Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Pobocza – poezie pro Evropany
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2007


Pobocza – poezie pro Evropany



Jedinečný projekt, který si dal za cíl představit poezii střední a východní Evropy ve všech jazycích, kterými se v této části světa mluví, mohou již třetím rokem sledovat také čeští čtenáři. Kromě polské, české a srbské jazykové verze nově vznikla také slovinská mutace a v krátké době se objeví další. Představujeme ukázku tvorby dvou básníků zastoupených v nejnovějším, 27. čísle, Ljudku Silnovovou z Běloruska a Dragana Boškoviće ze Srbska. Tvorbu dalších autorů z Běloruska, Bosny, České republiky, Chorvatska, Polska, Slovenska a Slovinska si můžete prohlédnout na stránkách pobocza.pl. Na stránce pobocza.igalerie.cz naleznete českou verzi antologie básníků, jejichž tvorba byla publikována v loňských číslech časopisu Pobocza.

Dragan Bošković

(1970), srbský básník, uznávaný esejista a literární kritik, přednáší na Filologicko-umělecké fakultě v Kragujevci. Vydal knihu Odysseus – příběh z katalogu (1998, společně se Sašou Ilićem) a dvě básnické sbírky: Závrať, lež a Babylon z karet (1998, získal za ni Brankovu cenu a ocenění Matićův šál) a V jednom těle (2003).

Paneláky
z perspektivy česneku

Nepříjemné trvání začne hned:
Na zem padají domečky z karet
v úmrtních oznámeních zvyky a lidé.
Papíroví draci se vznesou ze střech
klobouky je zdraví pouliční lampy.
Štěstí rozbité na nepodstatná fakta
v očích vyměřené stíny a noci.
Hodiny krouží po zdech, po stromech listí
vedle plechovek se válejí probuzené deště:
sebevrahův česnek padá ze čtvrtého patra.

Paneláky
z perspektivy mojí matky

Košava* vane přes zavřená domovní vrata
tramvaj se kymácí ve stejném kabátu
papír tančí valčík na zastávce
popelka vypadla z tykve na cestu:
den vtáhl promrzlé prsty
do mraků podšitých kožešinou.
Nehrúovou ulicí přicházejí gesta a slova
shrbená postava v kontejnerech hledá
otevřené sny a otevřené barvy.
V metonymii podpatku se ukryla dívka
suché listí vstupuje do sklepa
aby vyhřálo postel novému příteli.
Na panoráma zaskleného města
navléknu závěs vypraný v zapomnění:
jen moje matka krmí racky úsměvy
aby jí z jihu přinesli chleba a sůl.

(* košava – silný jihovýchodní vítr v Podunají a v Srbsku)

Předměstí
bez perspektivy

Dnes večer ze snění vycházejí lži
rukavice se vysmívají chvění rukou
slova kapou po hlavě do úst
v uších obrazy, prsteny v kosti.
Stopy křídel – blažená minulost
zlomená forma – rozříznuté rty
kruhy světla, kruhy světla
v eliptickém příběhu svatozáře a prokletí.
Dnes večer se andělé nepoznají.

Sídliště barvy skořice
z perspektivy zavalité ženy

V okně zavalitá žena apatická jako vrána,
Opožděný vítr se vkrádá klíčovou dírkou
písek zasypává větru oči.
Slovesa v potu, smrtelníci v houfu
pod důstojnickou uniformou sklenice vody.
Hrany věžáků krájejí poválečné dny
na veliké krajíce pro pohádkovou hostinu.
Na slunce se usmívající užovka
ocasem přepisuje jméno skořicové barvy:
BRUNO SCHULZ.
V okně zavalitá žena apatická jako vrána.

Střed města
z naší perspektivy

Stojíme ve středu města
v němž mizí i poslední smysl
a díváme se jen abyste i vy viděli
roztříštěné slunce
čtyřicet sedm hodin na nebi zavěšené
kalendářem nepolapitelné
Vidíme zvonice kostelů
zaostřené v oblacích-ořezávátkách
visacími zámky zajištěné byty
naše dvojníky jak
rozmlouvají sami se sebou
Vidíme i racka
s křídly potřísněnými červeným autolakem
jak snídá na smetišti
a potom strká hlavu pod kohoutek s vodou
navzdory žíznivé zemi:
drip drop drip drop drop drop drop

přeložil Michal Przybylski

Ljudka Silnovová

běloruská básnířka, narodila se v Maladěčně, v r. 1979 absolvovala filologickou fakultu Běloruské státní univerzity, od r. 1986 pracuje v Národní knihovně Běloruska. Je autorkou několika básnických sbírek a knihy esejí a kritických úvah Křišťálový sad (2007). Je držitelkou ceny Kruhu volných literátů za knížku experimentální obrazové poezie Čároslova (1994).

Rybízový keř

I.

Když černý rybíz vařila jsem
jednoho letního večera
na říčku plynoucí věčným časem
na zázračnou říčku jsem myslela.
To ona nám nosí svoje dárky
a hned je zase odnáší
Tesklivé obrazy plují jak bárky
jak ikony je proud unáší.
Vtom mezi vlnami rybka vyskočí
a žbluňkne zpátky do hlubin.
Je to jen řeka, je to boží kufřík?
Či systémový nevod?

II.

Řeka mi darovala obraz
nejlepší, blízký –
lesního zvířete pohyb a hlas,
medvěda v Minsku.
Jak plyne proud, jak svoje tvary mění:
chvíli je světlem, chvíli medem zase...
Tu tekutinu cítím bez ustání
ať plazím se, či létám na své trase.
Na březích té zázračné říčky
rostou a kvetou rybízové keře
uvidět dá se to dobře z výšky
okem, jež touží po nádheře.

III.

Mám ráda černého rybízu
barvu tajemnou
magie dávné hnízdiště
bolesti záhadu.
V té kapce černoboké
se celý svět zběsilý
závratně nalil šťávou
zpevnil se, zesílil.
Když jenom trochu přitlačíš
tak – kdo to kdy pochopí –
dojemná jeho myšlenka
vyrazí v ústrety.

IV.

A když na tebe vzpomínám
ty moje zvíře milé,
tvůj obraz z plodů skládávám
jak skládá se dům z cihel.
Jak vesmír skládá se z hvězdiček,
které jsou miliony let
sebrán jsi z rybízových kuliček
černých, líbezných na pohled.
Tvůj obraz rozrůstá se do všech stran
bouří se, prostor vyplňuje
však pořád v dokonalé jednotě,
která mě zachraňuje.

V.

A pak vyvstane nečekaně
nade vším temným
láska nejsladší,
povstane tak jako host z pěny
na úrovni mísy obyčejné
jak mýtus věčně opakovaný
a kompot vzniká vůně čarodějné
za čáry míří!
..........................
Ve vlnách pěny purpurové
ve vírech těch
umírá staré, vzniká nové
šťastný je smích a zpěv.

VI.

Zlatými nitěmi protkaný
zelený večer je
o malou kolébku opírá se
dcerka má, batole.
Pár rybízových bobulí
u jejích nohou; šťáva mi ukápla.
Opatrně je uklidím,
Aby je nerozšlápla.
A obracím se zase k míse,
Čaruji. Bez nadsázky.
„Zavařenina?“ směji se tiše:
„vždyť je to nápoj lásky.“

VII.

Koš s rybízem jsem převrátila
co natrhala jsem z keře,
najednou radost se vytratila
je po klidu, po důvěře.
O čem jsem to jen mluvils
rybíze můj, kdo to ví.
Obzor se na stranu naklonil
a slunce zhaslo náhle.
Pes se svým štěkotem zalykl.
Jak z pekla vytí táhlé...

VIII.

Nevěřím. Nenecháváš mne
Můj milý
Ale uplouváš s vodou
Dále ke zkáze.
A déšť jako závoj
Plný temné síly
Ve větru houpe se
Jak v strašném obraze.
Zase jsem sama v onom pokoji,
Co je tu od stvoření.
Vyberu mezi všemi nápoji
Čaj s rybízem zavařeným.

IX.

Jaké harmonie jsem hledala
listí mi záda krylo
rybízového keře se chápala
jakoby zábradlím bylo.
Větve jsou stavba sakrální,
jak výbuch nebo blesk -
hrozny slov temných se naklání
světlem jsou nalité.
Ve všem bych chtěla dobrat se
vysvětlení; nejenom jídlo pouhé.
Škoda, že nemohou dostat se
Do nebe větve dlouhé.

přeložil Sjarhej Smatryčenka
přebásnila Lenka Daňhelová





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod