Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - ''Kvitok karpatski z dalekoho kraju''
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2005


''Kvitok karpatski z dalekoho kraju''


Historie, kultura a jazyk Rusínů v srbské Vojvodině

Vladislav Knoll


V srbské Vojvodině a na východě chorvatské Slavonie žije dodnes, roz­troušeno v mnoha vesnicích a městech, řeckokatolické obyvatelstvo, které samo sebe nazývá Rusnáky a svůj jazyk ruským. Tuto národnostně růz­no­rodou oblast obývá již více než 250 let společně se Srby, Chorvaty, Maďary, Slováky, Rumuny a dalšími národy. Samo sebe považuje za příbuzné karpatským R­u­sínům, a proto i jejich jazyk, který je dnes jedním z šesti oficiálních jazyků Auto­nomní oblasti Vojvodina, bývá nazýván rusínský.


Ačkoli je jich pouhá hrstka a ve více než dvoumilionové Vojvodině jich celkem žije kolem 20 tisíc, dokázali si uchovat svůj ja­zyk a nebývale se kulturně rozvinout. Ru­síni obývají především historické oblasti Báčku a Srem. Jejich hlavním kulturním centrem a také první rusínskou enklávou v Báčce je Ruski Kerestur (srbsky Ruski Krstur, maďarsky Bácskeresztúr) s šesti tisíci převážně rusínskými obyvateli, dru­hým nejvýznamnějším centrem je populací poloviční Kocur a třetím samozřejmě Nový Sad jako metropole oblasti.

Příchod Rusínů do Vojvodiny

Porážka a smrt česko-uherského krále Ludvíka Jagellonského u Moháče nadlouho zpečetila osud Panonské nížiny. Os­manská nadvláda zde trvá až do roku 1699, kdy podepsáním Karlovického míru připadne většina okupovaného území Habs­burkům. Pohraniční oblasti však pře­­šly do vojenské správy řízené přímo Vídní. Podobný stav panoval i v Báčce na samém jihu Uherska, která byla dlouhými boji a etnickými přesuny značně vylid­něna. Zpo­čátku sem přicházeli především Srbové z oblastí pod osmanskou správou, později začal být tento kraj organizovaně kolonizován různými národy habsburské mo­narchie.

První Rusíni, vyhnaní z Podkarpatí bídou, se dostali do Báčky již asi ve 30. letech 18. století z vlastní iniciativy. Na počátku 40. let žilo přes deset jejich rodin na kul­ském panství. Odtud se pak od roku 1746 začali stěhovat do opuštěné vsi Velki Ke­restur. Protože byla vrchnost s novými při­stěhovalci spokojená, uza­v­řela v lednu 1751 s jedním z nich, Michajlem Munka­vičijem, smlouvu o osídlování Velkého Ke­­resturu dvěma sty rusínskými rodinami. Ve smlouvě byla zároveň uvedena práva kolonistů na osobní svobodu a řecko­ka­tolické vyznání. Dokument se tak stal ja­kousi zakládací listinou rusínské komunity v Báčce a zároveň podnítil její další růst přílivem kolonistů z východního Slo­venska a Podkarpatské Rusi.

Kolonizace neprobíhala nikterak živelně, ale Ke­restur, jádro rusínského osídlení, se po­malu roz­­růstal a brzy vznikla potřeba založit novou obec. Tou se stal Kocur, o jehož osídlení sto padesáti rusínskými rodinami byla se­psána další smlouva v květnu 1763.

Růst rusínského osídlení


Roku 1848 bylo v mnoha osadách Báčky i Sremu kolem osmi a půl tisíce Rusínů. S jejich zvyšujícím se počtem postupně docházelo k zakládání nových osad. Identita a soudružnost rusínské komunity byla mezi katolickými Maďary, pravoslavnými Srby a evangelickými Slováky posilována příslušností k řeckokatolické církvi. Již od roku 1777 byl pro ni za­lo­žen samostatný križevacký eparchát. Rusíni navíc neztrá­celi kontakty se svojí původní domovinou v Karpatech. Jejich vazby na tzv. Horňicu souvisely zejména se založením církev­ních škol, k němuž došlo relativně brzy po vzniku nových osad. Místní učitelé totiž přicházeli z Podkarpatí a s sebou při­ná­šeli kromě tamějších vzdělávacích tradic i knihy a učebnice. V jedné obci bývali učitelé zpravidla dva, magister a preceptor, a byli vybíráni a placeni samotnými obyvateli vesnice. Vyučovacím jazykem bylo primárně jazyčije, tedy staro­slověn­ština s ruskými a nářečními prvky.

Mnozí učitelé se se svým novým prostředím natolik sžili, že začali brzy psát vlastní učebnice, sbírat lidovou slovesnost či samostatně tvořit. Za prvního známého bačvansko-rusínského básníka je tak po­važován keresturský učitel Petro Kuzmjak (působil v letech 1850-87) a první sbírkou rusínské písňové tvorby, v němž jsou zahrnuty i ukázky z Báčky, je Russkij solovej (Užhorod, 1890) od dalšího keresturského učitele Michaila Vrabelja.

Od poslední třetiny 19. století pociťovali Ru­síni na obou koncích tehdejšího Uherska silný maďarizační tlak. V Báčce tak byly měněny původní rusínskojazyčné církevní školy na obecní (později státní), v nichž byla však vyučovacím jazykem maďar­ština. Jedním z mála, kdo své pů­so­biště od tohoto procesu uchránil, byl ku­curský učitel Mykola Hubaš, který do Báčky poz­val ukrajinského folklo­ristu Volodymyra M. Hnatjuka (1871-1926). Ten se pak ve svých četných pub­li­kacích snažil před­stavit bačvansko-rusínský svět s jeho lidovými tradicemi a slovesností co nej­šířeji a vyjadřoval se i k otázce identity jeho obyvatelstva. Jedním z jeho nejvýz­namnějších počinů na poli literární historie je sbírka Písně Báč-Bodrogské župy z roku 1900, jež obsahuje 430 děl různých žánrů a rozměrů tehdejších rusínských li­dových zpěváků.

Jazyk neboli bešeda


Ačkoli je kodifikovaný jazyk, používaný zdej­šími Rusnáky již celé století, zván ruským a psán ukrajinskou cyrilicí, přeč­tení několika řádků nás může přesvědčit o jeho převážně západoslovanském cha­­rakteru. Základem vojvodinské rusínštiny jsou totiž šarišsko-zemplínská nářečí vý­cho­doslovenského areálu, která se netají značným východoslovanským vlivem. Na genezi současné vojvodinské rusínštiny se však samozřejmě podílely i další vlivy jiných, již čistě rusínských nářečí, ma­ďar­štiny a konečně srbštiny, které tento jazyk činí neobyčejně zajímavým a díky svému původu lehce srozumitelným českému čtenáři. Uveďme si proto krátký přehled jeho hlavních rysů.

Jak bylo řečeno, základní charakteristika odpovídá nářečím východoslovenským. Ne­rozlišují se tedy dlouhé a krátké sa­mohlásky, přízvuk je na předposlední sla­bice, ť/ď se změnilo podobně jako leckde na západním Slovensku (a na Kašubech) na c/dc (dzeci) a s/z se v měkkých pozi­cích palatalizovalo na š/ž (žima, švet). Vý­chodoslovenským jevem je rovněž jed­notná koncovka -o u neuter (meno, poľo) a unifikované skloňování některých pádů v plurálu: genitivu a lokálu (stoloch, že­noch), dativu (stolom, ženom) a instrumentálu (stolami, ženami). Podobně jako v zemplínském a východoslovanských ná­řečích se zde u zájmen a přídavných jmen setkáváme se skloňováním typu joho (do­broho) a jomu (dobromu). Najdeme i ne­změněné o v zavřených slabikách (moj koň) a vzhledem ke smíšenému charakteru nářečí také nejednoznačné kontinuanty praslovanských hlásek ě (cali bili švet), ę (mehki, svjati, vžac), jerů (son, diždž, dzeň) a také ď/ť (chodzic, ale na­ďija).

Ještě zajímavěji vypadá lexikální vy­ba­vení vojvodinské rusínštiny, které v kon­krétním projevu samozřejmě záleží na vzdělání a původu mluvčího. Kromě slov typických pro karpatsko-východoslovenskou oblast (barz, ľem, bešeda, povesc) a východoslovanských výrazů (dumac, čuvstvovac), zde nacházíme předmigrační výpůjčky z polštiny (gamba), maďarštiny (varoš) a dalších jazyků. Novým elemen­tem jsou samozřejmě srbizmy, které mohou soupeřit s původními slovy (stvar, slika, dobic místo dostac, gotovo místo skoro a předložka za ve významu pro).

Počátky kulturní činnosti


V téže době, kdy vycházely Hnatjukovy ná­rodopisné práce, se na kulturní scéně objevila jedna z nejvýznamnějších postav bačvansko-rusínské kultury, jež bývá prá­vem považována za otce místní literatury a spisovného jazyka. Je jím Havrijil Kos­­teľnik (1886-1948), jenž roku 1904 překva­pil svým básnickým dílem Z mé vesnice (Z mojoho valala), které složil v době svých studií na záhřebském gymnáziu. Dílo bývá nazýváno idylickým věncem, sle­dujícím obyčejný život Rusínů v Báčce v průběhu jednoho roku s jejich zvyky a tra­dicemi. Kromě svého etnografického významu je poema Z mé vesnice pova­žována za úvodní dílo rusínské umělecké literatury. Ačkoliv je Kosteľnik autorem řady povídek, básní, ale i prvního dramatu v bač­vanské rusínštině, výraznou většinu svého života prožil ve Lvově jako redaktor časopisu Nyva, profesor filosofie a teo­logie a řeckokatolický duchovní. Přes jeho osobní nepřítomnost v Báčce hrála jeho autorita v tamním rusínském kulturním životě velmi důležitou úlohu.

Po rozpadu Rakouska-Uherska se Báčka ocitla v Království Srbů, Chorvatů a Slo­vinců, v němž byly pro Rusíny, kteří se k no­­vému státu nadšeně hlásili, vytvořeny pod­mínky k raketovému kulturnímu roz­voji. Rusínská inteligence proto hned 2. července 1919 v Novém Sadě založila Ruskou národní osvětovou společnost (Ruske Narodne Prosvitne Družtvo, RNPD, též Prosvita). Předseda této organizace, keresturský farář Michajlo Mudri, vyhlásil směřování bačvanských Rusínů k vy­tvo­ření a rozvoji vlastního spisovného jazyka, literatury, médií a školství při udržování vědomí o příslušnosti k velkému ukrajin­skému ná­rodu a řeckokatolické církvi. Již roku 1920 bylo vydáno první číslo rusínského časopisu Ruski kalendar (vychází do roku 1941) a dvě učebnice pro základní školy, nyní již v bačvansko-rusínské mluvě.

Stěžejním krokem ke kodifikaci bač­van­sko-rusínského jazyka včetně jeho jazy­ko­vědné terminologie a pravopisných norem bylo vydání Kosteľnikovy mluvnice Gra­ma­tika bečvansko-ruskej be­še­dy roku 1923. RNPD postupně iniciovalo vydávání tý­deníku Ruski novini, časopisu pro děti Naša zahradka a pro mládež Dumka. Na stránkách těchto periodik se pak etablo­vala meziválečná generace rusínských spi­sovatelů, mezi něž patřili básníci Maf­tej Vinaj a Mitro Naď, učitel a autor básní pro děti Janko Fejsa, esejista a prozaik Osif Kosteľnik a všestranný spisovatel a fejetonista Silvestr Salomon. V týchž ča­sopisech debutuje rovněž jeden z nej­větších bačvansko-rusínských spisova­te­lů Michajlo Kovač.

Podobně jako v Podkarpatí, i v Báčce se záhy vytvořila názorová opozice proti RNPD, která nesouhlasila s jeho proukrajinskou orientací a přetrvávajícím vlivem řeckokatolického ducho­ven­­stva na rusínský kulturní život. Tato opozice vytvořila ve Verbaši roku 1933 Kulturně-osvětový svaz jugoslávských Rusínů (Kulturno-prosvitni sojuz juhoslavjanskich Rusinoch, od 1935 Kulturno-nacionalni, KNSJuR, též Zarja), jenž podporoval jugoslávské vlaste­nectví, vztahy s karpatskými Rusíny a přestu­po­vání bačvanských Rusínů k pravoslavné církvi. Ohlas této organizace byl značně menší než RNPD, ale přesto není možné podíl KNSJuR na kulturním rozvoji pod­­ceňovat. Jeho tiskovým orgánem byl ča­sopis Zarja (1936 Russka pravda, 1937-41 Rus­ska zarja). Mimo to KNSJuR vydávala v letech 1935-41 konkurenční Russki na­­rodni kalendar Zarja. Mezi výz­namné lite­rární osobnosti spojené se Zarjou patří především Jevgenij M. Kočiš, au­tor řady esejů, fejetonů a básní, a básník Janko Hromiš. Roku 1934 Zarja vydala první ru­sínské souborné dějepisné dílo Is­torija rus­skoho naroda Nikolaje Olejara.

Druhá světová válka přetrhla slibný vý­voj rusínské kultury v Jugoslávii. Roku 1941 byla Báčka obsazena maďarskou armádou a Srem se stal součástí usta­šovského Chor­vatska. Většina rusínského školství byla opět maďarizována, uči­telé, kteří ne­byli s to učit v maďarštině, byli propuštěni, přestaly fungovat obě rusínské organi­za­ce a vycházet jejich periodika. Činitelé Prosvity se v kulturní opozici spojili se svými podkarpatskými bratry a tak v le­tech 1942-44 vycházela bačvansko-ru­sínská stránka v ročence vydávané v Už­horodě. V okupované Báčce vyvíjela kulturní čin­nost hlavně řeckokatolická mládež, která se svými dvěma sbory a ochotnickým di­vadlem objížděla rusínské vesnice. Dalším jejím vlasteneckým počinem ve válečných do­bách bylo založení fotbalového klubu Rusin. Část Rusínů se účastnila odboje a byla zavírána do pracovních táborů. V říjnu 1944 je Báčka so­vět­skou a party­zánskou armádou osvo­bo­zena, ale boje trvají až do ná­sledujícího roku.

Poválečně kulturní výdobytky


Ustanovení autonomní oblasti Vojvodina v rámci Titovy Jugoslávie v průběhu roku 1945 vytváří nové podmínky pro další kulturní směřování místní rusínské menšiny, která nabírá nový dech již v prvních po­válečných měsících. Již v červnu 1945 za­číná vycházet týdeník Ruske slovo, v Ke­resturu je založeno rusínské gymnázium a v říjnu je na schůzi rusínských před­stavitelů v Ruském Keresturu založena kul­turní organizace Ruska matka, která měla ve svých stanovách kromě hospodářské, kulturní a osvětové činnosti rovněž při­spění k jednotě mezi slovanskými národy Jugoslávie, aniž by se vzdala svých ukrajinských vazeb. Roku 1947 tato nová rusínská organizace pořádá oslavu dvoustého výročí rusínského osídlení ve Vojvodině. Roku 1948 dojde k decentralizaci Ruské matky a z jejích místních odborů vzniká řada lokálních kulturně-osvětových společností, které spadají pod rusínskou sekci centrálního Svazu kulturně-osvětových spo­lečností Vojvodiny.

V této době se rozbíhá řada místních ak­tivit, kroužků, kursů a seminářů týkají­cích se bačvansko-rusínského jazyka a kul­tury. Roku 1949 je založeno ochotnické divadlo v Ruském Keresturu, o rok později začne vycházet dětský časopis Pionirska zahradka, roku 1952 literárně-naučné perio­dikum Švetlosc. Hlavní tíže vydavatelské činnosti se postupně dostává do kompe­tence nakladatelství Ruského slova.

V po­válečné době v literatuře převládají po­vídky se sociálními tématy Jevhenije Kočiše, humoresky Jevhenije Plončaka, rozvíjí se však i přírodní lyrika (Štefan Ča­kan, Havrijil Naď), poezie pro děti (Vasiľ Mudri) a razantněji vstupuje na rusínskou scénu drama (Janko Sabadoš) a literární historie (Ďura Varga, Onufrij Timko). Dis­kusi rozpoutal návrh prozaika Jaši Bakova, který hned po válce podal návrh na reformu rusínského pravopisu ve smyslu jeho přiblížení se k pravopisu srbskému. Prak­tičnost tohoto návrhu se snažil dokázat tím, že publikoval své příspěvky právě v této ortografii. Narazil však na rozhodný odpor svých kolegů, kteří poukazovali mimo jiné na nutnost udržení kulturní kon­tinuity z předválečných dob.

Roku 1954 však zájem vládních struktur o národnostní menšiny klesá a Rusíni jsou načas přehlíženi. To má za následek do­časné přerušení obrozeneckých aktivit, včetně vydávání Švetlosci. K definitiv­nímu oživení kulturního života pak dojde v prů­běhu 60. let. Předzvěstí nového rozkvětu se stane folklórní spolek Červena ruža. Roku 1965 je založen voj­vo­dinský Oblastní institut pro vydávání učebnic, v jehož rámci širokou vydavatelskou činnost vyvíjí i rusínská redakce – vydává učebnice, čítanky a mluvnice rusínského jazyka, pře­kládá učebnice všech ostatních předmětů do rusínštiny a díla zařazená do povinné školní četby (např. Tolstého, Turgeněva, Puškina, Shakespeara). Roku 1970 navíc zahajuje činnost Společnost pro rusínský jazyk a literaturu, která na výuku rusínského jazyka ve vojvodinských školách do­­hlíží, v téže době obnovuje svou činnost keresturské gymnázium. Pro kulturní roz­­voj rusínských vesnic v Chorvatsku byl roku 1968 založen Svaz Rusínů-Ukrajinců Chorvatska, který se zabýval kulturou obou menšin. Dalšího roku začala vychá­zet společná edice rusínských a ukrajin­ských spisovatelů Žridla a roku 1971 ča­sopis organizace Nova dumka.


Pokračuje literární rozvoj, který se pro­je­vuje na stránkách zvyšujícího se počtu ča­sopisů. Roku 1964 vzniká lite­rární pří­loha Ruského slova Literaturne slovo a o dva roky později se obnovuje vydávání Švet­losci. Roku 1972 spatřuje světlo světa první číslo mládežnického časopisu MAK (Mládí-Aktivita-Kreativita) a o tři roky poz­ději věstník Společnosti pro ruský jazyk a literaturu Tvorčosc, zahrnující rovněž články o jazyce, literatuře a dějinách. V le­tech 1976-79 vychází také Hlašňik kulturi vydávaný Domem kultury v Ruském Ke­resturu. V této době vynikají redaktor Rus­­kého slova a Švetlosci Ďura Paparhaji (povídky, básně, dramata), spisovatelé pro děti Mikola Kočiš, Mikola Skuban a Miron Budinski, prozaici Štefan Hudak, Ďura Laćak, Vladimír Biľňa a další.

Konečně se také v bačvansko-rusínské li­teratuře objevuje první román, který se podobně jako velká část tehdejší prózy věnuje především válečné, revo­luční, par­tyzánské a sociální téma­tice. Je jím Země má (Žemi moja, 1967) Vladimira Kosteľnika, šéfre­dak­tora Nové dumky. Kromě něj na­psal pět románů také Jevhenij M. Kočiš. Značný rozvoj podstoupilo také divadlo – od roku 1969 se v Keresturu každoročně koná tzv. Dramski memorial, vznikají nové divadelní skupiny. Mezi dramatiky pak nej­více vy­nikl Mi­chajlo Kovač.

Neobyčejný význam pro rozvoj rusínských kulturních aktivit mělo rozšíření autonomního statutu Vojvodiny v roce 1974, kdy se rusínština stala – vedle srbochorvatštiny, maďarštiny, slovenštiny a rumunštiny – jedním z pěti oficiálních jazyků oblasti, používaných ve vojvodinském parlamentu a byly v ní vydávány i zákony. Toto pod­ně­cuje také mediální výdobytky Rusínů – vlastní rozhlasové stanice a rusínské re­dakce v Radiu Novi Sad a ve vojvodinské televizi. V téže době dosáhnou Rusíni také dalších úspěchů na poli vzdělávání. Kodifikace spisovného jazyka je dovršena činností Mikoly Kočiše, autora pravidel pravopisu, řady učebnic, terminologic­kého a srbochorvat­sko-rusínsko-ukrajinského slovníku. Od roku 1978 v Keresturu chvíli fungovala Vyšší škola v rámci somborské Pedago­gické akademie a roku 1981 začala na filozofické fakultě novosadské university fungovat nejprve studijní skupina pro rusínský jazyk a literaturu a později samostatná katedra.

Ze současných autorů můžeme zmí­nit Mirona Kaňucha, básníky Ľubomira Sopku, Anetu Bučko a Jakima Čapka, pro­zaika a básníka Vladimira Kirdu-Bolhorvese, spi­sovatele a kritika Juliana Ta­maše a bás­­nířku a esejistku Nataliji Dudaš.

V roce 1990 vznikají po letech dvě centrální kulturní organizace – na jedné straně ob­novená Ruska matka s pů­sobností ve Voj­vodině a na straně druhé Svaz Rusnáků a Ukrajinců Jugoslávie s širší teritoriální působností. V téže době je však okleštěna široká autonomie Voj­vo­diny a následují­cího roku dochází k rozpadu Jugoslávie a k bojům v sousední Slavonii, jimiž jsou postiženi i v těchto oblastech žijící Rusíni.

Další období bosenské krize a Miloše­vi­­ćovy vlády přineslo rusínské kultuře ob­dobí stagnace, navíc se zhoršila materi­ální situace místních obyvatel a došlo také k určitým migracím. Část ztracené autonomie byla Vojvodině přiznána roku 2002 včetně úředního statutu rusínštiny.

Vojvodinští Rusíni i dnes udržují kontakty se svými karpatskými příbuznými – vždyť 3. světový kongres Rusínů se konal roku 1995 právě v Ruském Keresturu. Na počátku 21. století tak rusínská kultura ve Vojvodině sbírá nové síly ke svému dal­šímu vývoji.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod