Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Duchovní a tvůrčí cesta Vladimira Solovjova
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2005


Duchovní a tvůrčí cesta Vladimira Solovjova


Karel Sládek


Vladimir Solovjov se narodil 16. ledna 1853 v Moskvě v rodině zná­mého ruského historika Sergeje Solovjova, který se proslavil zej­ména knihou Dějiny Ruska o 29 dílech. Velmi dobrý vliv měl na dětství Solovjova jeho dědeček, protojerej Michail Solovjov.


Již v deseti letech měl Vladimir první mys­­tické vidění, které se potom ještě ně­ko­likrát opakovalo a které zároveň ovliv­nilo celý jeho nábožensko-filozofický systém. Zachvácen žárlivostí ze zklamané první lásky stál při liturgii v chrámu, ponořil se do zpěvu serafínů a ve zlomku sekundy mu vše z vědomí zmizelo. Prožil první mys­tic­kou zkušenost Božské Sofie, která mu se zářným úsměvem pokynula a pak se za­halila mlhou. Malé zjevení měl v deva­tenácti letech – po krizi víry – kdy se nad ním ve vlaku skláněla tvář tajemné ženy. Druhou velkou vizi zjevující se Velemou­drosti měl v Londýně, kam odjel studovat středověkou filosofii, gnosi a kabalu, in­dická a orientální náboženství. Sofia ho v ní vyslala do Egypta. Následné třetí zje­vení, samozřejmě v Egyptě, zažil poté, co ho v poušti okradli beduíni a v noci za zvuku vytí šakalů ležel na zemi. Nazíral náhle na vesmír jako na jeden živoucí celek. Sám tuto mystickou zkušenost po­psal v básni Tři setkání:

„A v purpuru nebeského lesku / očima plnýma blankytného ohně, hleděla jsi ty, jakožto první záře / kosmického a tvůrčího dne (…) Vše viděl jsem a vše jen jedno bylo, – Jeden to pouhý obraz ženské krásy / Nesmírné vstoupilo v rozměr jeho, – přede mnou, ve mně – jediná ty.“

Základním předpokladem pro jeho systém je nabyté poznání, že „člověk nebo lid­stvo je bytost, která v sobě zahrnuje (v absolut­ním řádu) božskou ideu, tj. vše­jednotu ne­boli bezpodmínečnou plnost bytí.“

Moudrost-Sofia se v pojetí Solovjova liší od moudrosti starých antických mýtů a pří­stupu novoplatoniků, jelikož získává osobní biblický charakter. Sofia je jakýmsi „prostředníkem“ mezi Bohem a světem, jelikož je plně obrácena k nekonečnu, ale zjevuje se též člověku.

Když se Moudrost-Sofia Solovjova trochu provokativně zeptala – jak píše ve svých zápiscích z Káhiry – zda ji zná jen vnějš­kově, odpověděl mystickými slovy, kterými objasnil filozofický problém vztahu mezi fenoménem a bytím:

„Když se dívám do modři tvých očí, když slyším hudbu tvého hlasu, jsou to snad vnější fenomény zraku a sluchu, které vní­mám? Proboha! Já znám tvé myšlenky a pocity, a skrze tvé myšlenky a pocity, poz­návám tvé vnitřní bytí.“

Názory na Solovjovovy vize Věčné Žen­skosti a pozdějších ďábelských přeludů se různí. Věřící autoři v nich většinou vidí záblesky autentické náboženské zkušenosti, ale někteří myslitelé je považují za halu­cinační plod Solovjovových psychických chorob a neuróz. Domnívám se, že bez zajímavosti a jistého tajemství nezůstane skutečnost vlivu období jeho stavů ne­šťastné zamilovanosti do konkrétních žen a následných zjevení ženy-Sofie, která ho vždy osvobodila z trápení a plně zaujala svou Moudrostí. Odvrátil tak svou mysl od nenaplněných tužeb a jako poutník za­­­měřil svůj pohled k věčným kosmickým principům.

Ponechme tyto úvahy stranou a vraťme se k období jeho dospívání. Ve třinácti letech začala v Solovjovově životě náboženská krize, která vyústila v radikální rozchod s vírou. Všechny své ikony vyházel do zahrady, zavrhl katechizmus i náboženskou praxi. Stal se zaníceným obdivovatelem Darwinova vývoje a evolucionizmu. Avšak díky vlivu Chomjakova se k víře navrátil.

Vystudoval přírodovědeckou a historicko-filologickou fakultu Moskevské univerzity a jeden rok se věnoval Moskevské du­chovní akademii v Trojicko-Sergijevské lávře. Magistra filozofie obhájil roku 1874 díky práci Krize západní filosofie, Proti po­zitivistům. Vývoj filozofie – jak ho po­pi­suje v tomto díle – vyústí v nové univer­zální řešení otázek, které dosud byly řešeny velmi jednostranně a tendenčně:

„Západní filosofie vychází jednak z danosti pozitivní vědy, jednak vychází vstříc ná­bo­ženství. Realizace této universální syntézy vědy, filosofie a náboženství, jejíž první a ještě poměrně nedokonalé základy vi­dí­me ve „filosofii nadvědomého“, by se měla stát nejvyšším cílem a definitivním výsledkem rozumového vývoje.“ Důležitost to­hoto díla spočívá v před­sta­vení možnosti sjednocení racionálního Zá­padu a mys­tic­kého Východu, a to v nové filozofii.

V období svého působení na uni­verzitě v Moskvě se Solovjov spřátelil s Dosto­jevským. Společně na týden navštívili zná­­mou poustevnu v Optinu, kde ještě setr­vá­val duch Pasije Veličkovského. Zá­­­roveň se seznámil se Sofií Petrovnou Chitrovo­vou, která se stala jeho velikou a tra­gic­kou pozemskou láskou. Vdaná Chit­­ro­vová dlouho nežila s manželem, a proto doufal ve sňatek. Nikdy k němu však nedošlo.

V roce 1880 Solovjov obdržel doktorát fi­lozofie za hodnotnou práci Kritika abs­t­rak­t­ních principů, která dále rozvíjí teze jeho magisterské práce. Solovjov se opět snažil připravit dobu na přijetí nových principů, které nahradí již existující.


V Petrohradu dostal možnost kurzů na Vyšší ženské škole, ze které vyšly knižně jeho přednášky Čtení o boholidství. Na počátku charakterizuje ztrátu paměti sou­časníků, rozdělení náboženství a religio­zity, postavení lidských práv ovlivněné bla­hobytem. V další přednášce rozebírá ka­tolicizmus a protestantizmus a velmi pod­­nětné jsou poslední věty:

„Stará tradiční forma náboženství staví na víře v Boha, ale nedovádí tuto víru do konce. Současná nenáboženská civili­zace vychází z víry v člověka, ale také ona je nedůsledná a nejde se svou vírou do konce; do důsledků dovedené a usku­teč­něné se obě tyto víry (víra v Boha a víra v člověka) setkávají v jediné úplné a ce­listvé pravdě boholidství.“

Následně seznamuje s historickým procesem odkrývání božské pravdy v lidstvu. Medituje nad Boží Trojicí a promýšlí vtě­­lení Ježíše Krista pod zorným úhlem evo­­luce. K otázkám kosmologie se ještě poz­ději vrátil v druhé části díla La Russie et l´Egliselle universelle (Rusko a univer­zální Církev). Solovjovova kosmologie je nic­méně velmi obšírná a komplexní, proto bych se pro další pochopení souvislostí kos­mogonického a teogonického evoluč­­ního procesu odvolal na svůj článek v Te­o­­logických textech č. 4/2005 Kos­mické aspekty svátostí v pojetí V. Solovjova.

Po díle Čtení o boholidství Solovjov vydal Tři rozmluvy k památce Dostojevského a velmi zdařilou knihu o křesťanské spiri­tualitě Duchovní základy života. Posledně jmenované dílo velmi precizním způsobem představuje duchovní rozměr křesťana v jeho kosmickém světle. V hlubinách člo­věka – i po Kristově vtělení – působí dvě kosmické síly:

„A tak z jedné strany je tu egoismus jako snaha oddělit se a osamostatnit a vládnout životem výlučně pro sebe, z čehož vyplývá napětí a rozpor všech, vesmírné zlo, tma, chaos a nesmyslnost, a z druhé strany je tu nedobrovolná přitažlivost sjednocující síly, jejímž prostřednictvím má všechno vztah ke všemu, a v tomto vztahu nachází svůj smysl i rozum.“

Člověk je tudíž makrokosmem, jelikož uvnitř jeho srdce působí stejné síly jako při vývoji celého univerza. Jednotlivé fáze očisty srdce od svodů zlého principu mají své paralely s vítězstvím Krista nad poku­šeními na poušti.

Po atentátu na cara Alexandra II. žádal Solovjov milost pro carovrahy, což ukon­čilo jeho profesorskou činnost na Vyšší ženské škole. Odsoudil samotný atentát, ale vystoupil i proti trestu smrti, který je dle jeho svědomí neslučitelný s křes­ťan­skou vírou.

Hluboce zklamán ruskou společností po­žádal o odchod do výslužby, aby mohl v ústraní studovat problém Církve a sjed­nocení církví. Na základě pozvání katolic­kého biskupa Josipa Juraje Strossmayera odjel v létě roku 1886 do chorvatského Záhřebu, kde vydal Historii a budoucnost teokracie. V Paříži vydal knihu La Russie et l´Egliselle universelle. V této knize se Solovjov vyjadřuje ve prospěch katolické církve, protože založila všesvětovou nad­ státní organizaci. Snažil se vytvořit plat­formu pro sjednocení katolické a pravo­slavné církve, což je podle něj nezbytné pro evangelizaci světa. Solovjovova snaha po společném působení papeže a cara ve světě zůstala jen nerealizovatelným snem. V druhé částí knihy se zabýval kosmologií, a to z pohledu putování univerzální církve.

Stále velmi diskutabilní je příklon Solov­jovova ke katolictví, jehož církev dříve po­važoval za církev „Antikristovy zrady“. Někteří katoličtí představitelé hodnotí jeho myšlenkový posun jako odvrat od pra­voslaví, což skálopevně vyvrací pra­voslavní věřící, pro které nikdy pravo­slav­nou církev neopustil. Solovjov ale sám sebe po­važoval za univerzálního křesťana duchovní, neviditelné Církve. Mystická jednota všesvětové Církve byla pro něho nerozdělena a nenarušena viditelným roz­kolem. Zajímavým zůstává fakt, že kladný vztah ke katolictví získal Solovjov ve „věšteckém snu“, ve kterém kráčel mos­kevskými ulicemi a požádal katolického duchovního o požehnání. Sen se vyplnil do písmene a požehnání dostal přímo od papežského nuncia. Je zřejmé, že Solovjov svým viděním a snům dával prorockou váhu, jelikož pro něho byla jakýmsi „ok­nem“ do druhého světa.

Po určitém čase u Solovjova zájem o cír­kevní otázky ochladl a začal se zabývat filozofickou publicistikou. Vrátil se k té­ma­tům estetiky a erosu. Vnímá velmi boles­tivě přicházející stáří a velmi tragicky se rozhořel jeho vztah k Sofii Michalovně Martynové.

Další nešťastná láska nechala jistě svůj vliv v jeho knize Smysl lásky, kterému před­cházela díla Krása v přírodě, Obecný smysl umění. Již úvodní citát Dos­to­jev­ského „Krása spasí svět…“ na­po­vídá o Solovjovově tušení role krásy ve světě. Krása směřuje a ukazuje na vtě­lení Bo­ho­člověka a úlohou umění je „zdu­chov­- ňovat“ a „přepodstatňovat“ náš sku­tečný život. Též v mezilidských vzta­zích mů­­žeme spatřit záblesk nehmotné sku­teč­nosti. Při zamilování lze v milované osobě odhalit její neporušený obraz Boží. Man­želé pak překonávají vlastní egoismus a sebestředné tendence, aby upřeli svoji pozornost k druhému: „Cit lásky je sám o sobě pouze impulsem, který nám důt­klivě připomíná, že můžeme a musíme obnovit celistvost lidské bytosti,“ jeli­kož láska nás „nutí, abychom oprav­dově a celou svou bytostí přiznali tomu dru­hému abso­lutní ústřední význam, který pod vlivem ego­ismu pociťujeme jen sami vůči sobě.“


V určitém pozitivním naladění, ve kterém Solovjov doufal, že historický proces po­vede k realizaci dobra ve formě vlády svo­bodné teokracie a rozšíření sociální spravedlnosti, píše velmi obsáhlé dílo Os­pravedlnění dobra. V první části roze­bírá dobro v lidské přirozenosti, které cha­rakterizuje individuální mravnost s city studu, soucitu, solidarity a zbožné úcty. K obhájení přítomnosti těchto ctností v člověku si často poslouží výsledky Dar­winova bá­dání. V druhé časti se zabývá dobrem od Boha a dokazuje možnost autentického náboženského pocitu. Bůh je podle Solovjovovy zkušenosti obsahem toho, co je pociťováno, tudíž existuje. Ne­jednou si vezme příklady z jiných ná­bo­ženství. Historický proces je přechod od zvířecího lidství k boholidství, což ana­ly­zuje v části zabývající se dobrem vznikajícím prostřednictvím lidských dějin. Skrze významné umělce, literáty, filozofy hledá universální působení dobra v každém ná­­rodě. Neopomíjí otázku trestní (sebe­ná­­prava proti odplatě a mučení), ekono­mic­kou a právní. Zabývá se smyslem války (sjednocení lidstva pro nastolení míru po­stavil proti dobyvačnosti) a mravní orga­ni­zací lidstva v jejím celku. Neustále skrytě doufal, že Království Boží se postupným vývojem „vtělí“ do světa a poslední století jsou ve vývojovém procesu blíže Kristovu poselství. Věnuje se též Církvi, která neustále „rozpadlý a hříšný svět smiřuje a slaďuje s Bohem“, jelikož v dějinném vývoji „skrze svátosti jedna svatá podstata, kterou církev sama o sobě je, se sebou reálně spojuje čili absorbuje do sebe vnitřní lidskou podstatu a činí lidský život boholidský.“

V roce 1894 se Solovjov začíná věnovat překladům Platóna do ruštiny a píše Teo­re­tickou filosofii, kterou nikdy nedokončil. Dva roky před smrtí jel opět do Egypta, kde odolával ďábelským pokušením. Vyšla jeho kniha Drama Platónova života, ve které v krátkých formulacích zobrazuje velikost Sokrata, drama Platóna jako svědka So­kra­tovy smrti a zároveň nevyřešení problému absolutního dobra.

Poslední Solovjovova kniha Tři rozhovory o válce, pokroku a konci světových dějin se stala známou díky závěrečné krátké legendě o Antikristu. Na své filozoficko-náboženské cestě dospěl k apokalyptice, konečnému boji Dobra se Zlem na sklonku dějin. Rezignoval na svůj dřívější optimiz­mus a přestal věřit, že by se dobro mohlo vývojem plně uskutečnit v lidské spo­leč­nosti. V rozhovoru mezi rozdílnými postavami Generála, Politika, Knížete, Dámy a Pana Z., kterým jako němý svědek na­slou­chá, vynikl Solovjovův apologetický a polemický styl. Shrnul zde veškeré ži­votní zkušenosti. Pozemské hodnoty a udá­losti jako hmotné štěstí, kulturní tvorba, dějinný vývoj či nepřítomnost vá­lek, pokud nejsou vztaženy k Bohočlověku Ježíši Kristu, odvádějí od smyslu života a v konečném důsledku vedou k setkání s ďáblem. Závěrečná krátká legenda o An­tikristu má hlubokou ekumenickou dimenzi. Vlastně se jedná o aktualizovanou verzi části Apokalypsy.

Setkáváme se zde s velmi inteligentním Nadčlověkem (zřej­má narážka na Nietzscheho), který ve svém mystickém zážitku odmítne setkání s Kristem a postaví do centra své vlastní „já“. Stane se člo­věkem budoucnosti a do­životním císařem, který lidstvu zaručí mír, blahobyt, rozvoj vědy a křesťanskou kul­turu – avšak bez Krista. Mnohde je již proklamován bohem a na pomoc si vezme kouzelníka Apollonia. Všichni, včetně mno­hých křesťanů, mu nadšeně aplaudují. Svolá do Jeruzaléma ekumenický křes­ťanský koncil, který chce sám ovládnout. Proti němu se postaví jen malá skupinka vedená papežem Petrem II., tajemným starcem Janem a protestant­ským profesorem Ernstem Paulim. Stařec Jan vyzve císaře k vyznání víry v Ježíše Krista, Syna Božího. Niterné pekelné bouře uvnitř cí­saře, které v tuto chvíli nastaly, odhalily jeho pravou podstatu: „Stařec Jan neodvracel užaslý a vyděšený zrak od ob­ličeje oněmělého císaře a najednou v hrůze od­skočil na zpět, otočil se a při­škr­ceným hlasem vykřikl: „Dítky moje, An­tikrist!“

Následně – mágovým přičiněním – kulový blesk zabil starce Jana. Povstal tedy pa­pež Petr II. a označil císaře Kainem brat­rovrahem. I on padl mrtev k zemi. Nakonec profesor Pauli sepsal dokument o vyobcování Antikrista. S hrstkou věr­ných utekl do pahorků u Jericha. Papežem byl zvolen Apollonius. Náhle se však objevily světélkující body, které se proměnily v svě­telné bytosti podivných tvarů. Došlo k zázračnému vzkříšení papeže Petra II. a starce Jana. Na nebi se ukázalo veliké znamení – žena oděná sluncem. Došlo k po­v­stání Židů proti císaři, jelikož byli oddáni zaslíbenému Mesiáši a ne Nadčlo­věku. Náhle došlo k zemětřesení. Když se prchající Židé modlili za spásu, otevřelo se nebe. Přicházel Kristus s otevřenou ná­­ručí a hřeby na rukou. Pak došlo ke všeobecnému vzkříšení a tisícileté říši vlády Krista. Z legendy je patrná nejen otázka eku­me­nizmu, ale též velmi citlivě řeší spásu Židů. Tímto tématem se So­lov­jov důkladně zabýval, zejména když stu­­doval kabalu.

Dne 18. července 1900 se Solovjov vyz­povídal a přijal při plném vědomí eucharistii z rukou pravoslavného kněze. Umřel po­kojně večer o půl deváté 31. července na statku knížete Trubeckého nedaleko Moskvy. Jeho posledními slovy byla modlitba v hebrejštině za spásu židovského národa. Na jeho hrobě je pod jeho jmé­nem napsáno „novinář“ a „filozof“.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod