz­su­dek by takovouto satisfakci ani zdaleka nemusel přinést.

Způsob, jakým byl proces veden, spojení obžalob za udá­­losti kosovské a události v Bosně a Hercegovině i Chor­vatsku, mnoho samo o sobě sporných a v podstatě nedo­kazatelných bodů obžaloby a další formální nedostatky, to vše totiž nedávalo příliš velké naděje na hladké ukon­čení této nejdůležitější haagské kauzy. Milošević by na­ko­­nec sa­mozřejmě odsouzen byl, jiná varianta nemohla připadat v úvahu, mnohé body obžaloby by mu však nebyly pro­ká­zány nebo adekvátně dokázány a celý závěr procesu by měl nejspíš trpkou pachuť skandálu, který by měl ke katarzi velmi daleko.

Miloševićova smrt také bezesporu znásobí úsilí tribunálu (a tím i nátlak na Srbsko) o zatčení generála Ratka Mla­diće, neboť po Miloševićově smrti není v celách scheveningen­ské vazební věznice – snad s výjimkou chorvatského ge­nerála Anteho Gotoviny – žádná „velká ryba“, která by dal­šímu působení soudu dodávala patřičnou váhu.

V samotném Srbsku vyvolala smrt bývalého šéfa Komu­nis­­tické strany Srbska, později nástupnických socialistů, srb­ského prezidenta i prezidenta „zbyt­kové“ Svazové repub­liky Jugoslávie duchy, o nichž se vě­řilo, že jsou již dávnou minulostí. S projevy plnými nená­visti, v nichž se to hemžilo epitety zrádců na adresu těch, kteří Miloševiće vy­dali do „spárů prohnilého Západu“ (včetně bývalého pre­miéra Zo­- rana Đinđiće, jehož výročí zavraž­dění přísluš­níkem bývalé srbské protiteroristické jednotky, kdysi Mi­loševićovy nej­věrnější opory, připadlo shodou okolností na druhý den po Miloševićově smrti), a zároveň oslavnými ódami na „nej­většího syna srbského národa“, se před­há­něli nejen čle­nové dnes již značně rozklížené Socia­lis­tické strany Srbska, jíž byl nebožtík stále čestným předsedou, ale zej­ména vůdci nejsilnější opoziční ultranacionalistické Srbské ra­dikální strany. Srbští radikálové Miloševićovi v 90. letech minulého století sice dvakrát pomohli vládnout, považovali jej však za svého hlavního politického pro­tivníka a navíc za osobu odpovědnou za krach projektu Velkého Srbska, vytýčeného vůdcem radikálů Vojislavem Šešeljem (který ostatně v současnosti také čeká v haagské vazební věz­nici na zahájení procesu) Toto nepřátelství jim ovšem ne­bránilo v tom, aby se v honbě za hlasy voličů nepasovali do role hlavních dědiců Milo­še­vi­ćovy politické závěti.

Milošević byl pochován ve dvoře svého domu v Požarevci bez přítomnosti vlastní rodiny. Samotný pohřeb, jemuž bylo přítomno několik desítek tisíc nejvěrnějších příznivců zej­ména z řad staré generace, se změnil v politickou manifestaci srbských retrográdních sil, jejichž představitelé se ve svých smutečních projevech spíše než o mrtvého starali o své potenciální voliče. Takovýto skutečně nedůs­tojný konec byl jen poslední a definitivní porážkou člověka, který se chtěl stát novým Titem a stal se hrobařem Jugo­slávie, Srbsko přivedl do postavení evropského párii a ve světě si vydobyl nelichotivý titul „balkánský řezník“ (byť se jistý čas, zejména po Daytonu, těšil i přízvisku „garanta míru na Balkáně“).

Několik týdnů po Miloševićově smrti se nicméně ukazuje, že tato událost měla na stabilitu křehké srbské politické scény i na samotné společenské klima v zemi menší vliv, než se původně předpokládalo. Srbsko, které musí čelit mnoha dalším výzvám (gradující rozhovory o dalším statusu Kosova, blížící se referendum o samo­stat­nosti Černé Hory, zahájení přístupových rozhovorů s EU podmíněné vydáním generála Ratka Mladiće, ekonomické problémy atd.), tak na svého autoritativního vládce pomalu zapomíná. Již týden po jeho pohřbu se o okolnostech jeho smrti či o jeho dědictví nezmiňovaly ani ty nebulvárnější srbské deníky. Do budoucna tak zůstává pouze tíživé dě­dictví jeho vlády. O tom, jak dalece svou smrtí i událostmi jí doprovázejícími ovlivnil Milošević smýšlení Srbů, však dají definitivní obrázek až – možná předčasné – parlamentní volby.

Miloševićovské mýty


Ve světě i v našich sdělovacích prostředcích poskytla Mi­loševićova smrt mj. příležitost pro rekapitulaci jeho ne­slavné vlády, zhodnocení jeho skutků, jeho nezpochybni­telného podílu na krvavém rozpadu Jugoslávie i přímé či nepřímé odpovědnosti za zločiny, které se během nich udály, včetně genocidy (právě tuto odpovědnost měl pře­zkoumat haagský proces, a proto zůstane i do budoucna vystavena množství spekulací). Miloševićovi však v těchto hodnoceních často bylo – jako ostatně i dříve – přičítáno mnohé z toho, co sám nikdy neudělal ani neinicioval. Vzni­kaly (a vznikají) tak jakési mýty či stereotypy, které se do­konce objevily i v Miloševićově haagské obžalobě a které jsou pro celkové posouzení Miloševićovy neslavné histo­rické role zavádějící. Pokusme se proto na některé z nich poukázat.

Velice častým „mýtem“ je tvrzení, že Milošević na Bal­káně rozpoutal čtyři války (např. Teodor Marjanović v článku Diktátor Milošević zemřel v cele, MF Dnes 13. 3. 2006). Milošević je zcela jistě spoluodpovědný (v pří­padě chor­vatského a bosenského konfliktu) a jed­noznačně zodpo­vědný (v případě kosovského konfliktu) za tři války. Tou čtvrtou, kterou je míněna „podivná“ válka ve Slovinsku, ovšem Milošević bezprostředně vinen není – ta „vznikla“ jako dů­s­ledek útoku jednotek slovinské teritoriální obrany na jed­notky Jugoslávské lidové armády, kterou po jedno­stran­ném vyhlášení slovinské nezávislosti 25. června 1991 vy­slala k och­raně hraničních přechodů ve Slovinsku poslední jugoslávská federální vláda premiéra Anteho Mar­koviće.

Dalším často opakovaným stereotypem je označování Mi­lo­ševiće jako diktátora. Slobodan Milošević byl beze­sporu politikem autorita­tiv­ních metod, což se projevovalo již v dobách jeho působení jakožto předsedy srbských ko­­mu­nistů. Nebyl však diktá­torem, neboť celou dobu vládl pomocí parlamentního sys­tému a měl vůči sobě po­měrně silnou, ale nejednotnou opozici zprava i zleva. V zemi navíc, kromě období výjimečného stavu během bombardování v roce 1999, vycházela pestrá škála opozičního (často vysoce kvalitního) tisku a půso­bily nezávislé tele­vizní i rozhlasové stanice, na temné stránky jeho vlády upozorňovaly četné nevládní a mírové ob­čanské iniciativy. K tažení proti nezávislému tisku a nevládním organizacím došlo až v dobách krize jeho vlády koncem 90. let a v roce 2000, v době, kdy ovšem v čele příslušných ministerstev stáli představitelé Srbské radi­kální strany, která poskyto­vala Miloševićovi parlamentní většinu.

S předcházejícím stereotypem souvisí i tvrzení o tom, že se Milošević po celou dobu své vlády těšil masové podpoře obyvatelstva. Jediné volby, které Milošević skutečně bez manipulací přesvědčivě vyhrál, byly první svobodné volby v Srbsku v roce 1990. Nikdy poté již nezískal ve volbách parlamentní většinu a k tomu, aby se udržel u moci, vy­užíval rozhádanou srbskou opozici. Dostatečný počet hlasů v parlamentu k tomu, aby mohl pohodlně vládnout, si tak zajišťoval četnými ústupky a dílčími mocenskými posty, přepouštěnými některým mocichtivým opozičním stranickým lídrům. Běžná novinářská klišé o tom, jak Srbové se slzami vítali rakev (T. Marjanović, MF Dnes 16. 3. 2006) či Plačící Srbové se klaněli Miloševićovi (týž, MF Dnes 16. 3. 2006), implikující celonárodní hnutí, tento stereotyp jen prohlubují a vnímání srbského etnika jako celku dodávají vý­razně negativní konotaci.


Jiným zaběhnutým historickým omylem v hodnocení Mi­loševićovy éry je tvrzení o tom, že během svého projevu v Kosovu 25. dubna 1987 podpořil srbský naciona­lis­tický program (článek 6 kosovské obžaloby) a že se od této doby stává propagátorem srbských nacionálních cílů. Projev Miloševiće v Kosovu Polji byl bezesporu zlomovým v jeho ka­riéře, ovšem zejména v důsledku jeho známé věty „Nikdo vás nesmí bít!“. Tu spíše mimoděk vyslovil vůči kosovskosrbským demonstrantům, jež se pokoušeli prodrat do sálu, v němž jednal s kosovskými komunistickými před­staviteli o tíživé a elektrizované situaci v oblasti, a chtěli jej in­for­movat o svých problémech, přičemž se střetli s ko­sov­skou policií (rozhodně předtím nenechal de­mon­strantům přivézt dva valníky dlažebních kostek, jak tvrdí Filip Tesař v článku Jeho hlavním cílem byla kariéra, Lidové noviny 13. 3. 2006).

Bylo to první Miloševićovo blízké set­kání s velkou masou demonstrantů, z něhož byl sám vidi­telně vystrašen. Teprve později, ale na základě této zkušenosti si uvědomil, jak může zmanipulované davy de­monstrantů využívat k prosazování svých politických cílů. Jeho věta, zaznamenaná televizí, z něj totiž rázem vytvořila ochránce práv kosovských Srbů a stala se středobodem mýtu, jež o Miloševićovi začali spřádat jeho obdivovatelé a stou­penci. Nacionalismus, jak srbský, tak albánský, Milošević i po kosovské návštěvě stále ještě přímo odsuzuje, což ostatně vyplývá i z jeho projevu, který pronesl na konci diskusního fóra v kosovopoljském kulturním domě. Upo­zorňuje v něm své posluchače na to, že nesmějí dovolit, aby jejich nespokojenost zneužívali srbští nacionalisté – dělící čára nevede v konfliktu mezi etniky, nýbrž mezi „silami socializmu, bratrství, jednoty a pokroku a silami sepa­ratizmu, nacionalizmu a konservativizmu“ (většina pří­tom­ných v soudní síni haagského tribunálu proto byla velmi překvapena, když Milošević na počátku procesu v roce 2002 svůj projev v celosti přečetl).

Milošević ostatně nikdy nebyl srbským nacionalistou, jak zní také další se za­běh­nutých stereotypů. Byl oportunistou, technokratem moci, který, jak tvrdí například jeho politický oponent, bývalý šéf kosovských komunistů Azem Vllasi, „pouze správně vycítil, že srbský nacionalismus je třeba osedlat, neboť to byla nej­jistější cesta k tomu, jak si upevnit moc. Využil tedy nacionalismu, aby posílil své mocenské postavení, a poté, když již seděl pevně v sedle, pozvolna odstranil všechny zaryté nacionalisty ze svého okolí. Přestože pak za ně vy­konával všechny práce na projektu Velkého Srbska, pře­svědčením nacionalistou nebyl.“

Publicistické materiály, hodnotící Miloševićovo působení často také zapomínají na Miloševičovy vnitropolitické zlo­činy, tedy na to, čeho se dopustil na vlastním národě. Svou politikou totiž připravil o domov také statisíce svých krajanů v Bosně, Chorvatsku a Kosovu, o jejichž osud se poté vůbec nezajímal (za celou svoji kariéru nenavštívil jediný utečenecký tábor, uprchlíkům z Kosova pak policie přímo zabránila v příchodu do Bělehradu). Zároveň nadvakrát zbí­dačil obyvatelstvo vlastního státu prostřednictvím svých bankovních expertů, což je nebývalý příklad státní krá­deže.

Nejprve banky zmrazily a následně poskytly státnímu roz­počtu devizové úspory občanů ve výši mnoha set milionů německých marek. Poté Milošević, sám bývalý bankéř, cí­leně vyvolal hyperinflaci, která z občanů vysála poslední zbytky devizových úspor a uvrhla je do bídy, z níž se do­dnes nevzpamatovali. K jeho osobě se navíc sbíhají nitky vedoucí od řady vražd nejrůznějších jemu nepohodlných osobností veřejného života – novináře Slavka Čuruviji, šesti blízkých spolupracovníků a příbuzných současného ministra zahraničí Srbska a Černé Hory Vuka Draškoviće, kteří zahynuli během jednoho ze dvou pokusů o atentát na jeho osobu, a konečně nejskandálnější z nich, vraždy jeho bývalého přítele, protežéra a předchůdce na postu srbského prezidenta Ivana Stamboliće.

Miloševičovy politické aktivity jsou tedy takového rázu, že nepotřebují být obohacovány novými mýty a stereotypy. I bez nich mu totiž zaručují jedno z nejčernějších míst v novodobé historii jak Srbska, tak i Balkánu jako celku.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod